Time is running out

Neviděl jsem tě pár hodin a připadá mi to jako deset let. Cos to se mnou provedla, ty moje čarodějko? Tvoje oči… ve tmě září jako dva drahokamy… tvůj pohled pronikne až do morku kostí. Pokaždé, když do tvých očí pohlédnu, je to jako poprvé. Ten pohled mi vyráží dech. Všechno pohltí… v uších mi hučí a nemůžu se pořádně nadechnout. Ten pocit je tak opojný. Pokaždé, když jsem s tebou, všechno vnímám přes hustou clonu… jako kdybych byl pod vodou… jako kdybych se topil… vidím jen nádhernou mořskou vílu, která mě přišla zachránit.

Bránil jsem se. Nechtěl jsem, aby se to stalo. Byl jsem nepříjemný… k velkému pobavení všech okolo jsme kolem sebe chodili jako kočka a pes. Jsme stejní… oba jsme paličatí a panovační. Neradi uznáváme vlastní chyby.
Já to ale dělal proto, abych se ti ubránil. Abych se tě zbavil… doufal jsem, že tě zapudím… že se zbavím bezesných nocí plných myšlenek na tebe. Nedokázal jsem to.

Nevím, co mě k tobě tolik přitahovalo… možná to, že jsi stejná jako já… možná to, že jsi úplně jiná než Miho... Tvrdá a nevyzpytatelná. Silná a fascinující. Nic si nenecháš líbit a žádný dluh nenecháš nesplacený. Jsi odhodlaná bojovat až do konce… jsi plná překvapení… nikdy jsem nevěděl, co mám čekat… být s tebou je boj o přežití…

Budeš moje smrt… při pohledu na tebe mě tohle vždycky napadlo… vždycky, když jsem byl svědkem tvého souboje, jsem trnul hrůzou. Jsi nebezpečná, ale stejně tak ráda riskuješ…
Nemohl jsem tě tam nechat. Přes veškeré tvoje protesty jsem nemohl! Protože bych to nezvládl… bez tebe bych nemohl žít dál…
A teď… teď říkáš, že musíš jít. Že tohle nezvládneš. Že na tohle nejsi dost silná!
Koukám do tvých zářivých očí a nechápu. Po tváři se ti řinou slzy. Držíš mou tvář a skrz vzlyky šeptáš, že tohle nedokážeš.

Nenechám tě odejít! Nenechám tě tohle zničit! Nemůžeš odejít!
Tvrdíš, že nejsi dost silná! Jsi ta nejsilnější a nejodvážnější žena, kterou jsem kdy poznal! Jsi ta nejúžasnější žena, kterou jsem kdy poznal!

Nemáme čas, lásko! Nikdy jsme ho neměli! A ty nám chceš vzít i to, málo, co máme! Ayame! Miluju tě a ty miluješ mě! Tohle nemůžeš popřít!

Chtěl jsem se ti ubránit! Chtěl jsem zrušit tu moc, kterou nade mnou máš. Snažil jsem se! Chtěl jsem se věnovat své rodině a zapomenout na tebe. Tak moc jsem chtěl! A možná bych to i zvládl… ale to by ses na mě ty nesměla tak podívat.
Pamatuješ si ten moment stejně jako já. První pohled, kdy ses na mě podívala jinak. Něžně… tvé šedivé oči svítily a já se v nich nadobro ztratil. Tvůj smích, který ve mně vzbudil takové štěstí. To, jak ses letmo dotkla mojí ruky. To, jak ses začervenala, když jsme se poprvé políbili…
Moc jsem chtěl zapomenout… bylo ale příliš pozdě.

Říkáš, že to byla chyba. Žes tohle nikdy neměla dovolit. Že jsi měla odejít, dokud to nezašlo takhle daleko.
Teď je ale pozdě. Nedokážu se tě vzdát.
Nedokážu myslet na nikoho jiného než na tebe. Nedokážu být bez tebe déle než pět minut. Ten pocit, když odcházíš, je tak strašný. Když nejsem s tebou, připadám si jako by mě pohltila černá díra.

„Máš rodinu… máš ženu a dítě! S těmi já nemůžu soupeřit… nesnesu jejich pohledy… tvé ženy a všech ostatních, kteří něco tuší! A pohled na tvého syna… já tohle prostě nemůžu udělat, Sakumo,“ pláčeš.
Tvé polibky jsou plné zoufalství. Objímáš mě tak pevně… tak, že vím, že necheš odejít.
Proč tohle děláš? Proč si ubližuješ?

„Nesmíš odejít,“ naléhám a tisknu tě k sobě. Šeptám ti, jak moc tě miluju… jako moc mi na tobě záleží… jak moc tě potřebuju… jsi jako vzduch, bez kterého nejde žít. Přece nemůžu poznat něco tak úžasného proto, abych to ztratil…

„Nemáme tolik času…“ šeptám do tvých vlasů. Nikdy ho nebude dost… a čas nám protéká mezi prsty…
Vší silou se vyprostíš z mého objetí.
„Sbohem, Sakumo,“ říkáš, otáčíš se a utíkáš pryč.
Nedokážu tě zastavit… moc bych chtěl, ale nedokážu to…