.:Bilý Ninja-Matsui Unda:. 7. - Veříš v Boha?

Po zbytek dne jsem zůstala v pokoji. Nepřevlékala jsem se, neměla jsem do čeho, protože moje oblečení bylo mokré přehozené přes židli u otevřeného okna. Nevěděla jsem co dělat, byla jsem sama v tom, pro mě velkém pokoji, a tak jsem dělala všechno možné. Uklidila jsem, nabrousila a vyčistila zbraně a pak jsem si šla lehnout.
Ležela jsem a dívala jsem se oknem ven. Mě samotnou překvapovalo, že se moje myšlenky vždycky točili k Itachim a jeho podivnému chování. Proč to dělal? Musela jsem se stále ptát.
Najednou do pokoje vešel Itachi. Jeho nabroušeného pohledu si nešlo nevšimnout. Hleděl na mě a přitom si sedal na svou postel.
,,Matsui… Pojď sem.“ Řekl a čekal až k němu přijdu, ale já jsem se otočila a ignorovala ho. Asi proto ke mně přišel, vzal mě do náručí a odnesl tam kde mě chtěl mít.
,,Ty ses nepřevlékla?“ zadíval se mi do očí. Neodpovídala jsem, nebylo ani proč, stejně mi to zamítnul. ,,Jdi.“ Poručil a já se poslušně zvedla a zamířila k židli. Moje oblečení bylo stále vlhké a do pláště jsem se zabalovat nechtěla… Otočila jsem se k Itachim, ale ten pod polštářem upravoval své zbraně a další bordel. Tak jsem jen nerada otevřela jeho skříň a sundala jsem si tričko. Když jsem ho však poskládané chtěla dát na místo uviděla jsem zabalený balíček. ,,Vezmi si ho.“ Řekl Itachi jako by četl mé myšlenky.
Tak jsem tedy položila tričko a otevřela balíček. Moje oči se rozzářili. Ten den mi Itachi poprvé ukázal že dokáže být i hodný. Ty nádherné šaty, které jsem v tom balíčku našla. Celé bílé, s krátkou sukní a bezvadně se hodili k mým kozačkám a chráničům na zápěstí a ruce… Byla jsem z toho nadšená a vůbec mě nenapadlo, že ba v tom mohla být i vypočítavost.
,,Jsou nádherné.“ Vzdychla jsem a zvedla jsem je nahoru. Sukně byla s tílkem spojena zlatými řetízky. Celkově na nich bylo hodně šperků a já se na ně nemohla vynadívat.
,,Jak jsi se to dozvěděl?“ až později mě napadlo, že jsem o svých narozeninách řekla jen Tobimu a že to věděl jen Pein. Celou dobu jsem byla v pokoji, takže jak se to mohl dozvědět?
,,V tomhle obrovském domě mají i stěny uši. Já tě slyšel jako si povídáš s Tobim.“ Odpověděl zcela chladně.
,,Tys nás poslouchal?“ křikla jsem rozhořčeně.
,,Jsem prostě zlej.“ Ušklíbl se a kývnul na mě abych šla k němu.
,,Jdu spát, Itachi.“ Odpověděla jsem vzdorovitě a rychle jsem ze sebe svlékla i jeho kalhoty a oblékla jsem si opodál ležící plášť. On se ale postavil a šel ke mně. Chytil mě za ruku a postavil mě. Znovu jsem se mu zadívala do očí a znovu jsem cítila jak mě má v moci.
,,Ty si je nebudeš zkoušet?“ zeptal se s hraným údivem. Poslušně jsem přikývla a předvedla jsem mu ty šaty. Sama jsem se začala cítit lépe. Ty šaty byly úžasné a na mě ještě hezčí. Bosá jsem se procházela místností a užívala jsem si teplý letní vzduch a chladnou podlahu. Natolik jsem se nechala unášet tím pocitem, že jsem Itachim znovu propadla. Znovu mě vzal do náručí a políbil mě. Jeho ruce mě laskaly různě po těle. Začal mě svlékat a … Neprotestovala jsem. Naprosto jsem věděla co dělám a taky jsem si to užívala. Mohla jsem mu kdykoliv říct, ať mě nechá, ať na mě nesahá a on by to udělal. Vím, že by mě nikdy neznásilnil, to bylo pod jeho úroveň.
Později večer jsem ležela v jeho obětí a po tvářích mi tekly slzy. On mě políbil na víčka a tváře mi osušil dlaní. Podívala jsem se mu do očí ozářených měsícem. V těch černých hlubinám se lesklo něco jako něha a dobrota.
,,Itachi?“ zeptala jsem se náhle a otočila jsem se na druhou stranu, abych mohla najít svůj písek.
,,Ano?“ Itachi mě chytil za ruku a otočil mě k sobě.
,,Věříš v Boha?“ zašeptala jsem a podívala jsem se na křížek který jsem držela v ruce.
,,Nevěřím.“ Řekl Itachi a zkoumavě si mě prohlédl.
,,Já jo…“ pokračovala jsem. ,,Věřím v něj a nenávidím ho. Musí to být hajzl, protože dopustil tohle všechno. Kdysi jsem se modlila, prosila jsem boha v pláči každou noc. Chtěla jsem jen trochu lásky, ale on mi ji nedal. Začala jsem ho nenávidět. Až zemřu, chci se s ním potkat a pořádně ho nakopat.“
,,S tím tvým Bohem se asi nikdy nesetkáš, protože mi všichni shoříme v pekle.“
,,Stačí mi chvilka a pak…“ nejspíš už to nechtěl poslouchat, nebo jen… Zahnal mé povídání polibkem a pak usnul. Ještě chvíli jsem pozorovala jak spí a sama jsem se ponořila do krajiny nočních můr… tedy Snů.