Dobro proti zlu-kapitola 3: Hatake Kakashi, jounin z Listové

Třeba byste mi mohli říct kdo jste a co tady chcete,“ vyjela na ně okamžitě Hanaya, kterou jakákoliv vděčnost za záchranu života okamžitě přešla.
Kakashi se k ní pomalu a s naprostým klidem otočil a chtěl odpovědět, ale Naruto mu pohotově skočil do řeči.
„Třeba by nebylo od věci poděkovat za záchranu života, sakra ženská!“ vyjel na ní. „Kakashi-sensei ti zachránil život a ty se chováš jako bychom byli kus hadru! Tak zatraceně kde jsme!“
Hanaya si ho sjela znechuceným pohledem a chvíli mlčela. Rty stáhla do úzké čáry, že byli sotva viditelné. Tázavě se podívala na všechny přítomné.
Kakashi zůstával chladným a založil si ruce do kapes.
„Jsem Hatake Kakashi, jounin z Listové vesnice,“ představil se.
Naruto pošlapoval z nohy na nohu a znovu si prohlédl mladou ženu, kterou před chvíli jen tak tak zachránili před smrtí.
„Uzumaki Naruto,“ zavrčel.
Na řadu přišla kunoichi, s růžovými vlasy.
„Haruno Sakura, těší mě,“
„Jsem Sai,“ představil se poslední a lehce pokynul hlavou.
Hanaya si je chvíli prohlížela. Zafoukal studený vítr a skupinka se lehce otřásla zimou.
Její dlouhé rudé vlasy zavlály ve větru a Kakashi si jí konečně mohl pořádně prohlédnout.
Byla vysoká tak akorát. Štíhlá s typicky ženskou figurou. Tváře měla trochu zčervenalé zimou, a v měsíčním světle se její tmavě modré oči jaksi tajemně zaleskly. Musel uznal, že byla vskutku krásná, ale jaká byla uvnitř o tom mohl zatím jenom spekulovat.
„Proč jste tady?“ zeptala se ho znova s rukama v bok.
„Musíme vás přivést do Konohy, Hanaya-sama,“ odvětil Kakashi.
Trochu sebou škubla při zdvořilém oslovení. Za jeden den toho na ní bylo až moc. Až moc podivných událostí, které jí nedávaly absolutně žádný smysl.
„Do Konohy?“ zopakovala trochu vyděšeně.
„Jste v nebezpečí. Tyhle chlápci nebyli ani zdaleka snítko z toho, co se vás teď momentálně snaží dostat,“ pokoušel se jí vysvětlit.
„Vy víte co se to tady sakra děje?“
„Něco málo,“ opáčil. „ Mým úkolem je přivést vás a ochránit za každou cenu.“
„Proč?“ zeptala se už mírněji, spíše naléhavě. „ Proč já? Proč do Konohy?“
„Protože Listová je vaší rodnou vesnicí, Hanaya-sama. Sem jste byla po narození evakuována kvůli bezpečnosti. Asi to nevíte, ale jste velice důležitá osoba.“
Hanaya sklopila pohled. Listová je její rodná vesnice? Je to vůbec možné? V žaludku se jí rozprostřel nepříjemný pocit. Takový pocit jako když se vám zvedá žaludek a vy nevíte jestli je to z toho, že se vám chce skutečně zvracet nebo ze vzrušení a strachu.
„To není pravda,“ hlesla nakonec.
„Bohužel je,“ ozval se jí za zády dobře známý hlas jejího přítele. „Tví rodiče tě sem nechali převést kvůli tomu, že Sněžná je málo známá a těžko dostupná. Chtěli ti zachránit život, protože ty jsi poslední ženský potomek klanu Aozora,“
„Ale co s tím!“ zakřičela nečekaně. „Co s tím, že jsme z toho klanu? Je snad něčím zvláštní? Něčím výjimečný?“
„Ano to je,“ přerušil je Kakashi. „ Pokud se ovšem chcete dozvědět všechno do sebemenšího detailu, budete muset s námi zpět do Listové. Krom toho, která je i vaším opravdovým domovem.“
Hanaya se otočila zpět na Dakiho, jakoby Kakashiho slova vůbec neslyšela.
„Ty jsi o tom věděl a neřekl jsi mi to,“ řekla vyčítavě.
„Myslím, že teď se tvé kusy skládačky poskládají dohromady samy,“ odpověděl jí. „Měla bys jít.“
Naposledy mu pohlédla do tváře, neudržela se a pevně ho objala.
Proud slz , které se snažila po celou dobu udržet najednou vytrysknul z jejích očí a neřízeně se linuli po tváři. Jemně je utřel a otočil se zády. Zhluboka se nadechl jako by nabíral odvahu k odchodu. V tu chvíli v něm náhlá situace vyvolala vzpomínku, na kterou si už dlouho nevzpomněl.

Malý kluk s vlasy spadajícími do čela seděl sám na lavičce. Na tmavě hnědé vlasy mu padaly sněhové vločky. Opět byl sám, když si ostatní děti hrály, ho vždycky nechávali stranou. Malé osamělé nemehlo, neschopného budižkničemu. Často se stávalo, že se mu ostatní posmívali. Ze začátku utíkal a schovával se, ale postupem času si na narážky zvykl a bral je jako každodenní součást života. V jeho přemýšlení ho vytrhla bodavá bolest hlavy, kterou způsobil náhlý, nečekaný náraz sněhové hrudky. Chytl se za temeno hlavy a promnul si ho. Otočil se, aby viděl kdo mu náhlou bolest způsobil.
„Co je smolaři?“ zeptal se ho posměšně jakýsi chlapec stojící v čele skupinky dětí.
Znovu hodil další kouli a ta ho trefila do čela. Ztratil balanc a spadl přímo na zadek.
Dav dětí propukl v burácivý smích. Na zapískání všichni zvedli další várku sněhových koulí a mrštili jimi proti němu. Do dráhy letu se ale postavila malá dívenka a nechala, aby všechna sněhová munice zasáhla jí. Chlapec na ní vyjeveně a překvapeně zíral.
Dav ztichl a chvíli si dívku prohlížel.
„Co jsi zač!“ vyštěkl na ní kluk v popředí.
„Nebudu říkat své jméno někomu jako jsi ty,“ odpověděla mu rázně a změřila si ho znechuceným pohledem. „Otoč se a zmiz.“
Nikdo se ani nehnul. Zbytek dětí těkaly pohledem z jednoho na druhého.
„Proč si myslíš, že tě poslechnu?“ popíchnul jí a znovu hodil další kouli.
Dívka mávla sotva viditelně prstem a kulička se rozprskla. V hloučku to zašumělo vzrušením.
Postoupila o dva kroky k němu. Trochu ucukl, ale zůstal stát. Jeho nohy se rázem odlepily od země a vznesl se ani ne půl metru nad ní. Vystrašeně pohlédl do tváře osobě, která tohle udělala. Ostatní zalapali po dechu. Pustila chlapce na zem a on se vylekaně odplazil.
„Ještě jednou něco někomu uděláš tak přísahám, že si tě podám,“ varovala ho naposled, když se měli k útěku. Nakonec se otočila na kluka sedícího pořád na zemi s pootevřenou pusou. Podíval se na ní s výrazem čistého obdivu.
„Ahoj, já jsem Hanaya,“ pozdravila ho vesele, jako by se před chvílí nic nestalo.
„Daki,“ hlesl.
„Nemáš chuť si hrát?“ zajímalo jí, „docela se nudím.“
„Hrát?“
Přikývla.
„Tak jo,“ souhlasil užasle.
Od té doby byli nerozluční přátelé.