Papačka04 aneb O dva měsíce později...

Kdybych tehdy mohla psát knihy, napsala bych: "Jak co nejlíp rozpatláte ramen po pokoji" a "Jak na péřové polštáře" nebo "Rozkousání bot v pěti jednoduchých krocích." Zkrátka a dobře jsem trochu zlobila... Shikamara asi moc nepotěšilo, že jsem mu totálně rozkousala pantofle a spolykala včechny hrnky a vůbec obecně polovinu nádobí. A když přišel ze školy a uviděl ten svinčík, výhružně se na mě podíval, tak jsem skočila z okna na strom a utekla. Když už ho přešel vztek, vrátila jsem se. A takhle to chodilo už asi týden, ale tak dlouho se se džbánem chodí pro vodu, až se ucho utrhne. Jednou jsem zase rozkousala polštář a hrála si s peřím. Byla jsem do toho tak zabraná, že jsem si nevšimla Shikamara, co už přišel ze školy, a tak mě chytil a pořádně mě potrestal. Ne fyzicky, ale psychicky. Zamknul okno a četl si. Celý den se mnou nemluvil! To pro mě bylo hrozné! Večer jsem za ním přišla s prosíkem.
Aha, vy to vlasně nevíte. Mno, já totiž umím říct už:
Jo, ne, plomiň, plosím, děkuju, ahoj, Konohviny, sušenka, Papačka, Shikamalu a suplman. Potom ještě pár slovíček, třeba já, ale to bychom tu byli do zítra. Samozřejmě umím říct R nebo Ř, ale je jednoduší říkat L a Žl. Ale zpět: tak sem ho prosila, aby se mnou komunikoval, ale on mě stále ignoroval. Pochopila jsem tedy, že takovéhle věci nemám dělat.
Ráno jsem se probudila a rychle vzbudila Shikamara.
„Co? Co je? Ráno? Argh... nesnáším rána...“ řekl a rozespale na mě zamžoural.
„Muvíš se mnou! Já sem láda!“ vykřikla jsem.
„Budu s tebou mluvit, když nebudeš zlobit, jo?“ odpověděl rozespale.
„Jo!“ odpovím zase já a narovnám se.
„A teď mi, prosím tě, udělej čaj.“ řekne Shika a převalí se na druhý bok.
Celý den jsem si s ním chtěla povídat, ale byl unavený a zrovna do řeči mu nebylo. Jakoby mu něco vrtalo hlavou.

„Shikamalu? Stalo se něčo?“ zeptám se ho.
„Mno... vlastně ano.“ odpoví sklesle a znovu se napije čaje.
Potom pokračoval: „Zítra máme závěrečnou zkoušku. Bude ze mě ninja, jestli ji udělám.“
„Skoučku? Ploč?“ zeptala jsem se a ukousla kus hrnku.
„Musí jí dělat všichni, já ninja ještě vlastně nejsem, doteď jsem byl jen student.“
„Aha.“ pokrčila jsem rameny, protože jsem některým jeho slovům vůbec nerozuměla. Ale cítila jsem z něj, jak byl napjatý. Na to jsem měla ten zvláštní pocit v žaludku, ale v duchu jsem to svedla na to peří, co jsem dneska spolykala.
„Zítra přijdu trochu později, tak se o mě neboj, jo?“
„Jo!“

Celý další den jsem jen čekala.
Co když to neudělá? Možná by to bylo kvůli mně, přemýšlela jsem. A tak celý den jen koukám buď z okna nebo do stropu. A po osmi hodinách konečně...
„Ahoj!“ pozdravila jsem ho šťastně.
„Jo, čau.“
„Tak co? Jak to dopadalo?“ zeptala jsem se a rychle jsem skočila na postel.
„Víš, já... JSEM NINJA!“ vykřikl vesele a obejal mě. Taky jsem byla moc šťastná, že to udělal, ale to jsem nevěděla, k čemu to povede...