Bloom - 5. kapitola - Zetsu ošetřovatelem

Ať už Bloom spatřila v Peinově iluzi cokoli, poznamenalo ji to. Sasori suše konstatoval, že z toho se bude vzpamatovávat ještě dlouho, načež schytal od Vůdce pořádný pohlavek. Jenže Pein si neuvědomil, že jeho podřízený je z větší části ze dřeva a zlomil si zápěstí. Skrývaje bolest se odpotácel s tichým kňučením z místnosti a o chvíli později už mu Konan musela dávat obklady.

Zetsuovy poloviny se opět pohádaly až do krve.
„Nepůjdu za ní! Je vypočítavá, chladná, drzá a…“
„A líbí se ti!“ pronesla vítězoslavně bílá.
„Pitomost!“ ohradila se černá. „Je mi jí jen drobátko líto.“
„Drobátko?“
„Jo, drobátko.“
„Fakticky jen takhle málo?“
„Přestaň otravovat, zajdu za ní!“ dopálila se černá půlka a Zetsu si šel na hlavu vylít kbelík studené vody.
Ledová sprcha ho probrala a navíc utvrdila v rozhodnutí, že za zelenou dívkou zajde. Došel až ke dveřím jejího pokoje a opatrně vzal za kliku. Seděla uvnitř a hrála si s vlasy. Pak na něj upřela pohled, po kterém by se rozplynul i duch. Tak jemný, odzbrojující… Zetsu byl však obezřetný.
„Je ti dobře?“ zeptal se ode dveří, kde zůstal pro jistotu stát.
„Kdo jste, pane?“
Hrklo v něm. Ztratila snad paměť? „Zetsu,“ zamumlal.
Zachichotala se a nepřestávala se na něj dívat tím zvláštním pohledem. „Jak to, že jsem si nevšimla, že jsi tak pohledný?“

Zůstal u ní a celou tu dobu si povídali. Poté ho požádala o trochu vody. Ještě byl zmatený z té její náhlé proměny, ale neřekl na to nic. Po návratu ho však čekal šok.
Bloom se právě převlékala a zelené lístečky jí jen spoře zakrývaly záda. „Co na mě tak civíš?“ houkla na něj přes rameno. Údivem mu vypadl z ruky hrnek, rychlým pohybem ho zachytil a jen přitom vylil polovinu jeho obsahu na podlahu.
„Přestaň mě šmírovat, jasný?!“ běsnila jeho květinka a vykročila k němu.
Zetsu couval, přestože neviděl, co má za sebou. To už jeho „kvetoucí výtvor“ vyběhl plnou parou vpřed, rozhodnutý zřejmě dát kanibalovi ránu pěstí, ale noha mu podklouzla a Bloom skončila v Zetsuově náručí. Střelila po něm ošklivým pohledem a Zetsu nevěda co dělat jiného, ji pustil na zem a vypařil se z pokoje.
„Hulváte!“ volala za ním Bloom, ale byl už daleko, naštěstí pro něj.

Hidan seděl na pohovce a pozoroval kanibala kradmým pohledem. Ten seděl na koberci, mlčel a nad něčím dumal. Bělovlasý pomalinku začínal upouštět od ostražitosti, když v té chvíli se Zetsu napřímil.
„Co bylo v tom kýblu?“ vyhrkl.
„Popad tě amok?“ nechápal Hidan. „Co to zase žvaníš? Vo jakým kýblu je řeč?“
„O tom, co jsi podstrčil Tobimu. O tom, kvůli kterému tady máme Bloom,“ zabručel Zetsu.
Nesmrtelný ninja se zamyslel. „Zbytky krve, co jsem seškraboval ze stěny, trochu omítky...“ začal vyjmenovávat seznam surovin, které zapříčinily vznik jejich křehké květinky. „Jo a pamatuju se, že jsem do toho párkrát plivl a ještě do toho kýble nach…“
Zetsu při těch slovech protočil panenky. „Proč?“
„Jen tak… pro srandu,“ utrousil nesmrtelný.
„Pak už je mi jasný, proč je tak zkažená,“ zahučel kanibal. „Jdu si s ní promluvit.“
„Tak hodně štěstí!“ zamával mu Hidan.
Zetsu se ještě ve dveřích otočil. „A příště až budeš chtít něco tvořit… mysli na to, co do sebe leješ za svinstva, jo?“ Nevšímal si Hidanova nechápavého výrazu a s tlumeným vrčením opustil místnost.