Per aspera ad Astra 005: Den, kdy slunce nevyšlo.

Stála na rozcestí u lesa. Právě dneska měla takový volnější den, a proto se rozhodla provětrat, přeci jen je pořád s dvojčaty a ty jí dávají pořádně zabrat. Rozešla se směrem od vesnice, jakoby se tam měla s někým setkat.
„Takže jsi přišla,“ ozvalo se z koruny stromů. Přikývla.
„Nic jiného mi přeci nezbylo, ne?“ chladný hlas se zasmál.
„Až tak hloupá nejsi, co?“ seskočil ze stromu a stál před ní.
„Myslel jsi, že na to nepřijdu, Madaro?“ muž souhlasně pokýval hlavou. „Ale je pravda, že kdyby se tu neobjevili ti dva, tak bych tam nešla hledat,“
„Jak naivní Itachi je…“ zavrtěl hlavou. „Vážně se nechceš vrátit k Akatsuki?“
„Můžu říct jediné a to je, že ne.“ Reina založila ruce na prsou. „Přeci jen chápeš mé důvody, ne?“
„Chápu,“ povzdechl si naoko. „Ale kdyby sis to přeci jen rozmyslela, tak víš, kde mě hledat… Nebo spíš, jak mě najít,“ mrkl na ni. Přikývla a otočila se k němu zády.
„Sbohem, Madaro,“ usmála se pro sebe.
„Spíš by se hodilo nashledanou. Takže… Nashledanou Reino,“ pak se ozvalo praskání větviček a Madara byl pryč. Reina se opřela o strom. Proč jen hledala v tom zatraceném domě? Kdyby nepřečetla ten svitek, tak by ho nikdy nepoznala. Nevěděla by, kdo za tím vším stojí. Neměla by pomyslný nůž na krku. Uslyšela hluk hovoru.
„Příště se to povede! Prostě musí,“ hlavě jí vytanulo jediné jméno, Konohamaru.
„Když budeš pořádně trénovat, tak se to povede…“ prohlásil Ebisu. „A ty na trénink kašleš!“ zakřičel na něj. Reina je posměšně sledovala.
„Ebisu-san,“ usmála se a přišla k nim. „Jdete z mise?“ Ebisu si upravil brýle na nose a zkoumavě si Reinu prohlížel. „Co jiného, že?“ prohodil posměšně.Reina se zamračila.
„To jste myslel, jak?“ otázala se ho.
„Tak, jak jsem to řekl.“ Přikývl. Konohamaru se na ně udiveně díval. „Nekoukej tak na nás.“ Okřikl tiše Konohamara.
„Fajn, jdu domů,“ rozhodil rukama Konohamaru a vydal se napřed. Udon a Moegi hned za ním.
„Co ty tady děláš?“ otázal se jí, když byli z doslechu. „Nechceš nás náhodou zradit?“ Reina se na něj posměšně dívala.
„Na to jsi přišel sám?“ ušklíbla se. „Jasně, chci vás všechny vyvraždit, úplně všechny, víš?“
„Já to tušil,“ usmál se vítězně. Reina se začala smát. „Je tu něco k smíchu? Půjdeš do vězení!“
„Fajn, ale když ti řeknu, že to byl vtip, tak těžko někam půjdu, ne?“ Ebisu supěl.
„Jak si z toho můžeš dělat legraci?“ zavrčel.
„Lehce, dívej.“ Mrkla na něj a vyrazila směrem k vesnici. Ještě si potřebuje něco zařídit.

Itachi seděl na větvi a hleděl na Konohu. Jak dlouho už neměl možnost se na ni takhle zrána dívat?
„Myslíš, že přijde?“ zapochybovala Konan. „Měla na to dost času,“
„Přijde…“ zamumlal Itachi. „Musí přijít.“ Opřel se zády o kmen stromu a zahleděl se před sebe. V dálce zahlédl záplavu rusých vlasů.
„Takže pokud za námi nepřišel Leader, tak jde Reina,“ oznámil Itachi. Konan se prudce posadila a podívala se na místo, které ukazoval Itachi. Vážně tam kráčela Reina a tentokrát sama.
„Vím, že jste tam, tak vylezte.“ Křikla do koruny stromů, kde Itachi a Konan seděli. „Nemám tolik času,“ Rozhodla se… Musí je donutit odejít a věděla, že to nebude jednoduché.
„Rozhodla ses? Půjdeš s námi?“ Itachimu se na tváři objevil úsměv. Zavrtěla hlavou a úsměv zmizel. „Tak proč jsi tady?“ Netušila, co by mu měla říct. Nervózně se usmála.
„Chci si promluvit, s tebou Itachi,“ zašeptala. Itachi přikývl a odvedl ji stranou.
„Tak?“ pobídl ji.
„Já nevím, jak ti to říct, ale…“ zasekla se. Přeci jen se lehce neříká to, že už ho nechce vidět.
„Neboj, unesu to.“ Vytušil, že to nebude nic hezkého. „Můžeš mluvit,“
„Nechci se s tebou vídat.“ Zašeptala. „Není to tebou, je to mnou… Už to prostě nejde… Jako bych v sobě měla nějaký blok, který mi v tom brání. Promiň,“ Bolestně se na ni usmál.
„A žádná šance už není, viď?“ pokrčila rameny. „Dobře, zmizím ti ze života, jak jsem to měl udělat už dávno… Je mi líto, že jsem tě trápil…“
„Itachi prosím…“ zakňučela. „Já tě miluju… Vážně, ale nejde to, prostě to nejde a bolí to…“ Objal ji a ona se zamračila. „Budu muset jí, sbohem…“ Vysmekla se mu z náruče a s pláčem utekla pryč.
„Jdeme pryč,“ zavelel okamžitě a vyrazil směrem od Konohy. Konan se na něj udiveně dívala a po chvilce běžela za ním.
„Co se stalo?“ otázala se ho.
„Opustila mě, pokud se to tak dá brát, prostě mi řekla, že se už nechce vídat.“ Pokrčil rameny.
„A co děti?“ zajímala se Konan, moc jí na těch malých záleželo. „Třeba si to rozmyslí, ví kde nás najde, ne?“ Zavrtěl hlavou.
„Neřekl jsem jí to, nechtěla to vědět, ale vím, že by si nás našla…Neudělá to… Ale jedna věc je divná,“ zamyslel se.
„Copak?“ zamračila se Konan. Něco jí tu nehrálo.
„Tohle nebyla ona, jako by někdo použil Henge…“ zamumlal. „Ale kdo by to dělal?“
„Vím o někom, kdo by toho byl schopný,“ zavrčela Konan.
„Koho myslíš?“ zajímal se Itachi.
„Nevím, jestli ti to můžu říct, ale…“

Reina seděla doma u stolku a četla si. Děti byly celý den venku se svým dědečkem, a tak měla pořád ještě volno. Někdo zaklepal na dveře.
„Hned jdu!“ křikla, zaklapla knížku a otevřela dveře. Stál tam Naruto a za ním stál kočárek. Nechápavě se na něj dívala. „Kde je táta?“
„Nechal mi ty děti na starost, protože si musel něco zařídit,“ zavrčel. „Ale bylo to celkem fajn,“ zašklebil se.
„A nevíš, kam měl namířeno?“ zamyslela se. „Nešel tam, kam si myslím, že šel, že ne?“
„Jak mám vědět, jestli šel tam, kam si myslíš, že šel, když nevím, kam podle tebe měl jít,“ Naruto nad tím jen vrtěl hlavou.
„Nešel k lesu, že ne?“ upřesnila otázku Reina.
„Šel, jak to víš?“ podivil se Naruto.
„A je to v háji,“ vypískla. „Pohlídej mi děti, hned jsem zpátky!“
„Fajn, ale koupíš mi tolik Ramenu, kolik sním.“
„Dobře,“ přikývla a vyběhla uličkou, která byla nejblíže toho místa.