Bílý písek 02

Kapitola II - Kuplíři

Kolem vesnice Konohy se široko daleko rozprostíraly neprostupné lesy jen řídce protkané těžko schůdnými stezkami, které vyšlapala divoká zvěř. Obyčejný člověk by se v zeleném pekle ztratil během mrknutí oka a netrvalo by dlouho a stal by se potravou zdejších šelem.

Mezi větvemi stromů se mihly dva stíny.

Cesta Kankuroa a Temari vedla korunami. Mrštně seskakovali z jedné větve na druhou. Zdálky jejich plavné, dlouhé skoky připomínaly spíše elegantní let.

„Kankuro!“ křikla Temari na bratra. Ten pružně dopadl na nejbližší větev a ohlédl se.
„Musím si odpočinout... Zastav...“
Posadili se vedle sebe na silnou větev mohutného javoru. Měl krásně zčervenalé listy.
Temari vytáhla z torny dvě malé rýžové hrudky. Jednu dala bratrovi a do druhé se zahryzla sama.
Bylo jí... příjemně. Spokojeně se protáhla a chvíli jen tak klátila nohama jako malá holčička.
Kankuro mlčky přežvykoval jídlo. Upřeně zíral na krvavě rudý list třepetající se ve vánku.
„Víš,“ začal Kankuro,“ nejsem si jistý, jestli to, co děláme, je vážně tak... nutné.“
„Rada to schválila. A víš přece, že nikdo s mozkem v hlavě by nechtěl po Gaarovi něco takového, kdyby to nebylo opravdu nutné.“
Temari se zasmála. Znělo to falešně a nepřesvědčivě.
„Já se o Gaaru bojím taky, Kankuro.“
„Já vím.“
„Jenom doufám, aby vůči němu neměli v Konoze takové předsudky jako u nás.“
„Myslíš?“
„Doufám.“
Na chvíli se odmlčeli. Vánek lístek urval. Byl pryč.
„Stejně by mě zajímalo, proč Konoha nenavrhla opak.“ Temari se málem zadusila rýží.
„Ty si chceš vzít Tsunade?!“
„Cože? Ne!“
„Tak vidíš,“ zašklebila se sestra.
„Radši se zvedej, ať tam dorazíme ještě za světla,“ řekl Kankuro a vyšvihl se na nohy.
Vyrazili.

* * *
„Hurá! Umírám hlady,“ zasténal Kiba a hromové zakručení žaludku jeho slova potvrdila.
„Už jenom podat hlášení a můžeme si jít sednout do Ichiraku,“ navrhla Hinata.
„Jistě,“ souhlasil Shino.
Dnešní úkol se jim vydařil. Karavanu i její drahocenný náklad bezpečně provedli skrz nepřátelské území takřka bez úhony. Hladký průběh mise bylo třeba řádně oslavit.
Kiba najednou zpozorněl. Ostře nasál vzduch.
„Co se děje, Kiba-kun?“ Mladík se zazubil.
„Jsou tady.“
„Koho máš na mysli?“ zeptal se Shino.
„Kankuro a Temari,“ odpověděl Kiba a znovu zavětřil. „Gaara s nimi není.“
„Myslela jsem, že jsou tým,“ podivila se Hinata.
„Že jsou tým, ještě neznamená, že budou všechno...“ Shino se zarazil. Kiba i Hinata se ohlédli směrem, kam se díval Shino.

Před rezidencí Hokage stála Tsunade v doprovodu dvou Starších. Poslové z Písečné se jim hluboce uklonili. Tsunade jim cosi odvětila. Pak všech pět zmizelo ve dveřích.
„Dneska asi hlášení nepodáme,“ bručel Kiba. „Hm... Neříkal někdo něco o Ichiraku?“

* * *

Pátá a její doprovod dovedli oba sourozence do jednací haly Starších. Kankuro a Temari uctivě přijali jim určená místa u stolu. Posadili se a s neklidem vyčkávali zahájení slyšení.
Je zvláštní, pomyslela si Temari, jak jsou si staří lidé navzájem tak podobní. Stejné tváře zbrázděné sítí vrásek, povislá a popelavá kůže.
Vlastně ne.
Temari se nevědomky otřásla, když se její oči střetly s bledými zraky shinobi sedících po Tsunadině pravici.
Bílé a velké. Provrtávaly se. Děsily.
A ti lidé vypadali jako slepí...
Kankuro jako by jí četl myšlenky. Nenápadně zavrtěl hlavou a rty vykroužil slovo „klan“.
Ozvalo se suché odkašlání. Všichni se otočili k Hokage.
„Sešli jsme se zde, abychom projednali posílení spojeneckých smluv se Sunou s jejími posly,“ ukázala Tsunade na oba ninji. Ostatní jim věnovali jen letmé pohledy, než obrátili pozornost zpět na Tsunade.
„Jak byl projednáno na minulé schůzi, navrhli jsme Suně uzavření aliančního sňatku. Žádám posly z Písečné, aby vyjádřili postoj své vesnice.“
Temari se napřímila. Samotnou ji překvapilo, jak zdrsněle a krákavě zazněl síní její hlas.
„Suna souhlasí.“
„Nepochybně jste už vybrali svého... zástupce,“ odtušila Tsunade.
„Ano,“ přikývla dívka. „Rada už určila budoucího Kazekageho a ten na sňatek přistoupil.“
„Kdo povede Sunu?“ zajímalo jednoho ze Starších.
„Sabaku no Gaara,“ řekl Kankuro. Zavládlo ticho. Chvíli rozpačitě uhýbali pohledy, než konečně někdo přerušil mlčení.
„Vždyť je to pořád jenom chlapec! Nebude mu víc než patnáct šestnáct,“ namítla stařena. Oba sourozenci jen pokrčili rameny.
„Nejsme tu od posuzování volby Kazekageho,“ zarazila je Tsunade. „Jaké jsou podmínky Suny?“
„Jsou to... Jsou to tyto,“ řekla Temari a zhluboka se nadechla.
„Manželka budoucího Pátého Kazekageho by měla pocházet ze vznešeného rodu stejně jako její nastávající. Druhou podmínkou je, aby byli oba manželé zhruba stejného věku.“

Připadám si jako kuplířka...

Temari se propadala hanbou. Připadalo jí, jako by každým slovem zrazovala svého bratra.

Proč ho zatraceně zvolili? vztekala se v duchu. Proč na to kývl? Proč?

Mezi bělookými ninji nastal rozruch. Když se nejstarší z nich promluvil, hned bylo jasné proč.
„V našem klanu se nachází osoba splňující obě podmínky.“
Muž, který seděl vedle mluvčího klanu, sebou trhl.
„Nesouhlasíte, Hiashi?“ oslovila ho Hokage.
Prsty zaťaté v pěst. Rty semknuté v přísnou linku.
Pak otevřel ústa. Chraptěl.
„Jako otec souhlasit nemohu. Jako shinobi z Listové souhlasit musím,“ vymluvil se.
„Je vám všem, doufám, jasné, že konečné rozhodnutí, zda se za Gaaru vdá či ne, závisí na Hinatě samotné,“ sykla varovným tónem Tsunade. Členové klanu neznatelně přikývli.
„Jsem si jist, že se má dcera rozhodne správně,“ řekl Hiashi pevně. „Ví, co je pro ochranu vesnice třeba. Bude jí ctít podpořit Konohu.“
Tsunade chvíli mlčky zírala na Hiashio. Ten jí pohled tvrdošíjně oplácel.
„Jste si jistý?“
Znělo to jemně až něžně.
Hiashi přikývl.
„Mám Hinatu přivést?“
„Ano.“

A zatímco byl Hyuuga Hiashi pryč, Kankuro se osmělil.
„Je vůbec to celé opravdu nutné? Myslím – proč se ujišťujete o naší loajalitě, když jsme vám ji už několikrát my osobně dokazovali?“
Tsunade se shovívavě usmála.
„Kdyby podobný návrh padl před třemi lety, všichni by se nejspíš jenom vesele zasmáli. Spojenectví se Sunou jsme považovali za samozřejmost.
Události během chuuninské zkoušky nás ale usvědčily z tragického omylu. Stál nás příliš mnoho životů, než abychom se mohli dopustit dalšího selhání.
V tak těžkých dobách, jaké nás čekají, nesmíme nechat dojít věci tak daleko. S Orochimaru jste se spřáhli pro svou ochranu, je to tak? Ztráta vlastní pozice byla cenou za přátelství s Konohou. Nuže, dnes bychom vám měli nabídnout víc než jen slib, že vám v případě potřeby pravděpodobně přijdeme na pomoc. Musíme všechny přeplatit. Proto vám nabízíme naše přátelství skrz dědičku jednoho z našich nejsilnějších klanů.
Přijde vám to málo?“
„Ne, nikdy jsem si nemyslel, že chcete Sunu podvést. Omlouvám se, pokud jsem vyvolal takový dojem,“ uklonil se Kankuro.
Tsunade přimhouřila oči. Uhádla, na co mladík myslel a na co mu odpověď nedala.

Proč Konoha přišla s takovou nabídkou, když jí z celé akce nevyplývá žádný přímý užitek?
To bylo ono slavné kouzlo oklik. Konoha samozřejmě nenabízela sílu tak mocného klanu jen z čistého altruismu. Jako ve všem, i zde se nacházel háček.
V případě napadení Suny by první přispěchali Hyuugové. Jen šílenec by pokoušel zahrávat si s takovými protivníky a každý spojenec by si dvakrát rozmyslel vzdát se nabídky takové pomoci. Porušením jakéhokoliv bodu smlouvy by se Suna připravila o tak silné záložní bojovníky, což by bylo v případě dvojitého ohrožení ze strany Akatsuki a Orochimaru holým šílenstvím, ale i vzhledem k faktu, že si do vesnice prakticky vpustili pasivního špeha Konohy, i velmi riskantní.
A navíc, uzavřela Tsunade úvahu, který manžel by dokázal takovým způsobem ublížit svojí ženě?
Nahlas to však neřekla. Bylo tu přeci dekorum vyjednavačů. Lži a úskoky zajišťující přátelství. Neupřímnost. Mlžení.
Kankuro nic takového vědět nemusí. Je to přeci jen nástroj. Skalpel nezachraňuje. Meč nezabíjí.
Jen stěží se ubránila povzdechu.
Vždyť to nejsem já! Nikdy jsem nechtěla být tím, kdo vydírá přátele, rozhoduje o životě ostatních.
Bohužel...
I já jsem skalpel. A ten se musí ušpinit krví, když jím lékař spravuje poškozené tělo. A Konoha je poškozená.
* * *
Dívala se do dálky.
„Hinato? Vůbec ses nedotkla jídla,“ ozval se... Někdo.
Nevnímala Kibu.
Tam někde daleko je On. Sílí a roste.
Jak je to dlouho, co se na ni naposledy vesele zakřenil a ona se mohla rozplynout štěstím, že si jí konečně všiml? Že ten úsměv patří jenom jí?
Chtěla ho vidět... Znovu sledovat, jak se žene vesnicí jako ztřeštěné štěně. Stejně bláznivý a živý. On byl přeci živel, neposedný plamen a spalující... A jen on dokázal nadchnout a přesvědčit ji, že i ona má svou cenu.
Kde je ti konec, Naruto?
Už jenom půl roku. Jen šest měsíců a já tě znovu uvidím...
„Hinato? Vnímáš mě? Je tu tvůj táta.“
Kibův hlas ji srazil zpátky na zem.
Před Hinatou se zlověstně tyčila otcova vysoká postava zahalená v bílém rouše. Tvář měl zachmuřenou a posmutnělou. Hinatu jeho melancholie zaskočila.
„Děje se něco, otče?“ špitla a vzhlédla k jeho strohé tváři, na níž se nepohnul jediný sval.
„Rada si tě žádá.“

* * *
Dveře se otevřely dokořán a dovnitř vstoupil Hiashi následován bledookým děvčetem s dlouhými černými vlasy.
On jí neřekl nic, uvědomili si poslové.
Ve tváři Hinaty se mísila zvědavost s obavami. Zaskočená.
Ale takhle se netváří dívka, které před chvílí oznámili, že se vdává. Že má zahodit všechny své naděje, svá přání, tajnou lásku.
Netuší ještě, co ji čeká.
„Posaď se,“ vyzvala ji Tsunade. Dívka se usadila do nabízeného křesla a nejistě se podívala na svou nadřízenou, jako by prosila o nápovědu, náznak, co se má dít.
Skoro se jí Temari zželelo.
Nyní byla řada na Kankurovi, aby předestřel vůli Suny. Každým vyřčeným slovem bledla Hinata víc a víc a Kankuro se snažil nevnímat její zděšení a obvinění v těch bílých očích.
„Jak se rozhodneš?“ zeptala se Tsunade?
* * *
Jak se hroutí člověku celý jeho svět?
Šustot padajících karet.
Srdce bije jako buchar.
Rozhodnout se...
Nevěřícně zírala po vážných obličejích. Rodina. Vlastní rodina ji předhodila tomuhle.
Zrazená.
Zmatená.
A s tíhou obrovské zodpovědnosti.
Proč?
Proč já?
Chci pryč...
* * *

Ona snad omdlí, napadlo Hiashiho. Nebyl daleko od pravdy.
Tsunade pocítila... soucit.
„Dávám ti týden.“