Návrat démonů /7/ Dohasínající strach

V předchozím díle: Všichni tři se probudili ve třídě, v té pravé vesnici, která už takovým testem byla dost odpudivá. Yuske ještě chvíli plakal nad ztrátou svého milovaného království a i Tatsu měla slzy na krajíčku. Jen Isa koukala do neznáma, snad ani nevnímala okolní hlasy, které si šeptaly, že se probudila první skupina.
Jounin za stolem se na ně usmál, když nechávaly své testy na stolech, prohlížely si ostatní spící a bez řečí -zaraženi- se pomalu vydali ven…

Myšlenky na další den byly zastřeny vzpomínkami na den předchozí. Yuske, natolik zmaten tou neskutečnou realitou, ještě se slzami v očích, vydal se hledat své milované království.
Znovu se jej vydal hledat, ale už ne s takovou chutí. Nebál se zítřku, snad už ani smrti, bál se právě toho krutého konce jeho Ichiraku ramen, který by ho dohnal právě k té smrti, které se skoro nebál. Ale pochopte to správě! Smrt, jako taková, není hrozná, když je tím položena oběť a není to jen tak zbůhdarma, ale kdyby byl jeho život zpečetěn pouze zborceným vyhořelým královstvím jeho snů…to bylo nepředstavitelné.
Než zahnul do té osudné ulice, zastavil se a přemýšlel. Jaká je smrt z pohledu? Přestane snad zaskočením vidět? Dopadne do traumatického šoku? Přepadne ho nejprve šílenství a pak teprve bude jeho život u konce? Ne, to by nebylo tak kruté. Bláznovství by ho zcela oslepilo. Ne, nezblázní se…bude se na to ostře dívat až do úplného konce, dokud nepadne mrtev. Hloupost! Zavře oči a jen čichem zjistí, jak na tom jeho království je. Ale co když bude znovu ošálen tou zbylou vůní a nevšimne si pachu spáleného dřeva? Ne, takhle by to nešlo. Možná, že by se měl sám zabít, předem, stejně se to stane tak jako tak!
Nad bloumáním o kruté smrti ani trochu nezmoudřel. Nakonec už jen přemýšlel o dalších možnostech svého skonu. Třeba zakopne a bude ušetřen toho pohledu, nebo: Na světě je hodně takových restaurací…ale hned si odpověděl zápornou větou: Ale žádný není tak geniální, tak božský, tak…jako tenhle!
Rozhodl se! Stejně by se tomu musel jednou postavit.
Přivřel oči, zahnul do ulice, udělal pár kroků a podíval se.
Ichiraku ramen byl celý! Prázdný- ale celý! Jeho trůn byl volný, a tak s hlubokým vydechnutím té tíhy, jenž ho zužovala, se zdviženou hlavou a plným hrudníkem se, tentokrát se slzami štěstí, vydal za svým cílem.
Takhle mě trápit, pomyslel si skoro nahlas s plně otevřenými ústy, to chce dvojitou porci, ne dvojitou porci dvojité porce, ach ne…to bych na sebe byl moc hrrr! To chce…dvojitou porci dvojité porce dvojité porce a k tomu…spešl menu!

Isa pomalu našlapovala. Nevěděla kam jde, jen necíleně šla. Nebo spíš nešla. Jen tak stála, sem tam udělala nějaký ten krok a stále se ohlížela kolem dokola, aby nevpadla do prázdné ulice, do prázdné restaurace. Celou dobu se snažila, aby ani její myšlenky nebyly tak prázdné, ale nebylo nic co by jí tolik pohltilo, že by na to musela stále myslet…jen ta prázdnota.
Konečně jí svitla naděje, když se ohlédla a uviděla někoho sobě známého, s kterým by –mohla- sdílet myšlenky.
„Tatsu“ křikla, ale hnědovlasá dívka jen svižně pospíchala kupředu, přes bránu, rovnou do lesa. Tatsu šla, jako každý den trénovat, protože s tréninkem na všechno rychle zapomněla. Zastavila se na mýtince a chtěla vytáhnout svůj meč, ale když zahlédla Isu, jak zatáčí stejným směrem, vydala se ještě o trochu dále.
Stále ji pronásledují ty kroky, ale když se tam podívá, Isa jako by jí nevnímala a zaobírala se svými záležitostmi. Jednou se připravovala na boj s vějířem, podruhé se rychle otočila a pozorovala oblohu.
Tentokrát se však Tatsu podívala rychleji, a jen tak nepozorovaně po očku, když zjistila, že ji Isa pronásleduje a nejistě našlapuje. „Co je!“ vykřikne po chvíli už rozzlobená Tatsu s mečem v ruce, ale Isa jen vykulí očka a povytáhne obočí- ostatně jako vždycky. Tentokrát je to ale jiné. Není to ten úšklebek nezájmu, spíše naopak. Jako by jí něco přitahovalo.
Rozzuřená hnědovláska se zapře v nohou a připraví se k útoku na čumila, když v tom zapadne do něčeho chladivého. Za chvíli už se tam bortí i druhá a Isa přiskakuje blíže.
Tatsu se ve svých myšlenkách nechává bezradně obtáčet nenasytnou vodou stále silněji a silněji.
„Ne, voda. Tak mě sakra vytáhni, vytáhni mě!“ křičí pořád dokola Tatsu a snaží se dostat z mokrého objetí. Rudá strachem a možná, že už i šílenství se snaží chytit podávané ruky, ale Isa pořád cuká.
„Pomoz mi sakra, pomoz mi!“ Tatsu už nekřičí, ale ječí a její oči raději koukají do neznáma a nechají ruce chytat se prázdna.
„Tak nestříkej.“
„Iso, prosím, nebo mě sežerou!“
„Zklidni se a necákej!“
„Iso…“ (dlouhý výkřik)
Teď už je slyšet i udušený vzlyk…ale po chvíli uniká, protože voda je zmrzlá a Tatsu se, do poloviny těla v ledu, plácá, jako ryba na suchu.
„C-c-o si to dovoluješ, teď se odsud jaktěživ nedostanu.“
Voda se znovu dostává do tekutého skupenství, jakmile je sežehnut dračí ohnivou střelou. Tatsu je však znovu v pasti. Voda bublá a obmotává se jí znovu kolem nohou.
„Chyť mě, sakra chyť mě.“
„Tak ale buď v klidu!“
Hnědovlásce znovu kouká pouze půlka těla z vody…totiž z ledu.
„Já tě z toho dostanu, já tě z toho dostanu…ne nedělej to!“ je slyšet Isin výkřik. Tentokrát se raději sehne, aby nebyla sežehnuta. Za ní ale stojí někdo jiný –teď už přičmoudlý Yuske s zcela zničeným spešl menu.
„Já jí vytáhnu!“ Yuske rychle trhne, takže Tatsu padá, na souší, na kolena. Rychle zareaguje a vytahuje meč. Isa si to ani neuvědomila a zase stojí stranou a nečinně přihlíží taseným zbraním. Konečně se zmůže na slovo a roztrhne tak oba od sebe.
Yuske se nenechal zmást, ale to už Tatsu stojí za ním, a radí mu, aby se stáhl.

Asi po deseti minutách stojí všichni tři před protáhlou budovou akademie. Jako taková už je akademie začala docela odpuzovat, ale ještě více se začali bát dalšího testu. Tatsu, Isa i Yuske věděli, že to co bylo není ještě tak hrozné, jako to co bude. Isa vytáhla plánek budovy, na němž bylo označenou místo, kde se mají všechny týmy sejít. Už dávno si uvědomily, že v takovém seskupení zřejmě zůstanou a to je nějak netěšilo, ale jelikož se znali více, než s ostatními, nemohli proti tomu –skoro- nic mít.
Označené místo vedlo do nitra akademie. Všichni tři se vydali hlavními dveřmi, chodbou stále dozadu a za železnými dveřmi, jenž mi protentokrát odemknuté, rovnou po schodech do osvětleného podzemí.
Ani je nepřekvapilo, že přišli poslední a každý to dával za vinu ostatním…jen ne sobě.
Veliká místnost, která mohla činit aspoň deseti fotbalovým, ani nebylo vidět konce. Vlastně nevešli mezi obrněné stěny, jako mysleli, ale mezi uzavřenou přírodu. Do zimní zahrady, jak si přirovnala Isa podle svých myšlenek.
Ihned jak se rozkoukali, počítal si každý v duchu, jaké techniky zde bude moci využít a jaké ne. Ve své pravé postatě to snad nebyly ani náhražky, vše bylo dokonalé, živé…dokonce i potůček, jenž se linul z pravé strany do jakéhosi údolíčka. Vesnice skrývala své druhé království. Tak nepřirozeně veliké na uzavřený svět s umělým sluncem.
Před nimi byl les, a pak nic, asi jen les a les, protože na jejich konec nebylo možné dohlédnout.
Isa myslela na úspornost toho všeho. Hned myslela na to a hned zase na tamto. Myslela na to, jak to musí být všechno jednodušší předělávat. Stromy tu nemají úplně úplné kořeny, protože nežijí ve svém přirozeném světě, tudíž vynést je, nějaké nasadit nebo je všechny rovnou zahubit, nemůže být zas takový problém. Navíc nezdálo se, že by staráním se o tento svět chudnul svět s pravým sluncem a stromy s hustými kořeny.
Akorát nepochopila, že se už dávno nezřítila jílovitá skála, (tím vyvodila, že budou někde nad hlavami hokagů, tak, jako to je skoro v každé jejich hlavní vesnici) …že se ta skála stále drží, když byly tolik porušeny její základy.
Všichni seřazeni čekali na vedoucího Jounina, který jim měl, podle dopisu, jenž byl u plánku, sdělit jejich další úkol.
Snad každý přemýšlel nad tím, jak asi dopadl u testů, jestli byly vyhodnocena druhá část, nebo vedla jen k pobavení těch druhých, zda…bude takhle zkouška opravdu tak těžká, jak se teď domnívají. Musela! Musela být těžší! Ale co si vymyslí teď? Budou se snad vraždit navzájem?
„Hlavně se uklidnit.“ zkonstatovala Isa, zavřela oči a vnímala přírodu kolem sebe. Voda tiše bublala. A…ano, uslyšela zpěv drobného ptáčka, který jim letěl nad hlavou.
Tatsu už byla také v pořádku –Yuske se pustil do řeči o svých technikách a jídle- a Tatsu jen vypla, dívala se do dáli a když si Yuske vyžádal její pozornost, zamračila a naklonila hlavu na stranu.
Jakmile Tatsu značí nezájem, pomyslela si Isa, je všechno v pohodě!