Životní příběh jedné kunoichi

„Řekni nám proč… vždyť jsme tu stále byli pro tebe!“ chytil dívku na smrtelné posteli za ruku její dlouholetý hnědovlasý kamarád s červenými čárkami na obličeji.
„Všimla jsem si toho až moc pozdě… je mi to líto,“ zavrtěla hlavou Hinata. Pak mu naposledy stiskla ruku. O pár hodin později už nemohla hýbat ani tou. Pouze hlavou.
„Ale proč?“ nechápal zahalený Shino. Pak ale do pokoje vešla růžovovlasá kunoichi, která se o dívku v nemocnici starala. A na oba se zamračila. Moc ji znervózňovali, což viděla na jejím obličeji.
„Oba dva ven! Hinata potřebuje klid!“ vyhnala je Sakura. Oba políbili kamarádku na tváře, a pak pokoj poslušně opustili.
„Chceš si o něčem promluvit?“ optala se Sakura mile Hinaty a sedla si vedle ní na postel.
„Ani ne, jen… vyprávět. Aby všichni pochopili…“ odvětila dívka s fialovými vlasy. Vlastně už skoro mladá žena. Bylo jí sedmnáct. A protrpěla toho víc, než ostatní.
„Jen povídej, já tě ráda vyslechnu,“ usmála se na ni Sakura.
„Tak tedy… začalo to před spoustou let…

Vyrůstala jsem v sídle klanu. Dalo by se říct, že odříznutá od okolního světa, i když jsem chodila do školy.
Každý den, když jsem procházela ulicí v naší čtvrti jsem cítila, jak si mě všichni prohlíží a hodnotí, co ze mě bude… jestli to bude sebevědomá a tvrdohlavá vůdkyně klanu nebo jestli zůstanu taková, jaká jsem. Slabá a neviditelná.
Snažila jsem se je nevnímat… dělala jsem, jakože neexistují. Jenže oni tu byli. Každý den, každou hodinu, každou minutu… pronásledovali mě jako duchové a přízraky, které mě chtěly zničit!
Schovávala jsem se před nimi ve svém vlastním světě a obrňovala se před nimi. Jenže oni si vždy našli nějakou skulinu v mé obraně a já trpěla.
Na Akademii se nic nezměnilo… jen jednoho dne… mou obranou někdo pronikl. A absolutně ji zničil. Zboural to, co jsem tak dlouho budovala. A to jen svými názory.
Vlastně si mě nikdy nevšiml. Vždy jen procházel kolem mě. Ale při každém pohledu na něj se něco ve mně zlomilo a já toužila být lepší člověk. Myslím průbojnější a tak… prostě abych se rovnala ideálu svému okolí.
Avšak… mé snažení se minulo účinkem. Nic mi nevycházelo. Vím moc dobře, že se mi smáli a pomlouvali mě. Slyšela jsem to stále… i dnes mi to občas zní v uších.
Jejich posměch mě však nezocelil a ani nepřinutil k pomstě… nevědomky jsem se vrátila zase na začátek. A uzavřela jsem se do sebe.
Když jsem znovu procházela po ulici, vnímala jsem, jak hnusně se na mě dívají. A ve snaze to ignorovat jsem se uzavřela do svého vlastního světa a tam jsem si vysnila spoustu věcí. Někdy se mi to zdálo jako skutečnost!
Například jsem snila o tom, že mi Kiba se Shinem pomáhají s tréninkem… ale vůbec… netušila jsem, že je to pravda. A když jsem si to uvědomila, opět jsem se smutně stáhla do sebe a s vědomím soukromí jsem si přes obličej přehodila vlasy.
Snění… to bylo něco, co jsem stále prožívala a dělala. Nikdy jsem nepřestávala snít. A vysnila jsem si toho spoustu… trénink s otcem, přátele, vlastní jutsu… a přitom jsem to stále vnímala jako sen. Celá realita se pro mne změnila v sen.
Neměla jsem ani tušení o tom, že nikdo se na mě hnusně nedívá, že mě nepomlouvají a neposmívají se mi. Tyhle skutečnosti existovaly pouze v mých snech, které jsem považovala za skutečnost. A pak tu byla realita, která vypadala přesně jako mé dosavadní sny. Kde jsem mohla být všechno, co jsem chtěla. Vždy a všude. Bylo to tak osvobozující!
Až pak jsem se jednoho dne probudila. Rozhodnutá vrátit se zpátky do reality. Ale všechno kolem mě… bylo to tak krásné, že mi to připadalo, jako kdybych nikdy nepřestala snít. Snažila jsem se z toho vymanit, ale bylo to prostě nemožné… párkrát mě i napadlo… co když je to skutečnost?! Ale tu myšlenku jsem ihned hodila za hlavu. Bylo by to moc štěstí najednou pro takového člověka jako jsem já.
Nic však nezmizelo ani po čase. Začínala jsem propadat panice. Co když se něco stane… něco se v nich zlomí a začne to nanovo?! To na mě působilo jako strašák díky kterému, jsem nemohla pořádně žít. Bylo to těžké.
Najednou se ale přede mnou objevil jako blesk z čistého nebe. Když byl u mě, hned mi bylo líp a dokázala jsem si to užívat. Když byl v mé blízkosti, jako bych to ani nebyla já, ale ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Když se na mě zaměřil pohled těch pomněnkově modrých očí, poznala jsem, co se vlastně děje… tehdy jsem rozlišila realitu od snu. Protože sen není nikdy krásnější než realita.
Sen je vlastně něco, co má každý a může ho řídit a dělat si s ním co chce, ale realita… to je neměnná skutečnost. Jen ji každý jinak vnímá. Subjektivně. Podle sebe. Tak jek chce on, ne jeho okolí! A přitom okolí na to má největší vliv.
Začala jsem se o něj víc zajímat. Vnesl do mého života dosud nepoznané emoce a pocity a já toužila poznat, co znamenají. Nakonec jsem se stala jeho kamarádkou a bavila se s ním jako se sobě rovným.
A pak… otevřel mi oči. Prohlásil, že nikdo není sám a že všichni někoho mají.
Zamyslela jsem se nad jeho slovy.
Dlouho jsem na nimi přemýšlela a uvažovala.
A nakonec jsem se rozhodla.
Hodila jsem za hlavu všechny svoje vysněné světy a reality a vrhla se po hlavě do skutečnosti. Vyšla jsem na ulici, odhrnula vlasy z obličeje a na vše se pozorně dívala. Mé oči zjistily, že nic není jen černobílé, ale vyvedené v různých odstínech šedé. Líbilo se mi to. Bylo to tak jiné!
Nepřestávala jsem se rozhlížet okolo sebe… a poznala jsem, že v mém okolí je mnoho lidí, na kterých mi záleží a kterým záleží na mně. Vše se netočilo jen kolem mě. Konečně jsem si všimla i jejich osudů, jejich strašáků a skutků, které udělali! Obdivovala jsem je a otevřela se jim…
Bylo to nejkrásnější období mého života. Ale pak přišla válka…

A teď jsem díky tomu všemu tady… vlastně nevím, proč ti to všechno vykládám…“ zavrtěla hlavou Hinata. Sakura ji povzbudivě chytla za ruku, ale ona to necítila. Už mohla jen hýbat hlavou.
„Jsem ráda, žes mi to řekla… mám někomu něco vzkázat?“ zajímalo Sakuru.
„Poděkuj za mě Narutovi… a řekni všem… že jsem byla… bl…“ nedořekla Hinata. Odumřela jí spodní část hlavy… celá dolní čelist… nakonec se naposledy podívala na kamarádku a pak… šok postoupil až k mozku a dívka zemřela… nešlo ji zachránit. Ale udělala vše, co chtěla a to bylo hlavní!