Jen normální holka - 5.Návrat(y) 1/5

Konoha se probouzela, stejně jako slunce a zvířata. Začal se ozývat zpěv ptáků a v lese zazníval rachot i jiných vstávajících zvířat. Lidé začali vycházet ze svých domů a vesnicí se rozezněl zvuk různých hlasů.
Byly to už čtyři roky od údajné smrti Antishi z klanu Uchiha. Jen pár lidí na ni vzpomínalo v dobrém a denně chodili na její hrob. Nebo aspoň jeden člověk ji denně navštěvoval. Sám ale nevěděl proč.
Do toho všeho dorazily do vesnice skryté v listí dvě osoby. Mladík a stařec. Ale oba šli vesele a na všechno kolem se usmívali. A všechny zdravili. Vrátili se přece domů.
Stařec měl bílé vlasy, podivné znaky na tváři a na zádech obrovský svitek. Mladík byl blonďatý, měl zářivě modré oči, vypracovanou postavu a na sobě oranžové kalhoty a černo-oranžovou bundu. Právě oba procházeli kolem nemocnice, aby se nahlásili lady Hokage, když tu z nemocniční budovy vyběhla dívka s zářivě růžovými vlasy a zelenýma očima.
„Naruto!“ vykřikla a objala překvapeného chlapce.
„Ahoj, Sakura-chan. Rád tě zase vidím,“ usmál se na ni chlapec mile. Byl to její přítel a kolega z týmu Naruto Uzumaki.
„Změnil jsi se,“ oplatila mu úsměv Sakura.
„Ty taky,“ prohlédl si ji pozorně Naruto. Měla totiž na sobě bílý plášť a vlasy měla stažené v ohonu. I když svou ochrannou čelenku v nich měla.
„To víš… když se rozpadl náš tým, tak jsem se dala do učení k Tsunade. Ale už jsem naprosto samostatná léčitelka. Vlastně ninja medik. Nedávno jsem udělala Chuuninské zkoušky. A ty?“ vychrlila ze sebe rychle Sakura. Byl tak šťastná, že se s ním zase setkala.
„Učil jsem se nová jutsu a cestoval s mistrem Jirayou. A jsem připravený na jouninské zkoušky. Bude to sranda,“ odvětil Naruto. Pak se ale podíval na poustevníka, který se netrpělivě rozhlížel okolo sebe.
„Už musíme jít, Sakuro. Uvidíme se jindy. Ahoj,“ rozloučil se Naruto a odešel. Sakura za ním mávla a vrátila se do nemocnice. Cestou uvažovala nad tím, jak moc se změnil. Už to nebyl ten vychloubačný genin, kterého si pamatovala. Vypadal moudřeji. Vrátila se tedy zpět ke své práci. Zrovna léčila Nejiho Hyuugu, který se nedávno vrátil z jakési mise tak zřízený, že musel být v její péči celý týden. Najednou se v okně objevila jakási postava v dlouhém plášti, s kápí na hlavě.
Neji zrovna usnul, když si Sakura postavy všimla a uvědomila si, že na ni mává. Přistoupila tedy k ní. Necítila totiž z ní zlou chakru. I když jí ta osoba měla hodně.
„Sakuro, pojď sem, prosím. Musíš mi pomoct,“ šeptala usilovně postava.
„Kdo jsi?“ zeptala se jí Sakura, připravená se kdykoli bránit.
„To ti teď nemůžu říct. Ale mám dost hnusnou ránu na boku a nejde mi to vyléčit. Pomůžeš mi?“ odvětila postava a Sakura si až tehdy všimla, že jí krvácí celý levý bok. Pomohla jí tedy z okna.
Ta osoba mohla být klidně i nepřítel, ale Sakura skládala přísahu, že pomůže každému, kdo ji o pomoc požádá, a tak neměla moc zábran.
Z hlasu poznala, že se jedná o ženu, možná dívku. Když se o ni opřela, tak Sakura zjistila, že je šíleně lehká. Musela vážit jen něco kolem padesáti kilo. Buď to tedy byla šílená anorektička, nebo mladá dívka.
„Tak kdo jsi?“ optala se jí Sakura, když jí v jiném pokoji léčila bok.
„Slib mi, že nebudeš dělat ukvapené závěry a budeš naprosto klidná. A raději nedělej ani moc hluku,“ vyzvala ji osoba.
Sakuru přemohla zvědavost, proto řekla: „Slibuju.“
Dívka si tedy sundala kápi a se Sakurou to málem seklo. Z lehátka se na ni usmívala černooká a černovlasá dívka s podivným znamením na čele. Na to znamení si Sakura nepamatovala, ale jinak jí ta dívka byla až moc povědomá i po čtyřech letech.
„Antisho… ale jak?!“ vydechla Sakura.
„Raději se posaď,“ usmála se Ant a Sakura se posadila vedle ní. Chtěla ji obejmout, ale věděla, že tím by jí jenom přitížila, proto si ji jenom udiveně prohlížela.
„Tu noc, když jsem šla z plesu, zastavili mě ANBU a dovedli k Pátému. Ten mi předal mé dědictví po Třetím, a pak…“ zasekla se Ant.
„Pokračuj,“ pobídla ji jemně Sakura. Antisha se tedy zhluboka nadechla.
„Pak mi řekl, že se mnou už nikdy nechce mít nic společného. Protože jsem z Uchiha klanu. Nařídil mi, abych se od nich odstěhovala. Pak jsem odešla. Vrátila jsem se domů, naštvaně si sbalila věci a vydala se do té prokleté čtvrti. Ale tam… nemohla jsem prostě jen tak vkročit do místa, kde bylo zavražděno tolik lidí… ještě ke všemu z mé rodiny a mým bratrem. Svalila jsem se na zem, kde mě našli ANBU, a brečela. Uklidnili mě a odvedli do mé bývalé kanceláře. Tam mi Kakashi vzal Hitai Ate a řekl mi, že musím odejít z vesnice. Prý mě měli zabít. Na příkaz Sanaty. Tak jsem odešla a pod jiným jménem studovala u všech Kage a projela všechny vesnice. Až na jednu. Do písečné jsem nedojela, protože mě někdo přepadl. Konoha byla nejblíž, a tak jsem tady. Díky za pomoc, ale teď už musím jít,“ dovyprávěla Ant a zvedla se. I když ji bok stále bolel.
„Počkej, ještě ti to musím pořádně obvázat. Neměla by jsi teď nikam jezdit. Musíš odpočívat,“ nabádala ji Sakura.
„Ne. Už sem nepatřím. Nejsem ani ninja. Jen jsem tvrdě studovala ninjutsu a taijutsu. S Konohou mě nic nespojuje,“ posmutněla Antisha, ale posadila se a Sakura jí obvázala ránu.
„A to všechno jen kvůli Sanatovi?!“ nechápala Sakura.
„Jo. Proč mu neříkáš Pátý Hokage?!“ podivila se Ant naprosto upřímně.
„Protože nikdy nebyl skutečný Hokage. Hned jak jsi údajně zemřela, tak se proti němu postavili ANBU. Něčím mu vyhrožovali, a tak odstoupil z funkce. Teď je Tsunade Hokage. Ona je Pátá.“
„Fakt?!“ vykulila oči Ant a pro sebe dodala: „To jsem se mohla vrátit dřív… ale tam o tom nikdo nevěděl.“
„Kde?“ zajímalo Sakuru.
„V poslední době jsem cestovala po vesnicích, kde nemají Kage. Tam se o nich moc nepovídá. No aspoň jsem vesnici zachránila před napadením skrytou deštnou a kamennou. Ty vesnice jsou šílený,“ povzdechla si Ant.
„Tak a hotovo! Teď se můžeš jít hlásit k Hokage, aby tě vrátila zpátky do služby,“ prohlásila Sakura.
„Ne. Nevím, jestli chci být ještě pořád ANBU. Na svých cestách jsem si uvědomila spoustu věcí. Mezi ně patří i to, že každý život je jedinečný a stojí za zachování. Už nepřemýšlím ani jako Shinobi.“
„Přemýšlíš ale jako medik ninja. Nechceš se dát ke mně do učení?“
„Ani ne. Myslím si, že jestli mě Tsunade přijme, tak by mě mohla degradovat na genina. Pak by byla sranda.“
„Proč na genina? Proč degradovat?! Vždyť jsi nic neudělala. Myslím si, že tě ještě ráda přijme zpátky a možná ti nabídne místo jounina i bez zkoušky. Musela ses toho hodně naučit.“
„Co je hodně, Sakuro?“ opáčila Ant a Sakura se chytla za hlavu. Její nynější názory nechápala. Z letargie ji ale probudil Antiin smích.
„Dělala jsem si srandu! Chci být ANBU nebo jounin. A ano, naučila jsem se toho hodně. Ale spíš o lidech než o jutsu,“ vysvětlila Ant a Sakura ji udeřila polštářem (byly na pokoji a seděly na ustlané posteli).
„Héj, já jsem zraněná!“ bránila se Ant, když tu najednou do místnosti vletěl jakýsi ANBU a optal se jich: „Je všechno v pořádku, Sakuro?“
Hned jakmile Ant uslyšela zvuk otevírajících se dveří, tak si nasadila kápi. Takže ANBU v psí masce ji nemohl poznat.
„Jistě, všechno,“ zaraženě odpověděla Sakura. Ten hlas jí připadal povědomý.
„Dobře. Bál jsem se, že tady někdo někoho vraždí. A kdo je tady tvůj přítel?“ odvětil ANBU. Tehdy Ant došlo, že psí masku nosí jen Kakashi. Dřív, než Sakura stihla odpovědět, tak si kápi sundala a ukázala mu tak svůj obličej.
„Antisha-chan… ty žiješ!“ nadšeně zavýskl Kakashi a srdečně ji objal.
„Pokud mě brzo nepustíš, tak už to tak nebude,“ zasípala Ant, když ji nechtěl pustit.
„Jasně, promiň,“ poškrábal se ve vlasech. Sakura se na něj překvapeně dívala a on nechápal proč. Pak se podíval na Ant, která mu ústy naznačovala maska. Uvědomil si tedy svou chybu a sundal si masku.
„Kakashi,“ vykřikla nadšeně Sakura a dodala: „Co tu děláte?“
„Přišel jsem se za tebou podívat, ale jak vidím, tak jsem vás vyrušil,“ řekl omluvně Kakashi.
„V pořádku, já už stejně jdu. Zatím vám Ant může říct, kde byla. Tak se uvidíme později,“ rozloučila se Sakura a odešla.
„To je týrání…“ povzdechla si Ant, když zalehla do postele. Musela tam zůstat.
„Co?“ nechápal ji Kakashi.
„Musím tady zase trčet. Otrava. Ještě musím rychle něco zařídit a Sakura mi to rozhodně neusnadňuje,“ odvětila Ant a sledovala, jak si sedl na židli vedle jejího lůžka.
„Kde jsi byla celé ty roky? Hledal jsem tě,“ povzdychl si Kakashi a podíval se jí do očí.
„Cestovala jsem. A učila se nové techniky, i když vlastně nejsem kunoichi.“
„Muselo to být těžké… odejít někam, kde jsi to neznala. Sama. V noci… hned druhý den jsem tě hledal, ale na nic jsem nenarazil. Ani na jedinou stopu.“ Kakashi se podíval do země. Myslel si, že zklamal.
„Ani moc ne… dalo se to přežít. I když odejít nebylo snadné… proč jsi mě hledal?“ Ant se zvedla na pažích, protože chtěla mít hlavu ve stejné úrovni jako on. Ale stejně se jí nepodíval do očí.
„Musel jsem ti pár věcí říct…“ šeptl Kakashi. Takhle ho Ant ještě nikdy neviděla. Nedíval se jí do očí, ale pořád zíral do země. Byl nejistý a z jeho pohybů usuzovala, že má z něčeho strach. Říkala si, co se asi změnilo, když tam nebyla.
„Myslíš to o Sanatovi?! Co teď vlastně dělá? A čím jste ho vydírali?“ zajímalo Ant.
Kakashi se uklidnil, zvedl pohled od země, ale směřoval ho ven z okna, zatímco jí vyprávěl o tom, jak se všichni ANBU, co tam byli, naštvali a šli proti němu. Pak mu vyhrožovali, že pokud neodstoupí, tak se vzepřou proti jeho nadřazenosti. Tak se tedy vrátil na pozici Hokageho pravé ruky a začal litovat nad tím, že ji nechal zabít. Když mu ale řekli, že přežila, tak se prý naštval a dostal infarkt. Sianna od té doby žije sama a je léčitelkou v nemocnici.
Pak jí povyprávěl, co se změnilo ve vesnici ještě… ale vlastně nic. Prý byl i celé ty čtyři roky klid zbraní a nikdo se o nic nepokoušel i když se v jiných vesnicích zabíjelo.
Ant zesinala. To, že se ta menší roztržka mezi zeměmi nedostala do její vesnice zapříčinila ona. Vyhrožovala jim, a tak zabránila válce. Ale nebyla na to hrdá.
„… a to je všechno co se tu změnilo!“ dokončil vyprávění Kakashi a pohlédl jí do zakaboněné tváře.
„Stalo se něco?“ optal se dívky ANBU starostlivě.
„Jen jsem přemýšlela nad návratem do vesnice. (Kakashi se usmál) Ale rozmyslela jsem si to. (Kakashi zesmutněl) Možná tu zůstanu na pár dní, aby mě zase prohlásili za živou, a pozdravím pár starých známých… když už jsme u těch starých známých, vrátil se Naruto do vesnice?“ odvětila Ant.
„Dnes ráno dorazil. Jinak byl pryč, stejně jako ty,“ řekl Kakashi a podíval se na její výraz. Zasmála se a to dost šťastně. On opět zesmutněl.
„Tak já už asi půjdu… nebudeš na mě žalovat Sakuře?“ optala se ho Ant.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Kakashi a s úsměvem sledoval, jak vyskočila z okna a rozeběhla se k sídlu Hokage.
„Kdo jste a co chcete?“ zastavily ji stráže před vchodem.
„Nesu lady Hokage pár vzkazů ze skrytých vesnic,“ řekla Antisha a oni ji pustili dál, když jim ukázala svitek s pečetěmi všech vesnic (až na Písečnou a Listovou).
Vydala se tedy k její pracovně a na cestě tam potkala i Naruta a Jirayu.
„Naruto,“ usmála se na starého známého, když se zastavili (připadala jim povědomá).
„Antisho… nemáš být mrtvá?“ odvětil Naruto a nevěřícně si jí prohlížel.
„Máš smůlu,“ odsekla Ant a zasmála se.
„Máš jiné vlasy… sluší ti to,“ pochválil její vzhled Naruto. Ale pak si všiml drobné nesrovnalosti. „Kde máš čelenku?“
„Když jsem tady naposledy byla, tak došly,“ vysvětlila mu to Ant s úsměvem.
„Teď vážně, Antisho,“ podíval se na ni přísně Naruto.
„Když jsem utíkala z vesnice, tak mi ji Kakashi vzal. Nemohla jsem na sebe upozorňovat víc, než bylo nutné,“ řekla popravdě Ant.
„Hele, víte co, popovídáte si jindy. Teď spěcháme, Naruto,“ přerušil je Jiraya.
„Tak ahoj,“ rozloučila se Ant a chvilku se za nimi dívala, než se vydala k Tsunade. Zaklepala na dveře a odpověděl jí milý hlas: „Dále!“ Ant tedy vešla. Ale ještě předtím si nasadila kápi.
„Dobrý den, lady Hokage. Nesu vám vzkazy ze všech Skrytých vesnic. Jen Písečná chybí. Na cestě tam jsem byla přepadena a donucena zůstat zde,“ řekla Ant a podala jí svitek.
Každý z jejích učitelů z vesnic tam něco napsal o mladé, ale snaživé kunoichi a pobízel Hokage, aby ji přijala do řad nejlepších ninjů.
„Kdo jsi?“ zajímalo Tsunade, když dočetla svitek.
„Slibte mi, že nebudete vyvádět,“ vyzvala ji Ant.
„To nemůžu slíbit. Jen dočasně zaručit,“ odsekla Tsunade, ale Ant si i přesto sundala kápi a ukázala jí tak tvář, kterou si myslela, že už nikdy neuvidí.
„Ja-jak je možné, že žiješ?“ nechápala Pátá.
„ANBU mi pomohli utéct z vesnice. Měli mě zabít na rozkaz Sanaty, ale naštěstí to neudělali. Vzali mi Hitai Ate a já se vydala do světa. Cestovala jsem a naučila se mnoho věcí. Ráda bych se opět stala Shinobi ze Skryté listové,“ prohlásila Antisha.
„To by nemělo být těžké. Byla jsi chuunin a ANBU, viď?“ usmála se blondýnka.
„Ano, madam. Také jsem ale splnila jednu samostatnou misi a Třetí mě chtěl pasovat na jounina. Jenže mu to Zajobi překazil,“ zasmála se Ant.
„Dobře. Ale i přes to, co jsi dokázala, by jsi měla splnit jouninskou zkoušku. Bude se konat už za dva týdny. Můžeš tedy dostat pásku rovnou po tom,“ podívala se Pátá do papírů.
„Mám tu tedy zůstat? Nebo spíš… můžu tu zůstat?“ vydechla překvapeně Antisha.
„Ne, nemůžeš. Musíš tu zůstat. Je to tvůj domov. Čirou náhodou jeden dům v Uchiha čtvrti přežil. Můžeš v něm tedy bydlet.“
„Moc vám děkuji, lady,“ uklonila se Ant a odešla. Plna radostného pocitu, že je opět doma.
Tsunade hned po jejím odchodu vydala rozkaz zničit její hrob. A také jí mělo pár týmů pomoci s opravou domu.
Antisha byla překvapena, když jí přišel pomoci tým, který vedl její bývalý spolužák Shino Aburame a za ním se plížila i Ino Yamanaka.
„Ahoj, holka, tak jsem slyšela, že jsi vstala z mrtvých. Jak to neseš?“ poplácala ji po zádech Ino, když se šest mladých geninů pustilo do oprav domu a oni se uvelebili na celkem stabilní střeše.
„Celkem dobře. Ale to, jak se každej diví, když mě vidí je šílený,“ povzdechla si Ant.
„A viděli tě všichni?“ zeptal se jí Shino.
„Ne. Bude to ještě zajímavější… tak mi povězte něco o novinkách mezi starými známými rookies,“ vyzvala je Ant. Ti dva začali mluvit a navzájem se doplňovali, zatímco ona se dívala do dáli a vzpomínala.
„Hodně vzpomínek?“ ozvalo se najednou vedle Ant. Ta se před několika málo minutami rozloučila se svými přáteli pozvala je i s jejich týmy na oběd v pátek, aby se jim nějak odvděčila.
Polekaně se otočila a uviděla vedle sebe sedět Kakashiho.
„Přicházejí moc rychle za sebou… myslela jsem, že jsem zapomněla,“ odvětila Ant, když se uklidnila a zase se zadívala na ten západ slunce. Nad Konohou jí vždy připadal jedinečný.
„Nikdy nezapomeneš. Jen se ti vzpomínky ukryjí do podvědomí a občas vytrysknou na povrch. Některé bolí, jiné rozveselí, další pohladí u srdce. Každý to má v sobě,“ usmál se Kakashi, ale zrak měl stále namířený k západu.
„Pokud nezapomene. Já neznám celých pět let svého života. Přitom se necítím prázdná… je to zvláštní,“ posteskla si Antisha.
„Byla jsi ještě malé dítě,“ klidnil ji Kakashi.
„Já vím, ale… chci vzpomínky. Prostě jen tak. Abych poznala, jak se ke mně chovali.“
„Změnila bys pak na ně názor?“
„Ne.“
„Tak vidíš. K ničemu by ti to nebylo. Jen by ses trápila. Pojď dovnitř, je zima,“ pobídl ji Kakashi.
„Nedokážu to…“ šeptla Ant.
„Co?“ přiklekl k ní Kakashi a podíval se jí do očí.
„Neusnu v tom domě… bylo tam prolito příliš mnoho krve. Budu si muset postavit vlastní dům,“ řekla Antisha. Podívala se mu do oka. Nevydržela to a vytáhla jeho ochrannou pásku vzhůru. Konečně se mu dívala do obou očí. To rudé ji podivně uklidňovalo.
„Tak dnes můžeš přespat u mě,“ nabídl jí Kakashi.
„To nemůžu přijmout…“ usmála se Ant a v očích se jí zaleskly slzy vděku.
„Musíš. Pomůžu ti se tady se vším vyrovnat. Já byl jeden z těch, kdo tě donutili odejít, proto to nyní chci napravit.“
„Díky, Kakashi. Díky,“ skočila mu najednou Ant kolem krku a srdečně ho mačkala.
„No tak, uklidni se, Antisho. Vem si věci a půjdeme ke mně,“ řekl. Ant kývla hlavou a vběhla si do domu pro věci. On na ni počkal před domem. Musel na ni dohlédnout. Nechtěl, aby se jí cokoliv stalo nebo je dokonce opustila. To už by si neodpustil. To on navštěvoval každý den její náhrobek. Sice věděl, že v hrobě nic není, ale musel se dívat na její fotku. Evokovala v něm pocit bezpečí a jistoty.
„Už jsem tady. Vážně ti to nevadí?“ řekla Ant, když k němu přišla s ohromnou taškou v ruce. Tašku jí vzal a vydali se na cestu. Čtvrť zůstávala stále plná zbytků po požáru, protože se stále rokovalo o tom, jestli to znovu nepostaví.
„Jistěže ne. Můžeš u mě zůstat jak dlouho budeš chtít,“ odvětil Kakashi.
„Jsem ti hrozně moc vděčná. Co chceš za to, že u tebe budu bydlet?“ zajímalo Ant.
„Ale nic. Ber to jako pomoc od přítele,“ usmál se Kakashi.
„Ale to fakt nemůžu přijmout… nemohla bych za tebe vzít třeba nějaký hlídky?! Nebo ti pomoct v misích?! Určitě by se ti hodil týmový partner,“ zamyslela se Ant.
„Tak to tě musím zklamat. Pracuju v týmu s Krushem a dvojčaty,“ zavrhl její návrh Kakashi. I když mu lichotila její snaha.
„Počkej, já něco vymyslím… už vím! Budu ti vařit!“ prohlásila nadšeně Ant.
„A umíš to?“ měřil si ji pochybovačným pohledem Kakashi.
„Ty!“ sykla Ant a hraně ho praštila do ramene. Pak se společně zasmáli. Ale to už byli u jeho domu.