Sluneční paprsky a kytky po dešti

Hmm, dobře, přiznávám, že ji miluju. Kdo by ji mohl nemilovat? Je vždy rozesmátá, nadšená, tak plná energie... Vždy se jí chci dotknout a nechat její živelnost, aby na mě přelezla. Chci ji vzít za hrubou ruku zjizvenou z bojů a tvrdé práce. Chci se přitisknout k jejímu tělu, které hřeje jako sluneční paprsky na počátku léta.
Poprvé jsme se setkali, když nás přidělili na stejnou misi. Syn klanu Inuzuka, napadlo mě při pohledu na ty divoké oči a rudé tesáky na jejích tvářích. Toto přesvědčení se mě drželo několik měsíců, protože pořád nosila chlapecké oblečení, měla na dívku docela hluboký hlas, všude dováděla se svým psem jako urvaná ze řetězu a o jejím slovníku raději pomlčím. Navíc jsem se po našem prvním rozhovoru jen utvrdil v názoru, že je to spratek.
„Hej, senpai, ty jseš holka nebo kluk?“ zeptal se mě po dlouhé chvíli zírání.
Naše týmy se zarazily uprostřed seznamování. Překvapeně jsem se na toho otrhance podíval.
„No, kluk.“
Přistoupil ke mně, najednou jsem ucítil příval horka. Párkrát kolem mě začenichal, čímž mě znejistil ještě víc, pak vzal do dlaně pramen mých vlasů a zamával mi s ním před obličejem. Odfrkl si.
„Jseš si jistej? Voníš jak kytky a vlasy máš delší a hebčejší než támhle Sawako 1. Aby tě jednou někdo omylem neunes, princezno!“
Sjel jsem ho pohledem od hlavy k patě.
„Zato k tobě se nepřítel určitě bojí jen přiblížit, jak páchneš za mokrým psem. A tvé vlasy vypadají, že by mi probodly ruku, kdybych se jich pokusil dotknout,“ odvětil jsem klidně.
Mohl bych přísahat, že se v jeho očích zableskl vražedný úmysl. Zpoza odhalených tesáků se vydralo zavrčení. Škubl sebou a já instinktivně ucouvl.
„Tsume-chan!“
Yoshino se mu celým tělem zavěsila na ruku a znemožnila mu tak v pohybu.
„Pusť mě, Sawako, rozkopu mu pr-“
„Ne! Musíme spolupracovat, jsme teď jeden tým! Jestli ho necháš na pokoji, koupím ti po misi psí keksy, dobře?“
Zarazil se. Vypadal, že o tom vážně přemýšlí. Vší silou jsem se soustředil, abych zadržel smích. Tak jednoduchého člověka jsem asi ještě nepotkal.
„Hej, nepleť se mi do cesty. Jestli mě bude tvůj pach při stopování blbnout, tak tě rozkopu. Hana-senpai 2,“ zdůraznil posměšně.
Neubránil jsem se úšklebku.
„Částečně nesu zodpovědnost za hladký průběh této mise, takže pokud naše spolupráce selže, můžeš mě ostříhat. Hana-kun.“
„Hoho, beru!“
Od té doby mi už neřekl jinak. Vlastně si mě dost často dobíral a pořád se chtěl prát. Ale také mi sem tam zapáleně povídal o ninkenech nebo o tom, jak se stane nejlepším stopařem na světě.
„Sice říká a dělá věci dřív, než se nad nimi stačí zamyslet, ale je to dobrý kluk.“
„Kdo?“ zahuhlal Chouza a polkl sousto brambůrků.
„Tsume.“
Posunul jsem zlatého generála.
„Ty, poslyš,“ začal po chvíli, „víš o tom, že Tsume je holka?“
Konec té věty visel ve vzduchu jako rozbitá hodinová ručička. Vzhlédl jsem od desky.
„C-cože?!“
Shikaku se zachechtal.
„A já si říkal, proč na ni furt voláš -kun. Šach mat.“
Srovnal jsem se s tím rychleji, než bych čekal. Nic moc se mezi námi nezměnilo. No dobře, to je lež. Z nějakého důvodu jsem s ní najednou chtěl trávit víc času, chtěl jsem o ní vědět víc. Možná proto, že byla tak... zajímavá? Žádná jiná nebyla jako ona. Ale netroufal jsem si ji jen tak pozvat ven, aby to nevypadalo jako rande, takže vždy, když jsme se s naším nově sestaveným týmem stavili po misi na čaj, snažil jsem se ji rozpovídat, co to jen šlo. Pokaždé toho dost namluvila; chlubila se, stěžovala si, nadávala, snila... A já jsem se jednoho rána probudil z jednoho zvláštního snu se zjištěním, že ji miluju.

Ne, ne, ne, v žádným případě, ani náhodou ho nemiluju. Jak bych mohla? Pracovali jsme spolu, byl v mnoha ohledech hrozně zženštilej a i když byl o pouhý dva roky starší, furt mě jen peskoval a poučoval. Tsume-chan, dávej na sebe pozor, Tsume-chan, měla bys víc spát, Tsume-chan, sněz tu zeleninu, Tsume-chan, nemůžeš se vrhnout do rvačky s někým jen proto, že do tebe strčil.
Na začátku ze sebe dělal strašně chytrýho jen kvůli tomu, že dokázal nakouknout druhým lidem do hlavy. Sám přitom byl jak hlavolam, nikdy jsem nevěděla, na co právě myslel, a to mě znervózňovalo. Občas se choval tak divně, podezřele. Ale já mu stejně věřila. Těžko říct proč. Možná proto, že jeho přítomnost byla taková... uklidňující? Celá jeho existence vyzařovala neskutečnou pohodu. Prostě byl od hlavy až k patě můj přesnej opak.
„Jeho vůni stranou, i ty vlasy bych možná překousla, ale všimla sis, jakej má úchylnej smysl pro pořádek? Jak jsme šli po misi na čaj a přinesli nám dango, začal si všechno tak divně přerovnávat, misky, šálky a tak, a když se kluci nekoukali, tak to udělal i jim! Ani nevim, jakej vzorec pro to použil! To ty se můžeš se svýma svetrama podle ročního období jít bodnout. Podle mě má nějakou nemo-“
„Tak promiň, že nemám dvě otrhaná trička jako ty,“ odsekla Sawako a sfoukla prach z opilovanýho malíčku.
„A prej umí pěstovat kytky.“ Hlavou mi probleskla myšlenka. „Co když je to ve skutečnosti kunoichi převlečená za kluka?“
„Tak to už jste dvě.“
Chvíli trvalo, než mi došel význam tý narážky. Zavrčela jsem.
„Problém? Chceš se rvát?“
„Kami, ne! Ještě mi zbývá druhá ruka.“ Letmo mě sjela pohledem. „I když, ten tvůj rošťácký vzhled je svým způsobem okouzlující.“
Štípla mě do tváře.
„Hej, přestaň s tim!“
Ve školce mi tohle dělala pořád.
„A rozzlobená Tsume-chan je taky roztomilá.“
„Ty jseš blb-“
„Stejně bys se sebou měla něco dělat. Od pasu nahoru máš všechno po otci, s tím už asi nic nenaděláme, ale to neznamená, že o sebe nemůžeš začít pečovat.“
„Vlasy mi česat nebudeš.“
„Neboj se, po minulé zkušenosti to už víckrát zkoušet nebudu. Jsi nepřítel všech hřebenů.“
Kolik jich to tehdy padlo... Šest?
„Hmmm... Co kdyby ses začala líčit?“
Ticho přerušilo až Kuromarovo zívnutí.
„Cože?“
„Řasenka, nějaké jemné stíny a rtěnka... Hmmm... Ne, rtěnku ne, na tu jsi ještě mladá. Ale třeba takový lesk. To by nemuselo vypadat špatně.“
Nevěřícně jsem na ni zírala a pak se rozesmála na plnou hubu.
„Přestaň se tak hulvátsky smát, to je další věc, která ti u mužů ubírá body.“
„Vypadám snad, že by mě něco takovýho zajmalo?“
Ušklíbla se.
„Však počkej, jednou za mnou přiběhneš celá ubrečená, jak ti někdo zlomil srdce.“
„Chceš říct, jako ty před tejdnem?“
„Co kecáš! Jen... já jsem... To je jedno, stejně to byl idiot. Upocený idiot. Ha, už vím, koupíme ti parfém! Nějaký sexy, aby po tobě chlapi šíleli.“
Zatímco dál blekotala o svých nesmyslech, mně v mysli vyvstala vzpomínka a začala mi vrtat hlavou. Prohlídla jsem si dřímajícího Kuromara ve svym klíně. Pak jsem přejela pohledem po svejch obnošenejch věcech. Kdysi patřily bratrovi, ale nebyly zas tak starý a seděly mi, tak proč bych je nemohla nosit? Aspoň se ušetřily prachy za nový hadry.
„Hej, Sawako.“
„Copak?“
„Fakt smrdim jak mokrej pes?“

Po tom, co naše společné mise skončily a tým se rozdělil na můj a její, si šla svou cestou, tudíž jsem neměl jinou možnost, než na ni zapomenout, jelikož jsem nedokázal překročit tu hranici mezi námi. Ale šlo to těžko, hlavně proto, že jsem ji čas od času někde potkal nebo zahlédl, takže se mi ten pocit náklonnosti stále vracel. Jenže roky ubíhaly, já ji vídal čím dál tím méně a moje láska k ní pomalu uhasínala. Zdálo se, že je všechno v pohodě... Dokud se onoho dne neobjevila u nás v kanceláři.
Vydal jsem se ke dveřím, zatímco jsem pročítal nové dokumenty. Vtom jsem uslyšel vzteklé zafunění a prudkým zastavením jsem jen tak tak stačil zabránit srážce.
„Ksakru! To tu fakt nikdo neumí čumět před sebe?!“
Zvedl jsem pohled s omluvou na rtech a najednou všechno kolem přestalo existovat. Na tváři mě zahřály teplé paprsky poledního slunce.
„Jé, senpai! Tyvado, málem bych tě nepoznala!“
Zprvu se mi tomu nechtělo věřit, ale opravdu to byla ona. Byla tady. Stála tu přede mnou v celé své kráse. Vůbec se nezměnila, pořád měla to vrabčí hnízdo, divoké oči a krásný úsměv, pořád byla tak drobná, jen hrudník se jí trošku dmul.
Nejraději bych se na ni vrhl a rozdrtil ji v náruči. Tak strašně mi chyběla. Až teď jsem si uvědomil, že jsem ji vlastně nikdy nepřestal milovat.
„Co tady děláš?“
„Našim jednotkám přidělili misi. Šak víš, ne, jako za starejch časů.“ Natáhla ke mně ruku. „Yoroshiku 3!“
Je to, jako by ty čtyři roky odloučení nikdy neexistovaly. Chodí k nám docela často, když ne kvůli misi, tak „jen tak na pokec, protože stejně nemá co dělat“. Večer jdeme ještě s několika kolegy do Shushuyi na sake, pak se postupně rozejdeme domů. My dva bydlíme jen kousek od sebe, takže část cesty máme společnou. Kráčíme si ztichlými ulicemi a já pokradmu sleduju, jak jí pouliční lampy vrhají stíny po tváři. Je stále ještě vysmátá a plná energie. Občas si se svým psem zničehonic dá závod, načež oba běží zpátky ke mně. Její tělo je jako krb; cítím ten žár, co z ní sálá, aniž bych se jí musel dotknout.
Zadívá se na černou zataženou oblohu. Najednou zavrávorá a lehce do mě vrazí, v té chvíli jako by mi tělem projel blesk. Ihned zase nachází rovnováhu, ale naše paže se stále dotýkají a já mám pocit, že se co nevidět zblázním.
„Tak jsme konečně našli stopu, zítra vyrážíme.“
Sevře se mi hrudník z pomyšlení, že ji chvíli neuvidím.
„Kdo všechno jde?“ ptám se nenápadně.
„Já se třema dalšíma od nás, nějakej medik a jeden z vašich, ten brejloun smrdící po svitkách.“
Koušu se do jazyka a snažím se nedat na sobě znát, jak mě štve, že vybrali zrovna jeho.
„Dávej si na sebe pozor.“
„Klídek, nejsem přece žádný béčko.“
Blížíme se k mému domu. Zklamání na mě doléhá jako balvan. Proč nemůžu bydlet o kousek dál?
„Tak čau.“
Odpojí se ode mě a já náhle ucítím příval chladu. Zpanikařím.
„Chceš doprovodit domů?“ Jak moc nenuceně to zní oproti „Můžu tě doprovodit domů“?
„Odsud to už trefim.“
Udělá pár nejistých kroků.
„Vždyť se úplně motáš. Ještě zapadneš někam do stoky.“
„Ták hele, aby bylo jasno, vypila jsem toho dvakrát víc než vy saláti a furt chodim po svejch. Jsem v poho. A navíc mám s sebou tohodle kabrňáka.“
Záminku, záminku!
„No dobře.“
Jsem srab.
„Dávej si na sebe pozor. A nenech se zranit!“ zavolám na ni.
„Tse, jako by mě mohl někdo zranit!“ zahuláká přes rameno.
Naposled jí mávnu a otevřu branku, ale nedá mi to. Koutkem oka se chci ujistit, jestli se náhodou neotočila. Pohled mi však padne na její záda mizející ve tmě.

Zprvu mi vůbec neseděl, protože mě znervózňovala jeho schopnost ovládat tělo a mysl. Taky mě vytáčelo, že se nikdy nenechal vyprovokovat, což mě samozřejmě hecovalo ještě víc. Vůbec nevim, kdy nebo jak k tomu došlo, ale začali jsme se spolu bavit a poflakovat i ve volnym čase. Vlastně to byl docela v pohodě týpek. Dalo se s nim dobře pokecat, neskákal mi do řeči jako ta blbka a uměl pozorně naslouchat, takže jsem měla jistotu, že nemluvim do zdi. Bylo mi s nim fajn.
Jenže pak se jistý věci podělaly, takže mi nezbejvalo, než se přihlásit na ty nejdelší a nejlíp placený mise, co mi mohli nabídnout. Ani jsem se s nim tehdy nerozloučila. Popravdě, nebylo pro mě těžký na něj zapomenout. Jeho obličej se ztratil mezi tou hromadou lidí, co jsem znala z Akademie, po pár tejdnech jsem si sotva dokázala vybavit jeho jméno. Občas jsem si jen vzpomněla na vůni kytek po dešti, když jsem se kolem květinářství vracela domu.
Jak mě převeleli k Výzvědným jednotkám, ani jsem nevěděla, že tam pracoval. Hned v první den jsme se srazili ve dveřích. Skoro jsem ho nepoznala. Matně jsem si pamatovala, že voněl a vypadal jako holka. A po pár letech jsem najednou musela zaklonit hlavu, abych mu vůbec viděla do tváře. Do hrubý chlapský tváře, mimochodem. A ty ramena! Po celým těle mi naskočila husí kůže. Ksakru, tak drastický změny by se měly zakázat. No, drastický... ten dementní sestřih mu zůstal.
A byli jsme zase jako za starejch časů, já chytala padouchy, on je vyslýchal. S tim rozdílem, že čaj po práci vystřídalo sake.
„Tsume-chan.“
„Mm?“
„Řekni mé jméno.“
Zaskočilo mi. Rozkašlala jsem se a zaraženě se na něj podívala.
„Cože? Proč?“
„Jen tak.“
Zaváhala jsem jen na zlomek sekundy.
„Hana-senpai.“
Dlouze vzdychl a zabořil hlavu do dlaně.
„Přesně tohle jsem nechtěl slyšet. Proč mi neřekneš mým pravým jménem?“
Protože… to nejde.
„Protože nesmrdíš jak prase.“
Nechápavě svraštil obočí.
„Prosím?“
„Tvý jméno znamená prase, ne?“
„Divočák.“
„To je fuk. Ty vaše jména jsou divný, vůbec nevyjadřujou to, jakej člověk je. Ty jseš Hana-senpai, protože voníš po kytkách. Sawako je otravný uřvaný děcko. Shogi-senpai je jasnej. A Chips-senpai je prostě jako chips, kulatej, umaštěnej, a i když vypadá strašně nezdravě, stejně ho všichni maj rádi.“
Chvíli na mě zíral s pootevřenou pusou, pak vybuchnul v úžasnej smích a začal bušit pěstí do barovýho pultu. Kdoví proč mě to zahřálo u srdce. Úsměv jsem utopila ve sklenici.
„Dobře, máš bod. Víš, tvoje myšlení je zvláštní, ale svým způsobem geniální. Měla bys kandidovat na Hokage.“
„Nechci.“
Nebyla jsem idiot.
„Hmm, tak to jsi překvapila. Myslel jsem, že míváš vysoké ambice.“
„To jo, ale já nemůžu bejt Hokage.“
„Proč ne?“
Normálně by mě napadlo, že nemám důvod mu to řikat, ale tentokrát mi to bylo jedno. Možná za to mohl ten chlast. Anebo to bylo jeho otravnou schopností ze mě cokoli vymámit.
„Hokage je jako otec, pro kterýho je Konoha jedna velká rodina a tu musí ochraňovat. Já to nedokázala. Můj nejmladší bratr umřel ve Druhý válce,“ co na tom, každej už někoho ztratil, „kvůli mně.“ Ale nikdo nebyl tak neschopnej posera jako já.
„Narodil se po jedenácti a půl měsících a po porodu by byl prohlášenej za mrtvýho, kdyby se ho matka neodmítala pustit. Zatimco ho s pláčem houpala v náruči, po několika minutách se nakonec zjistilo, že celou tu dobu spal. Už od samýho začátku byl ve všem takovej pomalejší. Nemoh za to, doktoři řikali, že to chce jen trochu času. Jinak to bylo strašně hodný děcko, ale stejně jim skoro celá rodina opovrhovala. Hlavně otec, pro kterýho byla síla všim. Naopak matka ho milovala o to víc.
Během jednoho útoku na Konohu jsme se museli evakuovat a on zůstal pozadu, ale přišli jsme na to dost pozdě. Vlastně bych si toho ani nevšimla, kdyby se matka s křikem nerozběhla zpátky. Vrhla jsem se za ní, protože všude lítaly kunaie s výbušnými lístky a exploze stačily sundat většinu sídla. Pak jeden kunai prolítnul těsně kolem ní a najednou se sesunula na kolena. Očekávala jsem nejhorší, ale když jsem ji doběhla, vypadala v pohodě, jen trochu v šoku.
Jenže vtom se jí otevřelo břicho a vypadly z ní orgány. Nevěděla jsem, co v takový situaci dělat, bylo mi osum a z biologie jsem si nic nepamatovala, ale bez přemýšlení jsem natáhla ruce, zachytila tu krvavou hroudu, nacpala to všechno zpátky a svalila matku na záda, abych ji mohla vzít do náruče. Začala se bránit a skuhrat, abych běžela pro bratra, ale zaprvý, byl moc daleko a zadruhý, dva lidi bych už neunesla. No, popravdě, i kdyby matka ležela na druhým konci sídla, běžela bych pro ni, protože byla z Inuzukovskýho principu důležitější.
Ignorovala jsem její pláč, protože jsem byla skálopevně přesvědčená o tom, že jsem udělala správnou věc. Dokud jsem nezvedla hlavu a neuviděla ty oči. To zamazaný ubrečený dítě, který ještě ani nemělo věk na to, aby chápalo, co je to válka. Který netušilo, co se děje a co má dělat. Ten prcek tam seděl paralyzovanej strachem, zatimco kolem něj lítaly trosky, a očima zoufale hledal pomoc. A když se přes všechen ten kouř naše pohledy střetly, svitlo v jeho obličeji tolik naděje, že se ve mně to dilema zlomilo. Najednou jsem věděla, že pro něj musim jít. Ale...
Bude to znít blbě, ale přísahala bych, že když otevřel pusu, tak i přes tu dálku, kravál, matčin hysterickej skřek a výbuch lístku, co dopadnul vedle něj... jsem ho uslyšela. Jeho tichý:
Zachraň mě, onee-chan.“
Ticho mezi náma na mě sedalo jako dusivej prach. Neodvážila jsem se na něj podívat. Jak se asi tvářil? Lítostivě, zhnuseně, posměšně? No, nedivila bych se mu. A tohle ještě ani nebylo to nejhorší.
„Nejhorší na tom všem bylo, že celá ta moje záchranná akce se ukázala jako naprosto zbytečná, protože matka se z toho nikdy úplně nezotavila. Její zranění sice byly vážný, ale léčitelný. Z psychickýho hlediska to už tak slavný nebylo. Nehnula se z pokoje, nejedla, někdy asi ani nespala. A nakonec to vzdala. Jasně a zřetelně si pamatuju, jakej po mně na smrtelný loži vrhla pohled. Aby se na tebe tvoje vlastní matka podívala tak nenávistně, to už jsi to musel fakt hodně podělat. Takže nakonec jsem zabila ne jednoho, ale hned dva členy svý rodiny.“ A to radši ani nezačínám o tom, proč se můj klan vlastně rozpadnul.
Oči mi zvlhly. Chtěla jsem se zhluboka nadechnout, ale stažený hrdlo mi to nedovolilo. Kopla jsem do sebe zbytek sake a dlouze si krkla.
„Takže proto. Fakt jako, kdyby se Hokagem stal někdo jako já, tak bych asi zdrhla do Suny.“
Se smíchem jsem se sehnula ke Kuromarovi, kterej už byl celej nervózní a v pozoru. Hladila jsem ho po hlavě, zatimco mi slízával z tváře slzy, co náhodou stačily zdrhnout. Asi jsem toho vypila až moc.
„Tsume-chan.“
Tak pojď do mě, řekni, jakej jsem ubohej idiot a budižkničemu. Patří mi to.
„Nic z toho nebyla tvoje vina.“
Zarazila jsem se uprostřed drbání Kuromarových plecí.
„Poslouchal jsi mě pořádně?“
„Ano. Byl to příběh o dívce, která navzdory bojovým podmínkám ani na vteřinu neváhala jít zachránit svoji rodinu. Nesmíš se vinit za nic z toho, co se stalo, protože ty jsi udělala vše, co jsi mohla. Prokázala jsi, že máš velkou odvahu a ještě větší srdce. A taky že jsi neuvěřitelně silná, fyzicky i psychicky.“
Hmmm... Zvláštní. Mám pocit, že něco podobnýho mi kdysi řekl otec.
„Děkuju, že ses mi s tím svěřila, Tsume-chan. Vážím si toho.“
Zrudly mi tváře. Asi jsem byla dlouho v předklonu a nahrnula se mi krev do hlavy. Anebo to bylo tim chlastem.
„V pohodě.“ Usmála jsem se. „Butaji-senpai 4.“
Ticho. Vykoukla jsem na něj. Tvářil se zmateně.
„Co bylo to poslední?“
„Butaji-senpai.“
„Co to je?“
„No tvý jméno ne? Nejseš rád, že jsem ti tak řekla?“
„Jmenuju se Inoichi!“
„To je fuk, pro mě jseš a budeš Hana-senpai.“
Cestou domu mě napadlo, jaká byla škoda, že vybrali na misi zrovna toho brejlouna. Ne že by mi na tom nějak záleželo, ale radši bych si střílela ze senpaie, než abych musela čuchat ten pach svitků. Tyhle naše sezení jsem začala mít docela ráda. On nebyl jako jiný chlapi. Nesmrděl, dokázal udržet chlast pod kontrolou a byl to profík se všim všudy, v jeho oboru by se jen těžko našel někdo lepší. Byl zodpovědnej, slušnej, občas i zábavnej... prostě fajn chlap. S někym takovym bych si dokázala představit rodinu. Asi.
Naskočila mi husina. Zatřepala jsem hlavou a zasmála se sama sobě. Jo, musela jsem bejt fakt namol.
Naposled jsem mu mávla. Snažila jsem se nadýchat vůně kytek po dešti, abych měla na zítra do zásoby. Cítila jsem ji i po tom, co jsem se od něj oddělila, a držela se mě, dokud jsem o pár domů dál nezahnula za roh.

V noci spím neklidně. Pořád se probouzím, jednou kvůli strachu o ni, podruhé kvůli stesku po ní a pak kvůli snu, ve kterém se schází všechny mé potlačované touhy, a ze kterého jsem vždy celý zpocený a rozohněný. Naše tlustá vesta dokáže docela dobře skrýt ženské křivky, takže si pak my chlapi musíme věci domýšlet. Jak asi vypadá bez ní? Je sice drobná, ale má dost velkou sílu, takže musí být vyrýsovaná. Vsadím se, že má strašně pevný zadek a stehna ze všeho toho stopování. Jak asi vypadá po koupeli? Čistá, voňavá, s mokrými vlasy kolem zrůžovělého obličeje...
Chvíli jen civím do stropu, pak očima vyhledám krabici s ubrousky. Prázdná. Zamířím do koupelny a po dlouhé sprše sednu k práci, u které nakonec zůstávám až do rána.
Celý den se vleče zoufale pomalu, jsem unavený a otrávený. Nejraději bych si to namířil rovnou do postele, ale chlapi mě přemluvili, ať s nimi zajdu na jedno. Tak tiše sleduju Shikakovu a Aobovu partii shogi, občas se zaposlouchám do hovoru ostatních, jen okrajově vnímám ostré bubnování deště. Po půlnoci se všichni pomalu rozchází. Mně se domů nechce, protože bych celou tu cestu musel jít sám.
„Co tu ještě děláš? Chouza už šel,“ opáčím mrzutě.
„To bych se měl ptát já. Nepiješ, nemluvíš, domu se ti nechce, tak co s tebou.“
Tupě zírám na poloprázdnou sklenici. Mám mu to říct? Nebude to vypadat divně? Shikakovi jsou ženy docela lhostejné. Navíc, kdo kdy viděl chlapa, který ani nemá koule jít za tou, kterou miluje, a říct jí, že chce být po zbytek života už jen s ní. Otec se musí obracet v hrobě.
„Jestli ji máš tak rád, tak jí to řekni. Máš dvě možnosti, buď skončíte spolu, nebo ty skončíš na jipce,“ zachechtá se. „Proč se nezeptáš Yoshino, jak to Tsume má s chlapama? Nikdo ji asi nezná líp.“
Brunetka za barem se při zaznění svého jména ošije a uloží vypulírovanou sklenici pod pult. S očekáváním se na ni podívám, ale vyhýbá se očnímu kontaktu.
„Yoshino-chan?“
„Další láhev?“
„Ne, díky. Slyšela jsi ho,“ trhnu hlavou k Shikakovi, „co si o tom myslíš?“
Zavrtí se. Vypadá nervózně.
„Nevím.“
„Nevíš nebo mi to nechceš říct?“
Nafoukne se. S klidem ji propaluju očima. Nakonec to nevydrží a rozčileně švihne utěrkou o bar.
„Já z vás nemůžu! Ty ji miluješ, ona tě miluje, ale oba jste tak zabednění, až to bolí! A je to celé strašně komplikované! Vy dva nemůžete být spolu, i když se k sobě tak hodíte.“
Koukám na ni jako na zjevení. Slyšel jsem dobře? Miluje... mě? Takže...
Zvedá se ve mně vlna extáze a málem mě smete ze stoličky. Mám co dělat, abych si udržel jasnou mysl. Po chvíli ke mně však doputuje význam poslední věty a tahá mě zpět na zem.
„Proč ne?“
„Protože... prostě...“ zoufale hledá slova, „vy nemůžete mít romantický vztah. To, co máte teď, je ideální. Nerozbitné.“
„Co tím myslíš?“
Vzdychne.
„I když si to Tsume-chan nepřizná, ona k tobě chová takovou náklonnost, že by s tebou chtěla být napořád.“
„V tom přípa-“
„A toho docílí jedině tak, že zůstanete přáteli. Neber si to špatně, ale ty přeceňuješ svoji lásku k ní. Teď tě sice strašně přitahuje, protože je tak nedobytná a jiná, než ostatní holky, jenže Tsume-chan není člověk, se kterým se dá žít delší dobu. Věř mi, jsme spolu od školky a i když ji mám moc ráda, někdy bych ji nejradši neznala. Dokáže být opravdu zlá. Už několikrát se mnou zničehonic přestala mluvit, aniž bych věděla proč, a po nějaké době přiběhla, jako by se nic nestalo. Při jakémkoli pokusu o vyzvídání mě odpálkovala. Sice se s ní bavím doteď, ale to jen proto, že jsem hodně tolerantní člověk.“ Odmlčí se, aby popadla dech.
Vím, že to Yoshino myslí upřímně a tak nějak věřím, že má ve všem pravdu. Ano, Tsume dokáže být hrozný člověk, když chce. Je tvrdohlavá, bezohledná, drzá, málokdy si vezme něčí radu k srdci a myslí si, že ví a umí všechno nejlépe. Z nepořádku, co po sobě nechává, mě občas chytají mdloby. A kdyby se o sebe starala aspoň z poloviny tolik, co o svého psa, vypadala by úplně jinak. Na místě bych dokázal vymyslet ještě kopec dalších věcí, co se mi na ní nelíbí a na čem by mohla pro své dobro zapracovat. Ale taky vím, že by se našlo mnohem víc věcí, které nikomu neříká a které ji trápí, ale je moc hrdá na to, aby se někomu svěřila.
Chci být její oporou. Chci každý den cítit to její neskutečné teplo, slyšet ten hurónský smích, vidět ty jiskřící oči... Chci vědět, co se skrývá pod tou silnou a tvrdou Tsume. Chci, aby věděla, že je tu člověk, který je ochoten snášet její nepředvídatelné výkyvy nálad a posměšné poznámky, dokud oba budou dýchat.
„Inoichi-san, musíš se sám sebe zeptat, jestli bys něco takového vydržel; ženu, která odchází a přichází, jak se jí zachce. A co kdybyste měli děti? Kde bereš jistotu, že ti je nenechá na krku a neuteče? Tsume-chan má k zodpovědnosti docela daleko. A víš, jak bytostně nesnáší, když se ji někdo pokouší spoutat, ať už pravidly nebo povinnostmi, o chození nebo manželství ani nemluvě. Co když to bude brát jako ohrožení vašeho nynějšího vztahu a vzdá to hned ze začátku? Není zrovna fanouškem nových věcí. Co když si začne myslet, že ji jen chceš do postele? Nemyslíš si, že by vám přátelství vydrželo déle? Protože to, že bys ji neopustil, neznamená, že ona nemůže opustit tebe. Musíš si tohle dobře promyslet, než uděláš další krok, jinak bys pak mohl litovat. U vás dvou pouhé „miluju“ prostě nestačí.“
Dívám se do její ustarané tváře a snažím se utřídit myšlenky. Svojí láskou k Tsume si jsem naprosto jistý. Jak takovou věc přijme, je ovšem něco zcela jiného.
Najednou ta myšlenka zůstat přáteli, ale navždy spolu, nevypadá zas tak špatně. Přijde mi to lepší než život bez ní.
„Nezlob se, já tě nechci od ničeho odrazovat, jen -“
„To je v pořádku, Yoshino-chan. Vím, že pro nás chceš to nejlepší a cením si toho. Netrap se tím. My už si to nějak vyřešíme.“
„Inoichi-san,“ ozve se ode dveří.
Ohlédnu se. U vchodu stojí můj brýlatý kolega, trochu udýchaný a mokrý od hlavy až k patě.
„Pojďte, prosím, se mnou. Tsume-san leží v nemocnici a ptala se po vás.“
Chvilku mi trvá, než si dám dvě a dvě dohromady. Pak mi v hlavě vyvstane její tvář a srdce vynechá úder. Mé oči se střetly s Yoshininými, která byla stejně zmatená jako já. Z šoku mě vytrhne až Shikakům hlas.
„Běž, dneska je to na mě.“
Věnuju mu vděčný pohled. Rychle projdu kolem svého kolegy a stisknu mu rameno. Nečekám na něj, vystřelím z hospody do deštivého rána. Běžím jako o život, cákání vody přehlušuje jen můj zrychlený dech a hučení v hlavě. Ani nedokážu myslet na to, co se asi stalo, vím jen, že se k ní musím co nejrychleji dostat.

Bitka se semlela hned, co jsme je dohnali. Byli dobrý. I kapitán měl problémy a já jsem jednoho sundala až s něčí pomocí. Ten poslední však stačil zdrhnout. Vrhla bych se za nim, kdyby se můj protivník nezačal zvedat. Na tohle jsem neměla čas.
„Hlídej ho,“ křikla jsem na Kuromara a vrhla se do lesa.
„Tsume!“ zařval velitel. „Musíme zůstat pohro-“
Jeho hlas zaniknul mezi stromy. Nezajímalo mě to. Nejdůležitější byla ta slabá stopa přede mnou. Mně nikdy nikdo neutekl a neměla jsem v plánu na tom něco měnit.
Po chvíli jsem ztratila přehled o tom, jakou vzdálenost jsme asi urazili, ale vůbec se mi nedařilo jeho náskok zmenšit. Začalo mě to vytáčet. Asi by nebylo úplně dobrý se za nim hnát kdoví jak daleko, aby mě pak nemohli najít. Původní plán byl nechat si co nejvíc energie v rezervě, kdyby nás náhodou přepadli ze zálohy, ale vypadalo to, že hlavní skupinu jsme už dostali a zbýval jen tenhle jeden. Navíc jsem po celou dobu, co ho sleduju, neucítila nikoho dalšího. Do háje s rezervou! Zrychlila jsem.
Pach začal sílit. Čim dál tim víc. Netrvalo dlouho a mezi houštím jsem spatřila matnou siluetu. Dvacet metrů. Dostala jsem ho!
A nenech se zranit!
Ztuhla jsem, ale nezastavila. Na okamžik mě napadlo, jestli to nebyla past, ta myšlenka se však rozplynula, když se prudce otočil a vrhl po mně shurikeny. Uskočila jsem před nimi, jen abych se postavila do cesty dalším. Vytáhla jsem kunai a odrazila je. Deset metrů. K mýmu překvapení se nepokusil utýct, stál tam jak špalek vrhající zbraně. Ušklíbla jsem se a hodila po něm hvězdici, která jim prolítla. Tři metry.
Tak moment.
Jen díky instinktu jsem na poslední chvíli stačila zvednout obranu, když mě ze strany smetla rána.

Šumot. Tichý nepravidelný ťukání. Štiplavej smrad. Začala jsem pomalu nabírat vědomí. S námahou jsem otevřela ztěžklá víčka, aby mě zaslepil odporně zářící pruh světla. Vztekle jsem zamručela, odvrátila tvář stranou a zaposlouchala se. Co to bylo za zvuk? Klepání, bubnování... ne... Aha, pršelo. Zkusila jsem párkrát zamrkat. Bílý povlečení. Očima jsem přejela místnost, abych se ujistila, že to byl nemocniční pokoj. Pohled mi padl na obvázanou ruku, opatrně jsem s ní zacvičila. Docela bolela, ale dalo se s ní normálně hejbat. Pomalu jsem se zdvihla do sedu a píchlo mě při tom zprava v žebrech. Chtěla jsem se zhluboka nadechnout, abych zjistila závažnost poranění, jenže z toho smradu se mi udělalo tak blbě, že jsem se málem pozvracela. Nenáviděla jsem nemocnice, nikdy jsem tu nevydržela dýl jak den, to jsem na tom musela bejt fakt zle. Ale žebra byly skoro zahojený, takže mě snad pustí domu. Měli jsme v týmu dobrýho medika, musim ho pak na něco pozvat.
Třeštila mi hlava a měla jsem sucho v puse. Vyhledala jsem tlačítko pro zavolání sestry a zmáčkla ho. Vtom se u dveří něco pohnulo, uslyšela jsem tichý zafunění.
„Kuromaru?“
Ozvalo se zoufalý kňučení a škrábání na dveře.
„Klídek, klídek, jsem v pohodě. Neni ti nic?“
Zaštěkal. Aspoň že tak.
Po chvíli jsem zaslechla nějakej neznámej ženskej hlas, asi sestra. Kuromaru začal vrčet a štěkat, nechtěla ho pustit dovnitř.
„To je v pohodě, ten je můj,“ houkla jsem.
Žádná odpověď. Nastalo ticho. Kuromaru po chvíli zakňučel a opět se snažil dobýt dovnitř. Už jsem odkrývala peřinu s plánem vstát, ale v té chvíli se dveře odsunuly. Chlupáč se ke mně přiřítil jako velká voda.
„No nazdár!“
Zhrozila jsem se. Horní polovinou těla se vrhnul na postel a vrazil mi čumák do podpaží. Od hlavy až po ocas byl pokrytej chuchvalcema slepenýma krví.
„Co to -“
„Neboj se, ta krev není jeho.“
Vzhlédla jsem. Brejloun smrdící po svitkách.
„Ksakru, takhle mě nestraš,“ vydechla jsem a zatahala Kuromara za uši. S kňučením mi olízl tvář.
„Vypadáš hrozně. Skočíš si na veterinu, aby tě umyli a prohlídli, dobře?“
Váhavě zavrčel.
„Kuromaru!“ štěkla jsem výhružně.
Sklopil slechy vzad a s kňučením si položil hlavu mezi tlapy.
„Musíš. Jestli dostaneš do nějaký rány infekci, tak si mě nepřej.“
Znovu zakňučel, ale slezl ze mě a šouravě se vydal ke dveřím.
„Můžu tě o něco poprosit?“ opáčila jsem k brejlounovi. „Doprovodil bys ho k veterináři? To kdyby ho náhodou napadlo se z toho ulejt,“ houkla jsem varovně Kuromarovým směrem.
Otřásnul se, vtáhl ocas pod sebe a zmizel mi z dohledu.
„V pohodě, spolehni se,“ usmál se brejloun.
„Díky, máš to u mě. Jo, ještě jedna super důležitá věc. Hana-sen... teda, Yamanaka Inoichi -“
Nesmí zjistit, co se stalo a že jsem tady.
Najednou dovnitř vtrhla zdravotní sestra s tácem v rukách, položila ho na stolek u postele.
„Jak se cítíte? Máte nějaké bolesti? Mimochodem, víte o tom, že sem zvířata nesmí? Ale ten váš pes se nedal chytit, tak abyste pro příště věděla. Tady tohle musíte sníst.“
Znechuceně jsem si prohlídla vodnatou polívku, rozvařenou rýži se zeleninou a jakejsi podivnej rosol.
„Díky, nemam hlad.“
„To nebyla otázka.“
„Nejsem hluchá.“
Vzdychla.
„Podívejte, takových tvrďáků jako vy tu máme spoustu, ale na konci dne jsou rádi, že zaplní žaludek a už je jim jedno čím. Nebudu vás nutit, je to vaše zdraví.“
„Fajn,“ zamručela jsem. „Mohla byste otevřít okno? Nedá se tu dejchat.“
Zakroutila hlavou.
„Venku dost prší a -“
„Prosim vás! Klidně to tu potom vytřu, ale jestli sem nedostanu trochu čerstvýho vzduchu, tak se z toho smradu pobleju.“
Nespokojeně si povzdychla, ale pak obešla postel, rozhrnula závěsy a odsunula okno na malou škvíru. Pokoj se zaplnil vůní deště. Sestra se otočila k odchodu a až teď mi došlo, že brejloun byl i s Kuromarem pryč. Ani jsem mu nestihla doříct, aby se ujistil, že se o tomhle senpai nedozví. Snad mě dobře pochopil...

Do nemocnice dorazím celý zmáčený, vyděšený a rozzuřený. Přiřítím se k recepci, vychrlím na sestřičky, kde ji najdu, jejich zmatkaření mě vytáčí ještě víc. Nakonec mě přece jen dovedou do jejího pokoje a já se můžu pořádně nadechnout až ve chvíli, kdy ji vidím, jak se zapáleně hádá s jinou zdravotní sestrou. Spěšně přistoupím k jejímu lůžku. Při pohledu na mě se rozzáří.
„Skvělý načasování! Řekni jí, prosim tě, ať už konečně vypadne i s tim hnusnym rosolem!“
„Želatina je důležitá pro vaše -“
„Aaah, dost! Padejte už!“ huláká a nebezpečně se ohání rukama.
Otočím se k sestřičce, snažím se popadnout dech.
„Mohly byste nás, prosím, nechat na chvíli o samotě? Zkusím jí nějak domluvit.“
Pár vteřin si mě zamračeně měří, ale nakonec popadne tác naložený všelijakými mističkami a i s recepční se vydá ke dveřím.
„Dám vám pár minut.“
„Děkuju.“
Jen co za sebou zavřou, pacientka se zachechtá.
„Z tebe teda chčije.“
S rukama za hlavou padne do polštářů, načež sykne bolestí.
„Co se stalo?“
Nadzvedne se v loktech
„Pozvi mě na sake,“ zašeptá, jako by neslyšela, co jsem právě řekl.
„Pozvu, ale až jindy. Nejdřív mi odpověz.“
Otráveně zamručí.
„Nic tak hroznýho.“
Pečlivě si ji prohlédnu. Z toho, co vidím, má obvázanou hlavu a pravou ruku, sem tam pár škrábanců. Rozpačitě se podrbe na nose a podívá se z okna.
„Nějak se mi nechce věřit, že by tě někdo tak snadno dostal.“
„Sklapni.“
„Co se stalo?“
Chvíli mě propaluje pohledem a najednou se zamračí.
„Je to tvoje vina! Kdybych se nenechala rozptýlit tvejma kecama ze včerejška, tak bych toho hajzla chytla!“
Takže prostě byla zbrklá jako vždy.
„Jsem rád, že to máš na koho svalit.“
Vztekle se nadechne, ale po pár sekundách uraženě sklopí zrak.
„Jsou to vážná zranění?“
„Dyť řikám, že ne.“
Přepadne mě úzkost. Mám najednou hroznou chuť ji obejmout a držet tak dlouho, dokud se neuzdraví. Mám chuť políbit ten mělký šrám na její tváři. A obvázané čelo, víčka, nos, tváře, r...
Zatřepu hlavou a nervózně přejdu po místnosti. Krev ve mně vře. Neviděl jsem ji jeden den, ale mé tělo na její auru a vůni reaguje, jako by to byla věčnost.
„Hej, senpai.“
Pohlédnu na ni. Provrtává mě očima. Takhle se na mě ještě nikdy nepodívala. Cítím, jak se mi tělem rozlévá mravenčení a neodolatelná touha se k ní vrhnout sílí čím dál tím víc. Celý ten nápad s věčným přátelstvím je rázem tatam. Chci ji popadnout a už nepustit. Chci ji. Musím jí to říct.
„Tsume-chan, já -“
„Pozvi mě na sake, nebuď sobec!“
Její slova do mě udeří jako rána pěstí.
„Chci chlast a chci ho hned teď nebo chcípnu žízní a bude to tvoje vina!“
Šok se mnou zalomcuje. Musím popojít pár kroků, abych se mohl opřít o zeď. Mé vzrušení pomalu ale jistě vyprchává. Sbírám zbytky sil, abych ze sebe dostal nějakou odpověď.
„Tsume-chan, teď bys měla odpočívat. Do Shushuyi můžeme zajít i jindy.“
„Noták! Jen na jednu lahev! Pak se zase vrátíme a já budu odpočívat, slibuju!“
Chvíli přemýšlím a pořád si v duchu přehrávám to „my“, které tam zaznělo.
„A jak si to představuješ, vždyť se sotva můžeš hýbat.“
„Stačí, když mě tam odneseš, sklenici už snad zvednout zvládnu,“ uchechtne se.
Začne mě brnět celé tělo. Ta představa je neskutečně lákavá.
„No, já ti nevím,“ zamumlám tak lhostejně, jak jen dokážu. „Ale co bych pro tebe neudělal.“
„Super!“
S obtížemi se natahuje k županu přehozenému přes opěradlo křesla. Vtom mě napadá, jak ji mám vzít? Do náruče jako princeznu? Bezděčně se mi roztahují koutky, za to by mě ale asi dobila. Trochu zklamaně si sedám na kraj postele zády k ní. Na krku mě zahřejí sluneční paprsky.
Každým smyslem se snažím vnímat, jak mi pokládá dlaň na rameno, rukama mě objímá a tiskne se ke mně. Její horkost se rozlévá celým mým tělem. Najednou na lopatkách i přes vestu ucítím její ňadra. Mozek mi exploduje, rozpaky nevím, co mám dělat, odtáhnout se? Upozornit ji na to? Srdce mi buší tak silně, až mám strach, že to uslyší. Ne, nesmím dát na sobě nic znát. Už bych to nemusel víckrát zažít.
Otřu si zpocené dlaně do prostěradla a vezmu ji pod stehny. Má je přesně tak pevné, jak jsem si představoval. Opatrně se zvednu. Snažím se co nejtišeji otevřít okno, načež vyskočím na mokrý parapet. Rozednívá se.
„Připravená?“
„Jo. Ale buď něžnej,“ šeptne se smíchem.
Zaskočeně pootočím hlavu a čas se zastaví. Tohle je poprvé, co vidím její tvář tak zblízka. Zorničky šelmy, teď ovšem tak zvláštně širší než obvykle. Rudě žhnoucí líce se zbytky smyté barvy. Její bledé popraskané rty mám na dosah, stačilo se jen trochu natáhnout a mohl bych je políbit...
Zaplaví mě příval horka. Hmm, ano, opravdu neskutečně ji miluju.

Zaklepání mě vytrhlo z polospánku. Kdo to mohl bejt?
„Dále,“ zachraptěla jsem.
„Jdu vás zkontrolovat.“
Obrátila jsem oči v sloup.
„Vždyť vy jste vůbec nic nesnědla!“ zavřískla sestra.
„Tak hele, řikám vám to naposled, já tohle jíst nebudu.“
„Musíte do sebe něco dostat, jste oslabená a vaše tělo potřebuje živiny.“
Začala mě vytáčet.
„To mi chcete nakecat, že mi má tenhle kentus nějak pomoct? Ta rýže vypadá, jako by ji už někdo sežral a zase vyzvracel. Z čeho je ta třesoucí se věc? Dyť je to odporný! A jestli tomuhle řikáte polívka, tak mně můžete začít řikat Pátá Mizukage!“
Založila si ruce v bok.
„Poslyšte, já to s vámi myslím dobře, ale vůbec se mi nelíbí ten váš tón.“
„Taky byste mluvila timhle tónem, kdyby se vás někdo snažil otrávit nemocniční břečkou.“
Vzduch zavoněl kytkami a deštěm. To okno by se už mohlo zavřít.
Vtom jsem ho koutkem oka spatřila ve dveřích. Na pár vteřin jsem úplně ztuhla. Co teď? Zmocnila se mě panika, to poslední, co jsem chtěla, bylo, aby mě takhle viděl. Ale mý obavy se rozplynuly, když přistoupil k posteli. Měla jsem... radost? Né!
„Skvělý načasování! Řekni jí, prosim tě, ať už konečně vypadne i s tim hnusnym rosolem!“
To bylo ono, měla jsem radost, protože mi aspoň mohl pomoct tu kozu vykopat. Jo, přesně takovej pocit to byl. Určitě.
Sestra se nadula.
„Želatina je důležitá pro vaše -“
„Aaah, dost! Padejte už!“ řvala jsem a snažila se ji od sebe odehnat.
„Mohly byste nás, prosím, nechat na chvíli o samotě? Zkusím jí nějak domluvit.“
Zírala na něj jak idiot. Něco ve mně začalo svrbět a přepadla mě neodolatelná touha ji vzít po hlavě tim tácem, co přinesla. Nakonec se i s kolegyní konečně uráčela vypadnout.
„Dám vám pár minut.“
Ty už se radši nevracej!
„Děkuju.“
Sjela jsem ho očima. Byl celej mokrej a zadejchanej. Dement, nikdo po něm nechtěl, aby se sem tak hnal.
„Z tebe teda chčije.“
Měla jsem v plánu se ležérně zapřít, ale nevyšlo to úplně podle mejch představ. I když jsem si to nerada připouštěla, bolel mě celej člověk.
„Co se stalo?“
Rychle změnit téma!
„Pozvi mě na sake.“
„Pozvu, ale až jindy. Nejdřív mi odpověz.“
Ksakru, vlezlej jako vždycky.
„Nic tak hroznýho.“
Snažila jsem se vyhnout jeho pohledu, tak jsem se zadívala ven. Přestalo pršet.
„Nějak se mi nechce věřit, že by tě někdo tak snadno dostal.“
To mně taky ne.
„Sklapni.“
„Co se stalo?“
Chtěla jsem ho poslat do háje, ale zarazila jsem se. Ten jeho ustaranej výraz... Vždycky se o mě takhle strachoval. Když jsem se z mise vrátila bez jedinýho škrábance, musela jsem si pro jistotu dát pozor na cestě domu. Ale když jsem to schytala, místo toho, aby byl naštvanej nebo mi nadával do idiotů, tak se strachoval ještě víc. Kdo se ho o to prosil?
Najednou mě přepadnul nevysvětlitelnej vztek.
„Je to tvoje vina! Kdybych se nenechala rozptýlit tvejma kecama ze včerejška, tak bych toho hajzla chytla!“
Překvapeně na mě koukal, ale zůstal v klidu.
„Jsem rád, že to máš na koho svalit.“
Nemohla jsem přijít na žádnou odpověď, protože tamto byla čistě moje blbost. Ale chtěla jsem ho naštvat, aby mě seřval nebo proplesknul. Brala bych cokoli, vztek, pohrdání, výsměch... jen ne soucit. Nestála jsem o něj.
„Jsou to vážná zranění?“
„Dyť řikám, že ne,“ odsekla jsem.
Nestála jsem o něj. O tak hodnýho člověka s tak uklidňujícím hlasem, při kterým přestalo záležet na všech problémech. Vždycky, když na mě upřel ty svý šedomodrý oči, co na slunci chytaly odstín dozelena, měla jsem najednou v hlavě prázdno. Voněl jako kytky po dešti, tak jemně, svěže a jakoby nasládle, s příměsí něčeho, co jsem stále nedokázala identifikovat. Jestlipak má vlasy pořád tak hebký jako v den, kdy jsem ho poznala?
„Hej, senpai.“
Kdybych si chtěla zkusit, jak asi objímaj ty tvoje obří pracky, naštval by ses?
„Tsume-chan, já -“
Ne... Rychle. Změnit téma.
„Pozvi mě na sake, nebuď sobec!“ vychrlila jsem a doufala, že si nevšiml, jak jsem se třásla. „Chci chlast a chci ho hned teď nebo chcípnu žízní a bude to tvoje vina!“
Musela jsem odvrátit pozornost. Ne jeho, ale svoji. Jinak bych se asi neovládla.
„Tsume-chan, teď bys měla odpočívat. Do Shushuyi můžeme zajít i jindy.“
Zabralo to.
„Noták! Jen na jednu lahev! Pak se zase vrátíme a já budu odpočívat, slibuju!“
„A jak si to představuješ, vždyť se sotva můžeš hýbat.“
„Stačí, když mě tam odneseš, sklenici už snad zvednout zvládnu,“ plácla jsem z legrace.
Nemyslela jsem to vážně. Ale jakmile ta věta dozněla, došlo mi, jak příšernej to byl nápad. Snad se toho nechytil.
„No, já ti nevím.“
Uff.
„Ale co bych pro tebe neudělal.“
Ksakru.
„Super!“
Mozek mi vypnul, místo toho, abych rychle vymyslela nějakou výmluvu, jsem se jen vozila na svý natvrdlosti. Rychle jsem se natáhla pro župan, aby neviděl, jak se mi klepaly ruce. A vtom mi blesklo hlavou, jak mě tam asi odnese? Snad ne v náruči... Sice by to byla ta pohodlnější možnost, protože jsem byla docela vyřízená, ale... Uff, takže na zádech.
Natáhla jsem se k němu a žebra se ozvala. Najednou mi celým tělem projela taková bolest, že jsem musela pevně stisknout rty, abych ze sebe nevydala ani hlásku. Pomalu jsem omotala ruce kolem jeho krku a přitiskla se na něj. Jakmile mě popadnul za stehna, zrychlil se mi tep.
Ksakru, vzchop se! Copak jseš nějaká puberťačka?
Když se zvednul, chytila jsem se ho pevněj, a vtom mi došlo, jak blízko byly naše těla. Musela jsem vynaložit obrovskou dávku soustředění, abych dostala svůj dech pod kontrolu. Až doteď jsem se vší silou snažila ignorovat jeho vlasy, ale takhle zblízka to bylo nemožný. Nakonec jsem to nevydržela a opatrně se k němu přitáhla. Mokrý prameny mě zastudily na nose. Projela mnou vlna blaženosti.
Otevřel okno a vyskočil na parapet.
„Připravená?“
Nechala jsem se unášet vůní kytek po dešti spolu se sametem v jeho hlase.
„Jo. Ale buď něžnej.“
Zhrozila jsem se. Odkud se ve mně braly tyhle žvásty?! Měla jsem chuť si nafackovat. Vtom ke mně pootočil ten svůj porcelánovej obličej. Vypadal tak hladce. A byl tak blízko, že jsem ho mohla po...
Naskočila mi husí kůže. Ne, ne, ne, nemiluju ho! Určitě ne. Ani náhodou.

Poznámky: 

Vysvětlivky

1 - Tsume přezdívku Sawako odvodila od sawagashii (hlučný, otravný) a kodomo (dítě)
Sawa napsané jinak však může znamenat i elegantní, geniální, roztomilý aj. což by vysvětlovalo proč Yoshino toto oslovení nevadí
2 - Hana znamená "květina" nebo "nos/čumák"
3 - zkrácenina Yoroshiku onegaishimasu, něco ve smyslu "Těším se na spolupráci s vámi"
4 - Inoichiho jméno se skládá z inoshishi (divočák) a ichi (zakončení jména prvorozeného syna) ale Tsume si to spletla s buta (prase) a ji (zakončení jména druhorozeného syna)
Onee-chan - starší sestra

POZOR! Spoiler!

Wow. Nevěřím že jsem ji opravdu vydala. Tuto FF jsem psala pět let a dva a půl měsíce. Inspiroval mě k ní Obrázek od striggy a postupem času se z toho pro mě stala tak osobní a intimní věc že jsem ji ani nechtěla zveřejnit. Ale před nedávnem jsem si na ni vzpomněla a napadlo mě že by zasloužila dopsat. Chtěla jsem si pak sehnat mužského betu kvůli Inoichiho části ale poslední dobou mi už tak začínala lézt krkem že jsem se na to vykašlala, takže by mě zajímalo jestli to nebyla chyba...
Já vim, ach ty japonský slovíčka a honorifika. Ale buďme k sobě upřímní, jak dobře by to vyznělo v češtině? Některé věci se ani v jiných jazycích vyjádřit nedají.
Pro ty co si nedokáží představit sexy Tsume - úžasné dílo od Flowerinhell z dA http://orig09.deviantart.net/5563/f/2014/136/4/b/fan_art_inuzuka_tsume_b...
Z tohohle páru mi tak hrabe že jsem si je musela dokonce i nakreslit.
Děkuju Sayoko a Akumakirei za jejich podporu. Děkuju každýmu kdo to dočetl do konce, jste hvězdy! Za každý komentář kritiku postřehy budu velmi vděčná (ani si netroufám hádat jestli vůbec ještě umim psát).
No a konečně, tuto FF bych chtěla věnovat Avárt.

EDIT: Děkuju Palantirovi za velmi trefné připomínky - ten alkohol ale asi neuhraju jelikož je klíčový k Tsuminému psychickému rozpoložení když byli s Inoichim v hospodě. Vůbec jsem si neuvědomila že v Japonsku nalévají až od 21. Jestli mi to odpustíte tak takovou chybu už příště neudělám! Můžeme předstírat že je alkohol povolen od 18 a Tsume jede na tajňáka, přece jen má za barem nejlepší kamarádku. (A já si jdu zalézt do kouta.)