Když má srdce svoji hlavu 20

Dvacátý díl - Na hrdinu mi nesahej!

Shrbená v mírný předklon jsem nehnutě seděla na okraji nepohodlné otočné židle; horní končetiny, lenivě rozložené na rozepsané nemocniční kartě a překrývající se v oblasti zápěstí mi při civění na strukturu glazurovaného hrníčku poskytovaly přijatelnou podložku pro špičatou bradu, jenž jsem si danou nečinností zarývala stále hloub do vřetenní kosti.
Ne, že bych se v práci flákala, prostě jsem jen využila ojedinělé chvíle, kdy na dveře ambulance nebouchali skuhrající pacienti a povolila opratě neukázněné mysli, ustavičně vandrující kolem nedávného rozhovoru s taťkou.
Odehrál se krátce po Inině odchodu. Věděla jsem, že za mnou jde on, poznala jsem to podle delikátního zaklepání, na rozdíl od své drahé polovičky ctil dceřino soukromí už v dětských letech a nevstupoval bez vyzvání.
„Volno,“ houkla jsem od zjevně marné snahy o slepení vysypaného skla na fotografii úplně původního týmu sedm.
„Neruším?“zeptal se po nakouknutí do pokoje. S usilovně vyplazeným jazykem jsem s co největší precizností zandala další kousek skládačky a pak teprve zavrtěla hlavou. Vzhlédla jsem a zachytila otcův tázavý pohled.
„Jsem nešikovná,“ shrnula jsem příběh rozbitého obrázku do dvou slov a odsunula roztahané krámy na druhou stranu postele, aby si mohl přisednout.
„To jsi zdědila po mně,“ oznámil mi rozverným tónem. To jsem na něm milovala, byl milý a sdílný i po celodenním lopocení v pekárně, vždy připravený urovnat rodinnou atmosféru na dýchatelnou úroveň.
„Myslíš?“
„Jo, hned ráno jsem se spálil o poklop pece, podívej.“ Pyšně mi pod nos strčil pravačku zohyzděnou velkým nafouklým puchýřem mezi palcem a ukazováčkem. Nechtěla jsem se smát, leč přes přísnou sebekontrolu koutky stejně nepatrně zacukaly.
„Ukaž, vyléčím ti to.“ Prsty zapatlanými lepidlem jsem uchopila jeho raněnou ruku, položila na ni svou drobnou a neprodleně aktivovala zelenou chakru.
„Prý jste se s mamkou pohádaly,“ pronesl po době mlčení.
„Bohužel. Řekla ti kvůli čemu?“
„Ne. Kvůli čemu?“ otázal se se zájmem, nad čímž jsem si musela pohrdlivě odfrknout. Chudák, přišel orodovat, aniž by měl ponětí za co vlastně.
„Nevím,“ povzdechla jsem, „nejdřív vyzvídala a potom vedla řeči, který ani nikam nevedou… Utekla jsem, než se to stihlo pořádně vyhrotit.“
Následovala pauza, pravděpodobně na vhodné sesumírování myšlenek.
„Neber to jako obhajování, ale cítí se teď odstrčená a nepotřebná, jsi dospěla, ať se nám to líbí nebo ne a jdeš si vlastní, úspěšnou cestou. Navíc je přesvědčená, že máš přítele a nesvěřila se, což ji moc mrzí,“ uvedl věci na pravou míru. Takové vysvětlení jsem nečekala, cukla sebou a přistiženě vystřelila oči do jeho vlídného obličeje, pozorně mě sledoval, přičemž se pod kuriózně tvarovaným knírem vědoucně usmíval. Nezaznamenala jsem žádné stopy po rozčílení či němých výčitkách.
„Em, já… je to zatím…“ koktala jsem, bojujíc s nachovým ruměncem. Kupodivu mé blekotání zastavil láskyplným pohlazením po vlasech doplněným o spiklenecké mrknutí.
„Nejsem tu, abych sondoval, představíš nám ho, až na to budete připraveni. Na nás se neohlížej, zlato, hlavně si to užívej. Pro ochránění tolik vrtkavého štěstí musí být člověk občas trošku sobec. Děkuju za první pomoc, nepříjemně to svědilo, takhle je to mnohem lepší.“ Vyprostil se z mého strnulého sevření a s přáním dobré noci v klidu odkráčel.
Rozladěně jsem ve ztichlé budově špitálu zamručela a posunula těžkou hlavu o kousek vlevo.
Neplánovala jsem rodičům vztah s Narutem jakkoli zamlčovat, spíš jsem čekala na příhodný moment, nepředpokládala jsem, že to vyvěrá na povrch tak brzy.
S nespokojeně staženým obočím jsem si na pozadí pravé mozkové hemisféry přehrávala desítky možných scén, v nichž týmového kolegu přivádím domů a coby svého partnera ho seznamuji s našima, nedokázala jsem si řádně vyložit, proč mi ony výjevy způsobují nelibé kroucení útrob. Přestože u nás oficiálně na návštěvě nikdy nebyl, z četných vyprávění ho velmi dobře znali. Samozřejmě jsem se o něm často zmiňovala, přece jen jsme byli několik let blízkými přáteli.
Z čím dál bujnějšího fantazírování mě naštěstí vyrušilo urgentní zaťukání následované prudkým rozevřením dveří, ve kterých se současně objevil jeden ze zřízenců podpírající na první zdání nevině se jevící dámu v pokročilém věku.
„Omlouvám se, ale nevěděli jsme si s paní rady, v hale praštila sestru na recepci holí a Aiko-san kousla do ramene, když se jí snažila domluvit,“ vychrlil ze sebe, bezradně poukazuje na vzpouzející se stařenu s nepřirozeně nateklým obličejem.
Navzdory značnému zohyzdění mi okamžitě svitlo, o koho se jedná, všichni jsme jí tu přezdívali „babka Jedovatka,“ neboť nespolupráce, nedodržování medikace a nesmyslné nadávání personálu bylo jejím denním chlebem.
„Zase jste jedla ty oříškové tyčinky, paní Futahashi? Vždyť víte, že máte silnou alergii. V pořádku, už si to převezmu,“ propustila jsem ho nenadšeně, jelikož jsem s touhle agresorkou měla jisté zkušenosti.
„Posledně jsem ti říkala, že si budu jíst, co chci,“ odsekla bělovlasá seniorka s pedantsky utaženým drdolem nabubřele, zatímco jsem si ji přebírala od mladíka oplývajícího úlevou a s úslužným ´hai´ chvatně opouštějícího místnost.
„Tady si sedněte, podíváme se na to, ať zase můžete klusat domů,“ promluvila jsem zdvořile, přičemž jsem pacientku s nezdravým chrčením při nadechování směřovala k ošetřovatelskému lehátku.
„Vyloučeno! Nenechám na sebe sahat rozmazlenýho spratka, co dělá rodině po vesnici ostudu!“ zakřičela, vytrhla se a nebezpečně zavrávorala. Dle stupně odulosti jsem seznala, že jí začínají napuchat dýchací cesty a zakrátko hrozí udušení.
S nechápavě nakrčeným čelem jsem se přemlouvala k zachování klidu a radši se otázkou jala odvést její pozornost, abych se mohla přiblížit.
„Co tím myslíte?“
„Nedělej, že nevíš, jsou toho plné ulice! Kdo ví, koho nám ti seschlí dědci… ah… teď přidělí! Takový nadějný, s-schopný kluk… ŽE TI NENÍ HANBA-!“ S hrůzou rozšířenými zorničkami jsem sledovala, jak bezvýsledně zalapala po vzduchu, poté se bezvýrazné oči protočily v sloup a opotřebované, bezvládné tělo se sesouvalo k zemi. Snad díky vypilované rychlosti pod Sasukeho dohledem se mi ženu podařilo včas zachytit.

Za šmouhatými okny se již stmívalo, když jsem se zakloněnou hlavou, mírně rozkročenýma nohama a rukama svěšenýma podél zdi takřka ležela na židli umístěné na chodbě před operačním sálem, civěla do světla a pokoušela se si uvědomit, co se to vůbec přihodilo.
V téhle pozici mě našla Ino, za účelem probrání z netečnosti mě dlouhým nehtem na ukazováčku poklepala v oblasti spánku a pro všechny případy si hlasitě odkašlala.
„Seš v pohodě?“ zeptala se poté, co jsem k ní neochotně obrátila zrak.
„Jo, jenom malinko v šoku… Vím, že vždycky remcala a byla zlá, dneska na mě ale tak nenávistně ječela, až jí z toho kleplo,“ pronesla jsem suše, načež jsem vstala, uhladila si pomačkaný bílý hábit a společně s kamarádkou se s úhledně poskládanými složkami přitisknutými k hrudi vydala do své kanceláře.
„Byla šáhlá, mluvila z ní senilita, mně jednou tvrdila, že jsem jí prodala kytku, která tu ježibabu při zalívání chtěla sníst, neměla všech pět pohromadě,“ vyprávěla blondýna a přitom si nad uchem gestem značícím pomatenost točila prstem.
„Zachránila jsi tý bábě život, třebaže by se mnohým nejspíš ulevilo, kdyby tomu tak nebylo,“ dodala polemizujícím tónem, jelikož jsem dlouho neodpovídala. Pokoušela se mě rozveselit, nýbrž já stále musela myslet na ta slova překypující hněvem.
„Hm, asi máš pravdu,“ přitakala jsem nakonec. Popravdě mi náladu nikterak nepozvedla, od rána jsem měla den blbec a tohle dramatické zakončení prezentovalo třešničku na hořkém dortu.
Upřímně jsem doufala, že tu zbytek směny nějak přežiju a z toho nepříjemně svíravého pocitu uhnízděného na prsou se vyspím.
U mou maličkostí nejednou obléhaného automatu na sladkosti jsme zabočily za roh, kde mi po zběžném obhlédnutí koridoru srdce rázem vynechalo minimálně dva údery; na podlaze, s ležérně nataženými dolními končetinami překříženými v kotnících a zády opřený o dveře pracovny, seděl Naruto, tiše si pohvizdoval nějakou chytlavou melodii a pohrával si s čímsi malým v ruce.
Zastavila jsem se a se zatajeným dechem pozorovala, jak na mě během otáčení hlavy upírá ty své skvostné, hypnotizující, spalujícím žárem sálající kukadla barvy ustálené mořské hladiny.
„Sakuro-chan!“ zvolal s odzbrojujícím úsměvem radostně a energicky se postavil. Neuniklo mi, že pravačku s oním záhadným předmětem spěšně schoval do kapsy kalhot.
V tu ránu ze mě spadlo všechno negativní, nahromaděná mračna se rozplynula, osobní Slunce mě ozářilo svými nakažlivě optimistickými paprsky a prožité strasti černé středy byly sežehnuty na neškodný prach. Poháněna spontánností okamžiku jsem Jinchuurikimu věnovala stejné přitroublé uculení a bezmyšlenkovitě se k němu pomalu rozeběhla, jako osamělá planetka, jež je po dlouhém odloučení se středem vesmíru přivolána pomocí gravitace, abych záhy stanula na vzdálenost zhruba půl metru.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho měkce a konečně vydechla většinu vězněného kyslíku.
S fascinovaně žíznivýma očima, jimiž se mi vpíjel do tváře, o krůček přistoupil, něžně odhrnujíc růžový pramen ofiny šimrající mě na víčku se důvěrně sklonil a po zašeptání jednoduchého ´chybělas mi´, při němž jsem si instinktivně navlhčila rty, mě dychtivě políbil.
„Haló, já jsem pořád tady. Sice mi z té podívané srdce plesá, ale musím vám připomenout, že tohle je nemocnice, takže zklidni svý rozbouřený hormony, ty Romeo, někteří nemocní mají citlivý zrak,“ rýpla si Ino pobaveně.
V Narutovi to legračně zabublalo, když se odtahoval, rozverně, možná kapánek omluvně se na mě zazubil a nato stočil pozornost k narušitelce našeho přivítání.
„Ještěže jsi tak duchapřítomně zakročila, Ino. Netroufám si hádat, k čemu by jinak mohlo dojít,“ oplatil jí v žertu pohotově.
Zdánlivě napomínavě jsem ho hřbetem dlaně plácla do klíční kosti a také se k bývalé rivalce postavila čelem, kromě ní jsme jiného diváka neměli, chodba zela prázdnotou.
„Nevšímej si jí, jenom závidí,“ přidala jsem se k přátelskému škádlení. „Měla jsem za to, že jste plánovali návrat až na zítra,“ docvaklo mi zničehonic.
„Em, to jo,“ přiznal férově s typickým, nejistým podrbáním se na temeni, pak mi však rezignovaně ovinul paži kolem ramen a s bezmocným pokrčením svých pokračoval: „Trochu jsem Shikamara popoháněl, což shledával děsně otravným.“
Jo, to jsem si dovedla živě představit.
Po krátkém uchechtnutí jsem k Ino upnula prosebný kukuč, být příčinou uspíšeného cestování bylo potěšující.
„Co s vámi mám dělat? Běž, prosím tě, já se tu o to postarám. Ale na papírování ani nemáknu, aby bylo jasno,“ prohlásila, zatímco mi z náruče vytrhla vývojem událostí poněkud zohýbané desky, na hrdinu Listové udělala protáhlý obličej a afektovaně si přejela po dlouhém, vysoko posazeném culíku.
„Díky, Prasečino,“ pronesla jsem poté, co jsem se na ni s patřičným vděkem zakřenila.
Obemkla jsem Naruta kolem pasu a společně jsme se vypravili k východu.
„Hej! Moc si na to nezvykejte, já taky vedu milostný život,“ neslo se za námi rádoby vyčítavě, na což jsem bez ohlédnutí zareagovala odmávnutím volné levačky.
Uvolněně, bezcílně jsme kráčeli potemnělým parkem, blaženi z přítomnosti toho druhého, a kašlali na případné kolemjdoucí.
Naruto mi popisoval průběh jednání týkajícího se doladění podrobností ohledně nadcházejících Chuuninských zkoušek, vyjmenovával Gaarovy praktické renovace, stěžoval si na Shikamarovu lenost a tlumočil některé ujeté, v paměti zachycené verše Killer Bee, jež tvořil doprovod vyslanci z Oblačné. Sem tam jsem prohodila nějaký postřeh nebo se na něco zeptala, ale především jsem naslouchala jeho melodickému hlasu, zabarvujícímu se podle líčení té či oné situace. Milovala jsem jeho hlas. Bože, milovala jsem na něm všechno, od rozježených vlasů, přes opálenou pokožku, u člověka nevídané kočkovité vousky, pevnou mužnou postavu, až po způsob jeho srandovního vykračování.
Při míjení jednoho obzvlášť tmou zahaleného místa jsem si vzpomněla, jak jsem se před ním a Hinatou skrývala za vozíkem naloženým pytli, žárlila a posléze doma do polštáře vybulila minimálně slané jezero. Najednou mi to připadalo neskutečně dávno. Tolik se toho změnilo.
Teď jsem šťastná.
S tím vědomím se mnou prohnala nezměrná vlna opojení, nabádající k uskutečnění něčeho bláznivého, zakázaného. Za účelem zvážení dostupných možností jsem s nezbednými jiskřičkami v zelených smaragdech proskenovala okolí, jenže mě Naruto opět předběhl, zničehonic zabrzdil, bleskurychle mě podebral, zvedl do vzduchu a po vyseknutí devadesátistupňového obratu pohodil do kupy u cesty nahrabaného listí.
„Ááá, ty bídáku! To si odskáčeš,“ soptila jsem, když jsem se nemotorně drápala ven, nedbaje na pracovní oblečení jsem se hodlala pomstít, nabrala jsem si do hrsti šustivou munici a pustila se do mladíkova pronásledování.
Pobíhali jsme mezi stromy jako dva magoři, řehtali se, navzájem si formou všelijakých krutých zákroků slibovali brutální odplatu a celkově natropili slušný bordel.
Přestože to byla pouze hra, dával si dobrý pozor, abych ho nechytila, neměla jsem proti němu nejmenší šanci.
Ne s dodržováním pravidel.
Předstírala jsem, že se chci zásobit další várkou a přiskočila k hromadě, kde jsem se co nejvěrohodněji popadla za lýtko a sykla bolestí.
„Auu, dostala jsem křeč do nohy, vzdávám se,“ zaúpěla jsem s ohnutými zády a čekala na příležitost; ta se naskytla téměř neprodleně, vynořil se zpoza stromu a se soucitným výrazem šel okouknout rozsah újmy. Setrvala jsem tak, dokud jsem ho neměla na dosah, pak zbrkle vystartovala. Přehnaně divoce jsem se na nebohého Naruta vrhla a tím nám oběma zajistila pád do měkké podestýlky.
Jelikož mě těsně před letem čapl za boky, ocitla jsem se přicucnutá na jeho hrudi, prakticky jsem na něm ležela. Namáhavě dýchaje jsem zaklonila hlavu, abych viděla do té spoře pouličním světlem ozářené tváře, dle blonďákova potutelného úsměvu jsem usoudila, že mu to vůbec nevadí. Udělal to schválně!
„To byl podvod, Sakuro-chan,“ obvinil mě sladce a přitom ovanul vřelým vánkem s pozůstatky příchutě větrových bonbonů.
„Copak nevíš, že v lásce a ve válce je všechno dovoleno?“ zeptala jsem se pološeptem.
Vyhledala jsem ty dopadem mých slov blyštící se oči, smyslně k sobě semkla rty a láskyplně ho polaskala na líčku. Jemně se usmál, pravačkou mi od beder přejel po páteři a opatrně stáhl gumičku z krátkého ohonu, takže jsem byla v mžiku obklopena clonou odstínu dětmi oblíbené žvýkačky, do které odvážně zabořil prsty.
Vzrušeně jsem vzdychla, sklonila se a po seveřanském otření nosů ho hladově políbila, čímž jsem si vysloužila ještě těsnější přitisknutí navozující dojem splynutí v jednu bytost.
Kromě Narutova vzhledu, plusových i těch drobet pokulhávajících vlastností jsem zbožňovala vášeň, která neodlučitelně patřila k jeho životu. Sama jsem se za takovou nepovažovala, kord ne v době, kdy jsem byla po vzoru davového šílenství zahleděná do Sasukeho.
Podrobně jsem si vybavovala večery nesoucí se ve znamení promítání choulostivých záběrů se jmenovaným černovlasým mstitelem na uměle vytvořené plátno podvědomí. Pche! Nechápu, jak jsem tehdy mohla snít o prožití žhavého polibku s někým tak chladným.
Byla jsem mladá… slepá a pitomá, jiný výklad k tomu nemám. Asi jsem k pochopení potřebovala dozrát.
S Narutem jsem se cítila živá, převážně v bezprostřední blízkosti. V každičkém výběžku nervové buňky jsem vnímala nespoutaný tlukot jeho velkého srdce, mazlivé rty, jazyk přivádějící mě na hranici šílenství i ruku kroužící těsně nad vyvýšeným pozadím.
Kéž bychom nemuseli dýchat, to bychom nebyli nuceni přerušit tuhle bravurní souhru.
Zadýchaně jsem si položila hlavu na jeho rameno a oněměle si užívala to proudění tepla, přála jsem si takhle zůstat navěky.
„Jé, něco jsem ti koupil,“ vzpamatoval se zčistajasna, načež rukou, jíž částečně vyvíjel tlak na mé přilehlé stehno, začal šátrat v kapse. Jeho zapálení mě také přepnulo do čilejšího módu, zapíchla jsem mu bradu do žlábku nad prvním žebrem a po mírném ošití se na něho podívala.
„To jsi nemusel.“
„Neboj se, tohle můj rozpočet určitě nezruinuje,“ zasmál se, neboť tušil příčinu nenadálého stažení, „je to jen taková drobnost.“
S úsměvem, v němž se mu zaleskly bílé zuby, mi z prostředníčku před oči spustil dřevěný přívěsek ve tvaru lišky sedící na zadních bězích, houpající se na koženém řemínku.
„Narazil jsem na to u jednoho prodejce před odchodem ze Suny a říkal si, že by ti mohl dělat společnost, kdyby mě zase náhodou odvolali na misi,“ prozradil mi podnět mající na svědomí pořízení roztomilého dárku. Zjihle jsem se usmála, přejížděje po nalakovaném, miniaturním provedení lišáka obdivně palcem.
„Shikamaru tvrdil, že to je kýčovitý.“
„Není,“ ujistila jsem ho ihned. „Připneš mi ho?“
Po souhlasném přikývnutí jsem se pokusila vysoukat dosedu, což bylo vzhledem k pohyblivému podkladu dost složité, zvlášť když mě Naruto následoval, nakonec jsem s nebezpečně vykasanou uniformou skončila obkročmo usazená na jeho nohách, kvůli čemuž jsem nápadně zčervenala, jemu to ale pravděpodobně nijak ošemetné nepřišlo.
Naopak, ještě se nahnul dopředu, aby viděl na zapínací mechanismus, takže jsme měli hlavy v jedné rovině, zlehka jsem se ho dotýkala ňadry a plnými doušky nasávala tu božskou vůni obohacenou o aroma suchého listí.
„Děkuju,“ zapředla jsem mu u ucha a pod mužně rýsovanou čelist vtiskla krátkou pusu.
„Potěšení na mé straně,“ odpověděl skromně, nechaje ze šíje během oddalování prsty smyslně sklouznout dopředu na krk, kde mi upravil sklon nového doplňku.
Od výstřihu přemístil s laserem srovnatelně intenzivní pohled na mou emocemi roztátou tvář a následně i do omámeně přivřených očí.
„Miluju tě, Sakuro-chan.“
I podruhé mě svým rozhodným konstatováním vykolejil, vykuleně jsem otevřela ústa, nýbrž nevěděla co na bez varování pronesené vyznání říct, tak jsem je zase bezradně zavřela. Svými city jsem si byla stoprocentně jistá, jen mu je nějak nebyla sto ventilovat. Nicméně Naruto, stejně jako v předešlém případě, žádnou odezvu nejspíš ani nečekal, protože mě ve zlomku vteřiny zaměstnal těmi žádoucími rty mající talent ve mně vzbudit dojem, že na celém světě existujeme pouze my dva.
Mocný svit úřadujícího měsíce napovídal, že půlnoc není daleko, posbírali jsme se tedy a ruku v ruce se vypravili k našemu domovu.
Ušla jsem sotva dvacet metrů a už mi blonďákovo objetí scházelo, dala se do mě zima zesílená studeností dorůstajícího koláče na obloze, prochladle jsem se oklepala, čehož si zajisté všiml a po chvilce handrkování mi vecpal svoji vyhřátou bundu.
Ač jsme se courali, protivně brzy jsme stanuli před na pár místech vydrolenými schody stavení sousedícího s přilehlým rodinným podnikem.
„Dobrou noc, Naruto.“
„Nemyslím si, že teď budu moct usnout,“ povzdechl si zničeně, vyjadřuje tím stesk z rozdělení, byť jen do zítřejšího odpoledne, na které jsme si napevno sjednali schůzku. Chápavě jsem se pousmála, přikročila blíž a teplými dlaněmi mu několikrát přejela po v tričku s krátkými rukávy obnažených pažích, načež jsem ho objala kolem krku a něžně políbila. Ovinul mi ruce kolem pasu, přitahuje si mě těsně k tělu, pak zbloudilou pravačku zasunul pod lem oranžové mikiny, jež mě velikostí dočista spolkla, krouživými pohyby masíroval záda a s přispěním sebevědomého jazyku prohloubil polibek.
Byli jsme natolik pohrouženi do té slastné činnosti, že jsme v tabulkách z mléčného skla nezaregistrovali rozsvícení lustru na chodbě. Výstražným, leč opožděným, signálem bylo až zavrzání dokořán rozražených vchodových dveřích, ve kterých se tyčila mamka oblečená v županu a s nepříčetným výrazem.
„Tak je to pravda,“ proťala po mém polekaném zajíknutí nastalé ticho ledově.
Oba jsme na ni s Narutem nějakou tu sekundu vyjeveně zírali, nakonec jsem to byla já, kdo se vzpamatoval první, pustila jsem ho a nervózně se usmála. Tak tuhle variantu uvedení do rodiny jsem při toulkách vlastní myslí v úvahu fakt nebrala.
„Em, já…“
„Mami, to je Na-,“ skočila jsem mu při rozpačitém zakoktání do řeči, jenže přísnější zastupitelka rodičů mě nenechala domluvit, autoritativně ukázala za sebe a s tvrdým ´domu´ Naruta okázale ignorovala.
„Promiň, radši ji poslechnu,“ oznámila jsem mu, malinko roztřeseně pohladila po rameni a rozutíkala se za ní.
Nemusela jsem hledat dlouho, čekala v kuchyni, se zatvrzele zkříženými horními končetinami se opírala o linku a kousala si spodní ret.
Najednou jsem neměla tušení, co povědět. Chtěla jsem se ospravedlnit, že jsem to držela v tajnosti, její nesouhlasné mračení mě však odradilo, v neinformovanosti to nevězelo.
„Tak jo, co je za problém?“ otázala jsem se bojovně namísto omluvy.
„Ty se ještě ptáš?! V Komandu sdružených matek si už týden špitají a teprve dnes jsem konečně zjistila proč. Protože chodíš s tím liščím klukem!“
„Jmenuje se Naruto!“ okřikla jsem ji naježeně. Zabrousila na nebezpečně tenký led.
„Pro mě za mě. Taháš se s ním proti vůli vážených pánů a to nám ničí pracně vybudovanou, dobrou pověst slušných lidí,“ dorazila mě svým přízemním názorem, až jsem zalapala po dechu.
„Já se s nikým netahám, mám ho RÁDA!“
„To OKAMŽITĚ SKONČÍ!“
„Co tady tak řvete? V tom se nedá spát,“ postěžoval si taťka sestupující ze schodů a rozespale se drbající ve všemi směry trčících vlasech. Uvolnila jsem vzteky zatnuté pěsti a rozechvěle kloubky ohnutých prstů přitiskla k puse, v očích metajících blesky se postupně hromadily slzy, proto jsem se odvrátila na druhou stranu.
„Co? Zrovna jsem tvou dceru přistihla při vášnivém líbání s kontejnerem Devítiocasého!“
„Opravdu?“
„Jmenuje se Naruto!“ zopakovala jsem s rozpálenými skráněmi skrz zaťaté zuby.
„Proč jsi ho nepozvala na čaj?“ podivil se upřímně, to jeho ženu totálně šokovalo a mě notně vyvedlo z míry, z části kvůli dobrosrdečnému postoji a taktéž panující pokročilé hodině.
„Nepředstírej, že ti to ty starý drbny dávno nevyslepičily, takový skandál!“ obořila se tentokrát na taťku, jenž nesdílně zakroutil hlavou.
„Proč skandál? Naruto je hodný a milý mladík.“
„Jo, zachránil vesnici a mockrát i mě samotnou,“ přidala jsem se rychle, otcova podpora mi dodala neskutečnou sílu a ztracenou rovnováhu.
„Nebýt jeho, nic z toho zvěrstva by se nestalo!“ Nevraživě jsem ji propíchla pohledem, to už přehnala. I ona si mě podrážděně měřila, zapůjčený kus šatstva ji vysloveně iritoval.
Nerozuměla jsem tomu, nikdy dřív k Narutovi podobnou nenávist neprojevila. Ano, ze seskupení Týmu sedm právě dvakrát nejásala, na mé kritizování hyperaktivního člena v dobách akademie přikyvovala, při vychvalování jeho pokroků zarytě mlčela, během básnění o hrdinských skutcích byla zachmuřená a po zmínce o vytržení ze spárů smrti většinou připisovala zásluhy Kakashimu nebo komukoli jinému, jakživ proti němu však takhle nebrojila.
„S tím klukem se rozejdeš,“ přikázala nesmlouvavě.
„To neudělám.“
„K něčemu takovému ji přece nemůžeš nutit, Mebuki,“ zakročil v můj prospěch opět taťka. Chystal se k sobě manželku smířlivě přivinout, zchladit ten lávou bublající temperament a zklidnit husté ovzduší svírající žaludek do nemilosrdných kleští, ale jeho ruka byla zlostně odstrčena.
„Mohlo mi dojít, že u tebe se opory nedočkám,“ zaštkala zrazeně, poté se stočila ke mně a opakovaně zamrkala. „Věř mi, Sakuro, myslím to s tebou dobře, vždycky to tak bylo. Udělala jsem vše proto, aby tě přeložili jinam, jenže Třetí byl neoblomný, tvrdohlavý dědek, a Hatake Kakashi mé důvody ani pořádně nevyslechl, furt brejlil do té své perverzní k-knížky. Ještě… ještě si na má slova vzpomenete…“ Bezhlesně jsem přihlížela, jak si skryla pláčem zkřivený obličej do rukávu a vyřítila se z místnosti, kde jsme zůstali zmateně přimrzlí na místě.
„C-Co to mělo znamenat?“
„Nevím, půjdu se za ní nahoru podívat,“ mávl ledabyle ke schodišti, „hlavně si to tak neber, zlato, Naruto je skvělý člověk a maminka se někdy chová příliš unáhleně.“ Zmohla jsem se pouze na kývnutí, to mu bohudík stačilo. Jakmile odešel, sesunula jsem se na židli, podepřela si bradu a pravidelně do chřípí natahujíc vůni ze svěřeného svršku snad hodinu opařeně vejrala na ledničku.
Omílané rčení ráno moudřejší večera v tomto případě rozhodně neplatilo, třeštilo mi ve spáncích, mamka se mnou nemluvila, vlastně se mnou odmítala pobývat v jedné místnosti a spřízněnec proběhnuté noční hádky od svítání pracoval.
Již při převalování se v posteli jsem se rozhodla Naruta nezasvěcovat do detailů dopadu našeho odhalení, až se zeptá, a že se stoprocentně zeptá, strašně by ho to mrzelo. Předsevzala jsem si mu sdělit, že na labilní staroušky musím pomalu, neboť takto ožehavá záležitost vyžaduje čas, což se od pravdy prakticky nelišilo.
I tak se tvářil podezřívavě, jako by si mamčiny zášti byl kdesi uvnitř vědom, ba já mu svými hamižnými rty k takovým závěrům nedopřála prostor.
Scházela jsem se s ním dál, chrabře snášela ublížené pohledy střídající se s odsuzujícími, které jsem stále častěji potkávala i na ulicích, ve tvářích spoluobčanů. Prozatím jsem tomu nepřikládala moc velkou váhu a vsugerovala si, že je ta dětinskost a pomlouvačnost přejde, ale stupňovalo se to, po grimasách přišla na řadu hanlivá gesta, urážlivé poznámky a nadávky, převážně od mladých dívek, jež mi okatě dávaly za vinu zmaření Narutova snu.
Ten o mých útrapách naštěstí neměl nejmenší potuchy, nechtěla jsem ho do toho zatahovat a myslela si, že dříve či později najdu nějaké přívětivé řešení, třebaže jsem v noci kolikrát ronila hotové potoky.
Když jsem se utvrzovala, že už to horší být nemůže, objevila jsem ve schránce doopravdy krutý, napadající dopis.
A to byl teprve začátek.