Když má srdce svoji hlavu 19

Devatenáctý díl – Předzvěst čí pouhá paranoia?

„Jak to myslíš, že je ztracený?!“ zahřměl barytonem tak hlubokým, až drobná služebná indického původu, provádějící na jeho sádelnatém těle léčivou masáž shiatsu, polekaně nadskočila.
„Tak, jak to říkám. Už někoho má a je do ní naprostý blázen. Prostě na něho zapomeň,“ odvětila s hranou lhostejností Kiyone, jež si usazená na prošívaném sofa s jednou nohou přes druhou pečlivě pilovala pěstěné nehty. „Stejně se mi nelíbil, je nevyspělý, chvíli nikde neposedí, nemá řádné vychování a dle mého názoru je až příliš… dobrotivý,“ dokončila po dramatické pauze, nelibě krčíc onen perfektně tvarovaný nosánek.
Jako malá holčička navštěvovala dramatický kroužek, s nímž rodičům i jejich hostům často hrávala různá představení, takže s přetvářkou neměla nejmenší problém; od smrti matky se za ni schovávala takřka denně. Sama už vlastně pořádně nevěděla, jaké to je, někomu se s plnou důvěrou otevřít, svěřit své niterní pocity… dokud nepoznala Naruta.
Rozhodla si postavit hlavu a proti otcovu vytyčenému cíli, spočívajícímu v ovládnutí válečného hrdiny s kontrolou nad mocnými bijuu prostřednictvím vmanipulování do sňatku, bojovat.
„Však on ho post Hokage Listové vesnice s přispěním tchánova nevymanitelného vlivu zkrotí, o to se postarám. Ty se zaměř jen na to, aby se do tebe bezmezně zamiloval, hostitele devítiocasého démona si nesmíme nechat proklouznout mezi prsty,“ přikázal stylem, jímž běžně hovořil s poddanými. Bezchybně nalíčená rusovláska se na necitelného lorda škaredě podívala, od pasu dolů byl zastíněn paravánem vyplněným ručně tkaným bílým plátnem, obličej měl zabořený v ručníku složeném na masážním stole a v pravidelném rytmu hnětení sykavě oddechoval.
„Pochybuju, že můžu uspět. Je ten typ, co miluje celým srdcem, stálý a oddaný, i když je obletovaný houfem žen odlišného postavení. Prý u něho nepochodila ani ta Hyuugovic holka, vybral si nějakou sestřičku z nemocnice, její rodina vlastní takové pomálu výdělečné pekařství v chudší čtvrti,“ zapitvořila se, naoko Jinchuurikiho odsuzujíc za lůzra s příšerným vkusem.
„Hiashiho dcera?“ zeptal se zaujatě. „Jsi si jistá?“
„Jo, ta informace je z důvěryhodného zdroje, řekla mi to jedna z Narutových kamarádek.“ Zamžourala po něm zpoza dlouhých, záviděníhodných řas, dodávajícím jejímu pohledu nadpozemský efekt; pozdvižením ruky z lehátka zastavil proceduru ulevující bolesti zkrouceným zádům, postavil se, oblékl do županu a poté začal zamyšleně přecházet po místnosti.
„Proč by mi tedy psal ten dopis o narozeninách? Není hloupý, určitě něco kuje, jak ho znám,“ přemítal nahlas a přitom se rozladěně škrábal v jednodenním strništi.
„Nevím, třeba bude chtít na oplátku laskavost,“ navrhla, leč on ji už neposlouchal.
„Té překážející nicky se musím nějak tajně zbavit, ale nejdřív si o ní potřebuju zjistit víc, abych neudělal chybu a neprozradil se, to by vše zhatilo…“ mumlal si pro sebe za pochodu.
O odstraňování lidí vždy nerada slyšela, ač netušila, jak doslovně to myslí, nic dobrého to za mák nevěstilo.
„Co máš v plánu?“ otázala se se skrytými obavami.
„S tím si nedělej starosti, řeknu ti, až přijde čas utěšování.“

Seděli jsme pod velkým stromem, jež s nekompromisním příchodem listopadu postupně ztrácel pestrými barvami hrající ošacení, pro toto období typickým, krutým větrem nemilosrdně roztroušené po celém tréninkovém hřišti sedm.
Totálně vyšťavená po jedné z těch náročnějších sérií zápasů se Sasukem-kun jsem si s mrtvolně nataženýma nohama lebedila mezi Narutovýma pokrčenýma, opírala se o jeho vypracovaný, přívětivý hrudník, zatímco on zády hledal oporu u částečně mechem porostlého kmene, a oddávala jsem se té vzácné, příjemné chvíli strávené s ním.
Ne, že bychom se během našeho třítýdenního vztahu málo vídali, to ne. Navzdory vytíženosti a veškerým přiděleným povinnostem jsme si téměř každý den vytěsnili čas pro toho druhého. Pravda, díky volnějšímu režimu byl iniciátorem většinou Naruto, chodil za mnou do nemocnice, doprovázel mě domů, vyzvedával v laboratoři, sem tam se mu i podařilo vytáhnout mě na rychlý oběd, nebylo to však víc jak na hodinu a co hůř, převážně se tato námi oběma tolik očekávaná shledání odehrávala mezi lidmi na veřejných místech.
I když se počet zasvěcených rozrůstal, nebyla jsem zastáncem tulení a líbání před publikem na ulici, personálem v nemocnici či pacienty, a Naruto to chápal, k ničemu mě nenutil, ačkoli jsem na sobě mnohdy cítila onen touhou spalující pohled způsobující bezuzdné mrazení po celé délce páteře.
Byli jsme odsouzeni k letmým dotekům, kradmým pusám na tvář a držení se za ruce při večerní cestě k našemu příbytku, kde jsme se ve stínu loučili dlouhými, vášnivými polibky. I tak jsem si to neskutečně užívala!
„Nespíš?“ otázal se měkce po době mlčení. Jelikož měl bradu položenou na mém týlu, zvláštně to rezonovalo.
„Ne, vychutnávám si ten klid kolem,“ odpověděla jsem a na důkaz svých slov mu jemně promnula prsty levačky, které jsme měli důvěrně propletené a jejíž horká dlaň překrývající hřbet mé opakovaně vysílala elektrizující výboje do nervového systému.
Nic na to neřekl, místo toho mi začal ukazováčkem druhé ruky na loktu nepřítomně vykreslovat nepravidelné spirály. Od samého začátku byl nezvykle zamlklý, což jsem připisovala blonďákovu zítřejšímu odchodu se Shikamarem do Písečné, kam byli posláni dojednat detaily blížících se Chuuninských zkoušek konajících se tentokrát pod vedením Gaary, ve vesnici situované uprostřed pouště.
„Je super, že vám se Sasukem-kun rovnou udělí vyšší hodnost a netrvají na účasti spojené s trápením nějakých slabších kandidátů před zraky ostatních, kteří by stejně neměli šanci,“ zkusila jsem navázat hovor a odvést ho od chmurných myšlenek ohledně zrušení plánovaného rande, jež jsme si při příležitosti mého dne volna smluvili. Byla jsem si vědoma, že to Naruta i přes radost ze setkání s dobrým přítelem hodně mrzí.
„Hm, to jo,“ utrousil z nějakého důvodu odměřeně, pak se však zarazil, zvedl hlavu a pobaveně se uchechtl, načež pokračoval: „Možná chci zůstat Geninem napořád, docela jsem si na to zvykl.“
Šokovaně jsem stočila hlavu, abych mu viděla do obličeje, rošťácky se uculoval a zadržoval smích nad mou zděšenou reakcí.
„Ty, junák Konohy ženoucí se od malička za titulem Hokage a uznáním vesničanů? Haha. To bych spíš věřila, že Tsunade-sama přestala dobrovolně pít,“ uzemnila jsem ho s pozdviženým obočím káravě, neměla jsem ráda, když si ze svých snů dělal legraci, což bylo, Bůh ví proč, v poslední době docela často.
„Prozatím stačí, že ses takhle šikovně nastavila, záměr vyšel,“ pronesl pološeptem, propalujíc mě těmi bezednými studánkami připomínajícími nikde nekončící oblohu, na to se sklonil a pod taktem podivné naléhavosti se přisál k mým rtům. Neprotestovala jsem, pootevřela jsem ústa a ponořila se do požitku přinášeného spojením v ještě nevyzkoušené pozici.
Pod lopatkou jsem cítila nezkrotný tlukot jeho srdce evokující spontánní představu, že mu přesně takhle zběsile bilo v ohrožení života při souboji s Madarou a rázem jsem si připadala tak nějak výjimečně, poctěně. Zároveň jsem vnímala bříška prstů lenivě putující po odhalené straně tváře a pravou paži majetnicky mě objímající těsně pod ňadry. Nenechala jsem se zahanbit, jednu ruku jsem mu umístila na koleno, kdežto levačku jsem navedla za krk, kde jsem ji labužnicky nasměrovala do těch nespoutaných vlasů.
„Ah, Sakuro-chan. Jakživ bych nevěřil, že to někdy vyřknu, ale najednou mě ty mise vůbec nelákají,“ vydechl mi zmučeně do ucha.
Zavřela jsem oči a nanovo se pohodlně opřela.
„Naznačuješ tím snad, že změny v tvých choutkách mám na svědomí já?“ dobírala jsem si ho předstíranou vztahovačností, přičemž jsem mu umným chvatem laškovně zmáčkla čéšku.
„Samozřejmě,“ nedal se po nepatrném škubnutí nachytat na švestkách. „Zítřek měl bejt speciální, chtěl jsem podniknout spoustu věcí.“
„Vždyť jsou to jenom tři dny,“ konejšila jsem ho statečně.
„Jenom? Evidentně nemáš potuchy, jak moc v tom lítám. Už teď se mi stýská. Po tvým hlase, smíchu… vůni.“ Demonstrativně mi zabořil špičku nosu do kadeří a táhle si přičichl, poté svým novým vyslancem jemně přejel po ušní chrupavce a roztomile jím poňuchňal sousedící boltec.
Zalapala jsem po dechu, když odvážný raťafák nahradil hebkými rty, jimiž po kontaktu s náchylným lalůčkem okamžitě rozpoutal žaludek obracející šimrání nutící k oklepání, jako v případě snědení velkého sousta něčeho velmi studeného.
Lehce jsem se ošila, pak jsem ale přimrzla na místě, neboť se přesunul níž a nejistě mě polaskal z boku na krku. Trošičku jsem naklonila hlavu, což ho povzbudilo k dalšímu postupu, důkladně ústy zmapoval linii hlavní tepny až po límec tmavě červeného trička, dál si netroufl.
Rozhodl se tedy postupovat zpět vzhůru, zasypával mě drobnými polibky, vlhkým jazykem po té smyslné pouti zanechával pěšinky pomaličku se vpíjející do mé vzrušením napjaté kůže a každým dopadem horkého, zrychlujícího se dechu mi přivozoval menší srdeční zástavu, záhy vykompenzovanou mocným vzedmutím hrudního koše.
Ah, to je příjemné! Jak… jak to jen dělá, že mi dokáže působit tolik blaha?
Chová se přirozeně, spoléhá se na instinkty a patrně toho o nás ví mnohem víc, než sis myslela, zná tvá citlivá místa, rozumovala vnitřní Sakura škodolibě.
Zatracený, mmh…
„Hh, Naruto.“
Prudce jsem rozevřela oči a zahanbeně si po tom prohřešku na pusu přitiskla dlaň. Vydechla jsem jeho jméno nahlas! To se neumím ovládat?!
„Ano, Sakuro-chan?“ zapředl se slabým pobavením pár milimetrů od ucha, které se v mžiku orosilo. Chytil mě za ruku, kterou jsem si stále překrývala část obličeje, přitáhl si ji k sobě a něžně vtiskl polibek na oblast kloubků.
„Já… nikam tě nepustím,“ řekla jsem nakonec, vy rovnávajíc se s naskočivším ruměncem. Však co je na tom špatného? Měla bych se naučit dávat najevo své emoce, mluvit o pocitech, a obzvlášť před Narutem.
Odpovědí mi byly dvě silné paže, jež mě zezadu láskyplně objaly.

Jestli jsem měla za to, že volno v Narutově nepřítomnosti využiji k zaslouženému odpočinku u rozečtené knížky, šeredně jsem se spletla, mamka mě z nevysvětlitelných příčin zaměstnávala hned po probuzení. Začalo to nevině se jevící přípravou snídaně, jež se po opláchnutí nádobí přetransformovala do cídění kuchyně, žehlení prádla, mytí oken, což bytostně nesnáším, a utírání prachu.
Nastolené galeje bohužel pokračovaly i po ukuchtění oběda, ke všemu byly obohaceny o vskutku zvláštní otázky.
„Kde jsi včera byla tak dlouho?“ zeptala se mě při utírání nádobí.
„Venku. Na tréninku, přece víš, že se blíží Jouninské zkoušky,“ odvětila jsem trpělivě, přestože jsem na tohle opravdu neměla náladu.
„S kým?“
„S přáteli z týmu.“
„Uhm,“ utrousila, přičemž mě propichovala nedůvěřivým pohledem.
„Co má to ´uhm´ přesně znamenat?“ Snažila jsem se o mírný tón, nechtěla jsem zbytečně vyprovokovat další hádku. Taťka byl od rána v práci, tudíž se mě neměl kdo zastat.
„Nic,“ řekla stylem, jenž signalizoval úplný opak.
„Uf, to se mi ulevilo. Už jsem se lekla, že přicházím o zdravý rozum a nejsem schopná číst v tvém projevu mezi řádky, který tak zběhle ovládám,“vyprskla jsem ironicky při přehnaně drastickém šůrování pánve. Štvalo mě to, jenže s ní se prostě nedalo bavit v klidu.
„Nebuď drzá, pořád bydlíš pod naší střechou. Takže mi chceš tvrdit, že je vše v pořádku, nic se nevychýlilo z normálu?“ dotírala od spravování pekařských zástěr nesmyslně dál.
„Ne. Co jako?“ nechápala jsem.
„To bys měla vědět sama!“
„Ah, Prokrista!“ zaúpěla jsem tragicky, hodila utěrku přes opěradlo židle, bafla seznam potravin položený na poličce a rázovala ke vchodu.
„Kam to jdeš? Ještě jsem neskončila!“ volala za mnou.
„Do krámu, na vzduch. Říkalas, že potřebuješ nakoupit, ne?“houkla jsem přes rameno a důrazně bouchla dveřmi, až zapraštěly skleněné výplně.
Ulicí jsem se šourala se sklopenou hlavou, nepobírala jsem, co ji to zase popadlo za amok, podobný výstup jsme totiž měly již minulý týden a byl stejně bezdůvodný. Její přetrvávající podrážděnost jsem přisuzovala zhoršení taťkova zdravotního stavu, ba možností se nabízelo povícero, třeba ji rozčilovala má samostatnost, vytíženost v nemocnici či nekomunikativnost.
Potom mě napadlo, že to možná má co do činění se zkoumáním Orochimarových poznámek, které u mě nedávno nedopatřením našla v pokoji. Zásluhy v nedávno vybojované válce byly pravděpodobně zapomenuty, opět svou dceru považovala za malou holčičku a hrozně se tehdy rozčílila na Tsunade-sama, že mě příliš přetěžuje, dává číst takové nechutné věci, klade na bedra přemrštěnou zodpovědnost a tak.
Myslím, že její rivalita vůči Páté pramení ze žárlivosti, protože ona mě může naučit jen domácí práce, což neznamená, že bych si jí nevážila.
Ach jo.
Jak to taťka s tak složitou povahou vydrží?
V obchodě jsem zamířila mezi regály s cukrovinkami, hodlala jsem si dopřát něco na uklidnění vyšponovaných nervů, když jsem zachytila útržek nadmíru zajímavé konverzace.
„Přestaň na to slintat, ráda bych si to přečetla!“ neslo se ke mně od stojanu s časopisy.
„Nemůžu si pomoct, když on je tak krásnej,“ ohradil se zasněně jiný dívčí hlas. Navzdory vlastní situaci jsem se nad jejich dětinskostí musela ušklíbnout.
„Ne jako Naruto-kun, ten skvěle vypadá a navíc je všemi obdivovaným hrdinou,“ zbavilo mě úsměvu sebevědomé tvrzení první slečny.
Rozhlédla jsem se kolem, nikdo se u sladkostí nepohyboval, tak jsem se malinko přikrčila, potichu se přikradla ke kraji police a skrze krabice s cereáliemi zašvidrala na děvčata prohlížející si magazín s nějakým polosvlečeným modelem na obalu.
„Nech si zajít chuť, slyšela jsem, že má holku,“ řekla ta do nebes vynášející vyfoceného mladíka. Znala jsem ji od vidění, chodila na akademii o rok níž, Chuuninem se však stala společně s námi, pocházela z klanu Aburame.
„Cože?! Koho?“ vypískla její kamarádka ve zhruba totožném věku, nýbrž tu jsem si ze školy nepamatovala.
„Týmovou kolegyni, Haruno Sakuru,“ prozradila jí během obracení stránek.
„He? O ní přece každý ví, že ho nesnáší!“
„To mi povídej, asi letí na chlapy, co mají pořádný koule. Nejdřív to byl ten tajemný Uchiha a teď nejsilnější ninja Konohy.“ Rozčileně jsem stiskla rukojeť košíku, až mi zbělely kloubky, zaskřípala jsem zuby a užuž se tyčila do plné výšky, připravujíc se jim za takové pomluvy dát co proto.
„Prý kvůli ní Naruto-kun přišel o většinový hlas lorda Daimya a tudíž i o šanci stát se Hokage, když odmítl jeho jedinou dceru. A feudální pánové se do jmenování taky zrovna nehrnou, mají strach z chakry tolika ocasých démonů,“ chrlila ze sebe informace ta stále méně a méně sympatičtější osoba, jež zřejmě při jídle spolkla veškerou moudrost světa. Jak já bych ji zaškrtila, nicméně vyslechnuté zprávy mi v tom zabránily, znenadání mi mé motýly lásky nadnášené srdce spadlo hluboko do kalhot, jak praví profláknutá metafora.
Ztuhla jsem, jako by mě Shikamaru uvěznil do svých neviditelných stínů, jelikož jsem to kdesi ve skrytu duše věděla od samého počátku.
„Co to tady vyvádíš?“ Poněvadž jsem nebyla pohlcena žádným jutsu, polekaně jsem sebou po zaslechnutí Inina hlasu škubla. Kvapně jsem popadla první značku, co mi přišla pod ruku a pod záminkou zkoumání hodnot zaznamenaných na zadní straně jsem zkontrolovala zákazníky u tiskovin, momentálně se tam nacházela pouze jedna postarší paní váhající mezi dvěma druhy křížovek, nejspíš odtamtud ty dvě vypudila.
„Coby? Vybírám si müsli,“ zalhala jsem bez mrknutí.
„Aha. Já jen, že seš bělejší než Sai na těch nejzahalenějších místech a tváříš se, že jsi viděla ducha,“ nenechala se odbýt.
„Vyděsila jsi mě. Vezmu si tyhle.“ Rozhozeně jsem jí před nosem zamávala kukuřičnými lupínky, načež jsem se vypravila k pokladně.
„Počkej. A co ten zbytek?“
Po chvíli němého zírání, kdy jsem neměla šajnu, o čem to blábolí, se nade mnou smilovala a se zvídavě povytaženým obočím ukázala na popsaný lístek válející se na dně košíku. Rozrušeně jsem si skousla spodní ret, přikročila k blondýnce blíž a kapitulovala, nemělo cenu mlžit, vždycky poznala, když se něco dělo.
„Asi bych si potřebovala promluvit. Máš čas?“
S kamarádčinou pomocí jsem obstarala všechny položky, zaplatila a poté jsme se společně vydaly k nám. Cestou jsem ji obeznámila s rodinnými problémy, horlivě u toho přikyvovala, sem tam za mnou zašla a mamku osobně znala, takže jí rozepře Harunovic žen, jichž byla párkrát i svědkem, nevyváděly z míry.
„Hádám, že slovní spor s matkou není hlavním původcem tvý pomatenosti,“ sdělila mi v pokoji, kam se nám podařilo bezpečně dostat, poněvadž vlivem zželené přízně osudu nebyl nikdo doma.
„Ne, není,“ dala jsem Ino huhlavě za pravdu. Seděla jsem na kraji postele, lokty se opírala o stehna a horními pažemi, jež díky dotýkajícím se vnitřním stranám zápěstí tvořily jakousi mističku, jsem si nedůstojně držela hlavu.
„Tak co tě souží, nastaly trable v ráji?“ otázala se, vyprošťuje zpoza sebe na posteli zalehnutou knížku, na níž se po příchodu nepozorně rozvalila.
Znenadání se mi o tom nechtělo diskutovat, rozebírat v dutině břišní ony hluboko zakořeněné pochyby a obnažovat zarostlé šlahouny zlé předtuchy, po minutě zarytého mlčení jsem na sobě však ucítila její starostlivý pohled a vyburcovala se k akci.
„Myslíš, že by byl Naruto schopný se nadobro vzdát postu Hokage jen proto, aby mohl být se mnou?“ pronesla jsem konečně nahlas.
Místnost se na chvíli ponořila do ticha narušeného pouze sotva slyšitelným, nervózním zavrtěním.
„Jo,“ odpověděla nuceně odlehčeným tónem, „je to přece Naruto, baka, který je do tebe zamilovaný odnepaměti. Vím o kupě holek, jež by za to vraždily.“
„Jenže já ne!“ Udeřila jsem pěstí do načechraných peřin, vyskočila na nohy a rozzuřeně nakopla skříňku s naší týmovou fotkou, ta se samozřejmě ihned odporoučela k zemi.
„Hej, klídek. Uber páru, ničivý Raikage,“ zaskřehotala zděšeně členka týmu deset, nečekala takovou odezvu a pořádně to s ní trhlo.
Nešťastně jsem si promnula obličej a napodobuje jedince choré mysli, zahájila přecházení ode dveří k oknu a nazpátek. Odnikud se vynořivší pocit beznaděje se mi uhnízdil na prsou a ne a ne toho mizeru setřást.
„Nedokážu žít s vědomím, že jsem ho připravila o největší sen,“ zaštkala jsem přidušeně, nešlo to ovládat.
„Jestli dedukuju správně, narážíš na odřeknutou nabídku lorda Daimyo. Dovol mi ti připomenout, že její přijetí by obnášelo sňatek s Kiyone. Kdo by si pro kariéru chtěl vzít úplně cizího člověka, proboha? Dobře, možná nějaký studený čumák od Hyuugů, ale rozhodně ne Naruto. Nechci rýpat, leč mám dojem, že si celou záležitost vztahuješ moc na sebe,“ snažila se mi promluvit do duše nyní sedící kamarádka.
Zavřela jsem oči a nechala její řeč proudit do každičkého póru nejistotou rozechvělého těla. Zakrátko jsem si zkormouceně povzdechla a zády se zřítila k jejím nohám, na volnou polovinu postele.
„Kéž bys měla pravdu. Mám prostě strach, že mi něco tak krásnýho není přáno.“
„Prosím tě, zase taková mrcha nejsi, Čelisko,“ oznámila s cukajícími koutky. „A i kdyby, je to dospělej kluk a vsadím se, že dobře ví, čemu chce dát přednost,“ dodala o poznání vážněji.
Žmoulaje se spodní ret, váhavě jsem přikývla na souhlas.
„Když jsme u dopřávání, už jste pokročili na druhou metu?“ nadhodila s mihotavými plamínky v azurových kukadlech.
„Co? Jak… Oh… Šmarjá, Ino!“ zařvala jsem a neprodleně si přitiskla dlaně na studem zčervenalá líčka. Ta perverzačka!
Docvaklo mi, jakého téma se chytila a nejradši bych se bez odmlouvání zúčastnila závodu s Leem, že jsem se na to předem nepřipravila.
„Takže ne?“ prudila dál.
„Ne!“
Až teď jsem si uvědomila, že od začátku našeho vztahu jsem nebyla v Narutově bytě, ani jednou mě tam nepozval, vždycky jsme se poflakovali někde po venku, dokonce i za deště. Dřív jsem se nad tím nepozastavovala, ale po Ininých oplzlostech jsem došla k závěru, že se asi bojí, že bych za tím mohla vidět něco víc. A přitom bylo včerejší mazlení pod stromem to nejsmělejší, k čemu se odhodlal, což mi vůbec nevadilo, nikam jsem nespěchala. Naopak. Nejspíš jsem se nevědomky uculovala, protože se nade mne blondýnka nahnula a věnovala mi vědoucí pohled.
„Sleduju, jak necudné myšlenky ti víří hlavou. Příště musíš vypnout prsa, vyzývavě se mu zahledět do očí,“ převedla hlas na podmanivý šepot, přičemž se sklonila ještě níž, aby mi předvedla zmiňovaný oční kontakt. „Pomalu, svůdně si olízneš rty, nevině zamrkáš a společně se smyslným převalením jeho jména přes jazyk ho pohladíš na těch liščích vouskách a zaručeně ti padne k nohám. Naruto,“ pokusila se o roztoužený přednes v mé barvě, z čehož vzniklo jakési hrůzné záhrobní zachrčení.
„Ty trubko!“ vyhekla jsem mezi záchvaty smíchu, ke kterému se ochotně přidala.