Hedvábný déšť 07 - Když se mračna stahují

Ležel na posteli a netrpělivě poslouchal zvuky kroků na chodbě. Dnes ráno bylo poměrně rušno. Postřehl, že do vedlejšího pokoje přivezli nového pacienta, který na tom asi nebyl právě nejlépe, protože se u něj dveře netrhly. Jeho to ale rozčilovalo. Pokaždé, když se rozléhaly charakteristické zvuky podpatků klapajících o dlažbu, téměř hypnotizoval kliku svého pokoje a očekával ji. Ale nepřišla. Ráno ho zkontrolovala krátkovlasá blondýna středního věku a krom ní se v jeho pokoji nikdo neukázal. Nechápal to. Poslední tři dny ho navštěvovala tak často! Pravda, kamuflovala to různými sesterskými úkony, ale jistě není povinností sestry chodit se ptát pacientů, jak se jim daří, třikrát za den. Samozřejmě, že se na to čistě ze zdvořilosti ptala i toho protivného Hatake. Vlastně většinou mluvila hlavně na něj, ale Asumovi bylo jasné, že mu to dělá naschvál. Chtěla ho potrápit. Dobrý pokus, ale příliš průhledný. Navíc si byl jistý, že o něm v sesterně básní. Zaslechl totiž sestřičky z noční směny, jak ji na chodbě pomlouvají, že se snaží uhnat Sarutobiho. Chápal závist těch slepic, byl vyhlášená partie. Ale zvláště proto ho překvapovalo, že dnes nepřišla. Právě dnes, kdy konečně mohli mít soukromí. Bojí se snad, že bez Kakashiho nemá záminku? Pochyboval, že zrovna tahle drzá mrška by byla tak plachá. I když v roli sestřičky mu přišla nezvykle krotká. Evidentně má slabost pro trpící. A on by byl blázen, kdyby toho nevyužil! Ale jak to má udělat, když někam zmizela? Frustrovalo ho to. Povzdychl si a jeho pohled opět zabloudil ke dveřím. Klika se sklonila dolů. Konečně se dočkal!
„Mladý pán Sarutobi!“ křenil se na něj ze dveří tentýž prošedivělý střízlík, který ho operoval. „Tak copak nám dělá nožka, chlapče?“
„Leží,“ odtušil Asuma rozmrzele.
„Ovšem, ale tomu bude brzy konec.“ Přistoupil k lůžku, odhrnul pokrývku a prohmatal mu prsty na noze, které vykukovaly ze sádry. „Prokrvení je v pořádku,“ mumlal si pro sebe. „Chůzi s berlemi jste si již vyzkoušel, že?“
„Ano.“ Zadíval se do rohu, kde se opíraly hole, které mu předevčírem Tsuyu přinesla. Opakovaně ho nutila, aby se s nimi procházel po chodbě. A on se rád nechával prosit a pobízet, než konečně svolil, vstal z postele a dovolil jí, aby ho doprovázela.
„A šlo vám to?“
„Jistě.“ Co je to za otázku? Vždyť je, sakra, chuunin, proč by neměl zvládnout obyčejné berle! Samozřejmě, že při nácviku se ploužil, aby jej co nejvíce protáhl a dokonce i párkrát zavrávoral, ale to jenom proto, aby mu Tsuyu přispěchala na pomoc a starostlivě ho přidržela.
„Tak to vás tady už asi neudržíme,“ zachichotal se jak malá holka a Asuma se otřásl. „Pošlu vám sestřičku, aby vám pomohla se obléknout a hned, jak dorazí váš doprovod, můžete odejít.“
Asuma byl zmatený. Neměl nejmenší tušení o jakém doprovodu to mluví, ale jeho myšlenky se samovolně stáčely k sestřičce, která mu pomůže se obléknout. Tsuyu! Nemohl se dočkat.
„A nezapomeňte docházet na pravidelné kontroly. Rozpis budete mít v propouštěcí zprávě. A nebojte se, na následné rehabilitaci se domluvíme později. Pa,“ mávl a vyplul z pokoje.
Asuma se znovu otřásl.
Po dobrých dvou hodinách zírání do stropu se konečně ozvalo klepání. I když si to nechtěl přiznat, byl trochu nervózní. Zbytečně. Do místnosti vešla postarší blondýna a hrnula se k jeho skříňce.
„Je na čase jít domů, Sarutobi-san,“ oznámila mu úsečně a vytahovala jeho uniformu.
„Zvládnu se obléct sám,“ zabručel a nemotorně vstával z postele.
„Máme předpisy,“ nafoukla se.
„Říkám, že to zvládnu, sakra, sám!“
Sestra mlčela, ale nesouhlasně ho propichovala očima.
„To tu budete celou tu dobu stát?“
„Máme předpisy,“ zopakovala mu nabubřele.
„Tak se alespoň otočte, ženská!“
Sestra se nadechovala k odpovědi, ale nakonec se rezignovaně otočila. Zase vyhrál. Být synem Hokage má své výhody. Tvrdě za ně platí, tak proč jich nevyužít? Když si zaškrtl zip u chuuninské vesty, sjela ho pohledem od hlavy až k patě, jako by snad očekávala, že to mohl nějak zvorat a odkráčela pryč. Asuma zůstal zase sám. Popadl berle a doskákal k oknu. Opěrky se mu nepříjemně zarývaly do podpaží a zraněnou nohu, ve které mu ještě trochu poškubávalo, měl pokrčenou v koleni, aby se nedotýkala země. Pozoroval vesnický mumraj a čekal. Po půl hodině se konečně znovu objevil léčitel s propouštěcími papíry v ruce.
„Přišla si vás vyzvednout vaše dívka,“ zaskřehotal a Asuma si od něj přebral ruličku, kterou si zastrčil do kapsy. Úsečně se rozloučil a spěchal ven. Když mu ten podivný chlap předtím oznámil, že bude mít doprovod, čekal nějakého poskoka z otcovy kanceláře, možná i toho nejubožejšího poskoka – Akedu. Ale jeho dívka? Bylo od ní možná trochu troufalé se takto otitulovat, ale Asuma se rozhodl, že jí to velkoryse odpustí, koneckonců chtěl, aby se jí stala. Tedy jenom na chvíli, na dostatečně dlouhou chvíli, aby v tom Genmovi vymáchal čumák a bratrovi ukázal, jak je ubohý. Ale tak snadno? Cítil se ochuzen o lov, ale protestovat nebude. Vyskákal z pokoje a ustrnul.
„Asumo!“ zářivě se na něj usmála.
„Kurenai,“ procedil skrz zuby a dlouhými skoky se prosmýkl kolem ní.
„Promiň, že jsem tě nepřišla navštívit, ale měla jsem misi. Skončila jsem teprve před chvílí, to proto jsi muset čekat.“ Přicupitala k němu a srovnala s ním krok.
„Co tu chceš?“ sykl a pokusil se ještě zrychlit, ale nebylo to tak snadné.
„Přišla jsem tě vyzvednout.“
„Proč ty?“
„Sandaime-sama chtěl...“
„Jistě.“ Ale proč poslal zrovna ji? Bláznivou holku, která roztrubuje nehorázné lži! „Proč jsi tomu léčiteli, sakra, nalhala, že patříš ke mně?“
„Cože? Ale já jsem nic...“ zmateně zamrkala.
„Tak jak přišel na to, že jsi moje dívka?!“
„Tvá dívka?“ Zarazila se, ale byl by přísahal, že se jí po tváři na nepatrný okamžik rozlil podivný úsměv. Teď však po něm nebyly ani památky. „Já nevím, opravdu jsem mu nic neříkala, pamatoval si mě z ambulance.“
Do hajzlu! Už tenkrát ji vlastně nazval jeho dívkou a on to neměl sílu vyvrátit. A ani mu to nepřišlo důležité, vždyť co sejde na pomateném myšlení nějakého dědka. Jenomže teď mu došlo, že u toho byla i Tsuyu! Ona si celou dobu myslí, že má holku! Proto nepřišla? Křečovitě sevřel berle a hbitě vyskákal z nemocnice. Nasadil takové tempo, že Kurenai nechal daleko za sebou.
„Hej, Asumo!“ volala za ním ta káča. „No tak, Asumo, zastav, jdeš špatným směrem!“
„Snad vím, kde bydlím, ne?“ obořil se na ni.
„Ale já tě mám dovést do kanceláře tvého otce.“
Na chvíli si myslel, že si z něho utahuje, ale z jejího výrazu mu brzy došlo, že tomu tak není. Spolkl nadávku, která beztak neměla patřit jí a vydal se k sídlu Hokage. Už nespěchal.

„Rád tě vidím opět na nohou,“ zamumlal zcela nevhodně, protože se na něj ani nepodíval.
„Otče,“ pozdravil ho.
„Cítíš se dobře?“ vyslovil zdvořilostní otázku bez jakéhokoliv zájmu v pozadí.
„Ano.“
„Výborně, mám pro tebe misi.“
„Cože?“ zarazil se. Teď ho pustili z nemocnice a ten diktátor čeká, že se zase někam povleče? Pravdou bylo, že už teď se taktak držel a toužil jedině po tom, aby se mohl posadit, ale za žádnou cenu by to nepřiznal.
„Zlámaná noha ti snad zabrání plnit povinnosti ninji?“ vzhlédnul od lejster a dopřál mu jeden ze svých pověstných pohledů – zklamal jsi mě, synu.
„Ne.“
„Výborně, Kurenai ti vysvětlí podrobnosti, můžeš jít.“ Zahleděl se znovu na svůj stůl a debata tím byla u konce. To je jako všechno? Kurenai ti vysvětlí podrobnosti. Když je zná, tak proč se musel trmácet, sakra, až sem? Vyskákal z kanceláře na chodbu, kde se o zeď opírala Yuuhi.
„Tak o co jde?“ vyhrkl na ni, když odezněla ozvěna prásknutí dveří.
„Papírování.“
„To nemůžeš myslet vážně!“
Myslela.

Otravnější misi snad ještě neměl. Už třetí hodinu seděl v zatuchlém archivu a vypisoval nesmysly do příslušných políček.
„Kolik tam toho ještě je?“ vyštěkl na Kurenai, která mu neustále nosila nová a nová lejstra ke zpracování.
„Ještě asi jednou tolik,“ zamumlala a vrazila mu pod nos novou kupku papírů.
„Do hajzlu!“ ulevil si a otevřel novou složku. Tolik nudné práce a mnohdy úplně zbytečné! Chápal, že je třeba připravit podklady budoucích misí pro jejich velitele. Přepsat žádost zadavatele do ninjovské hantýrky, přiložit mapy, jsou-li potřeba, případně další nezbytnosti. Dobrá. Ale druhý aspekt své práce nechápal a shledával ho naprosto zbytečným a zatěžujícím. A sice vypisovat veliteli podrobnosti o jemu přiděleném týmu. Vždyť to byly povětšinou týmy neměnné, které ve stejném uskupení plnily mise už několik let a on si stejně musel vyhledat zprávu kapitána z minulé mise a vypsat případné zlepšení či zhoršení jeho týmových partnerů do podkladů pro nadcházející misi. A k čemu? Vždyť tyto informace podal sám kapitán a on mu je má teď zpátky vnucovat? Pošahaná byrokracie!
Zahleděl se na jméno kapitána pro nadcházející misi, Aoba. Zmocnila se ho zvědavost. Vždyť musel psát i o něm ve své zprávě pro minulou misi! Vyhledal si příslušnou složku a začetl se do krátkého textu vedle svého jména. Okamžitě složku zase zaklapl a zaťal ruce v pěst. Ten hajzl! Potřásl hlavou, aby zapudil slova typu neodpovědný, arogantní, neschopen spolupráce a další lahůdky. Konečně pochopil důvod, proč ho otec uvrtal do téhle podřadné úředničiny. Jistě chtěl, aby si o sobě přečetl ty pomlouvačné lži.
„Kurenai!“ zavrčel vztekle.
„Potřebuješ další složky?“ optala se dívka sedící proti němu za dlouhým stolem a zvedla oči od své práce.
Asuma se tázavě zahleděl na vysoký komín podkladů před sebou a přemýšlel, jestli je opravdu tak hloupá nebo ji jenom baví si na to hrát.
„Co myslíš?“ sarkasticky poukázal na hromadu před sebou.
„Tak co potřebuješ?“
„Vyměníme se.“
„Cože?“
„Prohodíme si práci. Když člověk dělá dlouho tu samou nezáživnou práci, ukolébá ho to a mohl by začít dělat chyby.“
„Chyby?“
„Jo, nechci, abys tam něco zvorala, konečně harmonogramy jsou důležité a kdyby se kvůli tobě musel nějaký ninja rozpůlit, aby stihl dvě mise naráz, otec by to hodil na mou hlavu.“
„Nemyslím, že...“
„Nemysli a pojď sem,“ uvolnil jí židli a odskákal k jejímu místu. Hanlivé Aobovo nařčení měl zmuchlané v kapse.
Kurenaina práce byla náročnější na pozornost. Bylo potřeba brát v úvahu předpokládanou délku misí přidělenou určitému týmu, její náročnost a adekvátně tomu určit a připočítat nutný odpočinek a následně zanášet do tabulek časovou dostupnost toho kterého týmu či samostatného shinobi. Mravenčí nudná otročina. Skoro by i zalitoval, že si to s ní vyměnil, ale když si vybavil otcův přezíravý obličej, který mu s tvrdostí v očích předhazuje ty Aobovy výmysly, věděl, že udělal dobře. Zanedlouho si všiml, že podle tohoto harmonogramu jde Kurenai v posledních dnech z jedné podřadnější mise do druhé a ještě několik podobných ji čeká. Bylo evidentní, že otec trestá i ji. Je to snad proto, že na rozdíl od Aoby odmítla na něj kydat špínu? Takže za lživé hanění postih není, ale pokud budete jeho mladšího syna obhajovat nebo dokonce chválit, trest vás nemine! Zadíval se na dívku, která byla za hromadami papírů taktak vidět. Možná by ji i politoval, ale mohla si za to sama, neměla se do toho plést. Její chyba. Holka hloupá. Povzdechl si a vrátil se ke své práci. Znechuceně se zašklebil, když zjistil, že další tým je ten Akedův. Neměl náladu zaobírat se svým dokonalým bratrem a už už chtěl jeho složku šoupnout dospodu, když si všiml opakujícího se vzorce v jeho tabulce. Se zájmem v očích se to jal prostudovat pozorněji. Brzy si uvědomil, že Akeda má vždy v úterý a v neděli buďto volno nebo jen krátkou misi plněnou vždy pouze ve vesnici. Několikrát se proto i nechal vyměnit a sloužil chvíli v jiných týmech. O co mu jde? Asuma přemýšlel, ale nic ho nenapadalo, ani nic víc nebyl schopen z tabulky vyčíst, jen fakt, že mu zřejmě záleželo na tom, aby byl tyto dva dny přítomen ve vesnici. A on mu to nedopřeje! Hbitým pohybem štětce zrušil jeho zítřejší trapně lehkou misi na velitelství a poslal ho s jeho oficiálním týmem, od kterého se právě pro úterý odloučil, na dvoudenní doprovodnou akci a podobnou rošádu provedl i s jeho volnou nedělí. Protáhl se a s novou energií v žilách se opět vrhl do práce. Nakonec tuto svou misi shledal poměrně užitečnou.