Hedvábný déšť 10 - Když tíha temnoty nebes dopadá

Jeho vězení nebylo až tak špatné. Zatuchlá kobka bez oken osvětlená jen jedinou ubohou poblikávající zářivkou nepůsobila zrovna vlídně a nucené práce, ke kterým byl odsouzen, ho doslova skličovaly, přesto pomyšlení na bratra vnitřně hřálo. Co na tom, že ten puch ze sebe nejspíš už nikdy nesmyje a oči si dozajista trvale zkazí neustálým mžouráním do nevýrazného inkoustu v naprosto žalostných světelných podmínkách? Proč by mu mělo vadit, že tráví své mládí pod zemí a na samotce? Vlastně ne, nebyl sám, společnost mu dělali tuny a tuny nesmyslných záznamů a dva pavouci v protějším rohu. Ano, možná že to on měl být potrestán, ale Akeda dopadl podstatně hůř.
Nemohl se neusmát, když si vzpomenul na to ráno před čtrnácti dny, kdy oba stanuli před velkým stolem v pracovně Hokageho. Asuma byl vyčerpaný. Spal sotva tři hodiny, protože otec ho nesnesitelně dlouho mučil kázáním o úctě k rodině, vhodnosti chování, nutnosti konečně dospět a dál už ani nevěděl o čem, protože jednoduše přestal dávat pozor. Ono stačilo zírat na zem a čas od času sklopit hlavu o trochu níže. Zdá se to jednoduché, ale je třeba si vše pečlivě rozvrhnout, aby na konci kárajícího maratonu nehladil čelem prkna podlahy. Asuma však měl mnohaletou praxi. Když ho pak v brzkých ranních hodinách konečně propustil, šíleně ho bolelo za krkem a navíc měl pocit, že uši vláčí po podlaze. Ani si nevzpomínal, jak se dotrmácel do svého pokoje nebo jak padl na futon. Co si ale uvědomoval až nepříjemně jasně, bylo nemilosrdné třesení, kterým ho Akeda sadisticky budil. Oznámení o tom, že ho k sobě volá otec, ho nijak nepřekvapilo. Fakt, že je Akeda nucen ho na kobereček doprovázet, byl ale nečekaným zpestřením.
Metoda cukru a biče je častý rodičovský fígl a i jejich otec ho velmi rád využíval. Jen mu zřejmě nikdy nikdo neprozradil, že pokud bude mít cukr jen pro jednoho syna a bič pro toho druhého, metoda se mine účinkem. To mu ale nebránilo, aby to zkoušel znova a znova. Toho rána si Asuma vyslechl, že ve svých úřednických povinnostech bude pokračovat v zapečetěných podzemních archivech, zatímco Akedovi byla přidělena diplomatická mise velmi prestižního charakteru.
Od toho dne sedával osmnáct hodin denně v nevětrané kobce a poslušně přepisoval nicneříkající stařičké záznamy, kterým bledl inkoust. Naprosto nesmyslná a zbytečná práce, neboť archiv byl zapečetěn a tudíž už nevyužíván. Asuma nic nenamítal. Nevadilo mu dělat otci rohožku a předstírat kajícníka, když měl stále před očima zděšenou Akedovu tvář, která nebyla schopná odrážet spokojenost nebo dokonce poctu, jak by otec očekával. Ty strnule rozšířené černé oči a mírně povolená čelist byly právě tím zadostiučiněním, které tenkrát v jeho pokoji nenašel. Šesti týdenní mise. Už samotný fakt, že se na tak dlouho nebude muset s bratrem otravovat, by ho těšil, ale uvědomění si, že on po celou tu dobu neuvidí Tsuyu, bylo nevýslovně slastné.
S blaženým pocitem strčil klíč do zámku dveří archivu a zarazil se. Nebylo zamknuto. Neopomněl, tím si byl jistý, tuhle plesnivou díru pokaždé pečlivě zabezpečil. Otevřel dveře a ihned ho do očí praštilo poblikávající světlo, které předstíralo, že dokáže osvětlit celou plochu místnosti. V tmavém rohu se něco pohnulo. Za celou dobu jeho trestu tady narazil akorát tak na Saka a Seka, které tu trpěl v jejich rozložité pavučině a ti rozhodně nedosahovali takovéto velikosti. Kdo tady může slídit v pět ráno?
„Máš v tom nějaký systém?“ předběhl ho narušitel a odhalil tak svou totožnost.
„Co tu, do hajzlu, chceš?“ otráveně se svezl do tvrdé židle.
„Pomoct,“ pokrčila rameny Kurenai a přinášela si hromadu lejster ke stolu.
„Kecy,“ odfrkl si a nevěřícně sledoval, jak namočila štětec do inkoustu a skutečně začínala opisovat ty nesmysly. „Co jsi provedla?“
„Cože?“ vzhlédla k němu a on se odvrátil.
„Tady můžeš být jedině za trest. Tak při čem tě můj tatíček načapal?“
„Je to jen mise. Nemám ji za trest.“ Cítil její upřený pohled na své levé líci a neubránil se pocitu, že se do něj vpaluje.
„Tohle není mise, ale naprostá ztráta času!“
„A co jsi provedl ty?“
Vzpupně pohodil hlavou. Zrovna jí bude odpovídat na otázky. To tak! Pomalu vstal, doskákal ke kartotéce, která stála v protějším rohu, než ve které se před chvílí hrabala Kurenai, vytáhl tři tenké složky a s hlasitou ránou je nechal z výšky dopadnout na stůl.

Když byl sám zavřený mezi čtyřmi oprýskanými stěnami, nevlekl se mu čas tak příšerně, jako když byl nucen poslouchat až absurdně rychlé šustění jejího štětce o papír. Absence oken už tak zkreslovala pojem o čase, ale s Kurenai měl pocit, že musely uběhnout nejméně dva dny a ne jenom šest hodin. Tolik ho rozčilovala! Co tu, do hajzlu, dělá?
„Tys o tuhle misi zažádala?“ po hodné chvíli prolomil mlčení.
Kalamář s cinkotem dopadl na zem a po špinavé podlaze se začal rozlévat jeho obsah.
„Omlouvám se,“ zamumlala, když jej sebrala a chystala se uklidit spoušť, kterou svou nemotorností způsobila. „Vylekal jsi mě.“
„Byla to normální otázka.“ Ty huso hloupá.
„Nečekala jsem ji. Byla jsem tak zabraná do práce, že jsem na tebe asi zapomněla.“ Omluvně se usmála, doplnila si inkoust a pokračovala v práci.
Zapomněla?! Tak ona se vetře do jeho samoty a pak na něj jako zapomene? Si dělá srandu?
„Tak zažádala nebo ne?“ zopakoval netrpělivě.
Pohyby štětce ztratily na razantnosti, ale odpovědi se nedočkal. Nicméně alespoň k jeho úlevě nevzhlédla od práce. Zeptal by se jí, jak dlouho ho míní takhle otravovat, ale hádal, že to se taky nedozví. Její prostoduchost ho vytáčela. Teď už ho dostihl pocit, že je tady opravdu za trest. To ho otec touhle kačenou mučí? Ale to on si líbit nenechá! Na tuhle hru nepřistoupí. Ne, možná mu otec rozmístil kameny po šachovnici, ale vítěznou strategii si zvolí sám.
„Znáš ji?“ hodil po ní zmačkanou fotografii, kterou si vytáhl z kapsy. Protože když už má Kurenai na krku, rozhodl se toho alespoň nějak využít.
„Ano,“ pokývala hlavou, když obrázek vyrovnala v prstech a bez dalšího zájmu jej odložila bokem.
„A?“ vyhrkl netrpělivě.
„A co?“ zaklapla složku a odložila ji na vysokou hromadu, kam dávala hotové opisy. Byla výkonná, to jí nemohl upřít. Za těch několik hodin zvládla víc, než on za pár dnů. Ale fakt, že se tak horlivě pustila do naprosto zbytečné práce, jí na inteligenci také nepřidával.
„Jak - a co? Tak kdo to je?“
„Gema,“ odtušila a otevřela další složku. Asuma svěsil hlavu do dlaní.
„Řekneš mi o ní laskavě něco víc?“
„Ty ji neznáš?“ podivila se a strčila do fotografie, která tak doklouzala po stole zpět k němu.
„Sakra, kdybych ji znal, tak se asi neptám tebe, ne?“ vyjel na ni podrážděně.
„Byla Genmovo dvojče,“ tvářila se, jako by mu napovídala informaci, kterou by snad měl znát.
„Dvojče?“ udiveně vzal do ruky útržek momentky, který uzmul v Akedově pokoji. Byl by měl mnohem raději polovinu druhou, ale vzal za vděk i touto a proto si ji tenkrát pohotově strčil do kapsy, když se od něj bratr odvrátil. Znovu se zahleděl do hnědých očí a uvědomil si, že jsou jako Genmovy. I ten naprosto šílený sestřih seděl a senbon v ústech iluzi jen podtrhoval. „Myslel jsem, že je to holka...“
„To byla holka!“ probodla ho zrůdnýma rudýma očima, až se mu zhoupl žaludek.
„Jasně,“ utrousil podrážděně, ale něco mu na jejích slovech nesedělo. „Byla?“
„Zemřela během Kyuubiho útoku,“ zamumlala téměř neslyšně.
Pochopil a dál se neptal. Tak Tsuyu se přátelila s Genmovou sestrou. Proto Shiranui strkal nos, kam neměl? Přátelí se snad i s ním? Dovolila mu, aby ji vzal kolem ramen, tenkrát prvně když ji viděl. Může tedy předpokládat, že jsou staří přátelé. A Akeda byl s ním jedna ruka už od akademie. Asuma vzteky zmačkal poškozený portrét a znovu si jej zastrčil do kapsy. Vždycky si myslel, že ten blbeček kolem své vysněné jen nesměle krouží v uctivé vzdálenosti, na pokraji blaha pokaždé, když se náhodně podívá jeho směrem. Nepočítal s tím, že by se snad mohli opravdu znát. Konečně kdyby tomu tak bylo, proč ji nesbalil už dávno? Na co čekal? Jeho bratr byl prostě ubožák. Ale pořád mu na té holce z fotky něco vadilo.
„Ona nechodila na akademii!“ téměř vykřikl, když konečně uchopil pochybnost, která se nad ním do té doby jen vznášela.
„Ano,“ potvrdila Kurenai, i když se jí vlastně na nic neptal.
„Tak jak to, že ji znáš?“
Udiveně nadzvedla obočí. Nesnášel, když to dělala, její oči pak vypadaly mnohem větší.
„A jak to, že ji ty neznáš? Vždyť tvůj bratr se se Shiranui sourozenci přátelil a myslím, že teď má dost blízko k její nejlepší kamarádce. Byly naprosto nerozlučné, spíš jako by byly dvojčata ony. Víš, o kom mluvím?“
Skřípot zubů naplnil místnost.
„Zahlídla jsem ji v nemocnici, myslím, že tam pracuje. Vlastně tě ošetřovala po tom tvém úraze, vzpomínáš si? Jak jen se jmenuje? Vypadlo mi to, ale připomínala mi období...“ přerušilo ji rázné bouchnutí do stolu, až překvapeně zamrkala. Asumu vytáčelo, jak nesmyslně blekotala o Tsuyu a nehodlal to déle poslouchat. Navíc pokud Kurenai zná ji, nejspíš tomu bude i naopak a to byla věc, která se mu krajně nehodila. Konečně mu došlo, že tady jenom ztrácí čas. Co na tom, že je od ní Akeda odříznutý, když on dřepí v téhle díře a nemá jak toho využít? Přece si nenechá tuhle skvělou šanci proklouznout mezi prsty! Vstal tak prudce, až převrhl židli, popadl berle a spěchal ke dveřím.
„Kam jdeš?“ Zarazila ho, když se sápal po klice.
„Nic ti do toho není, ale jdu na pravidelnou kontrolu,“ ukázal na sádrou obalenou nohu pokrčenou v koleni a prudce otevřel dveře.
„Asumo?“
„Co zase?“
„Vrátíš se?“
„Jistě,“ utrousil pro jistotu, aby ji náhodou nenapadlo zalarmovat otce a nepěkně se usmál, „a zatímco budu pryč, měla by ses zaměřit támhle na ty tři velké kartotéky. Otec je chce mít do rána kompletně hotové,“ zalhal a vyrazil pryč. To ji odnaučí strkat nos do jeho záležitostí!

„Dnes nemáte kontrolu, Sarutobi-san,“ zacvrlikala blonďatá recepční a poupravila si vypasovanou sesterskou uniformu. Za normálních okolností by se mu tohle laciné podbízení zamlouvalo, ale teď na to neměl náladu.
„Co na tom záleží?“ odfrkl si.
„Léčitel na vás teď nemá čas, budete muset čekat,“ zářivě se usmála.
„Cože?!“ vyjel na ni. „Tak poslouchej, jsem velmi zaneprázdněný shinobi a nemám čas tady vysedávat. Mám spoustu povinností, které mi naložil můj otec a proto ti radím, aby mě léčitel přijal okamžitě!“
„Oh,“ ujelo jí, když se spěšně zahleděla do svých záznamů, kterými listovala s až dojemně roztřesenýma rukama. „Snad léčitel Mitsuda-san by vás mohl přijmout. Má tady sice objednanou...“
„Ne,“ přerušil ji rázně, „chci toho, kdo mě operoval,“ nebyl si schopný vybavit přesně dědkovo jméno.
„Toriyama-san má dnes ale službu na lůžkovém oddělení, nemůže vás...“
„To se uvidí!“ křikl za sebe, když už byl několik skoků od recepce.

„Mladý pán Sarutobi!“ podivil se stařík poté, co otevřel dveře léčitelského pokoje, na které Asuma neurvale zabušil. „Stalo se něco?“
„Přišel jsem na kontrolu, jak jste chtěl.“
„Dnes?“ opět se podivil.
„Ano, dnes. Chcete snad říct, že jste na mě zapomněl?“
„Oh, jistě že ne,“ nervózně se zachichotal, „Ale ten čas tak letí, byl bych přísahal, že jste byl objednán až na příští týden. Jste si skutečně jistý, že...“ Asumův netrpělivý pohled ho přiměl větu raději nedokončit. „A cítíte se dobře?“
„Tohle přece nebudeme řešit ve dveřích, ne?“
„Oh, jistě jistě, pojďte, půjdeme tady vedle do vyšetřovny.“ Zarazil se. „Měl bych si zavolat sestřičku, hm...“
„Co ta černovláska, jak jste ji měl prvně?“ přispěchal mu Asuma na pomoc.
Léčitel se zatvářil zmateně. Evidentně se jeho prvně a to Asumovo nepatrně lišilo.
„Tsuyu,“ napověděl mu.
„Ach ano, schopné děvče, dobrý nápad,“ pokýval hlavou, otevřel mu dveře vyšetřovny a sám odkráčel jiným směrem.
Asuma vešel a posadil se na lůžko vprostřed místnosti. Jeho plán vycházel lépe, než očekával. Měl vymyšleno hned několik způsobů, jak se za ní dostat na oddělení, ale že měl ten páprda právě službu zde, mu věci dost usnadnilo. Navíc mu ji teď naservíruje přímo na stříbrném podnose.
„Tak mi tu nožku ukažte, chlapče,“ vřítil se stařík dovnitř a Tsuyu s povytaženým obočím zavřela dveře.
Asuma poslechl. Nechat se vyšetřit bylo nutné zlo, které musel podstoupit. Natáhl nohu na lůžko a nechal léčitele, aby ji svou chakrou kontroloval.
„Hojí se nám to pěkně...“ mumlal si, ale on ho nevnímal. Vpíjel se do ní. Stála zády k němu a v mírném předklonu zapisovala léčitelova slova do karty, kterou si přinesla. Pastva pro oči! Když se otočila a popošla k lůžku, trochu ho i zamrzelo, že přišel o tak perfektní výhled.
„Tak co říkáte, chlapče?“ vytrhl ho z myšlenek Toriyama.
„Cože?“
„Sundáme ji?“
„Co? No, klidně,“ nebyl si úplně jistý, o co jde, ale nijak mu na tom nezáleželo.
Léčitelova dlaň se rozzářila chakrou a jedním rychlým pohybem mu rozřízl sádru od shora až dolů.
Asuma nevědomky zadržel dech, takovou rychlost od toho dědka tedy nečekal.
„Tsuyu, vysvětlete mu, prosím, nošení ortézy, ano?“ Dívka přikývla. „Musím jít, chlapče, pa,“ mávl a vyřítil se z místnosti.
„Ortéza?“ optal se jí.
„Tys ho vůbec neposlouchal, co?“ zamumlala příkře a snažila se silou sundat naříznutou sádru.
„Ukaž,“ vložil se do toho a během okamžiku se rozpadla na dva kusy.
„Dík, tohle on mi dělá pořád,“ povzdechla si, když odklízela nepotřebné zbytky. „A teď ta ortéza,“ zahrabala ve skříni a podávala mu černý návlek s výztužemi.
„Jak dlouho to mám nosit?“ natahoval se pro ortopedickou pomůcku, ale ucukla.
„Co tu děláš, Sarutobi?“
„Vidíš, ne? Přišel jsem na kontrolu.“
„Tu máš podle rozpisu až za týden.“
„Rozpis se může mýlit.“
„Tak na to bych nevsázela.“
„Když mě odsud propouštěli, kde jsi byla?“ svěsil nohu z lůžka a mírně se k ní nahnul.
„Neměň téma!“
„Neměním,“ ujistil ji s mírným úsměvem.
„Co to bylo za den?“ rozhodila otráveně rukama. „Ale to je jedno, nejspíš jsem měla volno. Nedřu tady sedm dní v týdnu, Sarutobi. Neříkej mi, že jsi se sem přiřítil kvůli mně.“
„Ano,“ odzbrojil ji. „Je na čase se líp poznat.“
„Nechápu, proč bych...“
„Pojď, zvu tě na oběd a při něm mi můžeš vysvětlit, jak mám s tou vaší ortézou nakládat, přesně jak ti léčitel nakázal.“ Nadechovala se k odpovědi, ale Asuma ji tentokrát nenechal ani začít. „Jen teď nevím, mám ti říkat Tsuyu nebo dáváš přednost švagrové?“
Upřímné zděšení v jejích očích, když s pečlivou artikulací vyslovil poslední slovo, se mu velmi zamlouvalo.