Hlasy - 5/ Třešňový opar za našimi zády

1.
Ta žena, na kterou se Mirae před svatbou mohla dívat jako na světlý bod mezi černí, ta, která jí dle svého pomáhala při hostině utéct myšlenkami jinam, se stala její švagrovou.
Midori za Mirae přišla hned druhý den po svatbě; snad si ověřit, jestli ji Uchiha nezardousil ve spaní. Mirae byly jasné její upřímné úmysly – stejně jako ona nedobrovolně vdaná za hodného Itachiho – jenže situace se lišila.
„Mirae-san, dovol mi ještě jednou tě v Listové přivítat. Trochu se zpožděním, vím,“ usmála se Midori a vzduch kolem se rozpohyboval teplem, „ale přece jen. Takhle neoficiálně je to stejně lepší, že?“ podívala se s očekáváním na Mirae a ta váhavě přikývla. „Výborně. Nemusíš se bát,“ začala opatrně a zahleděla se na Mirae jako na bombu, která každou chvíli vybuchne pláčem a potlačovanou bolestí. Proto ji ohromilo, když jí Mirae úsměv vrátila.
„Já se nebojím, Midori-san.“
„N-ne? Přiznám se, že já osobně jsem se hodně bála, když jsem poprvé slyšela o sňatku a přišla sem.“ Mirae smířlivě zavrtěla hlavou. „U nás jsme se sňatky počítaly už dlouho dopředu. Otec mě pro moji roli dostatečně poučil,“ což nelhala, „a já bych se ráda vynasnažila být co nejlepší manželkou svému muži,“ odříkala v duchu nespočtu krát opakovanou příšernou řeč.
Midori dle očekávání utichla. Mirae se málem začala nahlas smát, stejně jako včera na své svatbě.
Situace se velmi lišila. Poznala, že se zářící švagrová zprvu bála a strachovala. O sebe.
Možná v jiné chvíli by ji dokázala litovat, takhle však jen na další řeči tupě přikyvovala hlavou a myslela si své.
Ne, Mirae se nebála o sebe; i kdyby se na ni Uchiha včera vrhl, stalo by se jen to, na co se už roky připravovala v Okadově podání. Vlastně mohla být vděčná, Uchiha nepáchl a bodře nežvanil, ani se perverzně neusmíval. Pokud by měl požadavky, vyhověla by mu. Nepřemýšlivě, distancovaně od vlastního já. Na ní ani v nejmenším nezáleželo, a Mirae si to uvědomovala.
Uchiha nemohl ubližovat jako otec. Nemohl jí ublížit fyzicky, ani kdyby si ji vzal. Jen jeho oči, ty trénované chladné oči ji děsily, protože v nich mohla být síla odhalovat.
K odhalení těla se odhodlala, Uchiha mohl přijít kdykoliv. K odhalení mysli nesmělo dojít.
Jenže Uchiha neměl o jakýkoliv druh odhalování snad ani zájem. Od jejich svatební noci na ni nesáhl – tehdy jen dechem, jak si Mirae opožděně promítla – a pozornosti se jí od něho také příliš nedostávalo. Uchiha vstával, jedl, mizel, mizel a mizel na dlouhé hodiny, jedl, zabavoval se dle svého a spal. Všechno tiše, ani v nejmenším náznak snahy o nějakou vzájemnou komunikaci.
Mirae se podřídila.
Uchiha nechtěl mluvit; což jí vyhovovalo, nemusela si hlídat slova. Choval se, jako by s ní neměl společného nic kromě domácnosti; spolu jedli, spolu usínali, spolu se pekli. Občas jí věnoval znechucený pohled. To Mirae buď blahosklonně přehlížela, v duchu se smála nebo měla chuť mu jeho znechucení oplatit. Uchiha se totiž choval jako král, který se musel obětovat pro blaho své země. Nikdo však z jeho oběti neomdléval, což mu zřejmě vadilo.
Mirae byla ráda, když vypadl z domu. Sice jí nezbývalo než zírat z okna, zírat do jezírka, či zírat před sebe, ale pořád lepší než zírat spolu s Uchihou. Občas se zabavovala ručními pracemi, které ji sice nebavily, ale účinně jimi zabíjela čas. Číst nemohla – a jak ráda by, alespoň něco málo o Listové! - ale Uchihové měli mnohem lepší oči než Warashi a Warashi nechtěl, aby žena četla, aby myslela.
Všimla si, že její neúnavná a šťastná švagrová vaří, stejně jako vaří tchyně. Otce vaření nenapadlo, ani domácí práce, protože na takové věci měli v domě služebnictvo; tady se však na velké okolky s vůdci nehrálo. Mirae dlouho rozmýšlela nad svojí účastí v této roli domácí kvočny, ale shledala, že pro otce je taková věc bezvýznamná. Snad by si i vysloužila malou pochvalu, že se snaží více manželovi zalíbit. A tak začala vařit – někdy s chutí Uchihovi jídlo připálit.
Noci byly mnohem klidnější, než si představovala. Někdy šel spát dříve on, někdy ona. Když dělal, že spí, dýchal mnohem hlasitěji, ačkoliv bezchybně pravidelně. To měla chuť do něho šťouchnout nebo něco nahlas pronést, ale vždycky ji pud sebezáchovy zadržel.
Po pár měsících si na jeho přítomnost v ložnici zvykla; ani doma nikdy nespala sama, ale se sestrami. Jeho jemné dýchání, pokud doopravdy spal, jí připomínalo vůni jejich pokoje doma, smích sester a uvolnění, když nebyl Warashi doma.
Celé to bylo zvláštní, nikdy si nedokázala představit sama sebe na místě jako toto. Tiché, klidné, nehlídané.
Klidný Uchihův dech ji vždycky pomalu ukolébal ke spánku. Už si zvykla na jeho přítomnost. Kdykoliv ho Fugaku odvolal na misi, nemohla usnout.
Spalo se jí dobře vedle něj.

2.
Nepříliš ostrý nůž se svezl po slupce rajčete; denní divadlo začínalo být únavným dramatem. Nedokázala si představit; nešlo si představit, že tu takhle bude trávit každý den, rok za rokem. Vždycky věděla, že bude hloupá manželka nějakého papaláše, s čímž se i smířila, ale… nic ji nepřipravilo na tuhle otupělost a snad i nudu. Tak daleko ve svém smíření neviděla, tak daleko si věci ke své smůle neuvědomila.
Umýt, oloupat, nakrájet. Zamíchat, přisolit, servírovat.
Návrh se setkal s nečekanou apatií ze strany hlavy klanu a laxností ze strany manžela. Pravda, toho ovšem nezajímalo nic kolem ní. Uchihům nezáleželo na velkých společných hostinách, manželky vařily manželům, ty méně zdatné, nebo lenivější, nahradily pomocné síly. Za okna domů se nikdo nedíval. Bylo tak zvláštní zaplout do tohoto otupělého koutu a nemuset se strachovat, že se někdo dívá. Ano, dívali se, ale na mnohem odlišnější věci.
Mikoto její návrh schválila, ale Mirae dobře věděla, že záměr skrytý za nadšeným souhlasem je neproveditelný. Matka si myslela, že společná jídla syna donutí vybudovat si k snaše lepší přístup. Ovšem nezdálo se, že by se situace nějak měnila. Mirae vařila, protože nemusela myslet a účinně zabíjela čas. Sasuke jedl, protože po dobu žvýkání se nutnost konverzace snižovala (popravdě zmizela, ale to neznamenalo, že jindy by byl hovornější) a vlastně mu bylo jedno, co to vůbec polyká. Jezením jejího jídla ukazoval svoji dobrou vůli.
Sasukemu bylo mu jedno, zda jeho žena bude vařit, či ne. Byla to jedna z těch posledních věcí, na kterých záleželo. Jestli vaří Ona, nebo služka – to nehrálo roli. Vždyť i jeho matka vaří a je ženou vůdce klanu.
Mirae je zatím v pořadí. Když ji zpod přivřených víček sledoval, něco uvnitř něho chápalo, proč lpí na tak bezvýznamné věci; kdyby celé dny neprostála u plotny a nepachtila se s něčím, co sotva kdo sní, neměla by vůbec co na práci. Jen se tvářit jako ledová socha. Dokonalá mramorová socha. Sasuke věděl, co se o něm samotném šíří – chladný. Arogantní. Chladný. Jenže vedle své ženy žhnul jako slunce. Její tvář zůstávala beze změny, ať hleděly její tvrdé oči na cokoliv. Snad jen tenkrát, poprvé, v nich viděl záblesk strachu, úzkosti z nového světa, který ji tak krutě polapil.
Více citu se od své krásné manželky nedočkal.
Naopak Sakura nevyžádaným citem hýřila a on byl znovu nucen na nějaký čas své návštěvy přerušit. Někdy ho mimoděk napadlo, jaké by to bylo s bytostí někde uprostřed těchto dvou velkých extrémů.

3.
Účast na uchihovských poradách, aneb šmírování, jak tomu Mirae střízlivě přezdívala, se překvapivě stala potěšujícími rozptýleními. Fugaku nepředpokládal, že by Mirae přednesla Warashimu nějaké znepokojující zprávy, protože těch mnoho nebylo – alespoň ne hodících se Warashimu k zaslání. Sasuke nepředpokládal, že by jeho žena byla schopná jakéhokoliv uvažování a ještě k tomu chápání probíraných témat; na rozkaz otce ji však s sebou poslušně bral jako pejska a usazoval vedle sebe. A tak Mirae sedávala vedle rozmrzelého Uchihy, naslouchala slovům vůdce a vědoma si jejich postojů k ní, bavila se nad starostmi celého klanu.
Fugakova rozhodnutí nebyla špatná, jen příliš nedůvěřivá k ostatním. V porovnání s Warashim byl Fugaku jen velmi ideově plánujícím, nikoli úderným, jak by bylo mnohdy zapotřebí. Klan však prosperoval a veliké příjmy plynuly z policejních prací. Na ty, jak Mirae s podivem zjistila, povětšinou dohlížel klidný Itachi.
Itachim byl druhou položkou, díky které na zasedání ráda chodila. Pokud se téma začalo stáčet opravdu nezáživným a mnohdy nebezpečným směrem v podobě hádky o vykácení starého stromu pro nebezpečí pádu (už mi na zahradě roste vosmdesát let a taky tak dál poroste! - jdi se bodnout, dědku, až mi padne na barák -), jak ráda by se hlasitě smála! - jen zírala na vždy klidného Itachiho a její myšlenky se ubíraly jinudy. Musela si však dávat pozor na ostatní, zvlášť u Midori by ji mrzelo, kdyby švagrová zjistila, jak zvláštní myšlenky se Mirae někdy honí hlavou při pohledu na manželova bratra.
Itachi byl mužem, jakého nikdy nepoznala. Vždy jasně myslící, klidný, pozorný a hodný, zároveň velmi silný a respektovaný. Rinji rovněž zachovával klid, alespoň do své trapné eskapády při posledním setkání, ale nedokázal vzbudit autoritu, jak si Mirae hořce přiznávala. Itachi byl osobou schopnou vést dobře vyvážený, spokojený a prosperující klan. Osobou, o kterou se dalo opřít, a ona nikdy nezaváhala. Záviděla Midori jejího manžela.
Midori byla jako jaro, rozkvetlá svým štěstím po boku vřelého Itachiho, usměvavého vedle své ženy. Mirae fascinoval kontrast mezi Itachim a jejím Uchihou.
Uchiha uměl jen tři pohledy; lhostejný, znechucený a otrávený. Skvěle se doplňovaly s její prázdnotou.
Občas její oči zalétly k staršímu Itachimu. A pak se provinile obrátily k zářící Midori.
Při každém pohledu na manžela však zjišťovala, že není jediná, kdo někoho závidí. Ta situace byla až komicky absurdní – Uchiha chtěl Midori a Mirae sama snad ani nechtěla (úplně) Itachiho, jen na chvíli chtěla ten pocit mít… a být opatrována jinak než pouhý majetek. A Midori s Itachim si krásně žili nad závist druhého páru a o myšlenkách jiných neměli tušení.
I když… Itachiho oči občas ostražitě zalétly k Uchihovi a vyslaly varovný signál. Varování tušila celá jejich trojice, přestože Mirae neměla, a Midori byla vynechána. Proto se Mirae snažila nemyslet, když na Itachiho hleděla, a jen se nechala unášet pocitem, že na světě jsou muži odlišní od jejích dosavadních představ. Muži respektující – a dokazující ochránit – ženu.
Tohle stačilo pro klid její duše.
Takhle mohla ve svém novém dusivém domě dýchat.
Uchiha se ke slovu v radě málokdy dostal, povětšinou neměl co říct, jindy jej otec nenechával rád mluvit – čehož si Mirae všimla a poněkud jej litovala. Litovala jej alespoň do doby, kdy se na jeho tváři neusadil naštvaný výraz, to se naopak bavila ještě víc.
Uchihovy připomínky a dotazy nebyly od základu špatné, byly jen někdy příliš radikální a nevyspělé. Po patřičném doladění by získaly svoji pravou hodnotu, Fugaku se jimi však mnohdy odmítal zabývat. Tehdy se Mirae manželovi nedivila a sama k vůdci cítila nevoli.
Fugaku rád mluvil o výdajích – jakýchkoliv výdajích. Mirae si je snažila pečlivě ukládat do paměti. Spolu s Warashim sdílel Fugaku zálibu v penězích a ještě větší v zálibu v jejich rozmnožování. V tom se nelišili. Jejich postoj se však začal rozdělovat v oblasti investic; zatímco Fugaku raději třikrát rozmýšlel a později stejně řekl ne, Warashi se peněz i rád zbavoval. Především díky svým dcerám, tam neváhal rozhazovat plnými hrstmi horentní sumy a lákat na šťavnatá sousta kolemjdoucí. Peníze totiž stejně vždycky přišly zpět v podobě dobrých vkladů.
Dobré investice byl pojem, který se Fugakovi vyhýbal širokým obloukem. Zatímco policie kvetla a s ní se snad jako s jedinou věcí nesekl vedle, ostatní investice vypadaly jako špatné vtipy zastydlých adolescentů. Fugakovi protékaly peníze mezi prsty, dokonce i její peníze, a všichni na to mohli jen shovívavě hledět.
Itachi prosperoval, Itachi dokázal nějakým zázrakem zalepovat díry, které po sobě nechával jeho otec. Jednu z těch děr zalepila i ona, uvědomila si šokovaně při první schůzi. Jen otcovy peníze ji dostaly do tohoto tichého nebezpečného vtipného nehostinného ovzduší.
A otec za své peníze vyžadoval pravidelné informace.
Mirae nechápala, k čemu mu podobné věci budou; na sezeních se opravdu neprobíralo nic důležitého. Vždy však trpělivě po každé radě zasedala za psací stůl a vypisovala jednotlivé poznámky, které si zapamatovala.
Uchiha se jí nikdy nezeptal, co píše. Nikdy jí ani nenahlédl přes rameno, aby zkontroloval správnost a přesnost údajů. Jen přešel lhostejně kolem a nechal ji o samotě s bílými papíry.

4.
Nemělo smyslu zajímat se o její myšlenky, ani ty pitomé zprávy, které poslušně jako cvičená opička psala svému chytráckému otci. Na poradách už se dávno neprobíralo cokoliv doopravdy důležitého; převrat byl a převrat utekl, tím veškeré snahy o hrdinství skončily. Teď se akorát všichni můžou dívat, jak otec kolem sebe vesele rozhazuje penízky a pravidelně se netrefuje do svých skvělých výpočtů.
A Itachi – Itachi to všechno jistí z dálky. Spolehlivý synáček nezklamal.
Mladší synáček – to by musel Sasuke srovnat celý dům se zemí a stejně by si neulevil.
A tak odcházel na mise, odcházel k Sakuře, odcházel na své daleké toulky kamkoliv a opička mezitím psala své dopisy a krájela zeleninu na pozdní večeře. Kooperace to byla tichá a celkem uspokojivá pro duši; musel přiznat, že se konečně oprostil od hodnotících pohledů otce a lítostivých matky, i jejich dobře míněných slov. Led příliš nemluvil ani nehodnotil, jen dýchal a předpisově se klaněl.
Jestli tohle bylo otcovo vysněné manželství, bral to. Přesto se k úplnému uspokojení stále nedostával, a tak si alespoň dopřával toho, co mu mohla poskytnout Sakura.
Jelikož tahle kooperace nebyla až tak bolestivá, vnímal vpadnutí oslav Třetího jako noční můru.
Představit svůj led ostatním, spřátelit ji s ostatními. Jistě, Naruto se spřátelil se všemi. Naruto byl chodící slunce spojující všem ruce a nutící vyznávat je lásku k životu. Naruto byl jako život.
Sasuke obdivoval Narutovu schopnost zářit za všech okolností, ale nikdy by si neodpustil nevyužít situace k jeho pobouření. Namíchnutý Naruto znamenal o trošku víc spokojenější Sasuke. Hojení jemných bolístek na blízkém příteli bral Sasuke jako další kamarádství s výhodami. Jedno měl s Narutem a druhé se Sakurou.
Týmová spolupráce dovedená k dokonalosti.
Když mu Naruto poprvé navrhnul, aby vzal Mirae s sebou na oslavu Dne Třetího Hokage, vzal to jako dobrý vtip. Nikam nechodili spolu; pokud to ovšem nevyžadoval protokol klanu. Plánoval jít sám, možná se na chvíli připojit k jásajícímu Narutovi a šťastné Hinatě, ale jinak nechat všemu volný průběh. Možná se zase přitočit k Sakuře a možná jít k ní domů. Ne venčit svoji mramorovou sošku a tupě se usmívat, jaké to má vlastně štěstí. Hele, koukněte, mám asi nejkrásnější ženskou ve vesnici, tak záviďte, záviďte, jak je studená, jak je hloupá, jak se mi houpe na krku jako ozdoba, záviďte, jen mi ji záviďte.
Když jí to oznamoval, nehnul se jí v obličeji ani jeden sval. Kromě jejího hnusného úsměvu, samozřejmě. Přijala tu zprávu jako voják slepě plnící rozkazy, jemně a elegantně se uklonila na znamení, že je vše pochopeno a pak znovu jemně a elegantně odkráčela. Nesnášel tuhle její vlastnost. Všechno bylo tak precizní, až to bylo kýčovité.
Naruto jásal. Jenže Naruto jásal nad každou zprávou. Sasuke si škodolibě v duchu mnul ruce, když si představovat, jak mu splaskne, až mu svoji drahou ženu představí. Problém byl v tom, že Naruto to jeden večer ustojí. Sasukemu splaskávalo každý den.

Slušelo jí to. Snažila se, aby jí to slušelo. Koneckonců… musela vypadat impozantně. Setkání s manželovými přáteli by její otec pokládal za jeden z velmi důležitých úkolů. Nevěděla, jestli se na slavnost vůbec těší, nebo už je tak otupělá svým vlastním hraním, že jí to připadá jako dobrý nápad. Nedokázala si představit jeho přátele. Nedokázala si představit, že by se vůbec před někým uvolnil. Lovící, to ano. Přitažlivý, ano. Arogantní, ano. Uvolněný nezapadalo do žádné kolonky; jen se hlasitě hlásilo o štítek „nevyhovující“. A Mirae souhlasila.
Vlastně se jí tam vůbec nechce.
Zastrčila si do vlasů ozdobnou jehlici a pak ji zase s tichým klením vyndala ven. Tyhle drobné chvíle, kdy věděla, že je doopravdy sama, ji ještě držely nad vodou. Bezduché konverzování o počasí a vzoru na látkách se švagrovou jí připadalo čím dál víc unavující, otupující. Možná se přece jen stane i uvnitř takovou, jaká je teď navenek.
Poslední pohled do zrcadla stačil. Byla připravená. Stříbřitě šedé kimono podtrhovalo hloubku očí. Až přílišnou hloubku očí, uvědomila si, když přistoupila blíž. Otec by byl hrdý. A Uchiha si nemůže stěžovat. Vypadá vznešeně.
Nejradši by si podrápala obličej těmi dokonalými nehty.
Udivilo ji, že na ni počkal v obývacím pokoji. Lhostejně přejel očima po jejím těle a přistoupil ke dveřím. Příliš jasný pokyn. Teď zase chvíli musí vystupovat jako pár.
Jeho ruka byla studená, když na ni položila tu svoji.

Slušelo jí to. Ostatně jako vždycky. Uznával, že se dokáže dobře oblékat; a hlavně se vyzná, co jí jde. Jenže celá její krása byla obklopená tvrdou krustou ledu, který nemohl být nikdy rozbit – a Sasuke pochyboval, že by vůbec stál pokusit se o to.
Jejich první společná noc byla hned ze začátku plná jejího chladu – Mirae vyhrála celé kolo. Sasuke hodil ručník do ringu.
Nesnášel její bezduché tlachání o ničem, pokud vůbec mluvila. Neměla v hlavě vůbec nic. Kdyby byla jen obyčejná holka z vesnice, už dávno by si ji přidal ke svým trofejím. Nezáleželo by, jestli je chytrá, tu krásu by si přivlastnil. Jako po své ženě po ní ale netoužil.
Těšil se, až ji Naruto uvidí, jak se mu rozzáří oči a pak pohasnou, až pochopí, co je Mirae zač. Těšil se na jeho zklamání. To jediné dokázalo alespoň trochu pohladit to černo, které v něm každý den po jejím boku narůstalo.

„Sasuke, necháváš nás čekat. To se dělá?! Hinata-chan mi tu pak začíná mrznout!“ Naruto jako vždy nedal prostor k nadechnutí.
Hinata vedle něho plaše pípla na pozdrav a Sasuke jí ho milostivě oplatil. Tahle malá Hyuuga mu kupodivu nevadila. Nepříliš hovorná, občas však kupodivu chytře a svěže reagující. A hlavně byla milá, hodná, hřejivá. Právě to snad Narutovi nejvíc záviděl. Mohl si vybrat sám a vybral si dobře.
„Tak ji máš zahřát, ne?“ odsekl. Pak ucítil, jak se Mirae vedle něho prkenně poklonila. Vnitřní Já se ušklíblo. První salvy jsou ve vzduchu. Nadechl se v očekávání.
„Sasuke, ty nás ani nepředstavíš! Víš, jak to pro Mirae-chan musí být strašný?“ houkal Naruto rozjíveně a hrnul se k ledovci vedle Sasukeho.
„Naruto, Hinato, tohle je Mirae,“ mávl rukou k nehybné postavě vedle sebe a připadal si jako ve špatném filmu. Od matky si pamatoval, že při představování se má o dotyčném říct pár hezkých slov. V jejím případě si nemohl žádná vybavit. „Tohle je Naruto a Hinata, moji… přátelé,“ dodal po malé pauze. To bylo snad poprvé, co vyslovil její jméno. Zdálo se, že si to také uvědomila, protože se na něho na okamžik podívala, ale pak její pozornost strhl Naruto.
„Naruto! Uzumaki Naruto! To si zapamatuješ snadno, protože jednou ze mě bude Hokage,“ ušklíbl se spokojeně blonďáček a pak hrábl rukou vedle sebe. „A moje Hinata-chan,“ zasmál se. Hyuuga se plaše uklonila ve stejnou chvíli jako Mirae.
„Těší mě, jsem ráda, že poznávám manželovy přátele,“ ozvala se jemně. Sasuke zatnul ruku v pěst. Byla jako ze žurnálu. Objednejte si robota, Mirae 2000.
„Ale no tak, nebudeme tak formální,“ zašklebil se na ni Naruto a pak se obrátil k Sasukemu. „Tak co budeme dělat? Hinata-chan se chce projít dozadu na bonsaie, ale já jsem navrhoval, že bychom se nejdřív mohli stavit na něco na zapití a pak to celý projít a mrknout, co se dá dělat,“ chrlil ze sebe rychle.
Sasuke pokrčil rameny. Popravdě mu to bylo srdečně jedno. Spoléhal se, že Naruto bude celou dobu mluvit a on se pak o nich nebude muset starat, jen jít vedle své krásky a tvářit se… při nejmenším slavnostně. Naruto vyrazil podle plánu a opravdu celou dobu mlel cosi o revoluci v Ichiraku ramen, kterou začala jeho milovaná Ayame-chan. Hinata jako vždy visela na každém jeho slově a měkce se usmívala. U stánku s modrou střechou si objednali chlazené pití a pomalu pokračovali v cestě.
Naruto koupil Hinatě laciný vějíř, jelikož jí bylo horko a svůj zapomněla, a donutil Sasukeho koupit Mirae alespoň papírový kvítek na ozdobu.
Sasuke neochotně souhlasil a kytku koupil. Když jí dle Narutových instrukcí upevňoval růžový květ na yukatu, Miraeiny oči ho sledovaly. Tvrdě, skoro posměšně (něčeho takového přece není schopná!), zatímco rty se zdvořile usmívaly. Odtrhl své ruce od ní, jako by se byl popálil.
„Je to krásné, Mirae-san,“ pochválila jí Hinata ozdobu a Mirae se jemně uklonila v poděkování.
„Ano, krásné, děkuji, Sasuke-san,“ kývla hlavou k manželovi ve zdvořilém oslovení. Sasuke se znechuceně odvrátil. Netušil, jak moc si dala záležet na vyslovení jeho jména – jen aby jí nedopatřením nevyklouzlo Uchiho.
V jednu chvíli se Naruto s Hinatou odpojili a Sasuke zůstal se svou ženou sám. A najednou tu znovu bylo to staré známé ticho.
Nedokázal nic říct. Nechtěl nic říkat. Šli dál, mechanicky pokračovali v kroku, každý otočený hlavu na jinou stranu. Sasuke zachytil pár obdivných pohledů patřící Mirae. Ty určené sobě ignoroval. Zdálo se mu, že se svět scvrkává na jakousi černou kouli, kouli, která ho vcucává dovnitř sebe a je připoutaná k nohám té bezcitné sochy vedle něho. Nemohl se nadechnout.
Beze slova se otočil a zmizel v davu. Mirae osaměla.

Úleva jí zaplavila celé tělo. Jako by jí z nohy odpadl kámen, který vláčela stále s sebou. Dál se prodírala davem, ale najednou to šlo snadněji, volněji. I přes ty pohledy, které na sobě cítila – a bylo těžké si jich nevšímat a plout s ním davem dál – se jí teď kráčelo volněji. Pak už jen stačilo sestoupit z hlavní ulice a skrýt se na houpačce na osamělém dětském hřišti. Takhle zase na chvíli chutnala svoboda.
Řetěz periodicky kvílel do ohlušujícího ticha. Jen z dálky zaznívaly výkřiky ze slavnosti. Nevadilo jí být sama na dětské houpačce, nevadilo, že ji ten bastard nechal napospas ostatním a utekl, v tuhle chvíli nebyla věc, která by jí vadila. Stačilo dýchat noční vzduch, pohupovat se spolu s jemným vánkem, bizarně zaklánět hlavu a dívat se na hvězdy. Aspoň pár minut, ničím nerušených minut.
Sedm sladkých dlouhých minut, které ukončil Narutův hlas volající její jméno. Stačilo jen trochu víc zaklonit hlavu a místo na hvězdy tak pohlédnout za sebe. Bylo to přirozené, impulsivní. Nemyslela na to, co má dělat. Jen se zaklonila a málem spadla. Nejenže se k ní hnal udýchaný Naruto s vlající Hinatou za sebou, ale přímo za ní stál s rukama v kapsách Uchiha.
„Mirae-chan, ty ses nám ztratila,“ skočil k ní Naruto a ublíženě se dožadoval odpovědi. Nedokázala odpovědět. Zírala na Uchihu a přemýšlela, jak moc ji v té tmě viděl. Jak moc viděl, že je v úplně jiné poloze, než má být. Tohle byla chyba. Kdyby ji viděl otec, zakroutil by jí krkem. Zatmělo se jí před očima.
„J-já… Byl tak velký dav,“ pokusila se tiše odvětit, neodpovědět by bylo ještě horší.
„Sasuke si tě musí víc hlídat,“ šklebil se Naruto. „A my si tě budeme hlídat taky.“ Teprve jeho dodatek jí donutil pohlédnout mu do očí. Byly modré jako její, ale úplně jinak modré, průzračné a teplé. Člověk v nich dýchal. Žil. Omámeně přikývla.
Naruto se znovu zašklebil, pak nahmatal Hinatinu ruku, stiskl ji a vydali se spolu napřed. Před Mirae zbyl černý stín.
Když si vybavila ty modré oči, záviděla Hinatě.

Sasukemu se nic nevedlo podle plánu. Chtěl od ní utéct, ale sotva ušel pár kroků, musel se otočit zpět. Ať k ní choval odpor sebevětší, patřila teď k němu. Jenže ona tam už nestála, z čehož se mu protočil žaludek ještě víc. On ví, jaká je. Ostatní ne. Jestli se jí něco stane, otec ho zabije.
Prodírat se davem plného dychtících mladých dívek byl nadlidský úkol. Narazit v tuhle chvíli na Sakuru ještě větší pech. Chtěl; původně se s ní chtěl domluvit na večer – i když domluva nikdy nebyla jeho silná stránka, prostě přišel a odešel a ona tam vždycky byla – ale teď do plánu nezapadala. Teprve s příchodem Naruta zase dav trochu prořídl; Naruto kolem sebe šířil tolik energie, že nebylo možné zůstat v jeho blízkosti příliš dlouho.
Nějaký stařík ji viděl mířit ke čtvrti, kde žili Hyuugové, ale vůbec nemuseli chodit tak daleko. Slyšel tu vrzající houpačku dávno předtím, než ostatní přešli na druhou stranu chodníku.
Nikdy by si ji nedokázal představit sedět na houpačce. Na to byla příliš dokonalá. A přesto mu tam do toho polorozpadlého dětského hřiště svým způsobem patřila, sedící na své rozvrzané houpačce s hlavou zakloněnou dozadu. Byla to jako reklama na jejich život. Předvádění v přímém přenosu.
Hej, tady, podívejte, jsme mladí, jsme krásní, jsme úžasní a to kolem, to jsou naše základy, všechny tyhle trosky, to jsou naše duše, rozpadlé a slepované za příliš teplých dopolední, kdy nikdo už neměl čas.

5.
Setkala se s Ní, když se náhodou před nákupem zdržela o chvíli déle doma a na naléhavé klepání otevřela dříve, než se objevil Uchiha.
Nejdřív tu byly zelené oči, které se střetly s modrými v jistém šoku. Tehdy modré ještě nic nechápaly a jen si prohlížely vcelku hezkou mladou ženu s velmi extravagantní barvou vlasů. Jenže druhé oči chápaly, a proto se zarazily.
„Přejete si?“ usmála se Mirae a tehdy Sakuru možná poprvé bodlo svědomí, že téhle malé a krásné ženě s hlubokýma očima krade manžela.
„Uhm, já jsem… Jen jsem přišla předat nějaké dokumenty. Sasukemu,“ zadrhávala se Sakura, což povzbudilo zvědavost – nebo alespoň cosi – ženy před ní, jak nelibě pozorovala. Nechtěla se s ní bavit, nechtěla se s ní nikdy potkat, ani cítit nějakou vinu, ke které stejně neměla právo. Ona byla první, sakra! Ona a ne tahle křehotinka, pro kterou by první rána od nepřítele byla poslední.
„Jistě,“ pousmála se bledulka před ní a mírně ustoupila ze dveří. „Manžel tu určitě bude každou… chvíli,“ dořekla tiše v okamžiku, kdy za ní zaskřípala podlaha a do výseče dveří vstoupila vysoká postava Sasukeho.
Sakuře neuniklo zamračení, které jí věnoval, ale rozhodla se ho ignorovat. Místo toho si nerada uvědomovala, jak se ta malá žena pěkně doplňuje s obrazem statného muže vedle ní a jak její útlost a křehkost hezky kontrastuje s jeho sebevědomým vystupováním. K čertu doplňuje, to ona by tam měla stát!
„Sakuro,“ vyštěkl Sasuke a veškeré Sakuřiny iluze i domněnky se jí vykouřily z hlavy. „Co tady děláš?“
„Tsunade-sama mě poslala s nějakými dokumenty, které -,“ začala Sakura klidně, ale Sasuke ji podrážděně přerušil.
„To snad mohlo chvíli počkat, ne? Odpoledne se u ní stejně musím objevit.“
„Ah, ona asi chtěla, aby sis to prostudoval ještě před příchodem,“ zakoktala se Sakura a nejistě natáhla ruku se žlutou složkou. Sasuke jí ji ihned vytrhl. Sakura ruku zklamaně spustila zpět a koutkem oka mrkla na mlčící ženu uvězněnou mezi ni a Sasukeho. Mirae se stále zdvořile usmívala a Sakuře se z toho úsměvu udělalo zle.
„Nechtěla byste jít na -“
„Jo, abych nezapomněl,“ přerušil Sasuke arogantně i Mirae a zavřel složku, ve které prozatím ledabyle prolistoval pár stran. „Tohle je moje žena, Sakuro,“ pronesl nabubřele a pak se vší zlomyslností, kterou byl schopen v sobě najít, chytil bledulku kolem ramen a přitiskl ji k sobě. „Jmenuje se Mirae,“ dodal spokojeně.
Sakuře neunikl jeho posměšný lesk v očích, za to jí uniklo vteřinové překvapení na tváři manželky.
„Těší mě,“ zamumlala znechuceně, zatímco Mirae nechápavě obrátila hlavu k Sasukemu.
„Moje bývalá týmová partnerka Sakura,“ mávl rukou se složkou k návštěvnici a na chvíli se podíval Mirae do očí.
„Velmi mě těší,“ usmála se Mirae vřele a věnovala Sakuře co nejmožnější úklonu v manželově sevření. „Manžel mi už představil i vašeho třetí člena, takže teď znám konečně celý tým,“ pokračovala a snaživě se bořila skrz zamrzající vzduch. „Nechtěla byste k nám jít na -“
„Já už musím jít.“
„Sakura určitě nemá čas,“ promluvili oba zaráz. Sasuke se sebevědomě zašklebil a Sakura pocítila nutkání vrazit mu výstavní facku.
„Ne, nemám,“ potvrdila jeho slova pomalu a nerada přesunula oči na Mirae. Její úsměv teď bolestivě zraňoval stejně jako Sasukeho ruka majetnicky ovinutá kolem bledulčiných ramen.
„Škoda,“ hlesla Mirae. „Tak to nám musíte někdy vynahradit.“
„Jistě. Určitě,“ zablekotala Sakura a začala ustupovat. „Děkuji za pozvání,“ pronesla dutě a pak se raději rychle obrátila. Ty modré oči ji najednou dusily. Jako by se v nich mísila jemnost, křehkost i číhající opatrnost. Sakura nemohla dýchat.
Ta žena byla mnohem krásnější a ženštější než ona, ale přesto ji Sasuke nepřestal navštěvovat a ona se ho nedokázala po tom všem pustit. Ani teď nedokáže, navzdory čistotě své rivalky a zrůdnosti milovaného.
A on zase přijde, jak moc dobře věděla. Přijde, i když dnes držel jinou.

„Příjemná žena. Jsem ráda, že jsem se s ní seznámila,“ otočila se Mirae na Sasukeho, který ji mezitím pustil a se složkou odcházel chodbou pryč.
„Hm.“
„Škoda, že se nemohla zdržet,“ pokračovala Mirae odhodlaně, zavřela vchodové dveře a následovala manžela.
„Hm.“
„Možná by mohli někdy přijít oba s Narutem na návštěvu, že? Posedět a popovídat si,“ mluvila dál, zatímco vešli do pokoje. „Chtěla bych se s nimi poznat víc a -“
Ani si nestačila uvědomit, kdy se složka snesla k zemi a papíry se rozsypaly po zemi, ani kdy byla tvrdě přiražena ke studené zdi. Jen díky letům cvičení jí neunikl překvapený výkřik, ale zděšení se neubránila.
A on její zděšení cítil.
„Na to rovnou zapomeň, jasný?“ zasyčel jí do obličeje a jeho ruce, držící ji za ramena, se jí více zaryly do masa. „Žádný kamarádíčkování se Sakurou nebude, chápeš? Ve svém domě ji nechci,“ cedil skrze zuby a Mirae vytřeštěně zírala do jeho černých hořících očí.
Věděla, že jí fyzicky neublíží, proto se před ním už neměla tolik na pozoru a polevila ve své ostražitosti. Uchiha byl vždy klidný a studený, bojkotující každý výboj. Jenže tohle předčilo její očekávání, i provedení se lišilo od Warashiho – Uchiha byl mnohem rychlejší a silnější.
Znovu si uvědomila, že jemu za zabíjení platí.
„Jen jsem myslela, že -,“ ani nestačila doříct větu a už si byla vědoma své chyby. Jeho sevření zesílilo.
„Tak radši nemysli!“ vyprskl vztekle a mírně s ní škubl tam a zpět, takže se znovu udeřila o stěnu. „Nechci ji tu, rozumíš?“ zatřásl s ní a snažil se nevnímat její křídově bílý obličej.
Teď se ty oči před ním bály a on byl ve svém rozhořčení hrdý, že z ní dokázal vytlouct alespoň nějakou emoci.
„Rozumím,“ vydechla tiše Mirae a na zdůraznění ještě pokývala hlavou. „Už o tom nebudu mluvit,“ hlesla.
Sasuke ji ještě chvíli držel přitisknutou ke stěně a potom ji znechuceně pustil. „Ksakru,“ zamumlal, jako by si uvědomil nesmyslnost svého chování a vjel si jednou rukou do vlasů.
Naprostá absence barvy ve tváři jeho ženy ho nutila pohrdat sám sebou. A všechno kvůli té pitomé Sakuře! Vztekle se otočil a s třísknutím odhrnul zástěnu do dalšího pokoje.
Když se po chvíli vrátil zpět, Mirae už v pokoji nebyla, slyšel ji šustit čímsi v kuchyni. Na stolku vedle křesla ležela složka s pečlivě poskládanými papíry a nad tím vším se vznášel jemný třešňový opar.

6.
Mirae se rozhodla jeho výpadek přejít a raději na něho nemyslet. Když se v dlouhé době žádný další nekonal, zasunula ho do zapadlého koutku mysli, jen ať hnije mimo její dohled. Nechtěl tu svoji týmovou partnerku, dobře, ani ona ji tu nemusela mít. Ženy se na něho lepily jako vosy na med a možná i Sakura k takovým patřila, kdo ví; ona se v tom pitvat nechtěla. Rozhodně nechtěla.
Uchiha už nikdy neztratil svůj klid a ona brzy obnovila ten svůj. Tmavé modřiny z ramen dávno zmizely; když je viděl, znechuceně se odvrátil. Život se zase vrátil do nudných kolejí domácích prací, nakupování, zírání, čekání a usínání vedle něho.
Čas utíkal až překvapivě rychle, přestože život nenabízel žádné zajímavé vybití a dopisy otci byly stále k uzoufání stejné. I jeho chladné pokyny zůstávaly beze změn.
Mirae se začínalo mnohem volněji dýchat.
A Uchiha chodil sem a tam a nikomu nic nevysvětloval, nejméně jí. Byla jen jeho smutným domácím stínem.
Včera se vrátil pozdě a ona se nezajímala proč. Když však druhý den třídila prádlo k vyprání, udeřila ji do nosu jemná vůně třešní. Takový parfém nikdo z klanu, pokud se pamatovala, nepoužíval. A Uchiha se přece nepřibližoval k ženám, zvláště tady zřejmě Sakuře, dobrovolně. Vytáhla jeho košili z chuchvalce na zemi a přistoupila s ní blíž oknu. Nejdřív přičichla – ano, jeho vůně, kterou vedle sebe neustále cítila, a vůně třešní. Oddálila si látku od nosu, ale ne příliš daleko od očí. Nemusela hledat dlouho. Do bílé tkaniny byl lehce zabodnutý světlý, vcelku krátký vlas. Mirae jej uchopila mezi dva prsty a podržela na světlu.
Nebylo sporu. Ten vlas byl růžový.
Mirae klesly ruce kolem těla. Takže ten výstup… Jeden vlas a trocha parfému ještě nemusela nic znamenat, Sakura se mohla třeba jen zranit a on ji nesl – jistě, v civilním – či otřít o Uchihu někde ve městě. Mirae se rozbušilo srdce. I kdyby ji podváděl, co na tom, že. Tak chodí za jinou, aspoň se nevybíjí na ní. Jenže pokud se dozví otec o jeho případných záletech, může být konec dohody.
Co teď?
Při servírování večeře si ho pečlivě prohlížela. Uchiha se zdál být klidný, možná i trochu spokojený. Už na ni tolik znechuceně nekoukal, ani se otráveně nerýpal v jídle, či ho naopak nehltal, aby už mohl od stolu odejít. Tak tomu bylo dřív. Než Mirae stačila sníst čtvrtinu své porce, Uchiha od stolu vstával.
Dlouho už tomu tak není. Mirae přemýšlela, kdy se jeho chování změnilo.
„Nezranila se Sakura-san v posledních dnech?“ zeptala se rozechvěle. Uchiha do ní zabodl své černé oči. Na chvíli jí to připomnělo strach, který před ním kdysi cítila. Uvědomovala si, že její otázka není zcela na místě, ale od nikoho jiného se odpověď nenápadně dozvědět nemohla. A Naruta, ach, kde byl konec Narutovi, toho se zeptat nemohla.
Pod lampou je největší tma.
„Proč?“ otázal se Uchiha nazpět.
Mirae se nadechla. „Slyšela jsem nějaké zprávy, ale nevěděla jsem, zda jsou pravdivé. Mrzelo by mě, kdyby se Sakuře-san něco stalo, je tvojí bývalou týmovou partnerkou,“ kývla mírně hlavou v důkaz úcty a pro jistotu se mírně usmála. Tenhle úsměv nedokázal z její tváře smýt nikdo, ani pohrdavý Uchiha, ani hnusný Okada, na kterém si ho zacvičovala.
„Hm. Je v pořádku,“ zabručel a vrátil se k jídlu.
Bál ses?
„To jsem ráda,“ odpověděla dle očekávání a následovala jeho příkladu. Pár týdnů si tedy dá na jeho oblečení pozor.
Za dva týdny si byla jistá. Růžové vlasy a mírný pach třešní. Rychle se jí znelíbil.
Po měsíci stále nikdo po ničem nepátral. Mirae se postupně začala připravovat na plán svedení manžela, přestože netušila, jak by ho mohla k jakékoliv akci donutit. Jak se svádí Uchiha? Doba klidu však trvala dál.
Nikdo se nedíval do jejich ložnic. Otcovy dopisy na její zprávy chodily stále stejně stručné a studené.
Nikdo nepátral po vinících, Mirae se tedy poměrně uklidnila.
A čas, ten mizerný čas, plynul dál.