Hedvábný déšť 08 - Když prvně zahřmí

Opřela hlavu o hrubou kůru a zavřela oči. Měl zpoždění, ale jí to nevadilo. Dokázala by tady tiše stát hodiny. Sama pod rudým baldachýnem javorových listů, jen poslouchat jemné šustění větru a nechat decentní vůni odkvétajících kvítků lechtat její chřípí. Cítila se tu tak uvolněně a bezstarostně.
„Neruším?“
„Ne,“ jen velmi neochotně otevřela oči a zadívala se na větev nad svou hlavou. „Ale tebe jsem nečekala.“
„Taky tě zdravím.“
„Promiň, víš, jak jsem to myslela,“ špitla rozladěně, protože pravdou bylo, že rušil. „A slez dolů, než si vykloubím krk.“
Seskočil, po jejím vzoru se opřel o drsný kmen a zadíval se do rudé koruny, přes kterou prosvítalo sluneční světlo zbarvené do karmínového tónu.
„Genmo?“ protla po nějaké době ticho.
„Ano?“
„Co tu děláš?“
„Vždycky se s ním scházíš tady?“ musel se zeptat.
„Většinou, i když on nevydrží na jednom místě, rád se prochází. Ale neodpověděl jsi,“ připomenula mu. Vypadal, jako by se stále neměl k odpovědi. Už už ho chtěla znovu pobídnout, ale nebylo to potřeba.
„Cítíš ji tady?“
„Ty ne?“ Jeho otázka ji udivila. Jako by snad bylo možné navštívit toto místo a nemít pocit, že je nablízku, neslyšet v dálce její smích a nevybavovat si ty dlouhé hodiny, které spolu všichni tři trávili sezením pod tímto stromem. „Milovala ho. Hřejivý záchvěv v mrazivém světě...“
„Tak tomuhle javoru říkala. Asi by mu to tady ráda ukázala. To proto ho bereš sem?“
„Proč jsi přišel, Genmo?“ Odpoutala se od kmenu a stanula mu tváří v tvář.
„Akeda dostal misi na poslední chvíli, nedalo se z toho vykroutit. Snažil se, ale jeho otec na tom trval. Rande asi není pádný důvod pro odmítnutí mise.“
„Nemusíš ho omlouvat,“ krátce se usmála a opět se přitiskla ke stromu, „navíc on o mně svému otci neřekl. Slíbil mi to. Ty jsi jediný, kdo o nás ví.“
„Proč?“
„Nechci, aby se to rozneslo, nechci být ta, na kterou si budou lidi ukazovat a nechci, aby se o něm špitalo za jeho zády.“
„Tomu se neubráníš.“
„Nejspíš,“ povzdechla si, ale teď ji to netrápilo. Ne tady, ne když svět zahalený do hřejivého tepla vypadal mnohem vlídněji.
„Navrhl zítřek ve stejnou dobu a potom asi ještě pět dalších termínů, kdyby ti ten první nevyhovoval.“
„Zítřek mi vyhovuje,“ odtušila.
„Fajn. A poslal ti květiny jako omluvu.“
„Pomněnky?“ pohlédla na něj koutkem oka, ale nic u sebe neměl.
„Bílé lotosy.“
Co jiného. Květy vyjadřující smutek nad vytržením z náruče milovaného. Nepochybovala, že Akeda ani na vteřinu nezaváhal jaké květiny vybrat.
„A kde máš tu kytici? Bál ses, že s ní znovu dostaneš?“
„Zanesl jsem ji na hřbitov.“
Stiskla mu ruku. Zcela instinktivně a na krátký okamžik, ale musela to udělat.
„Možná to nebyl až tak dobrý nápad,“ zabručel, když ho pustila.
„Ne, byl skvělý. Měly to být květiny pro ni. Jsou to její květiny. Jen bych tam byla ráda zašla s tebou.“ Vyčítala si, že k jejímu hrobu chodí až zoufale málo, ale vidět její jméno vytesáno v chladném kameni ji děsilo. Pokaždé měla husí kůži po celém těle a vnitřně se třásla. Nebylo to místo, které by vyhledávala, vlastně se ho spíše bála a mnohem raději navštěvovala místa, která pro ně v minulosti hodně znamenala jako tento starý javor. Tím ctila její památku. Ale v doprovodu by snad odvahu našla. S Genmou určitě.
„Nemluvil jsem o lotosu.“
„Ne?“ překvapeně zamrkala.
„Ne. Prostě jsem nečekal, že to zajde tak daleko.“
„To byla tvá první kytice od kluka?“ neodolala pokušení ho poškádlit.
„Tys nikdy nebyla vtipná,“ křivě se na ni usmál.
„Vážně?“ culila se, ale brzy ji úsměv přešel. Chápala, o čem mluví, o její bezvýchodné situaci. O pavučině slibů a odříkání, do které se zapletla. Ještě nedávno snad i viděla cestu ven a snažila se ho přimět, aby ji vyvedl, ale teď už bylo pozdě. Bylo na čase to přijmout a odevzdaně pokračovat. „Máš pravdu, nebylo to nejrozumnější. Vlastně je to celé dost šílené, ale dlužila jsem jí to a nemůžu toho jen tak nechat.“
„Nemůžeš pokračovat. Kam až tu frašku chceš nechat dojít?“
„Kam budu muset.“
„Nebuď blbá.“
„Ona se pro mě také obětovala, takhle jí to můžu alespoň trochu vrátit.“
„Stala se díky tobě ninjou,“ řekl odměřeně. „Možná, že ty to vidíš jako oběť, ale dá se s tím žít, věř mi. Není to špatný život.“
„Ani vedle něj by život asi nebyl tak špatný,“ zamyslela se. Pohled, jakým se na ni Akeda díval, nebyl děsivý, ne tak, jak by očekávala od jounina. Byl něžný a opatrný. Neublížil by jí, ne, nejspíš by ji ochraňoval. S ním by byla v bezpečí a časem by si ho jistě oblíbila. Dokázala by to.
„Posloucháš se vůbec?“
„A ty ses poslouchal, když jsi mi připomínal její sen?“ přešla do protiútoku, protože jeho drzá poznámka v ní rozbouřila krev. „Že toužila po tom, aby byl Akeda šťastný? A že víš, jak toho dosáhnout? Hm? Poslouchal ses, když jsi tvrdil, že jsem jediná, která to může zařídit, protože po mě tajně touží už od dětství? Jenom po mně.“
„Jo, to jsem asi neměl.“ Pevně skousl senbon. Skřípavý zvuk otírající se skloviny o hladký kovový povrch jehly jí zježil chloupky na zátylku.
„Ale stalo se!“
„Omlouvám se.“
„Neomlouvej se! Bylo jejím posledním přáním, aby byl Akeda šťastný, nebo ne?“
„Ano, ale určitě by nechtěla, abys ty pro to trpěla.“
„Netrpím.“
„No tak.“ Naklonil se k ní a probodával ji jedním ze svých pověstných blahosklonně povýšených pohledů. Nesnášela to. Věděl, že ji tím dráždí. Vždycky měla co dělat, aby ho neposlala do háje a neodešla středem. Vlastně jí v tom pokaždé zabránila ona. Byla mantinelem mezi její nedůtklivostí a jeho nedostatkem taktu. Ale už tu není a Tsuyu se bude muset naučit s ním vycházet i bez ní, protože by nepřežila, kdyby přišla i o něj.
„Ne, měl jsi pravdu.“ Zakroutila jemně hlavou. „Gema byla ten nejvstřícnější a nejlaskavější člověk na světě a vybrala si jeho, milovala ho, i když on ji bral jen jako tvou trhlou ségru. Učaroval jí a já se ze všech sil snažím přijít na to čím. Snažím se a přijdu na to a pak... A pak...“
„A pak?“
„Pak už to snad nebude tak strašně těžké.“
„Nech to být, Gema by to pochopila,“ domlouval jí smířlivě.
„A co Akeda?“ vpálila mu do tváře. Vždyť to byl jeho nejbližší přítel. To mu na něm vůbec nezáleží?
„Chvíli nebude mít komu kupovat kytky, z toho se oklepe.“
„Taky nejsi vtipný,“ prohlédla jeho rádoby nezúčastněnou poznámku. „Ne, teď už z toho prostě vycouvat nemůžu, zašlo to opravdu příliš daleko. Miluje mě.“
„Vždycky tě miloval,“ hodil po ní opět tím svým pohledem.
„Ale je jiné slyšet to od tebe a slyšet to od něj!“ Ještě pořád ji mrazilo, když si vybavila ta dvě slova, která jí Akeda šeptem věnoval. Ta dvě slova, která zůstala bez odpovědi. „Kdybych jen tak odešla, kdybych přiznala, že jsem ho vodila za nos, zlomila bych mu srdce. To je jako bych lámala to její.“ Zhluboka se nadechla „Zvyknu si,“ dodala odhodlaně.
„Jsi hloupá umanutá holka.“
„Já vím.“ Usmála se nepřesvědčivě, položila si hlavu na jeho rameno a společně mlčky hleděli na pohasínající rudou záři zapadajícího slunce.

Opřela hlavu o hrubou kůru, ale tentokrát nechala oči otevřené. Byla příliš nervózní, příliš nesvá než aby tu dokázala relaxovat. Pořád si nebyla tak úplně jistá svým rozhodnutím. S každým nádechem ji opouštěla odvaha a v hlavě jí soupeřil Genmův nesouhlasný pohled s Geminým šťastný úsměvem. Nechá ji vyhrát. Musí vyhrát ona, prostě musí. Rozechvěle sledovala okolí skrze třepotavé rudé listí a kousla se do rtu. Zahlédla ho. Blížil se k ní po pěšině, ale tentokráte se nechtěla schovával. Zhluboka se nadechla a vykročila z pod ochrany javorových listů.
Když ji zahlédl, dal se do klusu a během chvíle stál před ní.
„Omlouvám se, Tsuyu. Nechtěl jsem tě nechat čekat. Teprve před chvílí jsem se vrátil a jdu, jak nejrychleji to šlo.“
Neměl zpoždění, ale chápala, že její napjatý výraz a fakt, že mu šla naproti, ho mohl zmást. Pokusila se o letmý úsměv.
„Jestli jsi unavený, můžeme to odložit,“ vyjelo z ní a okamžitě se v duchu okřikla. Neměla v úmyslu se ho rychle zbavovat, ne, tohle si sama se sebou nedohodla! Musí se víc snažit.
„Ne, to ne, ale pokud dnes nechceš...“
„Chci,“ ujistila ho spěšně a přinutila se k milejšímu úsměvu.
„Dobře.“ Úleva, s jakou toto jediné slovo vyslovil, by ji snad až pobavila, kdyby jí bylo do smíchu. „Takže bychom...“
„Se mohli přivítat?“ připomenula mu, že ji vlastně ještě nepozdravil.
„Máš pravdu, promiň.“ Nahnul se k ní, aby ji tradičně políbil na tvář, ale v posledním okamžiku se k němu otočila a zlehka se dotkla jeho rtů svými. Nečekal to. Cítila jeho překvapení, ale pokračovala v jemném polibku, než se od něj po chvíli nepatrně odtáhla.
„Chyběl jsi mi, Akedo,“ přednesla svou nacvičenou frázi.
„Vážně?“ zamumlal omámeně. „Tedy chci říct, že ty mě taky. Chyběla jsi mi. Hodně,“ dodal rychle, když se vzpamatoval.
„Nemáš hlad?“ optala se po chvíli, když už jeho nechápavě zamlžený pohled nešlo déle snést. „Určitě jsi hladový, vždyť jsi se právě vrátil z mise.“
„No, ano,“ připustil.
Tsuyu se vpíjela do jeho zmatené tváře a na okamžik nadzdvihla levé obočí. Doufala, že mu to dojde. Lehce se zamračil.
„Tsuyu,“ začal pomalu, „šla by jsi se mnou na večeři?“
„Ráda,“ ujistila ho vlídně.
„Jsi si jistá? Tedy chci říct, že by to znamenalo jít mezi lidi.“
„To přece vím.“
„Nezlob se, ale přišlo mi, že se se mnou nechceš moc ukazovat.“
„Cože?“ Nepřekvapilo ji, že to poznal, jen nechápala, proč to vytahuje zrovna teď. Proč se vzpírá?
„Promiň, měl jsem ten dojem. Všechna ta odlehlá místa, kde jsi se chtěla scházet...“
„Mám to tu ráda,“ pokrčila rameny a snažila se tvářit, co nejnevinněji to šlo.
„Jistě, omlouvám se. Já... Stalo se něco?“
„Ano.“ Podezřívavost v jeho hlase ji trochu rozladila, ale ovládla se. „Jak už jsem řekla, chyběl jsi mi.“ Chytila ho za ruku a trochu zatáhla, aby ji následoval. Poslechl a stisk jeho dlaně mírně zesílil. Trochu to bolelo, ale byl to důkaz toho, že ji neprohlédl. Zvládla to. Genmův výmluvný pohled vybledl a jeho šťastná sestra se uvelebila v její mysli. Usmála se, tentokrát upřímně.

Třetí den v papírovém pekle. Vždycky si myslel, že úředničinu můžou vykonávat jen slaboduší ubožáci, ale začínal se obávat, že ubožáky z těch nešťastníků udělají až nekončící štosy zbytečných lejster, které si žádají nepotřebné kopie. Magořina. A jeho otec ho v tom nechal se topit. I když pravda ne samotného. Úkosem pohlédl na holku, která ho věrně doprovázela domů z podřadné mise, pokud se to vůbec dá nazývat tak honosně, a uvědomil si, že mu vlastně něco vykládá, ale na její plytké plky neměl náladu. Stejně, mohla by mu snad Yuuhi říct něco užitečného? Těžko. Otráveně si odfrkl a mohutně se odrazil svými holemi, aby se plavným skokem posunul opět blíž k domovu. Zrovna procházeli čtvrtí, kde, dalo by se říct, každý roh zabírala nějaká restaurace či bufet. Až příliš trpce si uvědomoval, že většinu dne nic nejedl. Vůně smaženého okonomiyaki ze stánku, který právě míjeli, ho bolestně udeřila do vyhladovělého žaludku. Nebylo to však nic v porovnání s ránou, kterou mu uštědřil pohled na Tsuyu vycházející z protějšího podniku. Potěšení, že ji má znenadání naservírovanou ani ne dvacet metrů před sebou, vystřídala hořkost nad tím, že není sama. Její smyslný úsměv a koketně přivřené oči mu uštědřily facku a polibek, který si ta potvora dovolila nevěnovat jemu, byl hodně dobře mířeným kopem.
„Není to tvůj bratr?“ zakejhala ta husa vedle něj.
Tenhle zmetek jeho bratrem teda rozhodně není. Ani náhodou!