Hedvábný déšť 05 - Když se vlaštovky k zemi snášejí

Utrpení, jaké mu pulzovalo ve zraněné noze, nebylo ničím v porovnání s utrpením, které zažíval při Kakashiho návštěvě. Ten blbeček snad nezavře hubu! Hlava mu třeštila absorbováním namachrovaných blábolů, které ze sebe Gai vypouštěl a ani polštář přitisknutý k uším nepomáhal, protože on svou pošahanou sílu mládí pumpoval i do hlasu. Pokusů o jeho umlčení raději zanechal, protože tak jedině přitáhl pozornost na sebe a o to tedy znovu rozhodně nestál. Nechápal ale, jak ho může Kakashi snášet. Proč ho odsud, sakra, nevyhodí? Asi před půl hodinou mu sice svitla naděje, když mezi nabušeným krákoráním zaslechl pravidelné oddechování, ale Kakashiho předstíraný spánek ho stejně neumlčel. Teď jen zaslechl občas zašustit obracenou stránku knihy a sem tam nezúčastněné hm.
Po dvou hodinách a dvaceti osmi minutách se to pako konečně mělo k odchodu. Prý už lelkoval dost a je na čase vrátit se k tréninku. Asuma si přitiskl polštář na obličej, aby mu nevpálil do ksichtu, že to dupání, hekání a poskakování, které tady při svých dřepech, klikách a téměř permanentnímu poklusu předváděl, už vlastně trénink byl. Měl strach, že by ho to přimělo k hodinovému monologu, co takový skutečný trénink vlastně obnáší. Místo toho nechal Kakashiho, aby za tím vším udělal tlustou čáru v podobě lhostejného hoj. Konečně byl klid. Ticho. Mír. Nic. Asuma si to ale neužíval dlouho. Nenápadné zaklepání ho přimělo zatnout prsty do polštáře. To se jako vrací? To si snad dělá... Klapání podpatků ho ale vytrhlo z depresivního zahloubání. Ke dveřím nedohlédl, ale doufal, že je to ona. Musí to být ona! Nikoho by teď neviděl raději než ji!
Nově příchozí zdvořile pozdravila Kakashiho a bez dalšího meškání vykročila k němu.
„Čas vstávat, Sarutobi.“ Podávala mu dvě velké šedivé hole, které s sebou přinesla.
Tsuyu! Vydechl úlevou, ale okamžitě mu blesklo hlavou rozhořčení, že se taky mohla objevit dřív a zkrátit jeho muka.
„Proč bych měl?“ odfrkl si vzdorně. Vidina toho, že bude někde trajdat, místo aby pokojně ležel, užíval si zaslouženého klidu a ona ho obletovala, se mu nezamlouvala.
„Léčitelův příkaz. Musíš se hýbat.“
„A k čemu to bude dobrý?“
„Poslouchej, Sarutobi,“ naklonila se k němu tak blízko, že ucítil sladkou vůni jejích vlasů a ztišila hlas, „nemám na starost jenom tebe, jasné? Tak nedělej problémy. Jsou tu další dva pacienti, kteří čekají na mou pomoc, tak se koukej zvednout, ať už máme tu procházku za sebou!“
Neodolal a promnul mezi prsty pramen jejích hedvábných ebenově černých vlasů, který padl na jeho pokrývku. Okamžitě ucukla a opět se narovnala. Chápal to, byla nucena zachovat profesionální přístup, koneckonců měli svědka. Ale líbilo se jí to, to on už pozná.
„Vidíš, stačilo jen poprosit,“ vítězně se usmál, zatímco se pokoušel vstát. „Pomůžeš mi, nebo se chceš jenom dívat?“ hlesl pobaveně a nechal ji, aby mu pomohla postavit se na zdravou nohu. Samozřejmě, že to nepotřeboval, ale proč by zahazoval šanci se jí dotýkat, když mu ji ona sama tak ochotně naservírovala? Počkal, až jí dojde, že mu ty hloupé berle má podat, protože on se přece natahovat nebude, vsunul opěrky do podpaží a nohu ztěžklou sádrou nechal viset ve vzduchu.
„Veď mě!“
Vykulila na něj oči a stroze ukázala na dveře: „Nebo sis myslel, že vyskočíme z okna?“
„Za tebou bych šel kamkoli,“ propaloval ji pohledem a těšil se z toho, že ucukla. Už ji skoro má!
„Tak v tom případě padej na chodbu,“ sykla a dala mu přednost.
Když za nimi zavřela dveře, nemohl si nevšimnout, v jak těsné blízkosti mu jde po boku a že ho koutkem oka neustále pozoruje. Pobavilo ho to. Copak si vážně myslí, že kdyby zaškobrtl, že by ho ta křehká květinka dokázala udržet? Rozhodl se to vyzkoušet. Lehce poupravil směr a každým skokem byl blíže ke stěně, až levou holí zavadil o lavičku a zapotácel se. Když bez problémů vyrovnal balanc, pohlédl do její nepřístupné tváře.
„Hezký pokus, Sarutobi.“
„Jestli se ke každému nebohému pacientovi stavíš takhle, tak ti tu musí padat jako hrušky.“
„Jen ti, co mají místo mozku kompot. A nezdržuj, tuhle chodbu musíme přejít pětkrát.“
„Nezdržuji, jsem raněný.“ Svezl se na lavičku a hole odložil bokem.
„Proč neustále lžeš?“ Posadila se vedle něj.
„Lžu? Vždyť jsi tu nohu viděla. Si myslíš, že jsem to nasimuloval? Jak bych to...“
„Že nemáš bolesti. Odmítáš léky, co ti předepsal léčitel.“
„Nebolí to.“ Vzdorovitě zíral na špičku své nemocniční pantofle.
„Já ti na to neskočím. Poznám, když někdo trpí. A ty...“
„Nic, co bych nezvládl.“
„Jenom si hraješ na tvrďáka. Nechápu, proč nám nedovolíš ti ulevit. Nemocnice od toho jsou.“ Zamračila se. „Nebo to děláš kvůli svému otci?“
„Říkala jsi pětkrát, že?“ Hbitě vstal a sápal se po svých ortopedických pomůckách. Neměl chuť bavit se o něm. Možná, že ji chtěl sbalit na vědomí toho, že je jeho syn, ale to neznamenalo, že o něm musí mluvit!
„Asumo...“
„Ty mě snad lituješ?“ Podmračeně pohlédl na sedící dívku. Lítost by snad byla zkratka k jejímu srdci, ale o tu on rozhodně nestál.
„Pětkrát. A svižně, už jsme ztratili dost času.“ Stanula mu po boku a s mírným úsměvem ukázala na konec zbytečně dlouhého koridoru.
Vyrazil. Nešlo se mu ale nejsnadněji. Jeho hloupý test si vybral svou daň, když mu při hraném zakopnutí o lavičku škublo ve zraněné noze. Bolest, kterou neustále pociťoval se umocnila a sádra, kterou byla končetina obtěžkána, jakoby znásobila svou váhu. Konečně první obrátka. Chtěl se otočit prakticky na místě, aby neplýtval časem a energií, ale manévr se mu nezdařil a ztratil rovnováhu.
„Opatrně,“ varovala ho, když ho podepřela a on tak opět nalezl stabilní polohu.
„Myslel jsem, že mě necháš se tu rozplácnout.“
„Lákavá představa, ale musela bych tě z té země nakonec sbírat.“
Její úsměv mu dal na chvíli zapomenout na tepající škubaní, ale brzy se od něj odvrátila. Příliš brzy. Pokračovali ve vycházce. Každým skokem měl pocit, jako by se chodba prodlužovala. Namáhalo ho to více, než by byl ochoten přiznat. Po zádech mu stékal studený pot a vlhké ruce mu sklouzávaly z madel holí. Když se mu hůl nakonec vysmekla, pohotově ho podržela, ale už nedokázala zabránit tomu, aby se sama nenarazila o roh lavičky, když se pod jeho tíhou prohnula.
„Jsi v pořádku?“
„Jistě,“ odbyla ho s mírným úsměvem. „Tamhle už jsou dveře tvého pokoje.“
„Ale říkala jsi, že máme tu chodbu přejít pětkrát,“ udiveně na ni pohlédl.
„Ano, ale máme na to celý den.“ Mávla rukou a chopila se kliky pokoje číslo čtyři, ke kterému právě došli. „Tak co kdyby sis na chvíli odpočinul a já se za hodinu vrátím?“
„Dík.“ zadrmolil, když se kolem ní prosmýkl.
„Zkus mi poděkovat tak, že přestaneš odmítat analgetika.“
Zadíval se do jejích blankytně prosebných očí a uznal, že zvážit by to mohl.

Byla doba oběda, ale Tsuyu seděla sama v sestreně a kolektovala karty pacientů. Otravná a zdlouhavá práce, kdy musela roztřiďovat výsledky odběrů krve a nejrůznějších vyšetření do příslušných složek, ji ubíjela. Ale za nejhorší považovala nutnost přepisovat zvláště nečitelný léčitelský žargon naškrábaný za pochodu. Je to snad její vina, že si léčitelé vzájemně nerozumí a nedokáží po sobě ty klikyháky rozluštit? Je snad sestra a ne sekretářka, tak proč je náplní její práce tupé přepisování? Když už připisovala čtvrtou kartičku s překladem do lidštiny u jediného pacienta, povzdechla si. O tuhle otročinu nestála, ale byla nejmladší a zvyk pravil házet nechtěné na praktikantky. Navíc ostatní sestry odešly na oběd a na celém oddělení ji nechaly jen se sestrou Kecalkou. Tak si ji pokřtila tajně ona sama, protože pokaždé, kdy ji zahlédla, se s někým vybavovala. S léčitelem, pacientem, návštěvou, údržbářem. Bylo jí to jedno, hlavně když mohla mlít pantem. A teď si někam odběhla a Tsuyu hádala, že bude trvat dobrou hodinu, než se vykecá. Vlastně jako by tu byla sama.
Zaklapla kartu, zařadila ji na příslušné místo a chtěla otevřít další, když ji ovanul příjemný vánek. Tolik by to nevadilo, kdyby si ovšem nebyla jistá, že je okno zavřené. Nebo že by ho snad přece jen zapomněla otevřené? Podezřívavě se otočila a zkoprněla.
„Zdravím,“ houkl na pozdrav a seskočil z parapetu.
„Genmo?“ upřímně se podivila.
„Jdu se rozloučit.“
„Ty máš misi?“ nevycházela z údivu.
„Jo, za deset minut musím být u brány. Zabere to den možná dva.“
„Jistě,“ vydechla překvapeně. Bývala to jejich tradice. Věděl, že se hodně bojí, když si plnil své povinnosti ninji a proto jí vždy sděloval, kdy je a kdy není na misi, aby se nebála zbytečně. Ale už dobrých osm měsíců to neudělal. Od toho prokletého útoku Kyuubiho se jí spíše vyhýbal. Bývala zvyklá vídat ho téměř denně, ale teď se omezili jen na pár zdvořilostních návštěv a neděle v jeho staré čtvrti, kde si ovšem držel absurdní odstup. Poté, co čtvrť zbourali, neměli už ani to. Chyběl jí.
„Tak fajn,“ skousl senbon a otočil se k oknu.
„Děkuji!“ konečně se vymanila z šoku a zaplavila jí vděčnost.
„No jo,“ odvětil, ale k odchodu se přece jen neměl.
„Ještě něco?“ zeptala se pomalu s nadějí v hlase.
„Mluvil jsem s ním,“ pohlédl na ni přes rameno.
„A?“
„Jak jsem říkal, je to marné. Prostě není na světě síla, která by mu tě rozmluvila,“ rozhodil ruce s rezignovaném gestu.
„Ale musí to nějak jít!“ skousla si ret. „Možná bych mohla já! Chovat se nějak nemožně, přimět ho, aby ztratil iluze! Třeba bych...“
„To nevyjde. Na to jsi až nevýslovně rozkošná.“
„Co že to?“ vydechla nevěřícně. „Ty myslíš, že jsem...“
„Vypadlo by snad něco takového ze mě?“ otráveně si odfrkl.
„Promiň, jasně, ale byla to zábavná představa,“ dobírala si ho.
„Jak pro koho,“ mrskl po ní netrpělivým pohledem. „Musím jít,“ zadrmolil, vylezl na parapet a než se Tsuyu zmohla na odpověď, vyskočil ven.
„Buď...“ křikla ještě za ním z otevřeného okna, ale slovo opatrný už nemělo cenu vyslovovat. Byl pryč.
Pečlivě okno zase zavřela, protože jím táhlo a ona nestála o to, aby jí snad rozfoukal seřazené spisy, a pomalu se došourala zpět ke stolu, kde na ni čekalo ještě několik karet psaných nejspíš poslepu a patrně nohama. Ale po celou tu dobu zdobil její tvář potěšený úsměv. Starý přítel se k ní konečně vrátil.