Hedvábný déšť 09 - Když svět potemní

Tlumený cinkot vyřezávaných kostěných hůlek o porcelánové misky se rozléhal tichou jídelnou. Už po několikáté přiblížil k ústům drobné sousto tsukemono, aby jej následně nenápadně opět vrátil do misky a neopomněl při tom charakteristicky cinknout hůlkou o porcelán. Tuhle šarádu předváděl už několik minut a silně ho to otravovalo.
„Dojedl jsem,“ položil hůlky na odkládací tácek a pomalu vstával.
„Měl jsi tři sousta,“ ozvalo se chladně z druhého konce jídelního stolu a Asuma se opět posadil.
Jak to, do hajzlu, ví? Celou dobu pečlivě pozoroval, že otec má oči jen pro svou nakládanou zeleninu a jemu pozornost nevěnuje. Tak jak může vědět, že do sebe dokázal nacpat jen první tři sousta toho slanokyselého hnusu, který k smrti nenáviděl a pak už jen předstíral? Chopil se hůlek a se sebezapřením si vložil do úst kousek mrkve, který napřed pečlivě oklepal z toho nechutného nálevu. Otec se na něj ani nepodíval, jen souhlasně zamručel. Asuma neměl na výběr. Pokud chce opustit tento stůl, musí misku dojíst. To bylo pravidlo. Možná že bylo dobré, když mu byly dva a iracionálně odmítal jíst cokoliv, co má červenou barvu. Tenkrát s odporem křičel, že krvavé jídlo je fuj a matka jej často musela krmit v přítmí, kde se alespoň občas nechal oblafnout. Ale dnes je mu skoro šestnáct a v jeho nelibosti k tsukemono není nic iracionálního! Tak proč to otec nemůže respektovat? Jenomže to by znamenalo začít respektovat i jeho samotného a to bylo jistě nad síly toho tyrana.
Páté sousto poleptalo jeho jazyk a on jej se šklebem spolkl. Večeře mu těžkla v žaludku. Ještě před několika desítkami minut umíral hlady, ale dokonale ho to přešlo. Cítil se plný. Vzteku, zrady, nenávisti a slanokyselá chuť mučící jeho útroby to jen umocňovala. Ten ohavný výjev, kterého byl před chvílí svědkem, se mu neustále zjevoval před očima. Její blankytné oči lehce přivřené hustými černými řasami, dráždivě pootevřené rty a dokonale tvarované tělo v těch upnutých šatech přitisknuté k...
„Asumo!“ zahřímal otec tichým autoritativním hlasem, když mu upadly vzácné hůlky na zem.
„Omlouvám se, otče,“ procedil skrz zuby a sebral je. Měl chuť přelomit je vejpůl, ale ovládl se.
Poslušně polkl šesté sousto, zatímco mu jeho mysl stále dokola přehrávala ten nechutný polibek. Nemohl si to s tím bídákem vyřídit na místě, ne před ní a ne s tou husou za zadkem, kterou Tsuyu považovala za jeho holku. Byl by za blázna. Rozhodl se, že si na svého takzvaného bratra počká v jeho pokoji a tentokrát to nebude tolik zdvořilá návštěva jako posledně. Tento plán se mu velice zamlouval! Kéž by ale nenarazil hned u dveří domu na otce. Byl čas večeře a on si velmi potrpěl na rodinné šarády. Koneckonců co rodinu sblíží víc než trapné dusivé ticho a nechutná krmě? Nemohl odmítnout. Znamenalo by to vysvětlování, proč ho přešla chuť a to by byla holá sebevražda. Věděl, že jednou na to jeho moralistické kázání prostě pojde. Ne, musel poslušně zasednout k jídelnímu stolu a trpět. Se silným sebezapřením pokračoval v jídle. Když už konečně začalo prosvítat azurové dno misky a on se zaradoval, že bude mít brzy vyhráno, vytrhl jej ze zamyšlení zvuk otevírajících se dveří za jeho zády.
„Dobrý večer, otče, bratře,“ pozdravil nově příchozí a Asuma měl co dělat, aby se nevymrštil na nohy.
„Posaď se, Akedo.“
„On už jedl!“ nedokázal v sobě tuto informaci Asuma udržet a jejich otec poprvé vzhlédl od svého jídla.
„Skutečně?“ optal se pomalu.
„Ano,“ nezapíral starší z jeho synů, „zastavil jsem se po misi na smažené nudle. Omlouvám se, myslel jsem, že v tuto hodinu už budete po večeři.“
„Sám?“ vyhrkl Asuma.
„Co, prosím?“
„Tvůj bratr by nejspíš rád věděl, jestli jsi měl u večeře společnost,“ odtušil nezúčastněně a vložil si do úst nasáklý kousek zelí.
„Měl jsem společnost,“ odpověděl prostě, ale Asumovi neušlo drobné zacukání v jeho levém koutku, což v něm vzedmulo nával žluči. „Omlouvám se, ale jsem unaven. Budu ve svém pokoji. Dobrou noc.“
Poté, co otec kývl hlavou na znamení souhlasu, opustil jídelnu. Asuma poslouchal tlumené zvuky stoupání po schodech a pak zasunutí dveří jeho pokoje. A on stále neměl dojedenou svou zeleninu. Kdyby na světě byla spravedlnost, tak by měl k večeři yakisobu on a tsukemono by těžklo v žaludku tomu blbečkovi. A jak snadno mu prošlo zmeškání rodinné večeře? Absurdní! Kdyby tenhle kousek předvedl sám, čekala by ho hodinová přednáška na téma důležitosti rodiny a příležitostí k jejímu tmelení. Podobné kydy slyšel už tolikrát, že by je mohl přednášet sám, ale to nikdy otci nezabránilo, aby mu to nezopakoval. Zlostně sevřel starožitné hůlky tak pevně, až mu zbělely klouby a se sebezapřením do sebe naházel zbylou čvachtavou zeleninu.
„Dojedl...“ odkašlal si přiškrceně, když mu rýžový ocet z posledního kousku zelí podráždil mandle. „Dojedl jsem.“
„Dohltal jsi,“ opravil ho nevzrušeně.
Jaký je v tom, sakra, rozdíl? To to otec nemůže jen tak přijmout? Ne, on ho prostě musí napomenout za každou maličkost! Chtěl, aby ten humus snědl? Chtěl! A je miska prázdná? Ano! Tak o co mu jde? Asuma probodával netečnou skloněnou tvář pichlavým pohledem, ale pak jen vzteky skousl spodní ret. Tohle nemá smysl. Pomalu se vztyčil a opřel se o své hole.
„Půjdu si lehnout, otče,“ pokusil se o co nejvřelejší tón, ale hereckým talentem zrovna neoplýval. Chvíli postával, ale protože se mu nedostalo odpovědi, vyřítil se z jídelny ven. Nejraději by bral schody po dvou, ale o berlích to nebylo až tak jednoduché. I tak během chvíle stál před dveřmi svého takzvaného bratra, které energicky odhrnul.
Akeda ležel na futonu s rukama zkříženýma za hlavou a nepřítomně zíral do stropu. Zdálo se, že jeho příchodu nevěnuje vůbec žádnou pozornost. Ani koutkem oka na něj nepohlédl, neřekl jediné slovo, gestem nenaznačil, že by ho vzal na vědomí. Jen se sice nepatrně ale zato děsně připitomněle usmíval. Asuma si dokázal představit, na co asi myslí a zvedl se mu podrážděný žaludek.
„Chutnala ti večeře?“ optal se sarkasticky a vešel dále do pokoje.
Bez odpovědi.
„Užil sis tu svou společnost?“
Ticho. Jeho netečnost ho přímo rozpalovala doběla. Takhle si to nepředstavoval. Doufal v hádku, roztržku, chtěl ho vyprovokovat, rozčílit, vyvést ho z té jeho nenormální rovnováhy, pokořit ho. Zničit! Znechuceně od něj odtrhl zrak a zahleděl se na pečlivě urovnaný pracovní stůl pod oknem. Stačily tři rychlé skoky, aby se přesvědčil, že ji tam stále má - starou fotografii té potvory. Tím svým vyplazeným jazykem se mu vyloženě vysmívala, ale s ní srovná účty později. Teď je na řadě jeho dokonalé rodinné břemeno. Neurvale vzal fotografii do rukou.
„Polož to,“ ozvalo se tiše.
Konečně přiměl bratra k nějaké reakci. Ale s tímhle se Asuma rozhodně nehodlal spokojit. Co by se asi stalo, kdyby jeho převzácnou podobiznu malé Tsuyu zkusil přehnout vejpůl.
Rychlost, s jakou stanul bratr vedle něj, ho udivila.
„Polož to,“ zopakoval mu o poznání strožeji.
„Netušil jsem, že ta hloupá fotka pro tebe tolik znamená,“ zalhal, ale obrázek neodložil. Periferně sledoval, jak Akeda opatrně bere fotografii za protější roh a v tu chvíli nepatrně povolil sevření. Tak nepatrně, aby bratr nabyl dojmu, že mu jeho drahocenný majetek hodlá poslušně vrátit, ale aby zároveň dokázal v pravý čas sevření obnovit a prudce škubnout.
„Vypadni!“ zahřímal přiškrceně starší z bratrů, když zděšeně zíral na odtrženou polovinu fotografie ve své ruce.
Vypadni? A to je jako všechno? Přetrhl mu momentku, s níž pod polštářem v trapné naději roky usínal a to pako se na víc nevzmůže? Vypadni... Ne! Asuma se na bratra vzpupně podíval, aby dal jasně najevo, že jeho pokoj nemíní jen tak opustit.
„Hned!“
A to ho má jako přesvědčit? Křečovitě přitlačil své hole k zemi. Odsud se prostě nehne! Akeda si ho změřil pohrdavým pohledem a odvrátil se od něj. V Asumovi se vzedmula vlna hněvu. Kdo si, ksakru, myslí, že je - takhle ho přehlížet? Potřeboval mu ublížit. Zoufale chtěl, aby ten zmetek trpěl a zničení jeho ubohé památky rozhodně nebylo dostatečně uspokojivé. Se zrychleným dechem sledoval bratrova rozložitá záda, kterak se od něj vzdalují, nadzvedl hůl a máchl.
„Přeskočilo ti?“ křikl po něm zděšeně, když se jeho chabému útoku bez problémů vyhnul. Ale to už Asuma odhodil hole a vrhl se po něm pěstmi. Balancoval na jedné noze a snažil se odhadnout, kam ten srab uhne příště. Vytáčelo ho, že musel své boxery nechat u vstupních dveří. Žádné zbraně v domě - další zpropadené otcovo pravidlo! Kdyby je mohl použít, ten blbeček by neměl šanci.
„Vzpamatuj se, Asumo!“ snažil se mu domluvit, když už se prouhýbal až do rohu místnosti. Byl v pasti a věděl to. Teď to přijde! Asuma se napřáhl a jeho pěst bolestivě narazila do stěny, kterou poničila. Jak to udělal? Když ho vycítil za svými zády, zmohl se jen na jedinou myšlenku. Během okamžiku ležel tváří k zemi a ruce měl zkroucené v bolestivém úhlu. Jak mohl tohle dopustit? Do hajzlu!
„Pokud se nemýlím, tvůj pokoj je až na konci chodby,“ ozvalo se chladně ode dveří.
„Jistě,“ zaskřípal zuby, když ucítil, jak bratrovo sevření povoluje. Několikrát se zhluboka nadechl, aby zmírnil vztek, který mu napínal žíly k prasknutí, a když se od něj Akeda vzdálil, natáhl se pro berle. Bratrův náznak pomoci razantním gestem odmítl a nemotorně se postavil sám. Pohlédl na otce, který stál ve dveřích s rukama skříženýma za zády a tvrdým pohledem ho odsuzoval. Jeho! Jenom jeho! Potřásl hlavou a beze slova se prosmýkl kolem něj. Nechal Akedův pokoj za sebou a dlouhými skoky se řítil chodbou k vlastnímu. Když stanul přede dveřmi, jen špičkami prstů přejel po dřevění zárubni a pak nechal ruku rezignovaně klesnout. Téměř neslyšné kroky, které se k němu blížily, jasně oznamovaly, že nemá právo vejít.
„Asumo.“
Víc nebylo třeba říkat. Jedno slovo, jen jediné stačilo k tomu, aby pochopil, že bude trýzněn, mučen a přiváděn k šílenství nesnesitelně dlouhým monologem o tom, jak jen otec může být zklamán z vlastního syna. Tím slovem bylo vždy jeho jméno. Zajímalo by ho, jestli když mu ho dával, měl v úmyslu ho nakonec používat místo nadávky.
Pomalu se otočil, ale otec už za ním nestál. Tradičně ho očekával ve své pracovně. Nutkání neuposlechnout bylo značné, ale pud sebezáchovy přece jen převládl a tak se pomalu ploužil do zadní části domu. Tento příšerný večer bude ještě zatraceně dlouhý.