Když má srdce svoji hlavu 24

Čtyřiadvacátý díl – Blond spiknutí

„Co jsi to tady, prosím tě, prováděla?“ vybafla nedočkavě, lehce napomínavě Ino, jakmile mi předala kelímek s kouřící, voňavou černou kávou a v předzvěsti diskrétního rozhovoru si přitáhla blíž nepohodlnou židli, jimiž byla spolu s kulatými stolky vybavena nemocniční kantýna.
„Nikdy mě nepřestane udivovat, jak se v týhle vesnici drby rychle šíří,“ povzdechla jsem si konsternovaně, nesouhlasně přitom kroutíc hlavou.
„Heh? Víc k tomu neřekneš?!“
„Co chceš slyšet?“ Věnovala jsem jí bezradný, sebemrskačský pohled.
„Já nevím,“ rozhodila afektovaně pažemi. „Třeba co jsi sledovala vyškrtnutím se ze seznamu účastníků? Stát se Jouninem jsi přece vždycky chtěla. Posouvat se ve funkci medičky pořád kupředu…“ I přes důvěrný šepot jsem v tom naléhavém, vemlouvavém tónu rozpoznala slabý odstín nepochopení. Popravdě, ani jsem nečekala, že by tomu rozuměla. Možná se dokázala vžít do mé situace, ne však do niterních, těch nejhlubších a nejzásadnějších pocitů.
Opřela jsem se loktem o desku stolu, položila si bradu do dlaně a zadumaně stočila zrak k oknu.
„Říkala jsem si, že není kam spěchat. Mohla bych si zkoušku odložit a mezitím zkusit pozici lékařského ninji v ANBU. Prostě vypadnout na nějaký čas z Konohy.“ S úmyslem udržet toto téma v čistě teoretické rovině, pokrčila jsem vágně rameny.
„To je ta největší blbost, jakou jsi kdy vypustila z pusy!“ setřela mě v mžiku prudce, až jsem sebou cukla. „Posloucháš se vůbec? Vždyť jsou najímáni převážně na zabíjení lidí.“ Hm, tolik ke klidnému, spekulativnímu postoji.
„Členové zdravotní složky ne,“ odvětila jsem nabubřele.
„Ještěže tomu Tsunade-sama učinila přítrž hned v zárodku,“ rokovala si bez pozastavení zarytě dál. „Co tě to popadlo na ni takhle neurvale ječet uprostřed chodby a pak se téměř na život a na smrt porvat se Sasukem-kun? Zdá se mi, že se teď nějak nepřirozeně hrbí,“ pronesla po hlasitější výčitce maličko lítostivě, jako by tímto mizivým handicapem dřívější mstitel ztratil na své pověstné božskosti. Pod ohromnou tíhou zahanbení jsem se zády zavrtala do opěradla, zatímco očima jsem lustrovala nepravidelnou mozaiku kachlíkové podlahy.
„Všechno se na mě tak najednou sesypalo. Měla jsem menší záchvat vzteku,“ pověděla jsem na svoji obhajobu váhavě, což kamarádce v nevěřícím gestu vyneslo obočí do nevyčíslitelných výšin.
„Menší?! Hospitalizovali tě s těžkým otřesem mozku, vychýleným obratlem a naštípnutou klíční kostí.“ Nepříjemně jsem se pod decibely jejího zvýšeného hlasu zavrtěla. Byla jsem vděčná, že sem v tuto odpolední hodinu moc lidí vysedávat nechodí. Stejně to už většina věděla. Můj barvitý výstup s Hokage se přehrával víc než největší trhák místního ochotnického divadelního souboru.
Nejspíš by mě nijak zvlášť nevyvedlo z míry, kdyby přišli s nabídkou role nějakého vyšinutého agresora.
„Já vím, opravdu mi to nemusíš připomínat,“ prskla jsem krapet dotčeně.
Nikdy v životě jsem se před Pátou takhle nestyděla, jako ono ráno po probuzení na lůžku. Když jsem se rozkoukala, a především rozvzpomněla, okamžitě jsem se jí začala omlouvat, nýbrž ona mé pokorné blekotání s úsměvem bodře odmávla do autu.
„Já se nezlobím, Sakuro. Vlastně mě tvoje ohnivá reakce docela potěšila, tedy potom co jsem překonala nutkání s tebou pořádně zadrbat.“ O krok přistoupila a tajuplně se ke mně naklonila, načež v mírnější tónině pokračovala: „Ukázala jsi totiž, že Naruta skutečně miluješ a jsi ochotná se kvůli němu vzdát svých cílů, které máš takřka nadosah. To je obdivuhodné. Nezapomeň ale, že on to má zrovna tak. Je dospělý a má pevně postavené priority, měla bys ho nechat, aby se rozhodl sám.“ Svou řeč se skrytým poselstvím ´Nedělej víckrát podobný voloviny´zpečetila utvrzujícím kývnutím a po mateřském poplácání opustila pokoj.
Vnímala jsem, jak se mi při vybavení jejich slov opět hrne krev do tváří, sklonila jsem proto hlavu a prostřednictvím rukou objímajících teplý nápoj se snažila setřást ten otravný, úzkostný neklid. Moc to nefungovalo. Částečnou vinu za to nesl Inin zpytavý kukuč, jímž mě pečlivě probodávala. S určitostí pracovala na rozluštění mých na plné obrátky šrotujících myšlenek.
Trochu jsem se napřímila, sbíraje rozprchnutou sebedůvěru a odhrnula si z čela neposlušný pramen.
„Dost už o mých výstřelcích. Jak bylo v Suně?“ otázala jsem se s nevinným výrazem. Jednak jsem chtěla změnit probíraný námět, hlavně však nenápadně zjistit, co se tam dělo a zdali o mně Naruto náhodou nemluvil. Jestli to prokoukla, nedala na sobě nic znát.
„Chaoticky,“ sdělila mi, přendávaje si nohu přes druhou. „Byl to blázinec. Zezačátku jsem byla celkem vyklepaná, že něco zvořu, ale pak jsem se do jednotlivých zákroků ponořila a užívala si tu důležitost. Byly jsme se Shizune-san za machry. Nakonec za námi posílali i uchazeče z jiných vesnic, protože jejich medici nestíhali nebo nebyli na srovnatelné úrovni. Takže bych ti měla poděkovat za příležitost, Čelisko.“ Na její sladké uculení jsem pouze tupě přikývla.
Nejenže nepodala informace, po nichž jsem prahla, ještě způsobila, že mě kdesi uvnitř hrudního koše popíchl osten závisti. Kvapem jsem ho sklepala, neboť jsem Ino přála jen to nejlepší, navíc mi souhlasem s výměnou prokázala velkou službu. Pokřiveně jsem se na blondýnku usmála a raději se napila, aby si to nevyložila špatně.
„Jo, hádej, kdo se přijel podívat,“ vyhrkla znenadání. Samým úlekem jsem se zakuckala, ba ona na můj tip stejně nečekala.
„Dcera lorda Daimyo, Kiyone.“
„Oh,“ vypadlo ze mě přidušeně. Znovu jsem si lokla a decentně si pročistila hrdlo.
„Netušila jsem, že holduje tomuhle druhu aktivit.“
„Asi moc ne, prý ji vyslal tatíček. Chudák holka, nemá to s tím páprdou jednoduchý. Nemít ty snobský manýry, byla by i fajn,“ dodala, když uzřela mé rádoby soucitné zašklebení.
Paráda! Zatímco já jsem si tady navzdory černému svědomí dopřávala luxus v podobě křehké fantazie a představovala si náš společný pobyt v Písečné, ona s Narutem trávila skutečné, hmatatelné chvíle. I kdyby to dělala na otcův popud, z vlastní zkušenosti jsem věděla, jak snadné je se do toho paka zamilovat.
Pravděpodobně jsem se nevědomky dost škaredě zamračila, jelikož se Ino upřímně rozesmála.
„Věř mi, nemáš se absolutně čeho bát, nedostala nejmenší šanci,“ uklidňovala mě s doznívajícím smíchem. „I my jsme s Narutem prohodili stěží pár vět. Byl Kazekageho čestným hostem a taky se mu podle toho věnoval; plus měli evidentně spousty věcí k řešení. Temari se zmínila, že mnohdy diskutovali i celé hodiny.“ Následoval významný pohled. Samotnou mě dřív napadlo, že ta návštěva může mít větší politickou váhu, než se nezasvěceným jevila.
Nad kamarádčinou horlivostí jsem protočila oči v sloup a vyklopila do sebe zbytek vzpružujícího moku.
„Když nad tím uvažuju, celkově byl takový nemluvný, nebyla s ním žádná sranda.“ Ze stylu projevu jsem s přehledem poznala, kdo je za to zodpovědný. Ulevilo se mi a zároveň se tak podivně stáhly vnitřnosti pod náporem dotírajícího smutku. Tohle mělo být pro Naruta konečně šťastné roční období, krucinál!
„Díky za pozvání, Prasečino. Měla bych běžet, slíbila jsem, že jednou přijdu na večeři včas. Vládne teď u nás poměrně hustá atmosféra, tak nechci zbytečně provokovat,“ vyložila jsem nepřikreslená fakta o soužití s mými zploditeli. Naštěstí do toho nešťourala, rozloučily jsme se a já se nenadšeně vydala do rodné, chudší čtvrti. Třebaže jsem neměla náladu se družit, aspoň už jsem neřvala na všechny kolem a nesabotovala úsilí vylepšit rodinné vztahy.
„Jsem doma,“ zvolala jsem z chodby, kde jsem se soukala z bot.
„Umyj si ruce a pojď se najíst,“ ozvalo se z kuchyně. Jsem snad malý dítě? Nicméně jsem to nekomentovala a zamířila do koupelny.
Když jsem usedla na židli, měla jsem již naloženo. Mlčky jsem se pustila do jídla.
„Vím, že jsme nikdy Vánoce moc neslavili,“ spustila po několika minutách ticha mamka, „ale říkala jsem si, že bychom letos mohli udělat výjimku… Po všech těch zažitých hrůzách si ten den užít, odložit stranou povinnosti a vychutnat si blízkost těch nejbližších. Co vy na to?“ Všimla jsem si, jak v prstech nervózně kroutí hůlkami, bylo to pro ni důležité.
„Výborný návrh, miláčku,“ ocenil svou choť neprodleně taťka a povzbudivě jí sevřel volnou levačku ve své.
Z knih mi bylo známo, že některé vzdálené země tento svátek prožívají mnohem zapáleněji, zdobí stromek a pečou cukroví, příbuzní se sjíždějí z širého světa, kupují si drahé dárky a dodržují různé tradice. U nás to tak fanaticky neprobíhalo. Byli jsme zvyklí posedět u vybranějších pokrmů, popovídat si a obdarovat rodinné příslušníky malou drobností. I když jsem v poslední době od přátel a známých slýchávala identické úmysly, což byl dozajista výsledek kruté války.
Detekovala jsem na sobě pohledy rodičů, dožadovali se vyjádření.
„Proč ne,“ řekla jsem prostě. To nějak přežiju.
Mé kladné hodnocení mezi nimi spustilo živou debatu a spřádání plánů, umyla jsem tedy nádobí, vymluvila se na únavu a odklidila se do pokoje. S hlubokým povzdechem jsem potmě otevřela dveře na balkon a málem šlápla na cosi položeného u prahu.
Zmateně jsem se rozhlédla po ulici a pak se sehnula, s pootevřenými ústy jsem zvedla kytici usušeného polního kvítí. Rázem mi docvaklo, od koho jsou. S nebezpečně tryskem se ženoucím tepem jsem k nim zasněně přičichla a ochranářsky si je přitiskla na hruď.

Přimáčkla jsem se na chladící pult, aby kolem mě mohla projít početná nakupující rodina, a vytočeně jsem zaskřípala zuby. Poslat mě do krámu den před Vánoci bylo od mamky vskutku šlechetné gesto, beztak to, se záměrem se pomstít za mé nevybíravé chování, udělala schválně.
Sice na dveřích viselo upozornění o zítřejší zkrácené otevírací době, to ale snad ještě neznamená, že musí všichni sborově zešílet! Letos to spoluobčané opravdu pojali nějak svátečněji. Dokonce i do úmoru pracující taťka se rozhodl zavřít podnik už v poledne, na čemž se zaručeně podepsal neodolatelný vliv jeho přesvědčivé ženy.
Postavila jsem se na špičky a přes nejspíš zapomenutou ratolest zbožně okukující sladkosti se natáhla k vrchní polici pro sojovou omáčku. Zbývaly tři položky.
Zabořila jsem nos do naškrábaného seznamu, pokoušeje se rozluštit podle mého neexistující znak a s vidinou blížícího se nadechnutí čerstvého vzduchu jsem se chtěla přesunout do vedlejší uličky ke konzervám. Zahloubaná v těch podivných hieroglyfech jsem zabočila za roh a vtom ramenem i částí trupu do někoho tvrdě vrazila.
„Oh, omlouvám se,“ vysoukala jsem ze sebe dezorientovaně. Vždyť tam před chvílí ta oranžová věc nebyla.
„Ugh, Sakuro-chan,“ hekl stejně zaskočeně.
Hlava mi samovolně, svižně vystřelila vzhůru, takže hrůzou vypoulené oči dopadly na Narutův vlídný, nyní usměvavý obličej. Ochranná čelenka tentokrát bránila neposedným vlasům v čeření těch ke smočení nabádajících tůní; nezastíněné o to víc vynikly.
Přerývavě jsem se nadechla, po předloktí, šíji a celé délce páteře mi neprodleně naskočila husí kůže.
Přestože jsme se sťukli, stáli jsme poměrně blízko, neodolala jsem a malým douškem nasála onu nezaměnitelnou vůni. Mé chřípí právě dostalo předčasný vánoční dárek. Začalo mě polévat horko.
Potící se levačkou jsem pevně stiskla uši košíku a nervózně přešlápla. Poučena z předchozího pochybení v kanceláři, spěšně jsem odklonila zrak stranou; popoháněje stávkující mozek k vykoumání brzkého úniku, když mě Naruto naprosto šokoval.
Namísto odstoupení udělal krok vpřed a energicky se sehnul těsně k mým nohám. S tichým zasyknutím jsem zatajila dech a s očima navrch hlavy zděšeně sledovala, jak se natahuje k lýtku. Nebyla jsem schopná absolutně ničeho, jen jsem tam opařeně stála a čekala. Obávaný hřejivý dotek však nepřišel.
Během zlomku vteřiny bylo po všem, charismatický blonďák se opět tyčil přede mnou, i když ve vzdálenosti sotva půl metru, a podával mi sebraný papírek, v němž jsem bezpečně poznala sepsaný nákup. Asi mi při té kolizi vypadl. Trapas!
„Pro jahodový kompot jdeš špatně, nedávno tyhle suroviny přestěhovali támhle, do zadní sekce, protože se tak často nedoplňují,“ poradil mi měkce, poukazuje na onu záhadnou položku.
S oněměle pootevřenými ústy jsem pomalu zvedla hlavu…a stalo se to znovu. Podívala jsem se, chytila se do spředených sítí, coby velmi zapálený astrolog přitahovaný neviditelnými spoji jednotlivých hvězd, tvořící unikátní souhvězdí.
„A-ha,“ vydechla jsem omámeně. Dočista uhranuta těmi nádhernými nebesy jsem hmátla po ztracené nápovědě, přičemž jsem se neúmyslně dotkla jeho prstů. Rázem se mnou prohnala mocná elektrizující vlna, přesto jsem neucukla.
„Chodím sem často, jelikož mají nejlepší instantní ramen,“ vysvětlil svůj přehled maličko přiškrceně, nechal ruku ze seznamu sklouznout podél těla a nepatrně ucouvl. Poté, co mě opustil ten zvláštně intenzivní pocit, jsem si všimla, že v náručí svírá čtyři různorodé kelímky.
„Ino říkala, že v testu všichni prošli, Konohamaru dokonce bez závažnějších problémů, to je skvělá bilance.“ Konečně mě trkla nějaká souvislejší věta, o níž se nebyla ostuda podělit.
Nepojmenovatelná síla mně jaksi najednou nedovolovala odejít.
„Jo, bylo to dost nostalgický, zavzpomínal jsem na Les smrti a naše starý protivníky z arény. Teď mi to přijde strašně dávno,“ připustil poněkud sklesle.
Robustní nakupující pán v tom malém prostoru zavadil o vyčnívající koš, jenž mě bolestivě dloubl nad koleno, ohlédla jsem se po něm a po laxně odbyté omluvě kývla, že se nic neděje, neboť periferní vidění záhy přesunulo pozornost zpět na Naruta.
Koutkem oka jsem zaznamenala, jak se nepostřehnutelně o kousek vypjal na palce, natáhl krk a zvědavě zamžoural kamsi k mému límci. Pokouší se nám civět do výstřihu?
Než jsem stihla udělat něco neuváženého, naštěstí mi docvaklo, co hledá. Nejspíš se mu podařilo zmerčit vylézající dílek kožené šňůrky nesoucí darovaného lišáka, poněvadž se spokojeně usmál, vlastně se celý tak nějak rozzářil, až jsem začala nezastavitelně rudnout.
Pitomec.
„S dovolením.“ Další zákazník se dožadoval volného průchodu.
„Já… musím už jít,“ vykoktala jsem, vymlouvaje se na tlačící se davy. „Promiň.“ Stylem kluzkého úhoře jsem se vmáčkla do fronty a s planoucími tvářemi zamířila k pokladně.

Nabodla jsem poslední kolečko sušeného pomeranče, po krátkém přemítání o jeho umístění jsem ho pověsila na vrchní větvičku rostoucí z bambusového kmene, jež byl spolu s mnoha vyparáděnými kolegy vtěsnaný v úzké ozdobné váze, a z povzdálí jsem s kriticky staženým obočím hodnotila odvedenou práci.
Byl Štědrý den, Tsunade-sama mi dala volno a já náhle nevěděla, jak s nabytým časem naložit, tak jsem se dobrovolně pustila do dekorace.
Ne, že by mě to nějak extra bavilo, spíš jsem se potřebovala zaměstnat. Mamka plácala cosi v kuchyni, zatímco vůdce rodiny od oběda dřímal v křesle s rozloženými novinami. Přišel upachtěný z pekárny, tak jsme ho nechaly odpočívat.
„Už na to kašli, vypadá to báječně. Pojď si s námi sednout do obýváku, upekla jsem sušenky,“ lákala mě hostitelka, nakukující do chodby s podnosem v rukou.
Přikývla jsem a odevzdaně ji následovala do místnosti. Nechtěla jsem vypadat otráveně, od samého rána jsem se však nedokázala naladit na její sváteční náladu. Přestože jsem byla prakticky bez povinností, nikdo mě nehonil ani nebuzeroval, v břišní oblasti jsem pociťovala takovou podivnou horlivost, nedochvilnost, jako bych měla někde být. Nevydržela jsem klidně na jednom místě.
Vsunula jsem si do pusy křupavou placku a zády opřená o gauč se usadila před televizi.
Předstírala jsem, že mě zaujal probíhající pořad a občas se zapojila do debaty, abych se vyhnula případným výtkám, ve skutečnosti jsem však byla duchem mimo.
Myslela jsem na Naruta. Dumala jsem nad tím, co asi dělá, jestli je sám nebo se sešel s někým z přátel, zda se večer vypraví do Ichiraku či si načne jeden ramen z pořízených zásob. Měla jsem bývala poprosit Sasukeho-kun, aby se u něho zastavil.
Onen neposedný pocit se zdvojnásobil. Rozohněně jsem se zvedla a trochu zoufale se rozhlédla po nějaké činnosti.
„Dojdu uvařit ještě čaj,“ oznámila jsem rodičům a uchýlila se k plotně.
Nakonec jsem s taťkovou pomocí vyluštila křížovku, dovyšívala staletí netknutý obrázek, nutno podotknout, že výsledek byl příšerný, pomohla s přípravou vánočního dortu a prostřela k honosné večeři, kterou jsem absolvovala v lehkých mrákotách, načež jsem skončila znovu před tou ohavnou barevnou bednou.
Nepokojně jsem si prsty žmoulala ukazováček druhé ruky a nevraživě civěla na ukřičenou reklamu, když vedle mě zaúpěla péra letité pohovky.
„Víš, že můžeš kdykoli odejít, já už to mamince vysvětlím,“ řekl laskavě, přičemž mi povzbudivě stiskl rameno. To mě probralo z transu, napřímila jsem se a roztěkaně zamrkala.
„Co? Já… není kam. Nechci nikam jít,“ ujistila jsem ho pevným hlasem.
„Vážně? A já bych přísahal, že tě to táhne za jedním sympatickým, mladým mužem,“ pokračoval opatrně v domlouvání. Nešťastně jsem zavrtěla hlavou a skousla si spodní ret. Ještěže ten krám nevydával mnoho světla a na konferenčním stolečku plápolala akorát malá svíčka.
„Ničí mě, když tě vidím utrápenou,“ zašeptal bezradně. Zhluboka jsem se nadechla, unaveně si promnula čelo, přičemž jsem současně setřela i vytékající slzu, a s úsměvem se k němu otočila.
„Neboj, jsem v pořádku. Vždyť mi nic nechybí. Musím si to jen všechno ujasnit a zase se vrátím do normálu, slibuju.“ S těmito slovy jsem vstala, mlaskavě ho políbila na tvář a s přáním dobré noci jsem vyklusala schody do pokoje.
Párkrát jsem ztraceně přešla ode zdi ke zdi, pak jsem sebou zmučeně plácla na postel, abych si vzápětí nezaujatě listovala fotoalbem zachycujícím mě ve věku před akademií.
Nevrle jsem zaklela a došourala se k oknu. Chvíli jsem fascinovaně zírala na skvostně osvícenou vesnici, výlohy byly ohraničené blikajícími žárovičkami, z několika oken problikávaly zlaté hvězdičky a na kage budově byl naaranžovaný třpytící se déšť. Bylo to dech vyrážející.
Neodolala jsem a vystoupila na balkon do chladné noci. Opřela jsem se o betonové zábradlí, hojně se kochala tou malebnou podívanou a palcem zamyšleně přejížděla po vyřezávaném přívěsku. Přenesla jsem váhu na druhou nohu a o něco na zemi zavadila. Krve by se ve mně nedořezal. Těžce jsem polkla a roztřesenou pravačkou sebrala drobnou, sametovou krabičku převázanou stuhou. Po odklopení víčka ve mně explodovala obrovská bomba rozlévající se radosti, na rudé podložce si hověl prostý, obyčejný kámen ve tvaru srdce. Rozechvěle jsem si přitlačila dlaň k ústům a uvolněně se rozbrečela.

Yamanaka Ino, jež se z bojácného poupátka rozvinula v překrásný, sebevědomý a v každé společnosti dominující květ, byla známá pro svou houževnatost, zapálenost i umanutost. Na světě existovala pouze hrstka věcí, které seznala za nedosažitelné. A záležitosti týkající se lásky k nim rozhodně nepatřily.
Osobitým, vlnícím se způsobem kráčela po chodbě k pracovně Hokage, z níž k ní stále hlasitěji doléhaly roztrpčené hlasy.
„Já vím, že slavnost na přivítání Nového roku byla již každoroční tradicí, letos si to kvůli financování Jouninských zkoušek jednoduše nemůžeme dovolit,“ argumentovala Pátá, dle použité tóniny dosti vyhozená z kramflíků.
„A co máme my, obchodníci, s nějakou hloupou ninja zkouškou společného? Přijeli jsme sem potěšit lidi, bavit je, obohatit je o prvotřídní zboží a vy na nás vybalíte, že se nic konat nebude?!“ rozčiloval se zvučným barytonem neznámý muž.
Zvídavá, všemožné klepy shromažďující uživatelka jutsu přenosu mysli se zastavila před pootevřenými dveřmi a obezřetně jukla dovnitř.
„Věřte, že mě to doopravdy mrzí. Sama mám *Ošógacu moc ráda, jenže po poválečných výdajích je kasa téměř prázdná a sponzoři se nám sehnat nevede,“ snažila se výtečná medička uklidnit rozčepýřeného vyslance potulných prodejců.
Neměla ve zvyku neslušně odposlouchávat, užuž se chystala otočit na patě a tiše odpochodovat, leč vtom se jí v hlavě zrodil dokonalý nápad.
Zadumaně si prstem několikrát poklepala na bradu, pak si odhrnula ofinu, uhladila dlouhý, kolem šíje se vinoucí culík a odhodlaně zaťukala.
„Ino, jsem uprostřed jednání,“ napomenula ji po vstupu Hokage káravě.
„Já vím a moc se omlouvám. Ale měla bych návrh, který by tuhle zapeklitost vyřešil, plus by pomohl dát dohromady dva nešťastné milence,“ řekla v hádance a čekala na zpětnou reakci. Blondýna, usazená za masivním stolem, se na ni mírně zamračila, načež se s tázavým výrazem obrátila na stojící Shizune, ta jen zmateně pokrčila rameny.
„Ještě situaci přehodnotím a zajdu za vámi, zatím zbytečně nešiřte negativní zprávy. Děkuji.“ Poté, co se elegantně zbavila náhlou změnou zaskočeného čtyřicátníka, upřela na dívku své oříškové oči plné zaujetí.
„Promiňte, já… nedopatřením jsem zaslechla-“ Tsunade její blekotání zarazila autoritativním mávnutím pravačky, kterou si posléze ze strany čelisti podepřela hlavu.
„Čert to vezmi, přejdi rovnou k jádru problému.“
„Dobře. Dejme tomu, že investujeme zbytek peněz, určených na uspořádání Jouninské zkoušky, do slavnosti a výdělkem získáme dostatečné množství prostředků na uskutečnění obojího.“ Odmlčela se, aby přítomné ženy vstřebaly předložené informace, nýbrž se setkala pouze s nechápavými pohledy.
„Jak?“ zeptala se černovláska.
„Tombolou. Tombolou, v níž bude hlavní cena natolik lákavá, že se po lístkách zapráší rychleji než po brambůrkách z Choujiho pytlíku.“
„A jaká by ta cena podle tebe měla být? Nemůžeme slíbit nic v závratné částce, co by navnadilo tolik soutěžících, aby se taková akce vyplatila. A za co bychom pořídili ostatní výhry?“ spekulovala legendární Sanninka značně skepticky.
„V tom je ten vtip. Nestálo by to vůbec nic. Hlavní cenou totiž bude polibek hrdiny Vesnice ukryté v listí.“ Pro lepší efekt se zasněně zahleděla z okna a s každým vyřčeným slovem ve vzduchu posunula ruku, jako by v bulvárním plátku četla imaginární, peprný novinový titulek.
„To je…“
„Vychytralé a lstivé,“ dořekla za asistentku Tsunade, přičemž se jí na tváři roztáhl ďábelský úsměv.
„Na to Naruto nikdy nepřistoupí,“ připomenula spiklenecky se culícím blondýnám.
„Nemusí se to do poslední chvíle dozvědět, má teď jiné starosti. Navíc jedeme před koncem roku na sraz Kágů, což vám poskytne ideální příležitost na přípravu.“
„Myslím, že ho dokážu zpacifikovat, kdyby se to provalilo. Stačí zmínit dosažení Sakuřiny žárlivosti.“ Byla si vědoma, že je to vůči kamarádce nefér, její neměně zbědovaný stav jí však už lezl na nervy, rozchod, i když vynucený, od začátku neschvalovala. Ze spojence v podobě obdivovaného mistra byla radostí bez sebe, ten plán nemůže zkrachovat.
„Zdá se, že v týmu deset není Shikamaru jediný génius,“ ocenila Ino uznale Pátá.