Pouta - 5

5.

Stáli za vesnicí a připravovali se na odchod. Ani jednomu se nechtělo pryč, ale pokud nechtějí, aby jim zabili kamaráda, tak budou muset zrychlit.
Sasuke se zhluboka nadechl studeného ranního vzduchu. Nechtěl se otočit na vesnici, která ještě klidně spala za jeho zády. Na to, jaký tu byl včera hluk a zábava, působila nečekaně klidně. Včera toho snědl víc než za poslední týden dohromady. Sledoval, jak umělci hrají a předvádějí divadlo a návštěvníci tančí. Musel uznat, že se bavil a něco takového potřeboval. Nebyla na to sice ta nejvhodnější doba, ale určitě si to někdy zopakují. To z něj doopravdy včera vypadlo? Že to musí zopakovat? Sakura to buď nepostřehla, nebo se rozhodla k tomu nevyjadřovat a za to ji byl neskonale vděčný, ale uvolnila se. Snad poprvé za život ji viděl takhle klidnou a spokojenou, a když ji skupinka dětí vytáhla k tanci, tak se dokonce přistihl, že se usmívá. Včera jí řekl, že se změnila a tehdy tomu moc nevěřil, řekl to spíš proto, aby ji uklidnil a donutil ji, se vzpamatovat. Potřeboval Sakuru, která mu jednu natáhne, když udělá hloupost ne tu, která jen brečí a stěžuje si. Musel uznat, že za tu dobu, kterou spolu strávili – byla jiná. Ne tak citlivá, ani ubrečená. Snad poprvé od ní slyšel nějaký názor, nebála se ho za něco zkritizovat, a když ho včera nešikovný barman polil saké, tak se mu dokonce i pár minut smála a nezaplašil ji ani jeho vražedný pohled. Její smích ho donutil nakonec se zasmát taky.
Podíval se po ní, jak se unaveně, zachumlaná v plášti, vleče do kopce k lesu. Zamířili zpátky ke Konoze. Jeho odhodlaný krok najednou zadrhl, a kdyby se nedonutil udělat další, zůstal by stát a nejspíš by se už nepohnul. Kdykoliv se jeho úmysly ubíraly směrem k vesnici, tak se skoro zaseknul. Přestože mu Naruto i Kakashi řekli, že je tam vítaný – neměl ten pocit. Nikoho tam neměl, nikdo na něj nečekal.
„Sasuke-kun, pospěš si. Naruto se sám nezachrání,“ zavolala na něj Sakura, když se vyšplhala k okraji lesa. Přidal.
Běželi lesem, jeho chakra na tom nebyla nic moc, uvolňovala se pomalu, ale to nejnutnější měl k dispozici. Šel za chakrou mužů, které za tu krátkou dobu poznal, kde bude jeden, budou i další. Zjistil, že se rozdělili na tři skupiny, jejich množství nedokázal odhadnout, ale měli aspoň něco – cíl. Důležitý byl faktor překvapení, nemohl použít ninjutsu, ale Sakura měla pravdu. Na to, aby zmlátil pár pitomců, ji nepotřeboval, a navíc teď díky Sakuře byl ve stoprocentní formě. Když je budou likvidovat jednoho po druhém, neměli by působit problémy.
Sakura se rozhlédla na obě strany, pak trochu přidala a vyhoupla se do korun stromů. Následoval ji. Někdo byl před nimi a oni nechtěli být zpozorování, ať už to byl nepřítel nebo ne. Dostal se před ni a ušklíbl se, když viděl její odhodlaný výraz. Jo, už to nebyla ta zbytečná Sakura a on už snad nebyl takový pitomec. Uchechtl se a ještě přidal do kroku. Skupinky se sice ještě nepohybovaly, ale to neznamenalo, že to tak bude nadlouho. Navíc se dostali hodně před ně. Jejich pozice je víc ke Konoze než k Sasukemu se Sakurou.
Sakura mu koukala na záda a snad poprvé v životě jí to nevadilo. Bude mu je krýt, stejně jak to řekl včera. Snažila se nečervenat, když si na to vzpomněla, ale nepamatovala si dobu, kdy by z něj vypadlo něco podobného. Mlčeli a konečně to nepůsobilo tak trapně, jako vždycky. Našli tu správnou rovnováhu, spolupráci a vyrovnanost. Nepřiváděl ji do rozpaků, kdykoliv na něj promluvila, přestala deset minut přemýšlet nad tím, než něco vypustí z pusy, aby ho náhodou nenaštvala a on začal na její dotazy nebo pokusy o konverzaci odpovídat. Včera se smál a za hodně dlouhou dobu to působilo upřímně. Usmála se. Byl šťastný, dokázal být šťastný z blbostí a to jí vnitřně uspokojilo. Není to ten kus ledu, který se od sebe snaží všechny odehnat a žít si v tom svém temném světě. Viděla ho, jak ho život baví a ona byla u toho.
Zvedl pěst, aby ji zastavil. Doskočila jemně vedle něj a přikrčila se. Jen ji ukázal před sebe dolů. Zamračila se, když se pokoušela najít nějaké známky pohybu, ale před sebou viděla jen les a skály.
„Tohle je zadní stěna jakési kamenné stavby, nejspíš tu předtím žil nějaký lesník nebo tak. Zepředu je vchod,“ řekl jí po chvíli Sasuke. „Vepředu jsou na stráži dva muži, ale tady to nikdo nehlídá. Nebojí se toho, že by je někdo překvapil zezadu, když je kryje ohromná masa kamene. Vezmeme to vrchem?“
„To zabere moc času,“ zakroutila hlavou. Nejspíš to nebudou takový pitomci, aby nečekali, že přijdou z vrchu a Sakuře připadalo, že to Sasuke moc dobře ví. Takže co plánoval? A navíc, proč se snaží, aby na to přišla sama.
„Jak je to široké?“ zeptala se po chvilce.
„To nevím, ale nebude to moc, část domu je schovaná vevnitř toho skaliska,“ odpověděl a pak se po ní podíval.
„Takže?“
„Zaklepeš?“ zeptal se jí a ona v jeho hlase slyšela pobavení. Na tváři se jí rozlil ďábelský úsměv a spravila si rukavici.
„Že váháš,“ odpověděla, seskočila ze stromu a rozběhla se ke skále. „Doufám, že jsi připraven,“ zeptala se, ale nečekala na odpověď a vši silou udeřila pěstí do zadní stěny hory. Ozval se praskot, dunění a pak zlověstné rány, když se stěna začala sypat. Sasuke máchnul katanou rozvířeným prachem a pak oba vstoupili do místnosti. Sakura všechny přelétla pohledem a všichni na ně nevěřícně zírali zaseknutí v tom, co právě dělali. Další dva muži se rychle vehnali do místnosti. Sasuke se podíval na Sakuru a jemně kývnul vpravo. Pochopila.
Zavířil se prach, když se oba rychle pohnuli. Sakura napravo, Sasuke nalevo. Ozval se jekot a křik, ale ten byl o chvíli přerušen ranami, třeskotem letících předmětů a kovového zpěvu meče. Tohle byl ten nejsilnější faktor překvapení, protivníci se stěží zmohli a nějaký odpor.
Sasuke procházel mezi rozmláceným nábytkem a těly sedmi nepřátel. Pokoušel se najít někoho, kdo nebyl v bezvědomí nebo mrtvý. Jeden se to pokoušel předstírat, ale marně, nesměl by se tolik třást. Sasuke ho popadl za límec a vytáhl do vzduchu.
„Kolik vás je?“ vypálil hned.
„N-nic vám neřeknu,“ vysypal ze sebe koktavě. Snažil se působit statečně, ale vůbec mu to nešlo.
„Sakuro?“ houkl Sasuke a ona se napřáhla.
„Fajn, fajn, můžeme se domluvit.“
„Ne, já ti povím, jak to bude. On se tě na něco zeptá a ty odpovíš. Když uvidím zaváhání, tak ti jednu vrazím. Jasné?“ naklonila se k němu a provrtávala ho pohledem. Muž přelétl pohledem po místnosti, na chvíli se zastavil v otvoru ve stěně, který udělala a pak zpátky k ní.
„Dobře,“ zahučel nakonec.
„Kolik vás je?“ zopakoval.
„Třicet.“
„A bojeschopných?“ přiblížil se k němu, protože se mu ten chlap nelíbil.
„Tak čtrnáct,“ zahuhlal skoro neslyšně, když se Sakura pohnula.
„Hm, máme půlku za sebou,“ prohodila Sakura zvesela.
„O co vám jde?“ zeptal se opět Sasuke a Sakuřinu poznámku ignoroval.
„Já nevím,“ zakroutil hlavou chlápek a jednu mu přiletěla. Sasukemu zůstal v ruce jen kus látky a se zdviženým obočím sledoval, jak chlápek přeletěl místnost, kde se zastavil o převrácenou skříň. Sakura zuřila.
„Tak se podívej, ty jeden parchante, ohrožujete mou vesnici a mé přátele a jdete po někom, kdo je mi velmi blízký. Pokud existuje něco, co mě dokáže naštvat, tak to, když někdo ohrožuje mou rodinu.“ Nepřítel na ni třeštil pohled a kvůli vyraženým zubům nemohl ani promluvit. Sasuke si ji prohlížel a přišlo mu, jakoby až teď objevil její ohnivou vůli. Snad se jednou rozhodne stát senseiem, protože by pro ty děti udělala cokoliv. Zarazil se a zatřepal hlavou, neměli čas, museli se zase pohnout dál.
„Mluvím pravdu,“ zahuhlal muž a vyplivl krev a nějaké zuby. „Najali nás kvůli tomu, abychom udělali ve Skryté Listové poprask, nic víc nevím. Pak jste přišli vy a priority se změnily. Měli jsme vás zdržet.“
„Je hezké, jak vědí, že nás dokáží jen zdržet a ne zabít,“ pronesl Sasuke, který se vedle ní z nenadání objevil. Nadechl se, aby se na něco zeptal, ale z ničeho nic se objevil shuriken, Sakura uskočila stranou a Sasuke se kryl, ale oni nebyli cíl. Hvězdice se zabodla doprostřed hrudi vyslýchanému. Ten zalapal po dechu, naposledy zachroptěl, a pak jeho tělo ochablo. Sakura se obrátila a viděla jak muž, který jej vrhnul, opět klesá k zemi, kde vydechnul naposledy.
„Sakra,“ zanadávala.
„Pojď, musíme jít,“ zavelel, popadl ji za ruku a táhnul ven. „Jsi v pořádku?“
„Ani jsem se nezapotila. Kudy teď?“ otočila se na něj a on jen ukázal nalevo. Rozběhli se a opět se vyšvihli do korun stromů. Sakura začínala cítit nervozitu. Blíží se ke Konoze a k nepříteli. Už je od nich dělí jen dvě skupinky, a když to půjde takhle dál, možná se dostanou do tmy domů. Nejistě se podívala na Sasukeho, který se teď mračil a zíral přímo před sebe. Chtěla vědět, co se mu honí hlavou. Na jednu stranu se těšila, až to budou mít za sebou, až zjistí, co se to tu děje a bude konečně klid, ale na druhou stranu to znamenalo, že odejde. Přemýšlela sobecky, tahle banda ohrožuje životy, ale bylo to poprvé, co se Sasukem byla tak dlouho sama. Celou dobu se snažila přesvědčit samu sebe, že už je minulostí, že ho nemiluje a že se posunula dál, ale tahle situace ji dala tvrdě najevo, že si to jen nalhává. On si to přece nezasloužil, tak proč by ho měla milovat. Choval se jako pitomec, ublížil hodně lidem, málem zabil Naruta a za to, co předvedl v Údolí Konce, měla pořád chuť mu jednu vrazit. Jedna její část byla šťastná, že je s ním a že i on našel klid, který se mu objevil v pohledu. Ale její druhá část byla strašně naštvaná a nejvíc chtěla vrazit pěstí té první. To opravdu byla tak pitomá, že ho milovala? Pořád? Jenže on jí to moc neusnadňoval, myslela si, že když se k ní bude pořád chovat stejně, tak jí to dojde, ale za poslední dobu se uvolnil a přišlo jí, že se i trochu otevřel. Už z něj nesálala ta temná, chladná aura, která ji skoro nutila jektat zuby a po včerejšku zmizela úplně. Jakoby roztál. Měl být pořád takový blb, aby jí ty emoce přešly místo toho…
Povzdechla si. Nevíš, co chceš, holka, zanadávala si. Je to tak lepší. Je lepší, když je spokojený a konečně bez té msty v duši a pokud to znamenalo, že bude pořád zamilovaná, tak ať. Bylo to důležitější.
Běželi pár hodin, prohodili několik vět a měla pocit, že i Sasuke se snaží nějak odlehčit náladu, která za poslední dobu nastala. Slavnost byla pryč a mise se vrátila. Snažila se v hlavě najít nějaké neutrální téma, ale všechno, co ji napadalo, by je akorát stáhlo na tenký led. Chtěla se zeptat, jestli byl u hrobu bratra, jestli se vrátí domů, jestli viděl někoho ze svého původního týmu, jestli náhodou někoho nepotkal, co plánuje dál. Nakonec se nadechla.
„Víš o tom, že se ozývají hlasy o obnovení policie?“ zeptala se a čekala. Trochu se bála jeho reakce, ale ani sebou netrhnul. Jen dál pokračoval v cestě.
„To jsem nevěděl,“ promluvil po chvíli.
„Kakashi-sensei to ale odmítnul,“ pokračovala.
„Proč?“ zeptal se s upřímnou zvědavostí.
„Říkal, že tahle pozice vždy patřila Uchihům a že to tak bude i nadále.“
„To se asi ještě načeká,“ pronesl a Sakura po něm střelila pohledem, čekala. „Než bude můj klan zase schopný dělat nějakou práci pro víc než jednoho člověka, tak to pár generací potrvá.“ Sakura se rozesmála.
„Co?“ zeptal se nechápavě a snažil se zjistit, co tak vtipného řekl.
„Nic, jen je hezké vědět, že máš pořád v plánu svůj klan obnovit,“ odpověděla mu.
„Uzumaki klan se teď asi hodně rozleze a někdo ho bude muset trochu krotit, aby omylem nezničil vesnici,“ řekl a i on se zasmál při představě spousty Narutů, pobíhajících po vesnici. Ještěže se nedožije doby, kdy bude vesnice plná obou klanů. Nejspíš to bude hodně nebezpečná parta. Sakura se usmála ještě víc. Plánuje se vrátit do vesnice. Tohle zjištění ji potěšilo ze všeho nejvíc. Neplánuje žádnou blbost, neplánuje se připlést k něčemu nebezpečnému. Jednou se vrátí domů, do Listové.
„Pozor!“ vyhrkl z nenadání a ji vytrhl z přemýšlení. Prohnal se kolem ní, strhl ji stranou a oba je přitiskl na strom. Zalapala po dechu, když zjistila, jak je blízko. Snažila se donutit vzpamatovat, ale její mozek se v tu chvíli odkrvil.
„Jsou pod námi,“ zašeptal a pak se na ni podíval. Nebyli od sebe vzdáleni na víc než deset centimetrů, do nosu ho udeřila vůně šeříku a ona se mu zahleděla do očí. Nasucho polkl a cítil, jak mu srdce bije o žebra. Zafoukal vítr a její vlasy jí zavířily kolem obličeje. Otevřela ústa, jen trochu.
Trhnul sebou a uhnul pohledem, protáhl se kolem ní a přitiskl svoje tělo na kůru stromu. Byl tak zabraný do hovoru, že si skoro nevšiml, že skupinka, kterou pronásledovali, se zatavila. Bylo jich tu jen šest a očividně se zastavili kvůli odpočinku. Seděli v kruhu a opírali se o okolní stromy. Za chvíli zase vyrazí. Sakura se protáhla kolem něj, aby se také podívala. Přidržovala se ho, aby nespadla a on se snažil myslet na nepřítele pod nimi. Poklepala mu na rameno a seskočila dolů.
„Shannaro!“ zařvala, když dopadla a udeřila pěstí do země. Ta za hlasitého hřmění popraskala a nepřátelé popadali mezi rozpukanou zemi. Udělala krok, ale v tom si něčeho všimla. Sasuke přistál vedle ní, ale ona ho srazila k zemi mezi pukliny zrovna ve chvíli, kdy okolím otřásl výbuch a kolem nich se vyvalily plameny. Oheň řval a oni se tiskli k zemi a doufali, že se to co nejdřív prožene. Sasuke se pokusil o Susanoo, ale to množství chakry se zmohlo akorát tak na kousek žebra. Jediné, co je krylo před plameny, byl kus hlíny, který nad nimi trčel po Sakuřině zásahu.
Jak rychle se výbuch objevil, tak zase zmizel. Sakura kašlala a snažila se vyškrábat na nohy. Sasuke už hleděl na kráter před nimi, pak se otočil a pomohl jí na nohy.
„To jsem nečekal,“ vysoukal ze sebe po chvíli zamyšleně.
„Byla to past, věděli, že přijdeme.“
„Tak na sebe nalepili výbušné lístky a odpálili se?“ zeptal se pochybovačně.
„Ne, spíš je k tomu někdo donutil.“
„Možná ten samý, díky kterému jsem se vrhnul na Tsuchikageho.“
„Možná,“ pokrčila rameny. „Málem z nás byl škvarek.“
„No, takovou smrt bych si teda nerad nechal napsat do složky,“ utrousil jízlivě a dál se rozhlížel po kráteru a ohořelých tělech. Sakura se uchechtla a drbla ho do ramene.
„No tak, umřít v obrovském výbuchu při záchraně kamaráda? Dobrý odchod ne?“ Ten se na ni podíval s otráveným výrazem, ale šťouchanec jí oplatil.
„Znám lepší způsoby jak umřít,“ dodal nakonec. Zasmála se a pak se znovu rozkašlala.
„Doufám, že to, co jsem vdechla, byl opravdu jen popel,“ zahučela mezi záchvaty kašle.
„Ty jsi nemožná,“ podíval se na ni s uchechtnutím a pak zakroutil hlavou. „Pojď, dva jsou dole, jeden zbývá.“