Matka - Část 1 - Síla

Bylo to tu.
Hinata ji cítila, jak se připravuje na cestu ven, pozdravit svět. V hrdle se jí zasekl knedlík a oči se naplnily slzami.
Bylo to tu. Její malá se konečně rozhodla přijít za nimi. Podívat se jim do očí, nadechnout se a zakřičet si z plných plic.
Další kontrakce. Tělo se jí stáhlo a napjalo, jako by měla prasknout v půli. Slzy tekly proudem a třesoucí se úsměv ohýbal rty.
Uvidí ji. Uvidí toho malého drobečka, co ji nikdy nenechal vyspat, nutil jíst kyselé okurky a nechal zvracet z vůně koblih.
Uvidí ji. Svou dceru.
Zatnula nehty do Narutovy ruky tak silně, že se jí za nimi začala hromadit jeho krev. Podívala se na něj. V bílém plášti a s rouškou přes ústa vypadal směšně. A i tak byl jedním z nejkrásnějších lidí, které kdy viděla.
„Hinato! Hinato, podívej se na mě.“
Studené dlaně uchopily její obličej a nasměrovaly ji k očím barvy první jarní trávy.
„Jsi tady? Jsi tu se mnou, Hinato?“
Hloupá otázka, proč by tu neměla být? Samozřejmě, že tu je, a za chvíli poprvé uvidí svoji nádhernou holčičku. Jen by se chtěla ještě chvíli dívat do Narutových modrých očí. Byly tak krásné. Jejich dcera je určitě bude mít taky. Bude celá po něm.
Ruce se vrátily a opět ji od pohledu na něj odtáhly.
„Hinato, poslouchej mě. Musíš se soustředit, ano? Soustřeď se. Teď chvilku počkáme. Počkáme a až ucítíš další kontrakci, zatlačíš, co nejvíc to půjde. Rozumíš, zlatíčko? Zatlačíš a bude po všem, dobře?“
Stačí, aby zatlačila, a uvidí ji? Uvidí svou malou?
Volnou rukou se zapřela a povytáhla se trochu do sedu. Slzy jí odkapávaly z brady a tělo se roztřáslo. Bylo to tu. Pohlédla do Narutových očí, které ji ani na vteřinu neopouštěly.
Konečně, říkala mu v duchu. Konečně je to tu. Bude z nás rodina.
Kontrakce se přiřítila jako přívalová vlna a Hinata křičela, jako kdyby umírala.
Síla ji opustila. Tělo se svezlo na lůžko, jako když se loutce přestřihnou provázky. Sálem se rozlehl dětský pláč.

Sakura přestřihla pupeční šňůru a vzala děťátko do náruče. Bylo tak maličké, celé pokroucené a zkrabacené, pokryté krví a smradlavým bílým mázkem.
Zahlédla, jak se skupina zdravotníků vrhla k Hinatě a pokoušela se uzdravit vše, co se dalo; Ino štěkala rozkazy jako šílenec. Ale to teď nebyla její starost.
Při porodech musí panovat striktní rozdělení rolí. Jedna polovina lékařů se stará o matku, ta druhá o dítě. A ona byla v té druhé.
Naruto s Hinatou trvali na tom, že jejich dítě musí odrodit ona. Nikomu jinému nevěřili tak moc jako jí. Už tolikrát je zachránila, co by se jim s ní mohlo stát?
Stiskla zuby tak silně, až ji rozbolela čelist.
Přece to samé, co všem otcům a matkám.
Opatrně dítě položila na vypolstrovaný dětský pult, připomínající měkoučký polštářek a nechala sestřičky, aby jej jemně opláchly a otřely žínkou, zatímco ona se usilovně bránila podívat na druhou stranu sálu. Ovšem zacpat si uši by bylo krajně neprofesionální.
V okamžiku, kdy se k nim přesunula slova jako „hemoragický šok“ a „nadměrné krvácení“, jí rezonovala v hlavě jako tón příliš napnuté struny.
Zaznamenala čas a vyplnila Apgar skóre k první minutě. Dýchání, svalové napětí i tep srdce dostaly devítku, ale u barvy kůže se raději uchýlila k sedmičce. Chlapeček vážil tři tisíce čtyři sta padesát gramů a byl dlouhý skoro padesát centimetrů; bude vysoký po tatínkovi.
Opatrně mu prohmatala hlavičku a změřila velikost fontanely, dávala si při tom nesmírný pozor, aby nezatlačila moc. Spíš jen jemně přejížděla prsty po černých vláskách. Za nějaký čas se chrupavkovitá část kosti spojí a vytvoří pevnou lebku, ale do té doby bude extrémně zranitelná. Zlehka nahmatala klíční kosti a ujistila se, že nejsou zlomené, jak se občas při porodech stávalo. Nakonec opatrně pootevřela droboučkou pusinku a zkontrolovala vnitřek úst. Spočítala prsty na nohou i na rukou, přejela dlaní přes bříško, záda, zadeček a klín.
Dítě bylo v pořádku. Živé a zdravé. Skoro.

Naruto pevně svíral ruku svojí ženy. Teď to byl on, kdo žádal o podporu a lásku. Ale jediné, co dostával v odpověď, bylo pomalé, tak moc pomalé zvedání a klesání Hinatina hrudníku. Její ústa zůstala zoufale němá. Hypnotizoval její tvář, jako by ji mohl svým pohledem přinutit žít. Každého mladého zdravotníčka, který se mu pokusil navrhnout, ať si jde odpočinout, málem zavraždil. Nebude překážet, udělá vše, co mu řeknou, vyřízne srdce z hrudi, jestli to bude třeba, ale ať se ho ani nepokouší žádat, aby odešel.
Očima zabloudil k Sakuře. Kryla mu záda. Tak jako vždy. S dojetím staženým hrdlem poslouchal, jak se místností šíří dětský pláč. Důkaz, že jeho syn je naživu.
Přejel pohledem k Ino. Byla napjatá. Z úst se jí linul neustálý příval slov, kterými zasypávala všechny bílé pláště, jak se snažila zachránit jeho ženu. V duchu si pořád opakoval, že ještě nikdo neřekl „připravit na převoz“, ale klan Hyuugů zařídil, aby tu dnes byla snad všechna chirurgická zařízení Konohy. Mohli by jí provádět transplantaci jater a on by o tom asi ani nevěděl.
Odvrátil se od toho chaotického výjevu a vrátil se očima k Hinatě. Vypadala tak slabě a křehce. Její pleť byla ze ztráty krve doslova křídově bílá.
Jemně pohladil hřbet její bledé ruky.
„Budeš v pořádku,“ zašeptal. Pak zavřel oči a připojil svůj hlas k Ino. Nemluvil k nikomu konkrétnímu. Jen prosil všechny bohy, co na světě jsou, aby mohla slyšet ten krásný dětský křik.

„Jak dlouho může trvat porod?“ zeptal se nervózně Kiba. Přestal pochodovat a místo toho zíral na zavřené dveře porodního sálu.
„Prvorodičky to mají klidně i na dvanáct hodin. Někdy víc.“
Přikývl, aniž by si uvědomil, že ho Shikamaru se zavřenýma očima stejně nevidí. Po chvíli dalšího zírání se otočil na patě a vrátil se zpět ke svému bezcílnému přecházení přes chodbu. Od jednoho konce kolem sálu až k sesterně na druhém konci. A pak zpátky.
A znovu.
Matně si všiml, že jeho pozici u dveří nyní zaujal Lee a nevědomky drbal Akamara za uchem. Ten se od chvíle, co dorazili, ani nehnul. Sedl si tam na zadek jako čestná chlupatá stráž a byl připraven zadávit kohokoliv, kdo se odváží vejít se špatnými úmysly. Sestřičky vřískaly jako pominuté, že „ sem zvířata nesmí“ a „co na to řekne vedení“, ale ani jedna z nich se neodvážila k osmdesátikilovému zvířeti přiblížit. Když se o tom pokusily promluvit s ním jakožto s majitelem, vcelku rychle jim došlo, že je mu to naprosto ukradené.
Nakonec zakročil iritovaný Hiashi a podstrčil vrchní sestře něco, co nebezpečně připomínalo balíček peněz. Velký balíček peněz. Klid, který vzápětí nastal, se téměř rovnal nirváně.
Jak se ukázalo, hrdý vůdce klanu také patřil k lidem, kteří z nervozity pochodují. A tak společně s Leem, TenTen, Kankurem a Konohamarem tvořili jakousi kočovnou společnost, která místo v oáze zastavovala u vchodu do sálu a drbala, hladila, případně jinak otlapkávala Akamara.
Zbytek posedával podél chodby na plastových židlích, každý pohlcen svým vlastním způsobem zvládání stresu. Nejlépe se to asi dařilo Kakashimu, který předstíral, že si čte. Jenže asi po třech hodinách všem došlo, že ještě neotočil jedinou stránku. Choujiho cesta klidu a míru zahrnovala spoustu jídla a pití, takže mu bylo přiděleno příhodné místo hned vedle automatu a koše, kterému postupně docházela kapacita. Kurenai iritovalo, jak se pořád zvedal, takže si sedla co nejdál od něj a předstírala, že spí. Bylo to k nevíře, ale nešlo jí to.
Kuriozitou potřebnou v každém takovém cirkusu se stal Gaara, který přejížděl pohledem mezi dveřmi, svým švagrem a svou velmi těhotnou sestrou. Výrazy vzteku a strachu střídal jako nějaký potulný mim. Ovšem nejzajímavější byla Nejiho, Sasukeho a Saiova reakce na stres; připomínala souboj pohledů na válečném tažení. Všichni tři zírali na vchod do sálu tak upřeně, až se Kiba divil, jak je možné, že ještě nevybouchl.
Znovu se zastavil u dveří a vystřídal tak TenTen. Ta se rozhodla opět na chvíli připojit k Nejimu a pokusit se ho alespoň trochu rozptýlit. Marně.
V týlu ucítil pohledy vražedné trojice, jak se skrz něj propalovaly do dveří, ale bylo mu jasné, že ho stejně nevnímají. Tak moc vykolejení všichni byli.
Hinata tam ležela už deset hodin.
Deset zatracených hodin.
Ježíši, Jozefe i Marie, jak tohle dopadne?

Narutovy modlitby ji doháněly k šílenství. Chápala, že láska jeho života je ironicky právě v ohrožení svého života, ale chovat se, jako kdyby měla dostat poslední pomazání? Už jenom kvůli tomu by se Ino probrala a jednu mu vrazila.
Jenže Hinata se neprobrala.
„Kapesník,“ vyštěkla a jedna z hbitých sestřiček jí okamžitě otřela čelo. Hodný poskok.
Pracovat s chakrou je samo o sobě dost jemné a komplikované umění, ale uzavřít chakrovou díru kolem epicentra dělohy? Když se pacientce hrabali mezi nohama naprostí idioti? To bylo sakra nemožné.
Na tohle tu měla být Sakura. Říkala jim to. Ona byla v těchhle věcech lepší. Nebo ještě líp; Tsunade. A koho zajímalo, že by to dítě odrodila v opileckém deliriu? Byla mnohem kvalifi-
V rukách ji zaštípalo, jako by ji pobodal roj rozzuřených sršňů.
„Co to do háje bylo? Ne, počkat. Kdo to do hajzlu byl?!“
„Já.“ Mladý internista opatrně odstoupil od operačního stolu. „Promiňte.“ Bez dalšího slova odešel z místnosti.
A ačkoliv byl výboj chakry začátečnickou chybou, neodsuzovala ho. Odešel bez jediné známky zaváhání a upřednostnil tak život pacientky před vším ostatním. Bude z něj dobrý doktor.
Nikdo se tím nenechal vyrušit. Ani ona nepřestala s pomalým procesem chakrového přemostění. Spousta matek ještě před ne tak dávnou dobou umírala právě kvůli tomu, že se jejich chakra nedokázala vrátit zpět do původních řečišť. Dítě bylo pryč a to se stalo problémem pro matku; tělo si za devět měsíců stihlo vytvořit nový chakrový oběh, který zahrnoval i energické cesty dítěte. A to tu najednou nebylo.
Chakra není voda. Nerozlije se zpátky jen proto, že zase může.
Ve většině případů se několik minut po porodu propojí pár hlavních cest, které zajistí přechodný stav, než se tělo vrátí ke starému oběhu. Jenže někdy to tělo podělá. Řekne si „Jé, tenhle systém sice funguje řadu let hladce a bezpečně, ale proč to nezkusit jinak? Jinak a blbě!“ Místo hlavních cest se začnou spojovat ty malé a tenké. A pak se těmi pavučinovými vlákny pokusí prorvat chakrový uragán. Samozřejmě, že se to celé rozpadne. A co je horší, nic už se pak nespojí.
„Kapesník!“
Sestřička jí znovu otřela čelo a vrátila se čekat na další povel. Možná ji pak povýším, napadlo Ino. Těžce polkla vysušeným hrdlem.
Tak fajn. Jde se na to.
Opatrně natáhla levou ruku a nechala svou chakru vyjít z konečků prstů jako jemné hadovité úponky. Vznášely se těsně nad poslední velkou hlavní cestou. Vlnily se, tančily a vábily Hinatinu chakru jako profesionální striptérky.
A ta mrcha si začala hrát na netykavku.

Shinova noha sebou nepřestávala škubat. Cítil, jak se brouci v jeho těle nervózně přesouvají z jednoho místa do druhého a nepříjemně ho škrábají svými bzučícími krunýřky a chlupatými nožičkami. Vycítili jeho rozpoložení a byli připraveni k útoku.
Tady ovšem nebyli žádní nepřátelé, na které by se mohli vrhnout. Jen ustaraní lidé plní děsivých představ. Dávno vymizely radostné dohady, zda to bude kluk nebo holka, jaké bude mít jméno a po kom asi bude. Teď se každý zvuk nepříjemně rozléhal a šeptavé obavy se šířily od jednoho ucha k druhému jako požár v uschlém lese.
Jemný záchvěv chakry, tak nepatrný, že kdyby ho nečekal, přehlédl by ho, se lehounce provlnil vzduchem. Akamaru zatřepal hlavou a skoro až vyčítavě se na Shina podíval.
Ten se ale provinile necítil ani trochu. Hinata tam právě teď bojovala o život, bylo přirozené, že chtěl vědět, co se děje, a jevilo se jako naprosto adekvátní řešení vyslat jednoho ze svých brouků na průzkum. Takže když se malý zvěd vrátil, Shino doslova po jeho vzpomínkách dychtil jako nikdy dřív.
Hmyz skončil s předáváním informací. Spokojeně se zavrtal do ohbí paže. Kiba se před ním strnule zastavil. Tiše čekal na novinky. Shino polkl.
A pak se rozvalil do židle a úlevně se zakřenil.

Kdybyste se Naruta zeptali v ten moment, kdy objímal svou krásnou ženu a pozoroval, jak jeho syn saje z matčina prsu, co si myslí o jeho nožičkách, odpověděl by vám, že jsou v pořádku a že je pak Sakura s Ino narovnají.
Hinata by se vás zeptala, o čem to mluvíte; její syn je přece nádherný a zdravý chlapec. Nic špatného na něm není.
Jen doktoři v místnosti by vám řekli, že asi nikdy nebude chodit.

„Pes equinovarus, neboli koňská noha, je celkem známá a častá vada postihující dětskou nožku. Je charakterizována flexí v horním hlezenním kloubu spolu s flexí, varozitou, addukcí a vnitřní rotací v dolním hlezenním kloubu, které jsou následovány stočením přední části nohy ve stejném směru. Jedná se tedy o komplexní deformitu nohy, jejíž součástí jsou ekvinózní, varózní, addukční a pes cavus poruchy v postavení nožky.“
„Dá se to léčit?“ zeptal se tiše Naruto. Seděl u nemocničního lůžka v soukromém pokoji a sledoval, jak si malý Boruto ve spánku spokojeně pocucává dudlík.
„Tedy,“ ošil se primář dětského oddělení a nervózně si poposedl, „pod pojmem ekvinováry se můžou skrývat dva typy. První, polohové, jsou běžnější a dají se poměrně dobře vyléčit sestavou cviků a sádrováním. Ty druhé…“ Lékař se odmlčel.
„Ty druhé,“ pobídla ho ležící Hinata. Pevně stiskla Narutovu ruku, oči upřené k jejich synovi.
Primář si odkašlal a znovu si poposedl.
„Rigidní typ je opravdu tuhá a špatně tvarovatelná noha. Je v ní velmi zkrácena Achillova šlacha a hlavně struktury na vnitřní straně nohy. Tento typ často vyžaduje nejen sádrování, ale i… operační léčbu.“
„Takže se to vyléčit dá.“
„Ne tak docela.“ Těžký povzdech. Lékař se s námahou zvedl a přešel k dětské postýlce. Opřel se rukou o kovové zábrany a zadíval se na malého Boruta. „Pane a paní Uzumaki, musíte pochopit, že tohle je vesnice ninjů.“
„Jsem Hokage. Nemyslím si, že bych na něco takového mohl zapomenout,“ zavrčel Naruto a tentokrát Hinatě stiskl ruku on.
Doktor se natočil přímo k němu. Podíval se mu do očí. Tvrdě, bez vytáček.
„Pak tedy jistě víte, že se zaměřujeme hlavně na válečná zranění. Spáleniny třetího stupně, rozmačkané orgány, náhradní končetiny… do háje, nechali jsme vám dorůst celou paži! Ale vrozené vady?“ Lékař smutně potřásl hlavou. „Ty tu moc dobře léčit neumíme.“
Nastalo ticho. Nevyslovená slova visela ve vzduchu.
Naruto se roztřásl touhou po tom doktorovi skočit. Jak si to může dovolit? Jak si může myslet, že jeho syn nebude chodit? Jeho syn!
Hinata se třaslavě nadechla.
„A… k-kdybychom…“
„Výsledek bude stejný. Dorostou s tou samou vadou, jakou má teď. Jen bychom ho nechali více trpět.“
Další ticho.
Hinata ztěžka polkla.
„Pane primáři… co… co máme dělat?“
Oči postaršího muže zněžněly a vyloudil ze sebe povzbuzující úsměv.
„Teď se hlavně vyspěte. Zítra ráno vezmeme chlapce na RTG a zjistíme, jak moc jsou nohy poškozené.“ Věnoval Borutovi poslední pohled. Otočil se a zamířil ke dveřím.
Naruto se vymrštil do stoje, pěsti zatnuté. Jak to mohl říct?!
Lékař se zarazil s rukou na klice. Přivřel oči.
„Buďte rád, že jsou oba naživu.“ S těmito slovy opustil místnost.
Vztek z Naruta vyprchal jako šumivé bublinky. Primář ho tam nechal stát jako idiota. Kterým byl.
Jsou naživu.
Otočil se ke své rodině. Zamlžil se mu pohled. Tichými pokornými kroky došel k nemocničnímu lůžku a chvíli tam jen tak stál. Pak se mu bez varování podlomila kolena. S potlačovaným výkřikem plným beznaděje, děsu a hrůzy z uplynulých hodin si schoval hlavu do Hinatiny náruče.
„Já se tak bá-ál,“ vyrážel mezi jednotlivými vzlyky, zatímco mu její měkké dlaně přejížděly po vlasech. „Já se o-o vás ta-tak bál! Křičela j-jsi. Jak ty jsi křičela! Už ni-nikdy! Nikdy to nech… nechci zažít. Nikdy!“
„Tak já příště křičet nebudu.“
Naruto se zarazil. Pevně stisknul víčka, aby zabránil přívalu dalších slz a vzlykavě se rozesmál.
„Ještě před hodinou jsi ležela na posteli plné krve. Skoro jsi tam umřela a teď mi říkáš, že to hodláš podstoupit znovu?“
Vzala jeho tvář do dlaní a s drobným jemným úsměvem ho lehce políbila na rty. Sněhová vločka by v té chvíli nebyla křehčí.
„Miluju tě,“ zašeptala a projela mu rukou neposedné prameny vlasů. „Miluju tě a chci s tebou mít tolik dětí, že je nebudeme mít kam dát.“
Opatrně vzal její dlaně do svých, naklonil se nad ni a políbil ji na čelo.
„Nikdy,“ zamumlal. Hinata ztuhla. „Už nikdy tě nenechám projít něčím takovým. Postarám se o našeho syna. Zajistím mu tu nejlepší lékařskou péči, jaká na světě je, a pak budeme žít šťastně až na věky. Jako rodina. My tři.“
Zvedl se, jeho plášť zavířil vzduchem a než stihla cokoli vyslovit, byl Hokage, manžel i otec pryč.
Hlava jí padla na polštář a nové slzy smáčely líce. Za oknem svítily hvězdy a Měsíc šeptal tichou mantru bdících: kéž by ráno nikdy nepřišlo.
Ale ono přijde. Za pár hodin bude tady, neúprosné, neodkladné; a s ním i budoucnost malého Boruta.
Otřela si tváře, zatnula zuby a vystrčila bojovně bradu. Naruto ji naučil, jak být silná, a teď nastal čas za ně za všechny bojovat. I kdyby na to měla být sama.
Ale to nikdy nebude.