Pouta - 6 Závěr

6.

Znejistěl. Tohle se mu nezdálo, a když se podíval na Sakuru, tak i ona si nebyla vzniklou situací moc jistá. Tahle skupinka jim málem unikla. Chytili je ani ne hodinu cesty od Konohy a i přesto, že se docela urputně bránili, měl Sasuke pocit, jakoby se jim ulevilo.
Sakura k němu natáhla ruku a setřela mu krev z čela, když mu vyléčila škrábanec. Skoro si ani nevšiml toho, když se k němu přiblížila. Její dotek ho vytrhl ze zamyšlení. Všude byla rozrytá zemina, zpřelámané větve a vzduch voněl přicházejícím ránem. Nastal konec, dokázali to, zastavili je, ale všechno na něj křičelo, aby se pořádně rozhlédl. Přišlo mu, jakoby to bylo až příliš jednoduché. Snažil se přesvědčit sám sebe, že ne všechno musí skončit epickým soubojem na život a na smrt. A rozhodně tahle cesta nebyla jednoduchá. Skončil ve vězení, málem ho zabili, málem zabili Sakuru a jeho katon by mu v tuhle chvíli neohřál ani čaj. Měli to, chytili je, mohli se rozloučit. On se mohl opět vrátit ke své dosavadní práci a Sakura měla cestu do vesnice volnou. Pohlédl na ni a ona frustrovaně vydechla, při pohledu na nepřítele.
„Já to prostě řeknu,“ začala. „Tohle se mi nezdá.“
„Mě taky ne,“ souhlasil, když prolétl pohledem okolí. Chytili čtyři muže a jednu ženu. Všichni teď leželi na zemi, svázaní a v bezvědomí.
„Bránili se, ale tohle se mi nezdá, tohle přece nemůže být konec cesty,…“ těkala pohledem ze strany na stranu a zněla čím dál rozčileněji. Co ji štvalo? Pak zahlédla pohyb. Udělala dva rychle kroky a vytáhla muže nahoru. Její rozčilený obličej se zastavil jen pár centimetrů od nepřítele.
„O co tu jde? Proč jste šli po Narutovi!“ zakřičela a zatřásla s ním. Mlčel. „Co jsme přehlédli? Proč….,“ křičela dál a byla čím dál hlasitější a rozčilenější. Sasuke ji fascinovaně pozoroval. Jakoby se díval na své vnitřní rozpoložení, protože se cítil stejně rozčileně jako ona, ale Sakura tomu dala průchod. Vytáhl katanu a sledoval, jak se nepřítel nakrčil, když uslyšel skřípání kovu.
„Zabiješ mě, když neodpovím?“ zeptal se muž s pohrdáním v hlase a uhnul pohledem od Sakury k Sasukemu.
„Ne, zabiju vás všechny jen tak,“ odpověděl Sasuke znuděně.
„Proč?“ vyprskl nepřítel, ale ani se nepohnul.
„Ohrozili jste mého přítele, to vám neodpustím a bud lepší, když vás zabiju já a ne ona.“
Sakura zařvala a vztekle narazila muže na strom, až mu vyrazila dech. Hněv v ní vřel a ona z něj chtěla vymlátit duši. Nepotřebovala, aby se Sasuke o tyhle zmetky postaral sám.
„Sakuro, na mých rukou už je zbytečná krev, na tvých být nesmí,“ zašeptal za ní a ona se po něm podívala. Nepřítel toho využil, vyškubl se jí a pokusil se o útěk, ale neudělal ani dva kroky, když se ozval svist a ostří meče mu projelo zády. Hladce a čistě. Vyděšeně se podíval na zakrvácené ostří, které mu teď trčelo z hrudi. Zachroptěl a vyplivl velkou spoustu krve. Sakura se ani nepohnula, i když se její léčitelské já snažilo donutit ji k tomu. Sasuke přešel k muži a chytil svou katanu, která lehce vyklouzla z nepřítele, když se řítil k zemi. Jediným ladným pohybem ji očistil od krve. Sakura sklopila pohled, ale opět ho zvedla, když se okolím rozlehl smích. Muž se otočil na bok, vyplivl další spršku krve a rozkašlal se.
„Můžete nás tu klidně zabít všechny, ale vyhráli jsme.“ Tentokrát už se neudržel Sasuke, nakopl muže a nohou ho přitlačil k zemi.
„Co má sakra znamenat tohle!,“ vyštěkl vztekle, pak se narovnal, zastrčil katanu zpátky na místo a otočil se. Plášť zavířil, když se rozběhl pryč, popadl Sakuru a táhl ji směrem ke Konoze. Klopýtla, ale ihned nasadila jeho tempo.
„Někdo nám utekl,“ vyhrkla, když se rozběhli co největší rychlostí.
„Jo, někdo se dostal před nás,“ řekl vztekle a pokusil se ještě zrychlit. Byl pitomec, když spoléhal na to, že odhalil chakru všech nepřátel. Cítil vztek, ale z nepochopitelného důvodu i úlevu. Nevěděl, jak daleko se dostali a kolik jich bylo, ale v tuto chvíli na tom nezáleželo. Museli se dostat co nejrychleji do vesnice a zastavit kohokoliv. Kdyby věřil, že dojde na souboj, tak se o Naruta nebál. Zmlátil by je nebo ukecal, a pak si zašel na rámen, ale tihle se nejspíš otevřenému konfliktu pokusí vyhnout. Půjdou na to z dálky a nejspíš vědí, čeho je jeho přítel schopný. Nebude ani vědět, co se stalo.
Sakura ještě přidala do kroku, když před sebou zahlédla hradbu vesnice. Srdce ji bilo o žebra a její nervozita stoupala. Věděla, že se Sasuke pokouší prohledávat každou píď oblasti před nimi, ale čím víc se blížili, tím víc byli nervóznější.
„Nemá cenu je hledat,“ vyhrkl mezi nádechy. „Víme, kam míří, počkáme si na ně tam.“ Sakura se zmohla jen na kývnutí a zamířila k bráně, protože jí dech taktak stačil. Dostali se na hlavní cestu a Sasuke zaváhal. Nebyl tu tak dlouho, jedna jeho část ho hnala kupředu kvůli Narutovi. Tohle mu dlužil, nesměl se nechat zastrašit sám sebou. Přece ho těsně před cílem nezastaví brána a strach. Bylo to sobecké, ale jeho krok znejistěl a v tu chvíli se otočila. Pohlédl ji do očí a ona se usmála a napřáhla k němu ruku. Jeho noha opět jistě dopadla do prachu a jeho krok se vrátil k normálnímu tempu. Ignoroval vyděšené pohledy ninjů u brány. Tihle dva tam snad i bydleli. On si ani nedokázal vzpomenout, jak se jmenují, a nebyl si jistý, jestli to někdy věděl.
Sakura prudce zabrzdila, ale Sasuke se prohnal bránou a mířil dál do vesnice. Oba strážní u brány nevěděli, jestli se ho mají pokusit zastavit nebo ho přivítat, ale Sasuke během vteřiny zmizel.
„Nevíte kde je Naruto?“ zeptala se Sakura, když si dvakrát rychle vydechla a pak se chytila za kolena.
„Toho jsem naposledy viděl včera večer,“ řekl Kotetsu a nejistě se díval do vesnice. „Stalo se něco?“
„Nepřišel před chvílí někdo cizí?“ pokračovala a ignorovala jeho otázku.
„Asi před dvaceti minutami dorazili dva muži,“ vložil se do toho Izumo.
„A to jste je jen tak pustili do vesnice?“ vyštěkla naštvaně. Oba muži se na ni zamračili.
„Měli pečeť feudálního pána!“ vykřikl naštvaně Izumo.
„Říkali, že musí naléhavě mluvit s Hokagem,“ vložil se do toho Kotetsu. Sakura zanadávala a i oba muži se nad jejím slovníkem zatvářili vyděšeně.
„Jak vypadali?“ zeptala se ještě.
„Jeden měl světlé ježaté vlasy a ten druhý dlouhé černé vlasy, zelené oči a…“
„Dlouhou jizvu přes obličej,“ přerušila ho Sakura. Tak ten parchant to přežil. Rozběhla se do vesnice a ignorovala křik obou mužů. Doufala, že ho hromada kamení zastaví, ale očividně se tak nestalo. Prohnala se dvěma ulicemi, ale když vrazila do několika lidí a za sebou slyšela nadávání, vyšvihla se na nejbližší dům a vzala to po střeše. Ignorovala zvuk tříštícího se květináče a práskání tašek pod svýma nohama. Rozhlížela se a doufala, že někde zahlédne tu jeho ježatou hlavu nebo nějaký náznak oranžové. Přeskočila z jednoho domu na druhý a bolestivě dopadla na kolena. Neodhadla vzdálenost mezi budovami a málem se zřítila zase zpátky na ulici. Konečně zahlédla to, co hledala a dopadla na trávník. Poslední krok ji dělil ode dveří, na které pak prudce zabušila. Musela se ovládat, aby je nerozmlátila na kusy. Přišlo jí to jako věčnost, než se konečně otevřely.
„Sakuro?“ ozvalo se ohromeně.
„Hinato,“ vydechla. „Je Naruto doma?“
„Ne, zrovna odešel. Je to tak pět minut, zrovna jste se minuli,“ odpověděla Hinata a její nejistota rostla.
„Sakra,“ vyletělo ze Sakury. „Kam šel?“
„Shikamaru ho pozval na jídlo. Něco mu potřeboval oznámit,“ odpověděla Hinata a Sakura už se otáčela k odchodu.
„Díky,“ zavolala ještě za sebe.
„Stalo se něco?“ zavolala za ní Hinata a tak se otočila a pokusila se o uklidňující úsměv. „Ne, to nic. Jen jsem mu potřebovala něco říct. Snad ho chytím cestou.“
Šla, jak nejklidněji mohla, dokud nezmizela Hinatě z dohledu a pak se opět rozběhla, jak nejrychleji mohla. Musí ho zachránit, nesmí přijít pozdě, jinak by se už nikdy nemohla Hinatě podívat do očí. Naruto si zasloužil dlouhý život a Hinata jeho po svém boku, když na něj tak dlouho čekala.
Střelila pohledem nahoru, když se nad ní mihl stín. Sasuke lehce dopadl na protější střechu domu a rozběhl se podél ulice.
„Jsou dva,“ zavolala na něj.
Prudce zatočila doprava a bolestivě se udeřila do ramene, když zavadila o roh. Dostala se na další rušnou ulici a skoro se rozbrečela zoufalstvím. Začala se prodírat davem, protože neměla možnost, jak se dostat na střechy. Doufala, že Sasuke je před ní. Protáhla se mezi dvěma lidmi a procpala se do postranní uličky. Cítila, jak se jí do očí derou slzy. Rychle je setřela, ještě není konec. Vyběhla z uličky a konečně to uviděla, tu jeho stupidní oranžovou bundu. Na sekundu se jí ulevilo a ona zjistila, že doteď zatajovala dech. Zahnul za roh a Sakura se k němu rozešla, když si všimla dlouhých černých vlasů. Rozběhla se, odstrkovala lidi stranou, opět zahnula a dostala se do prázdné ulice. Naruto šel klidně s rukama v kapsách.
Nepřítel se k němu rozešel. Sakura udělala tři rychlé kroky a strhla ho zpátky. Zavrávoral a ohnal se proti ní, prohnula se, aby se vyhnula ostří kunaie. Ohnal se druhou rukou, ale tu zachytil Sasuke, který tiše dopadl za ním. Sakura střelila pohledem po Narutovi, ale byl dostatečně daleko, aby si toho všimnul, navíc jí pomáhal hluk vesnice. Sasuke chtěl vytáhnout katanu, ale Sakura ho zarazila a zaútočila pěstí na nepřítele. Ten ji chytil a zkroutil, ale v zápětí ji musel pustit, aby odrazil Sasukeho ránu. Nepřítel byl zkušený ninja a jeho taijutsu působilo skoro až elegantně, ale Sakura si vždy počkala, až Sasuke dokončí svůj tah, aby začala svůj. Dovolili nepříteli jen se bránit. Sasuke udělal otočku a nepřítele bolestivě nakopnul do hrudníku, až zavrávoral a spadl do další z uliček. Vrhli se k němu, kdy opět následovala výměna ran.
Naruta zarazil náhlý zvuk a otočil se, ale zjistil, že je na ulici sám. Chvíli se ještě rozhlížel a pak pokrčil rameny a pokračoval v cestě.
Nepřítel byl čím dál agresivnější a zoufalejší. Jeho výraz se z klidného a vyrovnaného pomalu měnil ve vzteklý. Sasuke schytal bolestivou ránu a skončil na zemi a Sakura schytala řeznou ránou na boku. Nepřítel se pokusil o útěk, ale Sakura po něm opět hmátla, čekal to. Popadl ji za ruku a prudce trhnul, zavrávorala. Do hrudi ji něco silně udeřilo a ona už cítila, jak letí a pak prudce dopadá na Sasukeho. Muž se rozběhl zpátky do ulice, kterou šel Naruto. Sakura se vyškrábala na nohy a rozběhla se za ním. On se k Narutovi blížil. Nadechla se, aby ho varovala, ale něco ji zarazilo. Hmátla po muži a zavadila o jeho oblečení, rychle se z něj dostal a jí zůstal v ruce jen plášť. Vytáhla kunai a napřáhla se. V tu chvíli proti nim vyšla skupinka lidí a nepřítel zaváhal. Zarazila se i ona. Nemohla hodit kunai, protože by ohrozila ostatní a proto ho zase schovala. Nepřítel se rozběhl a ignoroval množství lidí, které se zastavilo, aby mohlo s Narutem prohodit pár slov. On se jen rozpačitě poškrábal na hlavě a začal se smát. Rozběhla se, ale v tu chvíli Sasuke, jako stín dopadl vedle nepřítele a strhnul ho do úzké chodby, která vedla ke dveřím nějakého skladiště.
Naruto se v tu chvíli otočil za zvukem.
„Sakuro-chan,“ zavolal vesele a ona se pokusila o co nejpřirozenější úsměv a snažila se nevnímat, jak se vedle ní přetahují Sasuke a ten grázl. Naruto se k ní rozešel a usmíval se od ucha k uchu.
„Naruto,“ vysypala ze sebe a snažila se normálně dýchat. Naposledy se odvážila periferně podívat do temné chodby a viděla, jak Sasuke drží muže přišpendleného ke stěně.
Nesmí ho vidět, blesklo jí hlavou a rozešla se k Narutovi. Nesmí vědět, že je tu někdo, kdo se ho chce zbavit. Udělal pro tenhle svět hodně, zasloužil si klid a štěstí a ona nedovolí, aby mu to něco zkazilo. Udělá vše proto, aby se nedozvěděl o muži, který se ho pokusil chladnokrevně zavraždit. Bylo jí jedno, jaký k tomu měl důvod a co ho k tomu vedlo, ale Naruto ušel dlouho cestu, aby se dostal ze svého soukromého pekla, kde jím všichni opovrhovali. Už nikdo nebude Narutem opovrhovat. Dokázal, co nikdo jiný a ona nedovolí, aby se opět cítil nenáviděn.
„Myslel jsem, že plníš nějaký úkol od Kakashi-senseie,“ promluvil a ona se jen taktak zarazila, aby ho neobjala.
„Vrátila jsem se před chvíli,“ vysvětlila a zastavila se tak, aby neviděl do chodby.
„Vypadáš zadýchaně,“ řekl, když si ji prohlédl.
„Všimla jsem si tě a tak se za tebou rozběhla,“ vysypala ze sebe rychle a snažila se uklidnit svůj dech. Naruto zvedl obočí a Sakura cítila, jak opět panikaří. Pak se opět rozesmál a poškrábal se na hlavě.
„Jdu teď za Shikamaruem, nechceš se přidat?“ zeptal se zvesela.
„To bych moc ráda, ale nesmím nechat Kakashi-senseie čekat, chtěla jsem tě jen pozdravit,“ usmála se na něj a otočila se k odchodu, ale pak se ještě otočila. „Co děláš zítra? Mohli bychom zajít na rámen.“
Jeho úsměv se ještě víc rozšířil a kývnul, pak ji zamával a zase zamířil pryč. Rozesmála se a setřela si slzu, která se jí vydrala napovrch. Byl to trouba, ale nevěděla, co by si bez něj počala. Pak se její výraz změnil a ona stočila pohled do temné uličky. Zaskřípala zuby a rozešla se za Sasukem. Vyrazila dveře a Sasuke jimi muže prohodil. Ten dopadl tvrdě na zem a ještě se pár metrů vezl po podlaze. Ocitli se v opuštěném skladu. Sakura se rozešla ke stěně, popadla jednu z polorozpadlých židlí a za hlasitého skřípání ji dotáhla do kuželu světla, které vrhalo jedno ze střešních oken. Sasuke vytáhl polomrtvého muže na nohy a tvrdě ho posadil na židli, pak chytil provaz, který mu Sakura hodila, a muže svázal.
Postavila se vedle Sasukeho a čekala, ale její trpělivost netrvala dlouho. Následovaly dvě facky, aby se vězeň probral. I Sasuke sebou trhnul, když uslyšel ten zvuk. Muž po nich zamžoural a změřil si je pohledem.
„Nic jste nedokázali,“ vyhrkl rozčileně. „Nejsem tu sám, je nás tu plno!“
„Pokud myslíš toho zdechlého blonďáka, tak ten už nikoho neohrozí,“ odpověděl mu klidně Sasuke a muž vztekle zamžoural očima. Sakura věděla, už když vcházela do skladu, že se o něj postaral, protože jinak by neztrácel čas a šel by po něm.
„Kdo jsi?“ zeptala se Sakura.
„Jmenuje se Kazuki,“ řekl Sasuke a podíval se na muže. „Volal tě, než umřel.“
„Nebudu mluvit,“ promluvil klidně.
„To už jsem za posledních pár dní slyšela asi stokrát a víš co? Mluvili všichni,“ naklonila se k němu.
„Přijdou další,“ vyhrkl.
„Skončili jste, všechny jsme vás dostali. Ostatní jsou buď mrtví, nebo svázaní a i kdyby se některému podařilo utéct, tak znám chakru každého z vás a je jen otázka času než vás uštvu,“ promluvil Sasuke a měřil si muže vzteklým pohledem. Nepřítel tvrdohlavě mlčel.
„No, můžeme ještě zavolat někoho z klanu Yamanaka a věř mi, že tohle zjišťování pravdy se ti nebude líbit,“ zasyčela. Kazuki se tvářil vzdorovitě a snažil se nepodívat ani na jednoho z nich.
„Proč jste šli po Narutovi?“ zeptal se po chvíli Sasuke a měřil si muže pohledem. „A víš co, ono je to v podstatě jedno. Jste jen žoldáci, pitomci, co za peníze zabijí i vlastní matku. Bez nějakých ambicí, bez morálky…“
„Sklapni,“ zařval Kazuki rozčileně.
„Tak potom jste jen šílení fanatici,“ pokračoval dál nevzrušeně. „Napovídali vám, že to Naruto mohl za čtvrtou válku shinobi. Nebo že byla jeho vina, že zemřelo tolik lidí. Že je zlo.“
„Jistě, že je,“ vyhrkl Kazuki rozčileně. Sakura se nadechla, ale zarazila se a znovu pusu zavřela. Nechala to na Sasukem.
„Zastavil válku, zachránil spoustu lidí,“ řekl Sasuke.
„Ne, zničil všechno!“ zařval vztekle Kazuki a propaloval ho vražedným pohledem. „Byl jsem zase se svou ženou a se svými dětmi, byl jsem šťastný!“
„Byla to jen iluze, nic nebylo skutečné,“ vyhrkla nechápavě Sakura.
„Pro mě to bylo skutečné! On přišel a všechno zničil, zase mě vrátil zpátky do tohohle hnusného světa, kde jsem sám a nikoho nemám. Přišel jsem o rodinu, celý můj klan zmizel.“
„Měl jsi vesnici,“ řekla mu Sakura.
„Ale nikdo tam nebyl. Nikdo na mě nečekal, všichni mí přátelé zemřeli. Tam jsem měl všechno, co jsem chtěl,“ jeho hlas pomalu slábl, ale nakonec svěsil ramena. „Myslel jsem, že zrovna ty, to pochopíš,“ podíval se na Sasukeho.
„Jak to myslíš?“
„Ty jsi přece taky sám. Poslední z klanu Uchiha, nikdo na tebe nečeká,“ zasmál se smutně. Sasuke se odvrátil a rozešel se k protější stěně.
„To není pravda!“ zakřičela Sakura a Sasuke se po ní podíval. „Není sám, v téhle vesnici na něj vždycky bude někdo čekat. Je to jeho domov.“
„Nemá tu rodinu,“ otočil se na ni muž.
„Já jsem jeho rodina, vždy na něj budu čekat! Naruto taky!,“ křičela vztekle a zatínala ruce v pěst. Bude čekat, ona bude čekat, i přes to, že se snažila samu sebe přesvědčit o opaku.
„Naruto tu nebude dlouho, nestane se Hokagem,“ řekl nepřítel znuděně.
„Takže jde jen o pomstu? On zničil váš sen, tak vy zničíte jeho?“ promluvil po chvíli Sasuke, když konečně odtrhl pohled od rozlícené Sakury, která provrtávala jejich zajatce pohledem.
„Jo.“
„Tomu nevěřím,“ zakroutil hlavou. „Vaše pohnutky chápu, ale nevěřím tomu, že se vám podařilo najít tolik lidí se stejným cílem.“
„Věřte si, čemu chcete,“ vydechl a odvrátil pohled. Sakura udělala krok a nahnula se nad něj. „Tahle věc, potřebovala schopnosti a ninji a ti jsou k mání jen za peníze a vy nevypadáte jako někdo, kdo si tohle všechno mohl dovolit.“
„Kdo tuhle akci sponzoruje? Myslím si, že se jen vezete. Tohle někdo naplánoval a zaplatil a vy jste se rozhodl do toho jít, abyste se pomstil,“ provrtával ho pohledem Sasuke. Sakura najednou zalapala po dechu.
„Měli pečeť feudálního pána,“ zašeptala. Sasuke po ní střelil pohledem. Tohle není pravda, přece, to nemohlo jít tak vysoko? Snažil se uklidnit.
„Takže někdo z vyšších kruhů se rozhodl, že Naruto není pro jeho budoucnost potřebný a tak se ho rozhodl zbavit,“ mluvil pomalu Sasuke a opět se rozešel. „Jenže v celé zemi nenajdete moc lidí, kteří by šli proti Narutovi. Sám byste ho nedokázal zabít, tak jste kývnul na nabídku. Našel jste dostatek lidí, abyste se pokusil o tuhle šílenost, a mě jste se pokusili zbavit jako prvního, protože jsem byl jediný, kdo by vás pak dokázal najít a zabít.“
„Jak do toho zapadá Tsuchikage?“ zeptala se Sakura a Kazuki pokrčil rameny.
„Hodil se, a i on bojoval ve válce, zasloužil si to.“
„Kdo tomu velí? Kdo si to objednal? Proč?“ zatřepala s ním vztekle a měla co dělat, aby se ovládla. Byl to blázen, jaký magor by chtěl žít v iluzi? Vždyť to přece nebyla realita, visel by na stromě jako zakuklená housenka a jen pomalu umíral. Vždyť to přece nemůže nikdo chtít? Dokonalý svět neexistuje a je podezřelý a hlavně nudný. Lidská mysl by se proti tomu začala bránit a nakonec by oběť skončila v zajetí svých nočních můr. Svět nemůže být dokonalý.
„Naruto získal obdiv, úctu a vděk celé země a i ostatních zemí. Jeho vliv a moc jsou už tak dost velké, i když si to ten trouba ani neuvědomuje,“ promluvila Sakura a snažila se utřídit si myšlenky. „Kdyby se stal Hokagem, získal by i potřebný titul a to ohrožuje vládu feudálního pána. Někdo mocnější než on. To nesměl dovolit.“
„Kdo je to!“ zařval vztekle Sasuke. „Přísahám, že se vyhnete popravě, když mi řeknete, kdo za tímhle vším stojí. Nechcete zemřít, nemám pravdu? Kdo za tím stojí? Objednal si to feudální pán?“
„Jeho syn,“ řekl Kazuki se širokým úsměvem. Sasuke zanadával a Sakura nevěřícně vydechla. Skončili, k synovi feudálního pána se nedostanou, nemají šanci. Tyhle zastavili, ale ten chlap má dostatek prostředků, aby se o to pokusil znova, možná ne teď, ale později určitě a oni nemůžou být pořád všude. Sakura zařvala a Kazuki schytal jednu pěstí.
„Lepší?“ podíval se na ni Sasuke.
„Trochu,“ řekla po chvíli a promnula si pěst. Otočila se na Sasukeho a hledala odpověď. Musel vědět, co teď, on musí znát odpověď.
„Co budeme dělat?,“ zašeptala, když se ani nepohnul
„Nic, nemůžeme dělat nic,“ pokrčil rameny. „Tuhle akci jsme zastavili, dokázali jsme to a zastavíme i tu další, když bude dost pitomý na to, že to zkusí znovu.“ Stáli a mlčeli. Stačilo zavolat nějaké ninji a dostat tohohle pitomce do vězení, možná pak někomu oznámit, kde najde mrtvolu toho druhého. A pak se můžou rozejít. Ona se vrátí domů a on si zase může jít za svou misí. Ani jeden se nepohnul.
Sasuke přemýšlel a snažil se donutit k nějakému pohybu, ale nedokázal to. Dokončili svůj úkol, tak proč tu teď stál a nechtělo se mu. Sakura se třásla a nebylo to zimou. Vztek ji přešel a teď už ji ovládl jen pocit bezmoci. Na chvíli se přistihl při myšlence ji obejmout, ale zarazil se. Jeho myšlenky se zatoulaly k jejich poslednímu souboji, věděla o každém jeho tahu a vždy si počkala, kdy bude ta správná chvíle na útok. V tu chvíli byli plně synchronizovaní a on při útocích věděl, že mu kryje záda. Věřil jí, věřil jí víc než kdy předtím.
Sakura se nadechla a obrátila se k němu. Ucuknul pohledem, když mu došlo, že ji pořád sleduje.
„Běž za Kakashim, vysvětli mu všechno, co se stalo. Zasvěť ho do situace,“ promluvil dřív, než stihla něco říct.
„A co budeš dělat ty?“
„Pohlídám ho,“ kývnul na Kazukiho v bezvědomí. Změřila si ho pohledem, trochu posmutněla, pak kývla a vyrazila pryč ze skladu.
Chvíli počkal, zkontroloval pouta nepřítele a pak vyšel dveřmi ven.

Dohnala ho u brány z Konohy.
„Sasuke-kun,“ zavolala za ním a byla ráda, že ho stihla. Ty jeho žvásty mu nesežrala, na to ho až příliš dobře znala. Zastavil se a otočil. Překvapilo ji, že čeká.
„Nechoď tam sám,“ vydechla, když se zastavila těsně před ním. Věděla, že po něm půjde, mohl říkat, co chtěl, ale i ona měla co dělat, aby se nevydala do sídla feudálního pána. Tak, co to pak dělalo s ním?
Sasukemu se líbilo, že se ho nesnažila přesvědčit, aby neodcházel. Přeskočila tyhle nudné diskuze. Už věděla, že půjde a že ho nepřesvědčí.
„Musím jít, musím to zastavit,“ odpověděl jí.
„Půjdu s tebou,“ vyhrkla okamžitě Sakura.
„To ne. Zůstaň v Listové. Hlídej Naruta. Já se postarám o ten poslední článek.“
„Někdo ti musí krýt záda,“
„Copak mi nevěříš?“ zeptal se se zdviženým obočím. Sakura se ošila a uhnula pohledem.
„Jo, věřím, ale…,“ zarazila se a přešlápla. Věděla, že v tuhle chvíli vstupuje na tenký led. Byl to Sasuke, toho její starost nezajímala. Udělá si to po svém. Musela ho dostat argumenty. „Co tvoje chakra? Nemůžeš tam jít takhle.“
„Uvolňuje se, než dorazím na místo, bude zase taková jako předtím.“
„Chci, abys měl zálohu, kdyby se něco pokazilo. Dokázal ses na mě spolehnout předtím, tak se spolehni i teď.“
„Sakuro,“ vydechl otráveně Sasuke a ona opět přišla o kousek svého odhodlání.
„Za poslední dobu jsem se konečně po dlouhé době přestala cítit jako zbytečná. Ty zase pro změnu jednou udělej to správné rozhodnutí,“ vysypala ze sebe zoufale. Šel přeci jen po synovi feudálního pána, někdo mu musel krýt záda. Zvykla si na to a chtěla, aby ji vzal sebou. A najednou jí došlo, že se spíš bojí o to, aby se vrátil. Odejde z Konohy a zase zmizí někde ve světě a možná se už nikdy nevrátí. Začala si za to hned nadávat, neudržela ho tehdy, neudrží ho ani teď.
„Hlavně neudělej žádnou blbost,“ zašeptala.
Sasuke na ni upřel pohled a jí připadalo, že ví, na co zrovna myslela. Jakoby se její myšlenky zračily v jejím obličeji. Sklonila pohled.
„Kryla jsi mi záda a teď je kryj jemu,“ řekl, pak zavířil plášť a on se rozběhl pryč z vesnice.

Byl to skoro měsíc, co odešel a skoro čtrnáct dní po tom, co se zemí začala šířit zpráva o strašné nehodě, kdy se pod synem feudálního pána splašil kůň a on si při pádu zlomil vaz. Sakura se tehdy rozbrečela úlevou a snažila se přesvědčit samu sebe, že se Sasukemu rozhodně podařilo utéct a nechytili ho. Zprávy mohli lhát, mohli ho chytit a na nehodu to jen svedli, ale Sakura byla šťastná za to, že je aspoň jeden z jejích přátel v pořádku.
Seděla za stolem v itchiraku a snažila se vnímat rozhovor Temari a Ino, ale přistihla se při tom, že se akorát šťourá v jídle.
„Sakuro, Sakuro, jsi v pořádku?“ podívala se na ni Ino.
„Jo, jasně,“ pokusila se o úsměv.
„No já jen, že na tebe už nějakou dobu mluvím,“ dívala se na ni kamarádka se zdviženým obočím.
„Promiň, jen jsem nad něčím přemýšlela,“ omluvila se a zase zabodla hůlky do nudlí.
„No to víme, kvůli tomu jsme tě taky vytáhly mezi lidi,“ podívala se na ni Temari. Sakura se nadechla, zatřepala hlavou a narovnala se. To je pravda, chtěla se bavit a bude se bavit, nenechá se zdeptat vlastními myšlenkami. Přidala se do diskuze
Ucítila pohled v zádech zrovna ve chvíli, když se rozesmála nad líčením Inoina posledního rande. Viděla to úplně v živých barvách, ale Ino si naštěstí uměla poradit, takže to neskončilo úplnou katastrofou.
Ještě se smíchem se otočila a rozhlédla. Srdce jí vynechalo úder, když si ho všimla. Stál uprostřed široké ulice a pozoroval ji.
Sasuke stál a díval se přímo na ni. Když dokončil úkol, opět ho to táhlo ke Konoze, ale snažil se přesvědčit sám sebe, že je to kvůli ohlášení situace. Aby Kakashimu události vysvětlil. Nebylo to správné, ale soudy nepřicházely v úvahu a Sasuke se musel zbavit hrozby, která ohrožovala jeho přítele a blaho vesnice. Pokusil se to vyřešit v klidu, snažil se neudělat ukvapené rozhodnutí. Pokoušel se vyřešit vzniklou situaci po dobrém, ale když to nepomohlo, přišla na řadu ta horší cesta. Jenže, nestihl udělat vůbec nic. Snad zapůsobila karma nebo se nějaká vyšší moc rozhodla nedovolit mu udělat další blbost. Nehoda syna feudálního pána byla opravdu jen nehoda. Musel si přiznat, že se mu docela ulevilo. Mohl se otočit a vyrazit zpět.
Poprvé zamířil k vesnici bez toho vtíravého pocitu. Přistihl se při tom, že čím blíž je k vesnici, tím je jeho tempo rychlejší. A když se konečně dostal za bránu, tak se rozhlížel jen po ní.
Rozešla se směrem k němu nejistým krokem, ale čím víc se blížila, tím víc přidávala do kroku. Čekala na něj. Věděl, že když se vrátí do vesnice, tak ona bude ta, která ho bude vítat. Není sám, poprvé se necítil tak mizerně, když se vracel, protože teď se vracel domů a ona tu byla. Byla tu vždycky i přes to, že udělal takovou spoustu blbostí. Viděl jí v očích, že ho ráda vidí i přesto, že si musela myslet, že to on může za ty neblahé události. Přesto všechno, viděl v jejím výrazu úlevu, že je v pořádku.
Za poslední měsíc spal jen napůl a zatoužil opět po klidném spánku jako tehdy. Dokázal usnout, protože tam byla, dokázal se uvolnit, protože tam byla. Chyběla mu slavnost jara a pocit bezpečí, když mu kryla záda. Chyběla mu ona.
Muselo mu to být vidět na výrazu, protože ani nezaváhala, když mu vběhla do náruče a on si ji k sobě pevně přitisknul. Zhluboka se nadechl vůně šeříku, která se kolem ní vždycky vznášela. Když se odtáhla a on se jí podíval do očí, udělal ten pohyb rychleji, než se stihnul zarazit. Chytil ji za bradu a ona sebou cukla, když přitiskl svoje rty na ty její. Její srdce se rozbušilo a kolena roztřásla. Cítila, jak jí sjel rukou za zátylek a přitáhl blíž a ona se konečně probrala z šoku. Omotala mu ruce kolem krku a přitiskla se na něj. Cítila, jak se jí zpod víček uvolnila slza. Odtáhl se a opřel svoje čelo o její.
„Vítej doma,“ zašeptala a on se tiše zasmál.