Pouta - 3

3.

Probudilo ji vzteklé zařvání, ale neotevřela oči, na to byla až příliš unavená, protože se celý den hnali lesem pryč od úkrytu nepřítele. Když kolem ní něco proletělo a s třískotem se to rozsypalo několik metrů za ní, povzdechla si.
„Sasuke, zase se snažíš ze sna ovládnout svět,“ pronesla otráveně a zachumlala se víc do pláště, protože tu necítila žádnou jinou přítomnost.
„Vážně vtipný,“ zařval na ni rozčileně. Sakura jen neochotně rozlepila oči a vysoukala se dosedu, aby se protáhla. Teprve svítalo, takže nemohla spát víc než tři hodiny. Byla vyřízená. Podařilo se jim totiž to, co zamýšleli, nepřítel se rozhodl nejdřív zbavit jich a pak až pokračovat v plánu. To na tom bylo to pozitivní. Ta negativní část spočívala v tom, že se stali štvanou zvěří, nemohli se zastavit na víc než pár minut, aby si vydechli, nasbírali síly a znovu vyrazili. Už se takhle hnali nějakou dobu.
„Co se stalo?“ vysoukala ze sebe nakonec a rozhlédla se po zdemolované mýtině, na které se odvážili trochu prospat. Sasuke znovu vztekle zařval a udeřil pěstí do stromu.
„Ten hajzl mi zablokoval chakru,“ vyprskl.
„Co?“
„Tehdy při souboji, ty jeho samolibé úšklebky a chvaty, které se minuly účinkem. To poslední, co jsem zvládl, bylo Susanoo a od té doby to bylo čím dál horší. Myslel jsem, že je to únavou.“
„Nejspíš to zase přejde,“ pokusila se ho trochu zklidnit.
„No, ale kdy? Mezi tím nás klidně zabijí,“ řval dál a Sakura si jen povzdechla, byla až příliš vyčerpaná než, aby se nechala strhnout do hádky, po které on očividně toužil. Chtěl si na ní vybít vztek, chtěl ji seřvat, jakoby tohle všechno byla její chyba. Mohl na ni klidně ječet, říct jí, že je otravná a ničemu nerozumí a tak si ulevit. Možná by se i začala hádat, protože by mu to nejspíš pomohlo. Vyvztekal by se a zase by byl klid, ale jí se nechtělo. Odmítala na sebe nechat strhnout veškerou vinu za všechno kolem jen proto, aby se mu ulevilo. Už ne, už nikdy. A na tyhle hry byla moc hladová, unavená a mrzutá.
„Přece se nenecháš zastrašit tím, že ti zablokovali chakru, tak si prostě najdi nějaký klacek a umlať je ním. Já se jdu opláchnout,“ zívla a vyrazila pryč k řece, kterou kousek odtud slyšela. Chtěla ze sebe smýt tu špínu posledních dní a skoro se k vodě rozběhla.
Začalo to opláchnutím obličeje, ale nakonec ze sebe strhla oblečení a skočila do průzračné vody. Tohle byl balzám na její rozbolavělé tělo. Věděla, že nemá moc času a rozhodně to není bezpečné, ale v tuhle chvíli to působilo lépe než hodiny spánku. Teď už ji ke štěstí stačilo sehnat jen nějaké jídlo. Ještě naposledy se ponořila a bylo jí jedno, že ji ledová voda štípe na kůži. Konečně se donutila vylézt ven, když ji zarazil šramot, rychlostí blesku skočila po kunai, který nechala ležet na břehu a kde na něj snadno dosáhla. Byla sice lehkovážná, ale nebyla blbá.
Znovu uviděla, jak se listí pohnulo a hodila nůž tím směrem.
„Sakra, co blbneš,“ zařval Sasuke, když se vypotácel z křoví. Sakura se znovu ozbrojila a zírala na něj. Sasuke zrudnul a okamžitě uhnul pohledem k nebi.
„Em,“ začal a snažil se zírat na mraky, jakoby to v tuto chvíli byla ta nejúžasnější věc na světě. „Musíme jít,“ vysypal nakonec ze sebe a zmizel. Sakura spustila obočí, zatvářila se zmateně a pak pobaveně a nakonec se rozesmála. Za ten jeho rudý obličej, koktání a neklid to stálo. Vylezla z vody a začala na sebe soukat oblečení. Opět se za ní ozval šramot.
„Sasuke, předtím bych věřila, že to byla náhoda, ale teď už jsi šmírák,“ řekla pobaveně a nevěřila skoro vlastnímu hlasu, který zněl uvolněně. Za tu dobu co se spolu hnali po stopách Narutových nepřátel se nikdy necítila tak v klidu, i přes to, že právě viděl její prsa. Obrátila se, aby mu vynadala, že to od něj není moc dospělé, ale uslyšela jeho zařvání. Vytáhla kunai, aby se mohla bránit, protože ten za ní rozhodně nebyl Sasuke.
První ránu srazila bokem, napřáhla se a udeřila pěstí do země. Ta pod silou úderu popraskala a vyvedla tak protivníka z rovnováhy. Stačilo jí, už jen ho jediným kopem srazit k zemi a on zůstal uvězněný mezi popraskanou zeminou. Rozběhla se k místu, kde přespávali. Slyšela šarvátku a zvuky boje. Cinkání kovu o kov, tupé údery a nakonec bolestivé heknutí a náraz. Přeskočila nízký keř, vrhla se na mýtinu a uviděla akorát, jak se pět chlapů sklání nad Sasukem, jehož ruka teď ochable vysela podél těla a crčela z ní krev. Udělala tu pitomost znova, věděla, že je to pitomost, ale vběhla mezi ně. Bez rozmýšlení, bez jakéhokoliv uvažování o strategii se opět vrhla mezi Sasukeho a nepřítele. Slyšela, jak za ní sípá a podle pískotu poznala, že se mu nedýchá zrovna nejlépe. Nejspíš mu prorazili plíci.
Stála mezi ním a dalšími pěti chlapi jen s jediným kunaiem a snažila se vymyslet nějaký plán.
„Vypadni,“ zavrčel na ni jeden z chlapů. Sakura jen zakroutila hlavou a výhrůžně zatnula ruce v pěst.
„Říkáme ti, abys vypadla. S tebou problém nemáme, chceme jeho,“ promluvil další a ukázal za ni.
„Ani mě nehne,“ zasyčela výhružně a ohnala se po nepříteli, který se k ní nebezpečně přiblížil.
„Kočka má drápky,“ rozchechtal se chlápek a jeho kumpáni se k němu hned přidali.
„Sakuro, běž,“ ozval se za ní Sasuke a ona si myslela, že se otočí a znovu mu jednu natáhne. To už tady snad bylo ne?
„Zabijeme tě a stejně si ho odvedeme, tak proč nevezmeš ten svůj pěknej zadek a neodejdeš, odkud jsi přišla. Ty nebudeš muset umřít a my splníme úkol.“
Sasuke jen zíral na její záda. On proti nim neměl šanci, tak jakou měla ona? Proč kvůli němu tak pitomě riskuje, proč tu stojí a brání jim, aby ho odvedli. On si to přece nezasloužil, tak proč ta pitomá holka zase stojí s tváří nastavenou k ráně. Měla se poučit, on ji přece nikdy nepomohl, akorát jí jen ubližoval. Byla tak hloupá a otravná, pořád se pletla do cizích věcí, tohle byl přece jeho boj. Měla uhnout a nechat to na něm, on se přece nenechá porazit pěti ninji. Pohnul se, ale v boku ho bolestivě bodlo a plíce vydávaly nepěkný zvuk. Když chtěl pohnout rukou, neposlouchala, ani se nezachvěla, jen tam tak visela a jeho krev se teď mísila s prachem na zemi. Hlavou mu proletěla sprška nadávek. Otravná Sakura.
Nepřítel ji provrtával nepříjemným pohledem.
„Nedívala jsem se celý život, jak trpěl. Nenechala jsem si tolikrát ublížit a nenechala ho tolikrát jít, abych ho viděla umřít,“ zařvala na ně rozčileně. Jediným rychlým pohybem sáhla za opasek a o sekundu později zahalil okolí dým. Ucítila na svém rameni ruku, která sklouzla níž a sevřela její dlaň. Protáhl se kolem ní a táhl ji pryč z místa, kde se teď banda chlapů dusila kouřem z dýmovnice.
Hnali se lesem k řece, ale Sasuke kulhal, takže o chvíli později spíš ona táhla jeho.
„To ses teda nechal odrovnat rychle,“ promluvila sarkasticky.
„Zmlkni, překvapili mě. Vůbec jsem o nich nevěděl. Kdybych se dostal k meči dřív…“
„No jo, nemůžu tě pořád zachraňovat,“ zasmála se a pobavilo ji ještě víc, když začal nadávat.
Běželi po proudu a zjistili, že za prvním ohybem se řeka stává docela dravou. Protáhli se kolem vrb a došli až k vyvýšenému břehu, když to ucítila. Něco se jí omotalo kolem pasu a donutilo zastavit. Přeletěla pohledem od pasu, kde měla omotaný bič, přes ruku, kterou ji Sasuke držel až po zubící se ženskou v houští. Rozhodla se hned. Vytrhla se mu tak rychle až zavrávoral a otočil se na ni s nechápavým výrazem. Stačilo jí jen jedno žduchnutí, když se prohnul dozadu, zamával rukama a spadl do divoké řeky. Žena ji stáhla zpátky, ale to už bylo pozdě, protože to, co chtěla, už udělala. Šli po něm ne po ní. Když to dobře půjde, nechají ji být a Sasuke bude v bezpečí, aspoň prozatím. Někam zaleze a vylíže si rány a pak? Co když ji nepustí a ona zůstane uvězněná u těchhle šílenců. Možná půjde varovat Naruta, nebo se nechá dál nahánět a pak je všechny postupně uštve. Jedna její část se uklidnila, ale ta druhá zpanikařila. Pak už viděla jen pohrdavý výraz té ženy, která ji jedinou ranou srazila k zemi. Sakura se ani neobtěžovala vstávat a omdlela.
Voda Sasukeho štípala v ranách a ze všech sil se snažil neutopit, protože ho každý pohyb bolel. Šmátral po břehu a snažil se vyškrábat z vody, ale nehty se mu zarývaly do bahna a silný proud ho strhával zase zpátky. Cítil hlínu za nehty, když se mu konečně podařilo zachytit se jednoho z kořenů. Vyšvihl se nahoru a unaveně sebou praštil do trávy.
„Ta blbka,“ zařval vztekle a udeřil pěstí do země. Co si sakra myslela? Vždyť ji teď ublíží, přece si nemohla myslet, že se z toho dostane. Zůstala ve spárech těch idiotů a jeho kopla do řeky.
„Je tak blbá,“ zanadával znovu. Až ji odtamtud dostane, tak ji … Zarazil se a pohrdavě si odfrkl.

„Nevím, co si myslíte,“ provrtávala Sakura své věznitele pohledem. Byli to ti samí, šest chlapů a ta ženská s bičem. Všichni zůstali nezranění, tedy až na toho, kterého dostala už v lese. Jeho noha se zasekla mezi rozbořenou zemí a on si ji hodně pochroumal, když se snažil dostat ven.
„Jsi návnada, to si myslíme,“ řekla ji žena s úšklebkem. Sakura se zasmála.
„Pokud si myslíte, že se přižene mě zachránit, tak to neznáte Uchihu. Nejsem pro dokončení mise důležitá, takže mě tu klidně nechá a půjde po ostatních,“ mluvila dál a čím dál víc se přesvědčovala, že má pravdu. Nepotřeboval ji, navíc ho zranili, proč by riskoval a vracel se pro ni. Byla mu k ničemu, zbytečná. Musel jít dál, musel za ním, musel ho varovat, musel ho zachránit, dlužil mu to, dlužil to Narutovi, jí nedlužil nic.
„Blafuješ,“ vyštěkla na ni blondýna.
„Mysli si co chceš,“ zahuhlala Sakura a opřela se o strom. Ruce měla svázané k sobě a ret ji bolel, protože jí po jedné ráně praskl. Vybili si na ní zlost. Bolela ji žebra a po jedné ráně do břicha se jí chtělo zvracet. Mohla si za to sama, protože byla tak blbá, ale nelitovala. Dostal se pryč a žije a to je hlavní, ona to tady nějak přežije.
„Když nepřijde, tak tě zabijeme,“ vycenil na ni zuby muž s ježkem, který nejspíš téhle bandě velel. Táhlo mu z pusy a Sakura se musela odvrátit, ale on si to vyložil po svém a zasmál se. No tedy snad přežije. Udělala to zas, zachránila ho a teď tu kvůli tomu leží dobitá jako pes. Kdyby se aspoň jednou řídila tím, co jí říká hlava, tak by se nedostávala do těchto situací.
„O co vám sakra jde?“ vyhrkla rozčileně.
„A ty myslíš, že ti to řekneme?“
„Vždyť tady umřu no ne? Navíc se určitě rádi pochlubíte svým ďábelským plánem,“ zaculila se na něj a chlápek se ještě víc rozesmál.
„Chceme zabít toho Uzumakiho,“ řekl a pak se otočil a odkráčel od ní pryč. Tím jí dal jasně najevo, že debata skončila. Sakura si povzdechla a chtěla to vzdát, ale pak si dodala odvahy. Co riskuje? Stejně ji nakonec nejspíš zabijí, tak aspoň bude vědět, pro co zemřela.
„Hej,“ zařvala na chlápka a znovu se na něj usmála. „No tak, pověz mi to. Nebo to nevíš?“ zeptala se pobaveně.
„Co?“ otočil se k ní naštvaně a zase k ní zamířil zpátky.
„Říkám, že nemáš ani potuchy, co se chystá. Jsi jen pohunek, kterého platí za to, že splní úkol. Nepozvali tě ke svému stolu, jen ohlodáváš kosti,“ hulákala na něj pobaveně a viděla, jak chlápek rudne.
„Co si to…,“ začal, udělal tři kroky a přiklekl si k ní. Chytil ji za vlasy. Bolestivě sykla, když jí udeřil hlavou o strom.
„Tak,“ vydrala ze sebe nakonec.
„Má se stát dalším Hokagem,“ vysypal ze sebe.
„No a?“
„Je jednodušší se ho zbavit teď než až se tak stane.“
„On je hrdina, zachránil svět, ukončil čtvrtou velkou válku. Proč ho chcete zabít!“ křičela Sakura naštvaně, protože ji jeho slova vařila krev v žilách. Ať ho sakra nechají konečně na pokoji.
„Je tu spousta lidí, co si nepřeje, aby se postavil do čela Listové vesnice. Nám zaplatili, abychom splnili misi. Není v tom nic osobního, puso,“ zapitvořil se a pak se k ní naklonil. Ucukla, ale chytil ji za čelist a obrátil k sobě a ona jen vyděšeně sledovala jeho přibližující se rty. Najednou sebou cuknul a Sakura se zamračením sledovala, jak se jeho rty pomalu barví do ruda, pak odkaply tři krvavé sliny a on se jí zhroutil k nohám. Viděla, jak od jejího pravého boku míří do nepřítelova těla ostří katany. Mihl se kolem ní stín, když se kolem ní prohnal.
Přišel. Na vteřinu si pomyslela, že se jí to jen zdálo a ona si to představuje. Fascinovaně hleděla, jak se ohání mečem. Nepřátelé se pokoušeli bránit, ale nedal jim šanci. Nedovolil jim seskládat pečetě a Sakura se ani nepohnula, jen hleděla před sebe, poslouchala svist zbraně, jekot nepřátel a čvachtavé zvuky, když katana našla svůj cíl.
Když uviděla, jak se jediná žena ve skupině postavila a rozpřáhla se bičem, konečně se pohnula. Pokusila se uvolnit si ruce, ale když se jí nezadařilo, zkusila aspoň vstát. Rozběhla se a srazila ženu jako beranidlo. Bolelo to, bolelo to jako čert, protože se ji ozvala naražená žebra, pochroumané orgány a všechny možné i nemožné modřiny. Schytala od ní kopanec, ale ani se nepohnula. Pak už jen viděla záblesk meče a žena se pod ní přestala hýbat.
Sakuřina pouta povolila a ona se svezla na zem. Hlava jí třeštila a ve rtu tepalo. Přišlo jí strašně ironické, že to bylo to nejbolestivější místo. Ucítila jeho dlaň na své tváři a pak se jemně dotkl její rány. Prohlížel si její pomlácenou tvář a jeho obočí se slilo v jedno. Přes tělo ji projel elektrický výboj, uhnula hlavou a začala se pomalu škrábat na nohy, ale ty se jí podlomily. A o sekundu později ji vytáhl do náruče. Zalapala po dechu.
„Musíme odtud zmizet. Nevím, jestli tu někde není zbytek těch kumpánů a já nemám čas se tu s tebou belhat,“ řekl jí, když se mu pokusila vyškubnout. Nadechla se, aby se ho zeptala, proč přišel, ale zarazila se. Není to jedno? Přišel a to je hlavní. Bylo jedno, jestli přišel pro ni nebo proto, že bylo takhle jednodušší zbavit se dalších lidí. To co věděla určitě, byl fakt, že se musí někde schovat a vyléčit se. Sasuke si teď sice hrál na tvrďáka, ale cítila, jak se třese. Byl zraněný, oba byli, ale on se vrhnul mezi ty pitomce i přesto, že nemohl použít žádné ninjutsu a jeho tělo také nebylo v perfektním stavu.
Běželi lesem několik minut.
„Dost,“ rozkázala a pokusila se mu vysmeknout, ale chytil ji ještě pevněji. „Sasuke pusť mě na zem. Musím tě vyléčit. Teď po nás nejspíš nepůjdou, ne po tom, co jsi tam nechal sedm těl.“ Nezpomalil a ani se na ni nepodíval, jen viděla, jak k sobě tiskne čelisti.
„Musíme jít.“
„Ne, musíme zastavit a vymyslet plán. Nemůžeme jen pořád utíkat a nechat se honit.“
„Jestli to nezvládáš, tak mě jen zdržuješ,“ řekl opět chladně. Za normálních okolností by se Sakura stáhla, ale tentokrát ne.
„Jdou po nás, to jsme chtěli, ale tohle nikam nevede.“
„Jdou po mě,“ vyštěkl vztekle.
„Aby ses nezbláznil,“ zahučela otráveně a pak vykřikla, když ji pustil. Dopadla na nohy a opřela se o strom, aby neupadla. Sasuke udělal tři rychlé kroky a pak se k ní obrátil.
„Podívej se na sebe, sotva se držíš!“ mávl k ní rukou. Sakura se zamračila.
„Zvládnu to.“
„Co sis sakra myslela? Tohle mě akorát zdrželo.“
„Věř mi, že jsem nečekala, že pro mě přijdeš,“ štěkla na něj Sakura a zamračila se.
Šlehl po ní pohledem. To vážně? Ona si myslela, že ji tam nechá? No proč taky ne. Zarazilo ho, že jeho ta možnost nenapadla, ta možnost, že by ji tam nechal a pokračoval v úkolu sám. Byla to pitomost to ano, ztratili tím drahocenný čas a nejspíš proti sobě poštvali spoustu dalších lidí, ale ani na vteřinu ho nenapadlo, že by ji v tom průs**u nechal. Divné. Musel uznat, že mu tím nejspíš zachránila krk i přes to, že si myslela, že pro ni nepřijde. Ta blbka!
Přeletěl ji pohledem a opět se zastavil na jejím potlučeném obličeji. Zase se v něm zvedla vlna hněvu. Měl tam být, byl to jeho boj. Šli přece po něm tak proč…
„Skončila jsi takhle zbitá kvůli mně,“ vyštěkl a poklepal si na hrudník. Roztržitě přelétl pohledem po okolí. „Šli po mně a podívej, jak jsi dopadla,“ křičel a Sakura se zarazila. Třásl se vzteky, ne bolestí a byl to hněv, co ho udržovalo v chodu. „Kdybych tě do toho nezatáhnul, tak bys byla doma a v bezpečí a neměla bys teď tělo samou modřinu,“ rozhodil rukama a pak se opřel o strom. Sakura si jen povzdechla a přešla k němu. Napřáhla k němu ruku a viděla, jak sebou cuknul, ale svou dlaň zastavila jen několik centimetrů od jeho kůže a pak se okolí rozzářilo zeleným světlem.
„Přestaň sebou šít,“ napomenula ho, když Sasuke začal přešlapovat.
„Neměla bys nejdřív vyléčit svoje zranění?“
„Jsou to jen podlitiny, nijak mě neohrožují. Ta tvoje ruka je ovšem něco jiného a navíc potřebuju, aby byl někdo schopný obrany, kdyby nás rychle vyčmuchali. Pokud mi chceš pomoct, tak se přestaň vrtět, sundej si plášť a sedni si,“ hučela a dál zírala na jeho zranění. Chvíli váhal, ale nakonec se s odfrknutím posadil.
Mlčeli a Sakura se snažila najít všechna zranění.
„Nebyl jsi na Narutově svatbě,“ pronesla po chvíli, aby odvedla jeho myšlenky jinam, protože mu musela napravit zlomené prsty.
„Ne,“ řekl stroze a ani sebou necuknul, když se ozvalo rupnutí.
„Pozval tě. Doufal, že přijdeš. I Hinata se na tebe těšila.“
„Nezdálo se mi to jako dobrý nápad. Ostatní by z mé přítomnosti nebyli moc nadšení,“ povzdechl si.
„Na tom přece nezáleží,“ zakroutila hlavou. „Byl to Narutův a Hinatin den, oni tě tam chtěli a na ničem jiném nezáleželo.“
„Hm.“
„Víš, že by byl šťastný, kdyby tě tam měl,“ pokračovala dál. Sasuke se pobaveně uchechtl.
„I já bych tě ráda viděla a věřím, že i další lidé.“
„Nechtěl jsem kazit zábavu a Naruto tam všechny bavil i beze mě. Skončil v dobrých rukou,“ pokračoval a pak opřel hlavu o strom.
Sakura se unaveně odtáhla, musela si nechat nějakou chakru i pro sebe, pokud se má dostat do nějakého použitelného stavu a Sasuke byl mimo ohrožení. Když se jí podaří najíst a vyspat, tak ráno spraví zbytek.
„Takže jaký je plán?“ promluvila po chvíli.
„Nalákali jsme jich na sebe dost, ale nemůžeme se moc vzdálit od Konohy, abychom jim nedali šanci zaútočit, zatímco my budeme tady.“
„Takže to otočíme. Půjdeme po těch, co nás honí,“ řekla Sakura a zjistila, že tenhle plán se jí zamlouvá mnohem víc než ten předchozí, i když to bylo o dost nebezpečnější.
„Budeme provádět partyzánské útoky. Útok, útěk, to je teď jediné, co si ve dvou můžeme dovolit,“ vysvětloval se zavřenýma očima Sasuke. Celé jeho tělo žadonilo po spánku, ale nesměl usnout. Teď ještě ne. Museli se dostat dál, najít nějaké bezpečné místo, kde by se mohli pořádně vyspat a hlavně se najíst. Měli docela štěstí v neštěstí. Tu spoušť, co po sobě nechali, brzo někdo objeví a to je zpomalí. Mohli by dostat pár hodin náskok, než zase sesbírají odvahu a pustí se po jejich stopě.
V hlavě si promítal několik scénářů, když ho z přemýšlení probralo Sakuřino zalapání po dechu. Trhnul sebou a rychle otevřel oči, očekávaje nebezpečí.
„Ty jsi tam byl,“ zašeptala.
„Co?“
„Byl jsi na Narutově svatbě,“ řekla a její ústa se roztáhla v širokém úsměvu. Sasuke uhnul pohledem. „Řek jsi, že tam Naruto všechny bavil.“
„Vždyť je to Naruto,“ mávl rukou otráveně.
„No to teda ne, to nezapřeš. To nebyla jen hypotetická narážka.“
„Musíme jít,“ pokusil se ukončit diskuzi a vyškrábal se na nohy, ale Sakura věděla svoje a z nějakého nepochopitelného důvodu se teď cítila šťastná i přes to, že jí pořád všechno pobolívalo.