House of Love 1x02

Ráno, krásné a prosluněné ráno.
Stála jsem na balkónu, pozorovala jak se Suna probouzí do své krásy.
Z mého pokoje, ve vile samotného Kageho, jsem měla nejlepší výhled na hlavní třídu mojí milované Suny.
Bylo to už půl roku, co jsem zde začala bydlet.
Gaara byl moc milý, koupil mi nové oblečení a opravdu se o mě staral, nechápala jsem proč, věděla jsem, že právě dnes přišel čas na to, abych se odstěhovala. Měli jsme dohodu, až si budu vydělávat, odejdu. Díky svým schopnostem, jsem dosáhla na pozici chunnin a byla jsem zařazena do týmu s dvěma krásnými chlapci.
Prvním je Luka Yukiko, je vysoký 180 cm, má dlouhé černé vlasy, které často nosil v culíku, děsivé červené oči. Jeho pokožka byla sněhově bílá.
Můj druhý partner byl jeho pravým opakem. Jeho táta pocházel ze Země Blesků, ovšem přestěhoval se do Suny, kvůli své první velké lásce, tu si také vzal a zplodili tři děti.
Nejstarší je Maki, prostřední je Susuki a nejmladší z nich se stal mým druhým partnerem, jmenuje se Sora, byl vysoký 187 cm. Společně s Lukou si ze mě dělají srandu, protože se svými 160 cm jim nesahám ani po bradu.
Sora má stejně bílé oči a vlasy, jako blesky, které dokáže ovládat, jeho kůže byla tmavá, ale jeho výraz byl vážně k sežrání. Moc se mi líbil, jenže jeho srdce patřilo jiné.
Bohužel, té kterou jsem z hloubi duše nesnášela. Tou zmiňovanou dívkou byla Kakimi, měla hnědé krátké vlasy, byla sice trochu při těle, ale Sora ji miloval, kvůli dokonalému úsměvu, vždy ji při něm zářily oči.
Naším velitelem byl Kankuro. Mám ho moc ráda, obdivuji ho. Měli jsme mnoho misí, většina z nich byla úspěšná, takže jsem si vydělala už dost peněz.
Přešla jsem zpět do pokoje, začala jsem uklízet všechno oblečení, poté jsem dala do obálky peníze, které za mě Gaara utratil, tedy zatím to byla jen část. Zbytek jsem mu chtěla dát později.
Skládala jsem oblečení, které mi koupil a vzpomínala jsem na den, kdy jsme spolu nakupovali.
-Vzpomínka-

„Vylez!“
„Ne, já nikam nejdu! Oblečení mám, jiné nechci!“
„Nori! Okamžitě otevři!“ rozčiloval se Gaara.
„Ne, nikam nejdu!“ z ničeho nic se rozletěly dveře a v nich stál Gaara, obklopený svým pískem.
Jeho výraz mě vyloženě děsil, rychle jsem běžela k oknu, které jsem otevřela, vyskočila z něj. Najednou jsem kolem svého pasu ucítila písek, který mě zachytil. Dotáhl si mě k sobě a otočil se. Písek ho samozřejmě následoval, jeho kroky směřovaly na hlavní třídu, poté do luxusního obchodu s oděvy.
Celou cestu jsem sebou trhala, snažila se z jeho písku nějak vymanit, bohužel se mi to nepovedlo.
Když jsme dorazili na místo, konečně mě pustil na zem. Ihned jsem se chtěla rozeběhnout pryč, bohužel jsem se skácela k zemi, mé nohy totiž držel jeho písek.
„Gaaro, prosím,“ úpěla jsem, nasadila jsem svůj psí pohled. Stále soptil, pak se ušklíbl šibalským úsměvem.
„Vyber si pár věcí, já ti je koupím a pak tě vezmu na zmrzlinový pohár,“ mé oči začaly zářit. Bylo horko a já měla na pohár takovou chuť. Nadšeně jsem kývla, pustil mě.
Hned jsem našla něco, co se mi líbí. Vběhla jsem do kabinky, vše vyzkoušela, poté jsme jen zaplatili a uháněli k cukrárně. Dala jsem si velký pohár se šlehačkou. Hned jak mi ho přinesli jsem se do něj pustila.
„Nehltej tolik,“ usmál se, vzal do ruky papírový kapesníček, utřel mi nos od šlehačky.
„Promiň,“ omluvila jsem se, usmála se na něj. Úsměv mi oplatil, vypadal moc hezky. Vždy když jsem ho tak viděla, poskočilo mi srdce radostí.
-Konec vzpomínky-
Při přehrávání této vzpomínky mi ukáplo pár slz, vzpomínala jsem na naše večery u televize nebo na dny, kdy jsem mu nosila oběd do kanceláře.
Byl sice o sedm let starší, ale já ho i tak měla ráda. Slzy mi stékaly po tvářích a nedaly se zastavit. V tu chvíli mě někdo zezadu objal kolem ramen. Pozvala jsem tu vůni, byl to Gaara, opřel si hlavu o své ruce, kterými mě objímal.
„Nechci aby si odešla,“ řekl polohlasně. Položila jsem své ruce na jeho.
„Měli jsme dohodu, až si budu vydělávat dost na nájem, odejdu,“ snažila jsem se o úsměv. Nešlo to.
„Nori, já… já… mám tě rád, nechci abys mě opustila. Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít,“ řekl.
Otočil si mě čelem k sobě. Natáhl ruku a setřel mi slzu z tváře. Vzal mě za bradu, přitáhl si můj obličej o trochu blíže. Po chvíli se naše rty spojily v dlouhý polibek. Bylo to něco nádherného, byla jsem v tu chvíli neuvěřitelně šťastná. Po chvíli jsme se od sebe odtáhli a objali.
„Můžu tu zůstat?“ otázala jsem se jemně.
„Ty vždycky,“ usmál se.
A takhle jsem začala chodit s Kazekagem.