Pouta - 2

2.

„Co teď?“ zeptala se Sakura, když oba opustili Vesnici skrytou v kameni.
„To je otázka,“ promluvil po chvíli přemýšlení Sasuke a ona čekala, protože věděla, že pořád přemýšlí. „Pokud půjdou po nás je to ideální situace, protože budeme mít možnost je odlákat od Naruta. Pokud změnili plány a rovnou se vrhnou na Konohu, tak máme problém.“
„No, takže tak jako tak na sebe budeme muset upozornit a donutit je, aby se drželi původního scénáře,“ řekla Sakura a srovnala krok, už nikdy nebude koukat na ničí záda. To si po válce přísaha a hodlala to dodržet. Už žádné vyděšené zírání na bitvu, už žádné fňukání a rozhodně už nikdy nebude čekat, až ji někdo přijde zachránit. A měla v plánu to dodržet ať obrazně tak doslova. Už žádná záda.
Sasuke se na ni podíval a nakonec kývnul. Měla pravdu, musí na sebe upozornit, zjistit, co jsou zač a s čím mají tu čest. Když to dobře půjde, tak se jich zbaví dřív, než se dostanou k jeho příteli, a když to půjde blbě, tak na sebe aspoň musí strhnout pozornost. Přemýšlel o tom, že by Sakuru poslal varovat Naruta, ale mohlo by se to zkomplikovat. Naruto by se do toho vložil sám a to by bylo zlé. Věděl moc dobře, že by se rozběhl rovnou k nepříteli, to samé udělal při čtvrté válce shinobi a když ho neudrželo ani pět kagů, tak mu v tom nezabrání ani on se Sakurou.
Nepřátelé ví, po kom jdou a to Sasukeho děsilo nejvíc. Když si myslí, že zabijí Uzumaki Naruta, tak by nejspíš dostali i jeho. Nerad to přiznával, ale Sakuru potřeboval. Byla nebezpečná a silná a v jejím pohledu viděl stejnou odhodlanost jako tehdy ve válce. Mohlo by se stát, že kdyby ji poslal do Konohy, chytili by ji dřív a pokud by šli oba možná by utekli a možná taky ne a pak by ztratili čerstvou stopu a opět by byli v nevýhodě.
„Musíme je najít dřív než oni nás,“ řekla Sakura a Sasukemu došlo, že v její hlavě se odehrává stejný kolotoč myšlenek. „Nalákáme je?“
„To by byla možnost, ale nemůžeme vědět, jestli se na nás nevykašlou a nerozjedou akci rovnou.“
„Sasuke-kun, pokud vynaložili tolik práce, aby tě dostali do vězení a na popraviště, tak tě chtěli mít mrtvého víc než cokoliv. Potřebují se tě zbavit, než se vydají za Narutem,“ řekla odhodlaně Sakura a opět naštvaně zatnula ruce v pěst. Teď by nejraději někomu jednu natáhla.
„Na to nemůžeme spoléhat,“ řekl chladně a dál pokračoval rychlým krokem do lesa. Sakura sklonila pohled a polkla další věci, které měla na jazyku.
Vydržela to deset minut.
„Kam to jdeme?“ zeptala se nakonec s povzdechem.
„Na místo, kde mě chytili,“ odpověděl věcně a když si Sakura žmoulala ruce, tak s povzdechem pokračoval. „Došel jsem tam, otevřel dveře a pak už se probral s kunaiem v ruce nad vyděšeným Staříkem.“ Sakura se zamračila.
„Proč tě nezabili hned?“
„Možná jsem byl pod hypnózou a v takovém stavu je pud sebezáchovy vždycky silnější, navíc u mě je to dost náročné udržet. Muselo je stát hodně úsilí mě dostat jen do blízkosti Tsuchikageho.“
„Nebo chtěli, aby to vypadalo přirozeně,“ pokračovala hned Sakura. „Kdyby našli tvoji mrtvolu někde ve skladišti, vyprovokovalo by to spoustu lidí. Nenechali by to jen tak, chtěli by najít toho, kdo to způsobil. V tu chvíli by se za nimi hnala spousta lidí. Naruto, Kakashi, Sai, já,…“ poslední slovo řekla odhodlaněji než ostatní. Sasuke po ni střelil pohledem a jeden z jeho koutků cuknul. Pořád stejná, i když nechápal proč.
„Máš pravdu,“ řekl po chvíli a zpomalil. Sakura klopýtla, když v ní po jeho slovech hrklo.
Šli kolem vesnice, jen několik metrů v lese, aby se skryli před zvědavými pohledy. Z druhé strany byla vesnice obehnána vysokými horami a skalisky, tohle byl jediný možný východ z vesnice. Mířili do polorozpadlé chatrče, která byla schovaná v místech, kde ustoupily hory před lesem.
Zastavili se před rozvrzanými dveřmi a Sakura se zaposlouchala, jestli náhodou zevnitř neuslyší nějaké hlasy nebo pohyb. Něco zašramotilo. Oba se po sobě podívali. Sakura stihla akorát vytáhnout kunai, když Sasuke rozrazil dveře.
Zírali na ně dva vyjevené obličeje. Zasekli se uprostřed karetní partie. Oba muži seděli uprostřed polorozpadlé stodoly na dvou bednách a přes třetí, větší měli přehozenou plachtu a na ní karty. Po podlaze se povalovala sláma, listí, a když udělali krok, zvedl se prach. V rozích některých trámů se ve větru jemně pohupovaly pavučiny. Na stěnách vyselo několik polorozpadlých provazů a pár kousků zemědělských náčiní.
Sakura stihla přeletět pohledem stodolu třikrát, aby odhalila možná nebezpečí, ale zdálo se, že se uvnitř nachází jen tihle dva muži, kteří na ně stále jen vyděšeně koukali. Sasuke jediným pohybem shodil plášť, přiložil ruku k ústům a chtěl se nadechnout, ale Sakura ho jediným pohybem zarazila.
„Počkej, potřebujeme je!“
„Stačí jeden,“ řekl a vytáhl meč. „Kdo začne dřív zpívat, dostane se odtud živý,“ pokračoval. Oba muži se na sebe podívali. Jeden z nich, s krátkými ježatými hnědými vlasy a páskou přes oko jen otevřel pusu ještě víc. Jeho kolega, blonďák s culíkem a tmavýma očima se rovnou s křikem vrhnul k Sakuře. O sekundu později už letěl pozpátku přes celou chatrč, kde s bolestivým heknutím narazil do sloupu a tam zůstal ležet. Sakura si prokřupala klouby a s naštvaným výrazem se podívala na protivníka, které zase rychle dosednul a zvednul ruce.
„Já nic nevím,“ začal, ale o chvíli později začal bolestivě ječet, protože mu Sasuke prohnal svůj meč, nártem.
„Tímhle zkrátíme debatu na téma, že nic nevíš a naše vyhrožovaní,“ promluvil Sasuke s obličejem těsně u nebožáka. „Věř mi, že tě zabiju, ale nejdřív ti uřežu obě uši, prsty a nakonec vybiju všechny zuby, pokud nám neřekneš, kde najdeme tu bandu idiotů, kteří mě chtěli dostat na popraviště. Víš, kdo jsem, že ano?“
„Uchiha Sasuke,“ vysypal ze sebe muž roztřeseně a znovu zařval, když mu Sasuke vytáhl meč z rány.
„Tak?“ naklonila se nad skuhrajicího muže Sakura.

Hnali se lesem. Stalo se to, čeho se Sasuke bál. Muž jim nedokázal říct, kolik jich je nebo jaký je jejich plán, ale řekl jim, kam mají namířeno – do Konohy. Mysleli si, že když je Sasuke ve vězení, tak není hrozba. Rozjeli akci a nečekali. Výhodou bylo, že netušili, že se blíží, takže to nebylo až tak zlé, ale ztratili moc času a proto se teď hnali, jak nejrychleji mohli skrz les směrem domů. Sasukemu se při tom slově stáhl žaludek. Sakura ho pokradmu pozorovala a nad jeho odhodlaným výrazem se jemně usmála. V jeho pohledu a svraštělém obočí viděla toho kluka, který je před tolika lety opustil. Viděla Sasuke v době, kdy se spolu postavili proti Zabuzovi v době, kdy všichni trénovali, v době před chuuninskou zkouškou a usmála se ještě víc, když z očí zmizel ten chlad. Jeho výraz byl pořád netečný a oči tmavé, ale ztratili ten ocelový nádech, teď v nich bylo teplo a klid. Ten pohled, kdy cítila, jak jí běhá mráz po zádech, byl pryč.
„Co je?“ vyštěkl po ní a Sakura se z nepochopitelného důvodu ještě víc usmála
„Ale to nic, jen jsem ráda, že jsi našel klid,“ řekla a předběhla ho, když jeho krok znejistěl a ona už neviděla, jak se jeho překvapený výraz změnil v pokřivený úsměv.
„Blbka,“ zašeptal tak, aby ho neslyšela a samotného ho překvapilo, že to znělo pobaveně. Udělala ještě dva kroky, když se trhnutím zastavila, sklouzla po hlíně a zůstala skrčená za jedním z velkých tlustých kořenů. Sasuke přistál vedle ní o sekundu později. Ještěže už všude panovala tma a jediné, světlo se dralo mezi větvemi díky měsíci.
„Tady jsou,“ ukázala před sebe a vykoukla zpoza kořene. Sasuke se podíval a zjistil, že se schovávají před vchodem do jeskyně, ze které vycházelo tlumené světlo. Před jejím vchodem postávali dva lidé. Jeden postarší muž a mladá žena. Ona na sobě měla černou vestu a krátkou tyrkysovou sukni a točila si kunaiem na prstě. Její vlasy barvy ohně byly krátké a mířily snad všemi směry. Tvářila se znuděně a postávala opřená o skálu s pokrčeným kolenem. Její spolubojovník ji provrtával naštvaným pohledem. Prohrábl si prošedivělé strniště a pak si poklepal na holou hlavu. Měl mohutnější postavu a Sasuke počítal s tím, že bude silný, ale podle pohybů taky dost neohrabaný v tomhle ohledu měla žena navrch a možná proto byla i nebezpečnější.
„Odlákáme je a vnikneme dovnitř,“ pronesla Sakura. „Proplížíme se tam, zjistíme co možná nejvíc informací a pak zase rychle ven.“
„Zjistíme, s čím máme tu čest a pak uvidíme,“ pokýval Sasuke souhlasně hlavou. „Takže, já to oběhnu zprava a upoutám na sebe pozornost. Odlákám je, a pak odklidím z cesty, ale ty tady počkáš, dokud se nevrátím, nepůjdeš …,“ zarazil se, když si všiml jejího výrazu. Bylo to něco mezi pobavením a znuděním. „Co?“
„Jsi jeden z nejsilnějších ninjů, které znám. Ale nechápu, proč děláš věci tak složitě,“ řekla s povzdechem a celou dobu si pohazovala s kamenem.
„E?“ vypadlo z něj jen. Sakura na šutr nalepila jeden z výbušných lístků, rozmáchla se a vší silou hodila někam napravo mezi stromy. Ozvala se slabá tlumená rána, zaskřípění stromu a pak řev ptáků, když se vyhrnuli z jeho koruny. Sakura nalepila na kámen ten nejslabší lístek, který měla. Chtěla odlákat jen ty dva, ne zburcovat i lidi v jeskyni. Naštěstí, to mělo očekávaný účinek. Nikdo nečekal komplikace, nikdo nepočítal s tím, že po nich někdo jde a tak oba hlídači zmizeli mezi stromy, aniž by se zarazili nad tím, že vchod zůstane nehlídaný.
O vteřinu později popadl Sasuke Sakuru za ruku a táhnul ji ke vchodu do podzemí. Věděl, že nemají moc času. Rychle dovnitř a rychle ven.
Bylo to tak, jak si myslel. Původně se tam nacházela jen malá jeskyně, ale někdo ji rozšířil a zbytek vytvořil uměle. Stejně jako Orochimarova doupata. Byla tam dost tma, ale ne taková jako venku, protože po kamenných stěnách byly v pravidelných intervalech rozvěšené louče.
Sakura se zhluboka nadechla, aby zklidnila svoje srdce a pro lepší pocit, si upravila rukavice. Neměla se čeho bát, měla s sebou Sasukeho. Za tu myšlenku by si nafackovala. Vážně Sakuro, zase ses degradovala na pomocníka a zálohu? Zaskřípala zuby a zatnula pěsti. Nejsem záloha.
Z nenadání ji popadly silné paže a přitlačily ke stěně v nejbližší chodbě. Z další chodby se o chvíli později vynořily tři postavy. Nastražila uši a pozorně poslouchala rozhovor, dokud se neztratil v dáli. Pak zalapala po dechu a naprázdno polkla, když zjistila, že se k ní Sasuke tiskne svým tělem a napjatě zírá do prázdna. Sakura vytřeštila oči a pak je pevně zavřela a snažila se zklidnit svoje srdce, které jí teď mlátilo bolestivě o žebra, ale v tu chvíli ji ovládla zlost. Odstrčila ho od sebe a vyrazila pryč dál chodbou.
„Pospěš, nemáme čas,“ houkla za sebe vztekle a zatočila do další chodby. Po pár krocích zpomalila, protože takhle akorát zvětšovala možnost, že je chytnou. Bylo to tu jako v bludišti. Cítila v zádech jeho pohled a ovládla další zaskřípání zuby. Přešla ke dveřím, které se nacházely na konci chodby a pomalu na ně položila dlaně a poté ucho. Poslouchala, zda uvnitř nikdo není, ale Sasuke ji hlavou naznačil, ať vejde. Jemně kývla, položila ruku na kliku a otevřela dveře a v tu chvíli se to pokazilo. Celým podzemím se rozeřval poplach. Sakura se lekla a rychle zase zavřela dveře, jakoby to mělo hluk utišit. Nevěděli jestli poplach způsobilo otevření dveří nebo něco jiného, ale nebyl čas to zjišťovat. O chvíli později se k poplachu přidal i řev lidí, kteří se k nim blížili.
Objevili se z obou stran, takže se k sobě přitiskli zády. Sakura vytáhla kunai a postavila se do bojového postavení, za sebou slyšela už jen, jak skřípe kov a kov, když Sasuke vytáhl svou katanu. Jeho záda ji uklidňovala.
Sasuke se snažil zanalyzovat situaci. Susanoo i Amaterasu okamžitě škrtnul, stejně jako většinu ohnivých technik, protože tu na takové jutsu bylo málo místa. Musel si poradit jen s taijutsu a nebo chidori.
Na Sakuru zaútočili jako první, měla na své straně tři protivníky, on jich schytal pět. Ozval se řev, když se muž rozběhl směrem k ní. Kunaiem zastavila jeho zbraň a donutila ho zvednut ruku, takže si odkryl břicho. Levačkou to schytal rovnou pod žebra, až přidušeně heknul a ohnul se. Srazila jeho kunai doprava a nakopla ho kolenem rovnou do brady. Popadla jeho pravou ruku, kterou stále svíral nůž, a jediným úderem o stehno ho donutila jej pustit. Muž bolestivě zaječel.
Sakura si na poslední chvíli všimla dalších dvou mužů, kteří se k ní vrhli, a dalším kopancem srazila nepřítele směrem k nim. Účel to splnilo, protože jim podrazila nohy a všechny tři srazila k zemi. Za sebou slyšela skřípění kovu o kov a nadávky. Natáhla se za sebe, papadla Sasukeho za plášť a táhla ho pryč kolem stále se válících mužů. Museli se dostat pryč na nějaké lépe bránitelné místo.
Sasuke se jí vyškubl, smykem se otočil a předběhl ji. Zahnuli do další chodby, rozrazili dveře a vřítili se dovnitř. O sekundu později, už ji strhnul stranou, když se proti nim vyhrnul nápor vzduchu. Sakura bolestivě dopadla za jednu z dřevěných lavic. Sasuke už takové štěstí neměl, protože ho vzduch ohromnou silou narazil na kamennou stěnu. Sakura neslyšně vykřikla a hmátla do své brašny, co měla za pasem. Zvedla se zpoza lavice a hodila dva shurikeny, proti ženě, která stála uprostřed místnosti. Donutila ji se bránit kunaiem a tak zrušila jutsu. Trvalo jen malý moment než se Sasuke vrhnul přes celou místnost a prohnal jí katanu mezi žebry. Žena vytřeštila oči, zalapala po dechu a vyplivla krev, která začvachtala o podlahu u Sasukeho nohou.
„Kdo tady tomu velí?“ zařval jí do obličeje, a když mlčela, pootočil mečem. Žena bolestivě vykřikla. Sakura se vyškrábala zpoza stolu a rozběhla se k nim.
„Kolik vás je? Proč jdete po Narutovi? Mluv?“ křičel dál a s každou další otázkou pohnul mečem. Žena vřískala a její krev se rozlévala po podlaze.
„Sasuke dost!“ zakřičela Sakura a položila mu dlaň na ruku. Zamračil se na ni. „Zabiješ ji!“
„No a co? Oni chtějí zabít nás a Naruta!“ štěkl po ní naštvaně.
„Kam tě pomsta dostala?“ zeptala se ho a stiskla mu ruku pevněji. Jeho oči se rozšířily. Jen na sekundu, pak naštvaně zavrčel a vytáhl katanu z nepřítele. Žena hekla, svalila se na kolena a pak padla do vlastní krve. Ještě dýchala. Ozval se svist meče a skřípění, když ho opět zasunul do pochvy.
„Jdeme,“ řekla klidně a tiše a vyrazila k dalším dveřím na opačné straně místnosti, která nejspíš sloužila jako jídelna.
Řev za jejich zády je opět popohnal, chodba se rozšiřovala a mířila nahoru. Oba doufali, že míří ven.
Zjevil se tam z ničeho nic. Muž s černými dlouhými vlasy a zelenýma očima, mohl mít kolem čtyřiceti let a kolem čela měl uvázanou čelenku se znaky použitými při válce. Přes levý spánek a krk se mu táhla dlouhá jizva až ke klíční kosti. Měl na sobě černé kimono se stříbrnými nášivkami. Sasuke si na chvíli myslel, že jsou to oblaka.
První ránu schytala Sakura, přeletěla přes půlku široké chodby a pak se odkutálela stranou. Sasuke prví ránu vykryl, ale nečekal takovou sílu a proto schytal druhou o zeď. Před očima se mu zajiskřilo, když se bolestivě uhodil o kameny. Slyšel, jak Sakura úpí. Seskládal pečeť a chidori donutil svého protivníka ustoupit. Sáhnul dozadu, aby opět vytáhl meče, ale nahmatal jen prázdno. Hlava se mu motala a všechno se pohupovalo.
„Hledáš tohle?“ zeptal se nepřítel hlubokým hlasem a zamáchal mu před obličejem jeho katanou. Vrhnul se k němu a následovala výměna ran. Jeho protivník byl rychlý, uhýbal s elegancí a grácii. Následovali tři rány a pak ho nepřítel bolestivě udeřil do prsou. Na jeho tváři se objevil škodolibý úsměv a Sasuke cítil, jak se mu tělem prohnal výboj a po několika dalších ranách další.
„Skončil jsi, jenom to ještě nevíš." Do chodby se vehnali další dva nepřátelé. Sasuke střelil pohledem po Sakuře, která teď klečela na hrudníku jednoho z protivníků.
O chvíli později se kolem něj prohnala ohnivá koule a donutila Sakuru uskočit stranou. Ozvala se rána následována zvukem bortění stěn a padajícího kamení. Přitiskla se k stěně, jak nejvíc mohla a střelila pohledem po Sasukem, který nepříteli uštědřil dvě rány, pak se kolem něj stočil a uskočil za hroudu kamení, aby se vyhnul další padající suti. Vrhla se k němu. Tiskla si k hrudi ruku, kterou ji nejspíš zlomil jeden z padajících kamenů a snažila se ji dát zase do pořádku.
Sasuke si ji změřil jedním rychlým pohledem. Stužka, která jí doteď držela vlasy svázané, povolila a ony se jí svezly okolo obličeje.
„Jsi zraněná,“ řekl a dotkl se krvavého šrámu, který se jí táhl přes pravou lícní kost. Zamračila se a strhla mu ruku stranou.
„Jsem v pohodě,“ zavrčela, vytáhla jeden ze svých kunaiů a zamračila se na dva muže, kteří se k nim snažili dostat, ale zarazil ji zlověstný zvuk, který se jí ozval od hlavou. Oba se podívali nad sebe a pak uskočili každý jiným směrem.
Sasuke cítil, jak ho do hlavy udeřil jeden z padajících kamenů. Tahle místnost už dlouho nevydrží. Cítil, jak mu přes levé oko teče krev a vsakuje se do oblečení. Zamrkal a o sekundu později ho chytili něčí prsty okolo krku. Zalapal po dechu, ale během chvilky vysel ve vzduchu a bezmocně se snažil vyprostit ze sevření. Zjistil, že ho zjizvený muž sleduje s pobaveným úšklebkem. Sasuke se zamračil a vyhledal Sakuru.
„Vypadni odtud,“ zachrčel a hypnotizoval ji pohledem. Její oči se rozšířily úlekem a zakroutila hlavou. Ležela teď skoro u východu z místnosti. Jeden z nepřátel jí ležel u nohou a další dva zasypalo bortící se zdivo. „Rozmlať to tu a vypadni!“ zařval z posledních sil. „Musíš jít!“ zašeptal už skoro neslyšně, když mu docházel vzduch. Muž, který ho držel, je s pobavením sledoval.
„Ne!“ zakřičela Sakura a vrhla se k němu. Muž se zachechtal a přitáhl si Sasukeho k sobě.
„Chceš ještě něco říct?“
„Mám svůj meč,“ zasýpal a vytáhl katanu z místa, kde ji měl nepřítel zastrčenou. Muž rozčileně zařval a Sasukeho pustil. Sasuke skoro nic neviděl a bolelo ho hrdlo, bolestivě dopadl na zem a padl na kolena. Zvedl pohled a uviděl, jak se k němu Sakura blíží a snaží se uhýbat padajícím balvanům.
„Blbko,“ pronesl s úsměvem a pak něco zašeptal. Kolem jeho těla se začaly zhmotňovat kosti, pak svaly, kůže a brnění. Všechno to narazilo už do tak chatrného zdiva a to se začalo bortit. Sasuke slyšel křik Sakury a křik muže, který ho před chvílí škrtil. Kamení padalo a tunel se hroutil.
Sakura ucítila, jak ji něco popadlo kolem pasu a pak skrylo. Proletělo kolem ní několik balvanů a pak ucítila na tváři čerstvý vzduch. Otevřela oči. Viděla poslední zbytky Sasukeho Susanooa, jak se rozpadá a ona sedí uprostřed balvanů a suti. Měsíc ozařoval krajinu a ona jen vyděšeně zírala před sebe. Vyškrábala se na nohy a hnala se k místu, kde viděla poslední zbytky fialové hmoty a začala hrabat. Začala odhazovat jeden kámen za druhým a ignorovala nebezpečí, které ji hrozilo. Seděla teď na vršku kopce, těsně nad vchodem do jeskyně. Nevěděla kolik se toho z rozsáhlého komplexu zhroutilo a ani jestli se sem teď přeživší neženou. Odhodila ještě několik kamenů, než opět narazila na fialové brnění.
„Sasuke!“ zařvala a zabušila na zbroj a ta se po chvilce stáhla. Sakura strčila hlavu do díry a pak tam vstrčila i ruku, kterou po chvíli stisknul. Susanoo ho ochránilo před padajícím kamením. Sakura se zapřela a vytáhla ho svým vyhrabaným otvorem ven. Sasuke padl na kolena, rozkašlal se a po chvíli se vyškrábal na nohy. Narovnal se a začal si oprašovat prach a drobné kamínky z pláště. Zvednul hlavu, aby se rozhlédl.
„Shannaro!“ zařvala a on ucítil, jak ho její rána zase srazila k zemi. Vytřeštil oči, tisknul si ruku na tvář a zíral do rozlícených očí Sakury. Nechápal, jak to mohl Naruto přežít víckrát, protože první, co mu blesklo, hlavou byla myšlenka, kudy zdrhnout před další ránou.
„Udělej takovou sebevražednou pitomost ještě jednou a dobiju tě, že se nepostavíš!“ zaječela na něj, otočila se a zamířila pryč.
Sasukemu došlo, že ho ještě nikdy nepraštila a z ničeho nic se hlasitě rozesmál.