Pouta - 4

4.

Slunce zapadalo, když se jim podařilo vyjít z lesa a Sakuře připadalo, jakoby se až teď mohla volně nadechnout. Sasuke stál za ní a těžce oddechoval. Sakura ho už před notnou chvílí začala ignorovat, protože se choval jako malé dítě. Prostě už se ho přestala ptát na názor a udělala to, co uznala za vhodné a on neměl dost sil se s ní hádat a pak už dokonce přestal i protestovat nebo cokoliv říkat.
„Kde to jsme?“ ozvalo se za ní.
„Věříš mi?“ zeptala se místo odpovědi a otočila k němu pohled. Vítr se prohnal po okrají lesa a jí zavlály vlasy kolem obličeje. Západ slunce ještě více zvýraznil jejich barvu a v očích se jí zalesklo.
Jeho ta otázka zarazila. Jestli jí věří? Už dlouho nikomu nevěřil, protože kdykoliv to udělal, tak to pro něj neskončilo dobře. Důvěra pro něj byla něco nemyslitelného a na světě nebyl snad nikdo, komu by na sto procent věřil. Vždy, když polevil v ostražitosti, tak ho někdo bodnul do zad. Počítal s nejhorším a věděl o zlu, které se skrývá v lidech a na tomhle světě bylo až příliš mnoho lidí, kteří ho chtěli vidět mrtvého. Víra? To slovo pro něj už ztratilo význam a dělalo mu problémy, aby ho ve své mysli opět našel. Důvěřovat někomu se mu nikdy nevyplatilo.
Zvedl k ní pohled a zarazil se. Vlasy měla v obličeji, ale nespouštěla z něj oči. Pak se napřáhla a vztáhla k němu ruku. Došlo mu, že i přes to, že byli pronásledováni, tak se dlouhou dobu tak v klidu nevyspal. Dokázal zavřít oči bez toho, aby se bál o život rukou svých společníků. S hrůzou mu došlo, že jí věří. Jí, té otravné, zbytečné blbce, která mu jen zacláněla. Věřil jí, že ho nezradí, věřil, že to co dělá, nedělá ze sobeckých pohnutek. Kdysi mu řekla, že ho miluje a mu to přišlo jako blábol pubertální holky, která nemá o lásce ani ponětí. Zamilovala se do iluze, do něčeho, co nejspíš nikdy neexistovalo. Prostě si ho představila tak jak ona potřebovala a přitom on takový nebyl. Vzpomněl si, jak mu řekla, že je ráda, že je šťastný. To jí stačilo. Vzdala se ho, nechala ho být, nechala ho odejít jen proto, aby byl on šťastný. Co to s tou holkou bylo? Byla blbá, otravná a strašně zbrklá, ale vždy chránila. Jeho, Naruta, Kakashiho nebo i neznámého člověka. Stála jako štít, i když byl nepřítel o hodně silnější a ona neměla šanci. Bránila a nikdy nezradila.
„Věřím,“ zašeptal skoro neslyšně, odstrčil se od stromu a začal se šourat směrem k vesnici, která se před nimi rozprostírala. Nebyla velká, ale důležité bylo, že tu zrovna probíhala nějaká slavnost, takže se tu promenádovala spousta lidí. Všude vládl hluk a shon a bylo to slyšet dokonce až k nim. Sakura se usmála a vyrazila směrem k cestě, kde se teď táhly zástupy lidí. Oba se potřebovali vzpamatovat, pořádně najíst a prospat a Sakura obzvlášť, pokud měla dát Sasukeho zase do stoprocentního stavu. Dělala, co mohla ale hlad a vyčerpání se podepsal na nich na obou. Zaseli v nepříteli zmatek a to jim snad dovolí se tu na jeden den zastavit a popadnout dech. Oba dva to potřebovali a tohle bylo ideální místo na to se ztratit.
Zvolnila krok a jemně se o Sasukeho opřela, aby mu dopřála potřebnou podpor a on nevypadal jako zombie. Oba zapluli do davu a nechali se unášet do centra vesnice.
„Co se tu děje?“ zeptal se Sasuke jedné ženy, která se nechala táhnout svými dvěma dětmi.
„Ou, vy to nevíte? Je to slavnost na zahájení sklizně. Sjíždí se sem farmáři a chovatelé z celého okolí. Je to snad jediná možnost, kdy můžete ochutnat snad všechno, co vás napadne. Jezdíme sem každý rok, je to báječné,“ rozplývala se žena a pak se nechala odtáhnout dětmi, které už se očividně nemohly dočkat. Sakura se na Sasukeho otočila s širokým úsměvem, popadla ho za ruku a vtáhla víc do davu. Protáhli se mezi lidmi a o pár minut později už procházeli nacpanými ulicemi. Sasuke skřípal zuby, protože do něj pořád někdo žduchal a strkal. Protáhla ho tím nejhustějším davem a zaplula do prvního hostince, na který narazila.
„Dobrý den,“ pozdravila zvesela a pohupovala se na špičkách. Atmosféra vesnice ji plně pohltila a přišla si zvláštně spokojená a klidná. V takovém davu je nejspíš nenajdou, takže jsou tu v relativním bezpečí a mají šanci si odpočinout.
„Máte tu ještě nějaké volné pokoje?“ zeptala se trochu s obavami, protože to tu teď bylo plné turistů. Mladá žena za přepážkou si je změřila pohledem a nejistě přejela po Sasukem, který se rozhlížel po okolí a nevěnoval jí pozornost. Sakura ho zatáhla za ruku a jemu až teď došlo, že se jí pořád drží. Trochu nešikovně se jí vyškubl a otočil se k oběma ženám zády.
„Dlouho nejedl,“ zašeptala Sakura, když si všimla zmateného pohledu recepční.
„Máme jeden, poslední,“ pronesla recepční s hraným úsměvem. Sakura si od ní vděčně vzala klíč, zatahala Sasukeho za rukáv a vyrazila ven, protože hostinec byl narvaný k prasknutí a oni se nejdřív museli najíst. Ona už hlady šilhala a nejspíš by začala okusovat futon, kdyby šli nejdřív do pokoje.
„Na co máš chuť?“ otočila se na něj, když se nechali unášet davem a všude kolem stály stánky s nejrůznějšími jídly, dezerty, ovocem, zeleninou a pitím. Všechno bylo hlučné a rozjařené. Hrála tu hudba, děti v houfech lítaly od jednoho stánku k druhému a snažily se, si za škraň nacpat co nejvíc jídla.
„Mě je to jedno,“ zahučel a Sakura se na něj s povzdechem podívala.
„No tak, pro jednou si vytáhni ten klacek ze zadku a udělej něco jen tak,“ zahučela na něj. Zaraženě se na ni chvíli díval, pak si povzdechl a ušklíbl se.
„Tak pojď, viděl jsem tu stánek s rýžovými koulemi,“ ukázal kousek za ně a vyrazil. Musel se trochu uvolnit, pokud ho chtěla pořádně vyléčit. Už tak to jeho zablokovaná chakra docela ztěžovala. U stánku si oba koupili po jedné porci. Sasuke se začal rozhlížet po okolí. Sakura si nejdřív myslela, že je to kvůli nepřátelům, ale pak do sebe hodil kousek a ukázal naproti.
„Pak půjdeme tam.“ Snažili se jíst pomalu, aby po dvou dnech hladovění zase všechno nevyzvraceli, ale bylo to až příliš dobré a bylo toho málo. Nestačila do sebe ani nasoukat poslední kousek, když se odstrčil od zdi a zamířil k dalšímu stánku. Hlad byl očividně silný. Sakura mu ukazovala různá zvláštní jídla, která viděla poprvé. On procestoval spoustu zemí, takže většinu z nich už znal. Chtěla si koupit nějakou černou motanici, ale Sasuke ji zarazil, že to asi nebude nejlepší nápad. Pak jí šeptem řekl, že je to fakt hnusný. Zasmála se a vyrazila dál. Zastavili se až u čtvrtého stánku a tam se posadili, když se konečně uvolnil kousek místa u jednoho stolu. Seděli namačkaní vedle sebe a oba se cítili o dost živější než v posledních dnech. Sakura mu položila ruce na záda. Sasuke s sebou škubnul a pokusil se ze sebe její ruce setřást. S její dotekem se v něm něco zlomilo, stáhly se mu útroby a on se znovu ošil.
„Co si myslíš, že děláš? Nemusíš na mě sahat, jako by sis tu na mě dělala nějaký nárok,“ zavrčel vztekle a jeho dobrá nálada byla pryč. Vytočilo ho to víc, než čekal, když ucítil její dlaň na svých zádech. Proč ho její dotek tak dráždí?
„Léčím tě, ty arogantní pitomče,“ řekla vztekle, postavila se a vyrazila davem pryč. Kvůli obecenstvu a větší nenápadnosti na něj ruce položila místo toho, aby tu zeleně svítila na celé okolí a upoutala tím pozornost. Nic tím ksakru nemyslela, ale chtěla mu ulevit od bolesti.
Sasuke na ni zůstal hledět. Ona ho léčila? Nic tím nesledovala, jen nasbírala dost sil na to, aby mu spravila poslední zbytky jeho pomláceného těla a on si hned myslel…
„Blbče,“ zašeptal po chvíli, zatřepal hlavou a vyběhl za ní. Viděl, jak její růžové vlasy mizí v davu. „Sakuro!“ zavolal za ní, ale buď ho neslyšela, nebo ho ignorovala. Snažil se protáhnout davem a pokoušel se přijít na to, proč tak vyletěl. On v tom automaticky hledal něco intimního, ale ona na to ani nepomyslela. Co to vypovídalo o ní nebo hůř, co to vypovídalo o něm? Vztekle zaskřípal zuby a trochu hrubě odstrčil jednu ženu. Skoro klopýtl, když mu došlo, že ho rozčiluje i to, že je na něj Sakura naštvaná. Není to sakra jedno? Proč by ho mělo zajímat, že se na něj zrovna ona zlobí. Zastavil a chtěl se otočit, nechat zmizet její záda v davu.
V tu chvíli to, ale uviděl. Periferně zahlédl, jak se z vedlejší ulice vyřítil vůz, který táhl splašený kůň. Okolím se rozlehl křik a rozčilené nadávání muže na voze. Sasuke těkal pohledem od bandy dětí, která seděla skrčená uprostřed náměstí k Sakuře a zase zpátky. Věděl to, věděl to dřív než ona a pohnul se ještě dřív.
Sakura se zmateně podívala po zdroji hluku a o sekundu později ji spočinul vyděšený pohled na dětech, které se krčily u země a něco si na ni kreslily. Zalapala po dechu a rozběhla se.
„Pryč!“ zařvala. Dav lidí se rozestupoval a dokonce i děti se začaly rozhlížet. Jeden chlapec popadl za ruku kamaráda a táhl ho pryč, to samé další dva kluci, ale malá holčička zůstala dřepět přímo v cestě zdivočelému zvířeti. Sakura jen přišpendlila oči na dítě, jakoby ho jen silou mysli mohla donutit uhnout. Věděla, že to nestihne, byla moc pomalá, ale ani to ji nezastavilo. Udělala poslední dva skoky, popadla holčičku a skryla ji v náručí. Doufala, že ji tím ochrání, ale ve stejnou chvíli se kolem ní mihl plášť, který zavířil kolem jejího obličeje, pak ji popadly silné ruce a strhly je obě stranou.
Cítila bolestivý náraz, když dopadla zadkem na kamennou zem. Otevřela oči, které měla doteď křečovitě zavřené. Povolila stisk, aby ještě holčičce ve svém náručí neublížila a zkontrolovala, jestli jí nic není. Vzápětí se přihnala její vyděšená matka. Sakura skoro nevnímala její slova vděku, protože sama nedokázala pochopit, co se stalo. Lidé kolem nadávali a rozčilovali se nad vzniklou situací. Když se kolem ní protáhla ruka, aby si potřásla se ženou, až tehdy si uvědomila, že ji pevně svírá za ramena. Ohlédla se a setkala se se zamračeným pohledem Sasukeho, pak se ale jeho výraz uvolnil a opět se na něm objevil ten známý úšklebek.
„Ty jsi tak hloupá,“ řekl jí, protože věděl ještě dřív než ona sama, že se vrhne pod kola vozu. Zaslechl ve svém hlase pobavení. Kdyby zaváhal jen o milisekundu, tak by ji to zvíře ušlapalo. Sakura se zamračila a vytrhla se mu, protože to ucítila znova. Jeho dotek v ní probouzel pocity, které se tak dlouho snažila umlčet. Zase cítila jak jí buší srdce a po těle se jí rozlézá husí kůže.
„Za tamto se omlouvám,“ vysypal pak ze sebe Sasuke.
„Měli bychom se vrátit do hostince a pořádně se vyspat,“ řekla místo toho a vyrazila zpátky ulicí. Sasuke si ji změřil zamračeným pohledem a pak s pokrčením ramen vyrazil za ní. Potřeboval se vyspat a to ho teď zajímalo víc než fakt, že je ta ženská pořád naštvaná. Táhli se davem a uvolněná nálada, která ho ovládla před pár minutami, byla pryč a došlo mu, že to byla jeho chyba. Měl pocit, že si s ním zahrává vlastní hlava. Cítil se dobře, uvolněně a poměrně spokojeně, ale ve stejnou chvíli kdy si to uvědomil, musel to pokazit. To se vážně snaží přesvědčit sám sebe, že v přítomnosti té hloupé holky musí být pořád napružený a vzteklý? Bylo to tak, vždycky se v její přítomnosti cítil rozčileně a to byla jen její chyba.
Zaskřípal zuby a byl naštvaný sám na sebe. Měla pravdu, měl by si konečně vytáhnout ten klacek ze zadku a uvolnit se, svět se nejspíš nezboří, když se uvolní. Vzpomněl si na dobu, kdy se společně s Narutem a Sakurou snažili zjistit, jak vypadá Kakashi pod maskou. Tehdy se bavil a nic se nestalo.
A přesto, že měli za zády bandu zabijáků, tak se dneska bavil taky. Poprvé mluvil se Sakurou bez toho, aby se z toho snažil rychle vyvléknout. Bavilo ho pobíhat od stánku ke stánku a díky jídlu se cítil uvolněně. Možná by tohle měli dělat častěji. Co?
Podíval se zmateně na dveře do hostince, který zrovna Sakura minula. Udělal dva rychlé kroky a položil jí ruku na rameno. Vyškubla se mu, ale zastavila, zmateně se rozhlédla a pak zamířila ke dveřím do podniku.
„Budeš na mě naštvaná dlouho?“ zeptal se jí za zády. Sakura se zarazila, povzdechla si a pak uvolnila ramena.
„Nezlobím se na tebe. To spíš na sebe,“ zašeptala a po chvíli váhání se k němu otočila. Sasuke se zatvářil zmateně. „Jsem pořád stejná, a i když se s tím snažím bojovat a přesvědčit samu sebe, tak na mě má tvoje blízkost pořád vliv,“ promluvila a zněla odevzdaně. „Osud si ze mě dělá srandu. Pořád se snažím v životě někam pohnout, ale stále mám pocit, že je to stejné. Jsem dospělá, ale moje emoce se zasekly někde ve dvanácti. Stále ta zbytečná a slabá Sakura, které málem vyskočí srdce z hrudi, když se jí dotkne muž, který jí chtěl zabít. A to mě tak štve,“ poslední větu zlostně vykřikla. Otočila se a zamířila pryč.
„Sakuro!,“ zavolal za ní ještě dřív než se stihl zarazit. Sakura se zastavila v půlce kroku. Sasuke se nadechl, věděl, že jí musí něco říct, protože je tohle všechno jeho chyba. Musel ji něco říct, aby se uklidnila
„Změnila si se. Jsi jiná než před lety, všichni se měníme,“ promluvil pomalu a snažil se najít ta správná slova, jak vyjádřit své myšlenky. „Já a Naruto jsme zesílili v boji, ale ty jsi zesílila v obraně. Pořád se snažíš donutit vrhnout se do bitvy bez zaváhání, ale to jsme nikdy nepotřebovali. Potřebovali jsme někoho, kdo nám bude krýt záda. Zesílila jsi, ale ne tam, kde jsi čekala. Tvoje síla je v obraně a ochraně. Chránila jsi nás, i když tehdy jsme to neocenili a nejspíš ani teď. Stala ses lékařským ninjou, abys ulevila od bolesti. Tvoje síla je zabraňování zranění, ne jejich tvorbě. Nejsi slabá,“ sypal ze sebe a skoro se nepoznával. Mluvil jako Naruto. Na motivační řeči nikdy nebyl, to spíš někoho přetáhnout, na ukecávání tu byl jeho rival. To on dokázal nepřítele přimět, aby udělal správnou věc. Až to někdy bylo otravné, ušetřil by spoustu problémů, kdyby se rozhodl nepřítele zabít bez zbytečného vykecávání, ale v tuto chvíli byl potřeba Narutův způsob a ne ten jeho. Potřeboval ji mít v dobrém psychickém rozpoložení, jinak by bylo jednodušší je dostat. Musel jí říct něco uklidňujícího, protože kdyby se mu tady sesypala, nevěděl by co s ní. Řekl to jen proto, aby měl větší šanci přežít a zachránit Naruta. Musel jí to říct!
„Díky,“ zašeptala po chvíli Sakura a prohlížela si svoje prsty na nohách. Něco takového nečekala a rozhodně ne od něj. Nadechla se, aby přerušila to ticho, ale v tu chvíli ji za šaty zatahala malá ručka. Zvědavě se podívala na malou blonďatou holčičku, která k ní vzhlížela s náboženskou úctou a poulila na ni obrovské hnědé oči.
„To je pro vás,“ vysypala ze sebe po chvíli pisklavým hláskem a předala Sakuře nádhernou papírovou květinu v barvě jejích vlasů. Sakura se na dívenku usmála a poděkovala. Holčička se pak nejistě otočila i na Sasukeho, který na ni zíral z vrchu a probodával ji pohledem. Blondýnka se trochu ošila a zrudla jako pivoňka. Přeletěla pohledem od něj zpátky k Sakuře a naopak.
„Nevěděla jsem jaký dárek pro vás,“ zašeptala po chvilce a skryla obličej ve vlasech. Sakura se usmála, sklonila se k ní a něco jí zašeptala do ucha. Děvče radostně zavýsklo a zmizelo opět v davu. Sasuke na Sakuru koukal se zdviženým obočím.
„Jen jsem jí poradila,“ pokrčila rameny Sakura. Sasuke se pořád tvářil zmateně, co ona by mohla vědět? O chvíli později ucítil, jak i jeho někdo tahá za plášť. Sklonil pohled dolů a uviděl, jak k němu děvče napřáhlo dlaně, kde ukrývalo jedno velké červené rajče. Chvíli na ni zíral a pak si od ní rajče převzal. Holčička opět zrudla.
„Děkuji mnohokrát za záchranu,“ vykřikla, uklonila se a vzápětí byla pryč.
Sasuke nevěřícně koukal na rajče ve své dlani a nakonec se zasmál. Už tak dlouho žádné neochutnal a nečekal, že si Sakura bude něco takového pamatovat. Podíval se ještě směrem, kde děvče zmizelo.
Vzpomněl si na dobu, kdy se kvůli jednomu rajčeti porval s Narutem. Vždycky všechno přecházel v klidu a bylo mu jedno, že ten trouba všechno sní, ale to rajče bylo poslední a Narutovi už se podařilo předtím ukrást si instantní rámen. Tak proč by měl obětovat i svoje rajče. Málem ho Narutovi vyrval z krku a skákal mu po hrudníku, jen, aby se k němu dostal. Bylo to poprvé, kdy na sebe týmu Sedm řekl něco osobního. To, že miloval rajčata. Musel jim to říct, aby omluvil fakt, že se z ničeho nic pokusil udusit Naruta. Nečekal, že si Sakura bude takovou blbost pamatovat.
Znovu se podíval na rajče ve své dlani a tvář mu zkřivil úsměv.
„Ty víš jak zapůsobit na ženu,“ řekla se smíchem Sakura a drbla ho do ramene. Zakousl se do rajčete a skoro blaženě vydechl.
„Měl bych začít zachraňovat ženy častěji,“ utrousil.
„Jdeme teda do hostince nebo se vydáme najít ještě nějaké rajče?“ optala se ho. Sasuke znejistěl a snažil se bojovat s tou stránkou, která se ho zase snažila srazit do jeho trudomyslných kolejí. Pak se rozhodl na to vykašlat, nejspíš je můžou každým dnem zabít, tak proč by se nemohl jednou v životě bavit. Obličej mu z úsměvu očividně nepopraská a svět nevybouchne. Popadl ji za ruku a táhnul zase do davu, tentokrát jinou uličkou.