Když má srdce svoji hlavu 23

Třiadvacátý díl – V koutě

„Co na mě tak vejráš?“ zpražil černovlasého společníka sedícího naproti nad dočista vyluxovanou nádobou a použitými hůlkami, spořádaně odloženými vedle kýčovitého prostírání s motivem ovoce, darovaného do provizorního obydlí z recese.
„Koukám, jak se v tom nimráš,“ pokrčil rameny neurčitě Sasuke. „Je to u tebe celkem zvláštní úkaz, víš?“
Jinchuuriki, mimo jiné proslulý svým apetitem a láskou k ramenu, nepatrně nakrabatil nos, pak si rezignovaně povzdechl, odstrčil nedojedený kelímek oblíbených instantních nudlí a s na prsou zaklesnutýma rukama se přes kamarádovu hlavu zadíval na zeď, oživenou barevnou kresbou týmu sedm. Tedy konkrétně na vyobrazenou, růžovlasou medičku.
„Znáš ten pocit, když něco strašně moc chceš, ale musíš tomu dát čas, pečlivě zvážit každý krok, postupovat kousek po kousku a trpělivě čekat? To vibrování a nepříjemný pnutí v žaludku, nechuť absolutně ke všemu, co tě dřív těšilo, neschopnost se koncentrovat i na obyčejný všední povinnosti…“ rozmluvil se po zhruba minutovém, vnitřním souboji Naruto. Nedbaje nebezpečně se viklavého opěradla židle za jeho lopatkami si na břiše ztrápeně stiskl látku bundy a sevřel v pěst chladný zip spojený pomocí do sebe zapadajících, kovových zoubků.
„Jo, pokud se počítá lačnost po pomstě, touha zabít Itachiho mi tenkrát přivodila pekelně těžký chvilky.“
„Měl by sis najít holku,“ poradil bývalému mstiteli, poté co mu věnoval pohled alá nehraj si na vtipnýho, nejde ti to, „takhle taky nebudeš vypadat věčně.“
„To bych rozhodně měl, právě jsem obědval se zářným příkladem šťastnýho vztahu,“ oplatil mu pohotově rýpavou smeč.
„Neudělala to přece dobrovolně, dotlačili ji k rozchodu,“ připomněl mu Naruto obhajujícím tónem, pořád se ohledně toho cítil nesmírně provinile.
„Já vím.“
„Věřil bys, že jsem si nejprve myslel, že to je kvůli tobě?“ ušklíbl se po krátké odmlce nejistě, opřel se lokty o stůl, povadle si vložil hlavu do dlaní a zakotvil zrakem na stydnoucím pokrmu. Nebylo jednoduché to přiznat nahlas.
„Věřil, blbej seš na to dost,“ utřel ho Sasuke nelítostně. Blonďák po něm šlehl podrážděným pohledem; evidentně nechápal situaci a pohnutky, jež ho k takovému závěru vedly. Nedocházelo mu, že pro Naruta byl kromě soupeřem o sílu také letitým rivalem v lásce. Ódy na dokonalého Uchihu v minulosti slýchával takřka denně.
Poslední měsíce si připadal jako v nádherném snu, ze kterého ho někdo hodně neurvale probudil.
„Dobře, ujasněme si to jedno provždy,“ navrhl Sasuke nenadšeně. „Nemám o Sakuru zájem v romantickým, ani tom druhým, prostě v žádným směru, jsme kolegové… přátelé, a tím to hasne. Dokonce si na devadesát devět procent troufnu říct, že z její strany je to stejné. Netuším, co se jí kde, kdy stalo, nebo číms ji okouzlil, ale je zamilovaná do tebe.“
„Sám nemám nejmenší zdání,“ zamumlal hrdina vesnice s legračně dětinsky našpulenou pusou.
Dnem i nocí se urputně snažil zosnovat nějaký úspěšný plán na znovuzískání milované dívky, jenže nemohl přijít na kloudné řešení. Bylo mu jasné, že slova, byť sebevíc srdečná, v tomto případě stačit nebudou. Na to byla Sakura až příliš paličatá.
„Hlavně zůstaň tím otravným, spontánním, umanutým, nesobeckým pakem, jakým jsi byl doteď,“ doporučil mu bez známky ironie Sasuke.
Až na toho podivínského, bledého Saie znal členy svého týmu dobře, proto nechtěl, aby se do násilně rozdělených vrstevníků kdokoli pletl. Pokud se Narutovi povedlo jednou vyhrát Sakuřinu přízeň, byl přesvědčen, že se mu to nějak podaří i podruhé.
„Hm, dík za moudrou radu. Výčet mých kvalit je vskutku ohromující a ženy do kolen posílající,“ utrousil po protočení panenek notně sebe pohrdavě. Byl si vědom, že v boji osvědčená metoda pokus-omyl tady nezabere.
„Improvizace ti nikdy problém nedělala,“ poznamenal Uchiha pobaveně, přičemž se zmuchlaným ubrouskem ze silou vůle v kupě držícího kusu nábytku s přehledem trefil do odpadkového koše situovaného vedle oprýskané linky.
„Babča Tsunade mi nabídla jít místo ní do Suny na Chuuninskou zkoušku, prý nemá náladu se vláčet dva dny pouští a pařit se v těch jejich tropech. Aspoň podpořím Konohamaru a promluvím si s Gaarou. Sakura-chan jde coby lékařský dohled, tak se snad naskytne příležitost k… něčemu fikanýmu,“ zadoufal během napodobování kamarádova aktu zbožně, zřetelně nabíraje svůj typický, nakažlivý optimismus.

Nervózně si žmoulaje spodní ret, zvedla jsem hlavu k nejvyššímu patru majestátně se tyčící kulaté budovy se znakem Listové a přimhouřenýma očima vyhledala členité okno, za nímž jsem s jistotou lokalizovala tolikrát navštívenou kancelář Hokage. Přemýšlela jsem, co asi právě teď dělá, v jakém se nachází rozpoložení.
Prosím, dej, ať mi vyhoví a moc se nevyptává, zažadonila jsem v duchu, upínaje zrak ke všemohoucímu Komukoli na nebesích.
Otřela jsem si o sebe lehce se potící dlaně, rázem jsem znovu byla tou dvanáctiletou holkou, osamělou a zranitelnou, zanechanou daleko za zády svých nedosažitelně silných týmových partnerů, jdoucí škemrat o laskavost. Kdesi hluboko v nitru se mi ono rozhodnutí příčilo, jakživ jsem neodmítla jedinou misi. Přirozená zodpovědnost zvoleného povolání se prala s potřebou se chránit před ještě větším zdevastováním mého rozedraného srdce.
Táhle jsem se nadechla, zastrčila si vlasy za ucho a statečně vykročila.
Ztracena v představách a předpřipravených scénářích nadcházejícího rozhovoru jsem se ploužila ztichlými chodbami, jako by i ony najednou vnímaly mou trému z nevyhnutelné inscenace.
Po paměti jsem doputovala k nedávno měněným, masivním dveřím. S pulsem, prostřednictvím jehož zrychlené frekvence, vysílající mohutné tlakové vlny krve do aorty, hrozilo protržení tepen, jsem si uhladila sukni barvy žvýkačky a vztáhla pravačku ke stále vonícímu dřevu, abych ji vzápětí opět nechala klesnout. Zbabělče!
Poodešla jsem dva kroky a poté se prudce zastavila na místě.
Vybavila jsem si ranní diskuzi s Moegi, která byla vyslána doplnit chybějící položky zdravotnického materiálu, nezbytného ve výbavě každého účastníka. Mezi řečí mi nezištně sdělila, jak je Ctihodný vnuk rád, že ho Naruto při testu uvidí v akci.
Nemohla jsem v blonďákově přítomnosti absolvovat tak dlouhou cestu, trávit s ním volné chvíle mezi jednotlivými zápasy či vedle něho jen přátelsky sedět. Jednoduše to nepřicházelo v úvahu! Ne, když se v bezprostřední blízkosti nedokážu ovládat. Ne potom, co mi řekl. Byl mužem činu a nepochybovala jsem, že své tvrzení nemyslel smrtelně vážně. Pravděpodobně bych mu nebyla schopná odolat.
Musela jsem eliminovat i sebenepatrnější možnost opakování dojemného výstupu z nemocnice, s tou pitomou, plechovou kartotékou ve vedlejší roli.
Vytočeně jsem nad svým slabošským zaváháním dupla nohou, naštvaně si utáhla cípy ochranné čelenky a polohlasně se burcuje k akci, odhodlaně jsem zaklepala na ty zpropadený dveře.
„Dále!“ ozvalo se z kanceláře autoritativně.
Energicky jsem stiskla kliku a neohroženě do místnosti strčila hlavu i většinu trupu.
„Mohla bych s vámi chvilku mluvit, Tsunade-sama?“ Jmenovaná se napřímila, věnovala mi tázavý, lehce skeptický pohled a nato rukou pokynula před sebe. Zaujala jsem mockrát okupované místo před mohutným stolem a decentně si navlhčila suché rty.
„Omlouvám se, ale já na tu misi do Písečné nemůžu jít,“ pronesla jsem bez zadrhnutí, potřebovala jsem znít neoblomně. Pátá ustala v masírování ztuhlé šíje, s pažemi uvolněně položenými na madlech křesla se pohodlně opřela a své pichlavě vědoucí zorničky mi zabodla do obličeje. Stěží jsem se vyvarovala nejistému ošití.
„Smím vědět proč?“ zeptala se nevinně.
„Z osobních důvodů,“ řekla jsem krapet rozmrzele, neboť to byla přesně ta otázka, kterou jsem nechtěla slyšet.
„A mají ty důvody něco společného se změnou v obsazení?“ dotírala vlídně, přestože odpověď dávno znala. Nejspíš usilovala o to, abych se rozpovídala, svěřila se a ona mě na oplátku mohla utěšovat, že všechno bude zase dobré, že vesničané brzy pochopí a naše láska zvítězí nad veškerými úskalími.
Ho*no!
V defenzivním gestu jsem se pravačkou chytila za loket druhé ruky, těžce polkla a trudomyslně se zahleděla na skály v pozadí. Nesvedla jsem si vysvětlit, proč mě soucit přátel a náklonnost blízkých tak dostávaly do varu. Možná, že pomluvy, utroušené nevybíravé poznámky a odsuzující pohledy ve mně vyvolávaly vztek nutný k vypěstování odstupu, obrněnosti, jako když si po infekci vytvoříte imunitu na daný bacil. Netečnost je fajn věc, leč dlouho se s ní fungovat nedá. Pokud si mám tedy vybrat mezi žalem a vztekem, volím variantu zachovávající alespoň drobet hrdosti.
„Chápu, že je to neprofesionální přístup, nicméně na své prosbě trvám. Blíží se Vánoce, rodiče po válce prahnou víc než jindy po společně strávených svátcích. Předběžně jsem se zeptala Ino, jestli by mě nahradila a souhlasila. S vaším svolením, samozřejmě,“ hrnula jsem ze sebe jednotvárně. O kamarádčiných schopnostech jsem nepochybovala, i tak pro mě nebylo snadné přenechat jí plnou odpovědnost za případné raněné. Sama blondýnka kvůli tomu byla poměrně nesvá, musela jsem využít všechny dostupné páky, abych ji nakonec přemluvila.
Odvážila jsem se odlepit oči od krajiny za oknem a podívat se přímo na ženu, jež mi byla léta vzorem. Po hodné minutě zírání do prázdna odměřeně přikývla, chopila se pohozeného brku a opět se nahnula nad rozprostřené papíry.
„No, dobrá. Pošlu místo tebe Ino a Shizune, v nemocnici do odvolání přebereš jejich pacienty, vypsané směny i běžné povinnosti. Teď můžeš jít.“ Jen hluchý by nepostřehl špatně skrývané zklamání v nízce položeném, unaveném hlase Tsunade-sama.
„Hai!“
Zklamání, plané naděje, vystřízlivění z víry v tvou přirozenou bojovnost… Hokage není jediná roztrpčená, věř mi, spustila vnitřní Sakura vytýkavě, když jsem se se svěšenou hlavou vlekla chodbou.
Však se ten seznam ještě rozroste, neboj! Ujistila jsem ji, zatímco jsem polykala slzy zahanbení.

Můj život se až nechutně podobal laxně smontované horské dráze, jen vykolejit. S nikým jsem skoro nemluvila, doma kolem mě chodili po špičkách, Ino byla pryč a nanicovaté, druhé já zarytě trucovalo.
Už se to táhlo déle než týden, vlastně to celé začalo mým dobrovolným odstoupením od zadaného úkolu. Nejenže jsem následující den od rána myslela na to, jak se asi Naruto tvářil, když si to k bráně s lékařskými pomůckami přihasila Ino se Shizune, ještě jsem v rodinném podniku seřvala Kakashiho-senseie, na kterého jsem tam náhodou narazila. Pro zákazníky jsem zdarma ztropila solidní podívanou, když jsem na něho ječela, že jsou mi ty jeho nově objevený chutě krajně podezřelý a ať se radši stará o sebe.
Nepříjemný incident vyústil v dohru, v ošklivou hádku u večeře, kdy jsem naši totálně uzemnila tvrzením, že mi nemají co kecat do soukromí, naopak by měli být vděční, že jsem se pro ně obětovala a pod pohrůžkou lorda Daimyo oddálila příchod vymahačů dluhů, o nichž se mi ani nenamáhali říct. Dostala jsem facku. Nejhorší na tom bylo, že se mi vůbec neulevilo. Připadala jsem si ztraceně a kopáním kolem sebe jsem se vzdalovala stále víc.
Perličkou k mému labilnímu chování byla dozajista babka Jedovatka, jíž jsem po další prudké alergické reakci vyfasovala do péče.
„Tak co se zase děje?“ zeptala jsem se zrudlé sestry bezradně stojící přibližně metr od stařeniny postele.
„Pacientka odmítá jíst. Jakmile přistoupím blíž, snaží se mi vykopnout tác, poškrábat nebo tahat za vlasy. Promiňte, opravdu si zde nevím rady,“ zanaříkala rozcuchaná žena středního věku s čepcem nakřivo. Rozladěně jsem zaskřípala zuby, neboť jsem k různým rozmarným vrtochům téhle čarodějnice byla za dopoledne přivolána už pětkrát a docházela mi trpělivost.
„Dobře, položte ten oběd na stolek a jděte, já to vyřídím,“ propustila jsem ji z jámy lvové, přičemž jsem si svéráznou důchodkyni nenávistně měřila. Kromě občasného narovnání pokrývky úslužně seděla, jako by se jednalo o neopodstatněné nařčení.
„Proč to děláte, paní Futahashi? Myslíte si, že mám čas sem pořád běhat?“ zkusila jsem to na ni mírným tónem, ačkoli se mi krev pěnila v žilách. Za dnešek jsem si jejich nadávek užila požehnaně.
„Tyhle šlichty žrát nebudu, už jsem to říkala!“ zaburácela rozčíleně.
„Máte dietu, takže se s polívkou a kaší budete muset nějak smířit,“ oznámila jsem jí nekompromisně. Došla jsem těsně k lůžku, aniž bych bělovlasou, konfliktní sedmdesátnici spustila z očí, sáhla jsem pro misku, trochu jsem se naklonila a obezřetně ženě nádobu s pokrmem strčila do ruky. Nebála jsem se, že by se mě opovážila napadnout.
„Jestli to nesníte, naleju to do vás,“ varovala jsem ji pološeptem, měla jsem toho akorát po krk.
„Nesnáším tě a tobě podobný,“ zachrčela, opláceje mi velmi intenzivní pohled.
„Doktory? Tak se necpěte ořechy a vším, co máte zakázaný.“
„Pche, prdlajs doktory, kariéristky!“ zakřičela, až jsem sebou cukla. „Potvory, co si hledají silné protějšky, se kterými se můžou hladce svézt. Vnučka mi toho o tobě navyprávěla dost, abych si o studentce Hokage vykreslila obrázek.“
Vyjeveně jsem otevřela pusu a vzápětí ji opět bezhlesně zavřela, osobní nevraživost jsem skutečně nečekala. Nevěděla jsem, jak vhodně, pohotově zareagovat.
„Nemáš slov, co? Jdeš si svou cestou a osud toho nebohého, využitého chlapce s neodvratně se rozpadajícím snem je ti ukradený.“
„Vždyť jsem se s ním rozešla! Co po mně, krucinál, všichni chcete?!“ zavřeštěla jsem pani Futahashi sklíčeně do obličeje. To byla poslední kapka. Copak to nikdy neskončí, nedají mi pokoj?
„To by ti mělo napovědět vlastní svědomí.“
„Sakuro-san, je všechno v pořádku?“ tázala se z prahu vyděšeně přiřítivší se Aiko. Roztřeseně jsem si promnula svraštělé čelo, pak si dlaň zoufale přitiskla na chvějící se ústa a přikývla. Překotně jsem vyrazila z místnosti, protáhla se kolem zmatené asistentky a bez ohlédnutí spěchala do pracovny, kde jsem se o samotě zády opřela o dveře a přerývavě dýchaje se nefalšovaně rozbrečela.
Ano, nehorázně jsem se přecenila, tahle porozchodová situace mi přerůstala přes hlavu, nezvládala jsem to. Nezvládala jsem na Naruta nemyslet, nevybavovat si jeho převážně hloupé vtipy, páchané skopičiny i vzrušivé něžnosti. Neubránila jsem se představám, jaké by to bylo, kdybychom pokračovali v našem vztahu, šli společně do Suny, užívali si tamní pohostinnost a pro milence lákavé, neosvětlené kouty po setmění. Stýskalo se mi a bolelo to.
Zatím jsem nenašla nic, čím bych vyplnila to prázdné místo zející v levé části hrudního koše. Odlepila jsem se od tvrdého dřeva a jala se pochodovat od zdi ke zdi.
Co mi to ten idiot provedl? Stávala se ze mě troska. Ubulený uzlíček nervů. Paranoik, k smrti vyděšený, odkud se příště vyloupne další kritik neberoucí si servítky.
Copak nevidí, jaká muka prožívám? Zdá se jim to málo?!
Rázně jsem si zpod víček otřela mokré mapy a vrhla se ke stolu, stylem psychopata upnutého k jedinému předmětu jsem odsunula křeslo na kolečkách takovou silou, až s rachotem nabouralo do stěny. Bylo mi to fuk, zbrkle jsem odemkla uzavíratelnou přihrádku a chaoticky ji rozhrabávala. Konečně jsem objevila, co jsem hledala. Vytáhla jsem štus dopisů a několik okamžiků na ně zhypnotizovaně civěla. Potom jsem si sedla na zem a poctivě se pustila do čtení.
„Nezasloužíš si ho… kvůli tobě se nestane Hokage… přiživuješ se na slávě Naruta-kun… napořád Geninem… vyšší hodnost…“
Roztěkaně jsem si rukou prohrábla vlasy a následně si horlivě skousla nehet na palci. Spasným nápadem se mnou prohnal známý, vítaný nával adrenalinu, dychtivosti i zadostiučinění. Vyskočila jsem na nohy, na sestru na recepci jsem houkla, že se hned vrátím a rozhodným krokem jsem si to štrádovala ke kage budově. Konkrétně k vývěsní tabuli v přízemí, kde jsem s bláznivým šklebem tlustou čarou zaškrtala své jméno na listině žadatelů o účast na Jouninské zkoušce.
Nepostoupí Naruto, nepostoupím ani já!
Nebyla jsem si zcela jistá, proč mi zrovna tenhle počin umožnil cítit se líp, připravila jsem se jím o šanci na váženější postavení, zhatila tím roky náročného lopocení, trénování a pocení krve. Asi jsem byla v hloubi jaksepatří sebetrýznivá, nebo jsem prostě potřebovala být nějakým způsobem potrestaná.
Žádali důkaz, tak ho dostanou.
Nedělala jsem si iluze, že svým radikálním skutkem překvapím, zmatu a především zklamu spoustu lidí, netušila jsem však, že budu následkům čelit již druhý den.
„Na slovíčko, Sakuro!“ odchytla mě Tsunade-sama, když jsem vycházela z ambulance.
Neochotně jsem se zastavila, po celodenní službě jsem neměla právě nejlepší náladu, píchalo mě v kříži, kručelo v žaludku a po vysilujícím zákroku jsem se těšila na sprchu, nicméně jsem se k ní otočila čelem.
„Spěchám s těmi vzorky do laboratoře, tak pokud by to mohlo…“
„Nemohlo,“ utnula můj pokus o odložení roztržky, na což jsem se zatvářila zpupně.
„Kakashi si všiml, že ses ztratila ze soupisu uchazečů. Můžeš mi k tomu podat nějaké racionální vysvětlení?“ zeptala se příkře, předstíraje, že mé drzé zaksichtění nezaznamenala.
„Patrně se z posledně moc nepoučil,“ zahuhlala jsem otráveně. „Vyškrtla jsem se,“ odpověděla jsem na blondýnčino povytažené obočí hlasitěji.
„A to proč?“
„Rozmyslela jsem se, nechci být Jounin,“ řekla jsem nezúčastněně, jako bych si v restauraci objednávala jídlo, na které jsem ve skutečnosti neměla vůbec chuť. Nechápala jsem, kde se ve mně ta troufalost vzala, ale nemohla jsem si pomoct.
„Kdy?“
„Včera,“ pokrčila jsem fádně rameny. Bylo zřejmé, že se krotí, aby po mně nevystartovala. Zavřela oči, mocně vydechla a po chvilce je znovu otevřela. Působily jasnějším a klidnějším dojmem.
„Vím, že si procházíš složitým obdob-“
„Co vy o tom víte? Myslíte si, že rozumíte všemu, ale není to tak!“ zakřičela jsem naježeně. Neuniklo mi, že neobvyklý rozruch v přízemí přitáhl pár čumilů, kteří se pohybovali v doslechu. Bylo mi to šumák. Štvalo mě, jak se každý angažoval, buď otravovali s mrským chlácholením, nebo ubohým buzerováním.
„Samozřejmě, že ne. Vždyť jsem jenom člověk,“ odvětila posmutněle. „Člověk, který je na tomhle světě mnohem dýl než ty, ledacos si vytrpěl a má mnohem víc zkušeností. Jestli mě život něco naučil, pak že je nespravedlivý, nelítostný a nic ti nedá zadarmo.“
„A k čemu vám to je? Akorát pijete a špatně sázíte,“ utrousila jsem jedovatě. Nepraštila mě, jak jsem snad i tajně doufala, pouze se jaksi pokřiveně usmála, načež zakroutila hlavou.
„Tady přece nejde o výhru, nýbrž o princip. Vzchopit se po porážce, vstát a bojovat, to je důležitý,“ kladla mi dál na srdce zapáleně. Měla jsem neodolatelné nutkání na ni zařvat, ať laskavě sklapne, vzdá to se mnou a nechá mě napospas vlastní mizérii.
„Možná mě bojování předem prohraných bitev už jednoduše nebaví,“ prskla jsem nahněvaně, nahromaděná zlost nadzvedávala pokličku, stylem uvolněného magmatu se drala na povrch, aby vše v dosahu spálila na popel.
„To máš teda smůlu, protože ti nedovolím takhle kapitulovat. Na tu zkoušku půjdeš, Naruto si obhájení svého snu vyřeší po svém. Hodlám vás oba podporovat, i kdyby mě to mělo stát post!“
„Nikdo se vás o záchranu neprosí!“ zařvala jsem, se sytě rudými lícemi jsem v afektu nepříčetnosti třískla podnosem s ampulemi odběrů, takže se pod námi v mžiku rozlila tmavě rudá skvrna, v níž coby lodičky plavaly lesklé úlomky střepů.
Bezhlavě jsem se prohnala vestibulem, přičemž jsem naprosto ignorovala plísnící pohledy přítomných pacientů i zainteresovaných zaměstnanců. Před zraky desítek lidí jsem překročila hranice, podobna lité fúrii jsem vřeštěla na Hokage a veřejně ji urazila.
Bohužel to míru vřící zloby nezmírnilo.
Po střechách jsem se dopravila domů, kde jsem hrubě rozrazila vchodové dveře, zuřivě skopla boty a formou uragánu vlétla do pokoje. Tam jsem se zastavila. Mé funění by se dalo hravě přirovnat k projevu obézního nosorožce, jež zrovna úspěšně dokončil závod ve sprintu. Se zatnutými pěstmi jsem se rozhlédla po místnosti, hněv se mnou vyloženě cloumal. Zběsile jsem přiskočila k toaletce a jediným silným máchnutím shodila serepetičky, co na ní byly. Totéž jsem zopakovala s věcmi na prádelníku, pak jsem se vymrštila na postel, servala plakát a rozcupovala ho na kousky.
„Sakuro?! Co je to za bordel?“
Zvolání zezdola mě probralo z demolujícího módu. S prsty vpletenými v kadeřích jsem obhlédla své dílo zkázy, ztrápeně jsem se zatočila na fleku a potom balkonem bosa prchla ven.

„Vážně jsi Tsunade uprostřed vstupní haly označila za alkoholičku a gamblerku?“ Sasukeho posměšný hlas mě vytrhl z netečného pozorování na hladině se tvořících kruhů. Po bezcílném bloumání ulicemi mě vandrující mysl dovedla na opuštěné kameny u řeky, leč tentokrát neměly onen uklidňující vliv.
„Neříkej, žes mě hledal, ještě bych si mohla začít něco domýšlet,“ pronesla jsem sarkasticky, aniž bych se na něho podívala.
„Dejme tomu, že jsem na cestě narazil na stopu temné aury,“ pravil nenuceně. Zničeně jsem schovala obličej do dlaní a popuzeně zaskučela: „Co chceš? Přišels sem moralizovat?“
„Ne, náramně se bavím,“ přiznal popravdě. Celkem živě jsem si dokázala vykreslit, jak za mnou stojí, s rukama v bok a jízlivým úšklebkem.
„Alespoň někdo,“ zamumlala jsem.
„Co takhle uzavřít dohodu?“ Vykroutila jsem krční obratle a věnovala mu podezíravý pohled.
„Dáme si souboj, beze zbraní,“ dodal, když si mě přeměřil od kořínků vlasů k obnaženým chodidlům. „Jestli tě do půl hodiny chytím do Genjutsu, znovu se přihlásíš k Jouninské zkoušce.“
„Co to je za blbost? Nechci se s tebou bít,“ řekla jsem zpruzele, vtom mě však znenadání čapl zezadu pod paží a násilně vytáhl na nohy. Sprostě jsem zaklela a ohnala se po něm.
„Jo, to vidím. Dle mýho by ti prospělo se trochu vydovádět. O nic nejde, když vydržíš třicet minut, odejdu a o žádný zkoušce už se nikdy nezmíním,“ kul železo, dokud bylo horké. Nehezky jsem se nad Sasukeho ponoukáním zamračila. Přemítala jsem, zda ho poslala Pátá. To mě dopálilo.
Rychlostí světla jsem s modře zářící pravačkou vystřelila proti němu, smrtícím úderem jsem mířila na čelist.
Rozdmýchaná láva v mém nitru se postupně přelívala do celého nervového systému, nadobro mi zatemnila mozek. Bytostně jsem prahla po Uchihově mrtvole.
Jen taktak se vyhnul. Pomocí nehtů ryjících v zemině jsem v přikrčené póze zabrzdila, hbitě se odrazila a vysunutou patou během zlomku vteřiny zaútočila na jeho spánek. Na poslední chvíli se sehnul, takže jsem ho o milimetry minula. Svižnými salty jsem unikla před salvou ohnivých koulí. Při doskoku jsem rozsvícenou pěstí uhodila do travou porostlé mýtiny a ve svůj prospěch rozpohybovala tolik nedůtklivou půdu. Zavrávoral, čehož jsem využila, zhluboka se nadechla a nadmíru soustředěně myslela na jedno jediné místo. Fungovalo to, po rozběhnutí jsem se najednou objevila těsně za ním, nezaváhala jsem, cíleným chvatem dvou prstů do bodu pod lopatkou jsem ho vyslala na bolestivou jízdu do ostružiní a navíc mu ochromila levou paži. Odmítala jsem prohrát.
Nehodlala jsem mu dopřát čas na rekonvalescenci, nabuzeně jsem se vyřítila kupředu, a když se má pěst dotkla sedřeného, mužného hrudníku, objekt přede mnou se s typickým pufnutím vypařil.
Cože? Jak zvládl udělat přeměnu?
V očekávání odezvy jsem vyskočila do vzduchu, když se proti rozletěly tři pevné dráty s úmyslem přikovat mě k vrchnímu dílu kmenu; pomocí lékařského jutsu jsem je přesekla, načež s řinčením dopadly na zem.
Shrbila jsem se na větvi a snažila se Sasukeho lokalizovat. Věděla jsem, že po mně kvůli ubíhajícím minutám půjde. Detekovala jsem jakési mihnutí na sedmi hodinách, přesto jsem tušila výpad ze shora. A taky ano. Desetiny sekundy před katastrofou jsem opustila svou schovku, kmitavé výboje chidori mi jen lehce lízly nadloktí.
V podřepu jsem si zarputile odfoukla ofinu z čela a proskenovala okolí. Ticho. Napjatě jsem si prokřupala kloubky prstů.
Lhostejně jsem si otřela z rozseknuté kůže vytékající čůrky a nebojácně vykročila do otevřeného prostranství. Zakrátko po mně se ze stínu vynořil i Sasuke. Zbývalo zhruba pět minut. Kontrolovala jsem každý jeho pohyb, dávaje si majzla, abych se mu nezahleděla do očí. Zaregistrovala jsem, že se spokojeně pousmál, potom jsme se k sobě s jasným záměrem zvítězit současně rozutíkali. Vyměňovali jsme si svižné taijutsu údery, vykrývali kopance, blokovali nebezpečné rány rukou.
Podařilo se mi uplatnit výhodu obou horních končetin a zasadit mu tvrdou bombu do ramene, což by mu ho zaručeně vykloubilo, jenže jsem se zároveň do čehosi zabořila. S hrůzou jsem zjistila, že částečně aktivoval Susanoo. A pak se to stalo. Ovinul mi zápěstí těmi odpornými, slizkými hady a nemilosrdným kopnutím do břicha posléze vyhodil do éteru. Než jsem se stačila vzpamatovat, v letu si mě přitiskl zády na hruď, svíjejícími plazy mi připoutal paže k tělu a oba nás obrátil týlem k zemi.
Když jsem procitla, nehorázně mně třeštila hlava, určitě jsem měla otřes mozku. Po rozlepení víček a odstoupení mléčné mlhy jsem spatřila dva červené koláče. To byl konec.