Nositel dědictví – část 4. Projev citu

Ovšem nezvratně do Seiyovy pomsty zasáhla jedna událost, která se nedala zrušit.
Jakmile nadešel den „D“ a hodina „H“, tak se Gaara nedostavil. Pouze jeho poslíček se vzkazem:

Ushira Seiyo-san,
je mi velice líto, ale včera jsem obdržel urgentní dopis, kde stálo, že se musím zúčastnit chuuninských zkoušek v Konoze a poté vykonat povinné návštěvy u zbylých čtyř Kagů.
Nějaký čas to zabere, mluvil jsem s mou ženou a ta Vás někde ubytuje, nemůžete pořád spát venku a na písku. Prosím, aby jste se k mé ženě choval s úctou. Ona a moje dcera nejsou do naší záležitosti vůbec zapleteni.
Dále Vám chci oznámit, že po dobu, kdy budete v Sunagakure no sató máte volný pohyb a nemáte žádná omezení. Svým jouninům jsem oznámil, že si Vás nemají všímat.
Pokud mi nevěříte, zeptejte se kohokoli. Nejsem zbabělec, ale mé povinnosti, jako kazekage nejsou omezeny jen na mojí vesnici, i když by to pro mě měla být prvořadá záležitost, což je.
To je vše, co jsem Vám chtěl sdělit. Své žádosti směřujte k mé ženě. Ráda Vám vyhoví, ale pamatujte, že pokud vykonáte něco, co je proti Sunžským zákonům, mají právo Vás zajmout a vsadit do vězení.

Dále tam byl Gaarův podpis.
„Ten zmetek!“ málem ten dopis roztrhal, ale rozmyslel si to. Zarazilo ho jedno, že cítil jakousi podivnou úlevu. Vůbec si nedovedl vysvětlit, proč to cítil.
„Zaveďte mě někam, kam vám řekli.“ Podřídil se nakonec Seiya, napadla ho jedna věc, že zatímco bude Gaara pryč, zjistí celkovou situaci o Suně.

Mari ho uvítala, jako by to byl její syn, kterého dlouho neviděla.
„Vítám vás.“ Věděla, že je nejlepší vykat a ono samo se ukáže tykání.
„Je mi velice líto, že nemohu říci, že jsem poctěn, snad chápete.“ Seiya mluvil pravdu. To se stávalo zřídka.
„Chápu, manžel mi včera večer řekl, co se stalo. A věřte, že…“ byla přerušena příchodem trojící kamarádů.
„Mami, jsme doma, dnes tu budeme mít hosty! Kagome a Yashamaru budou dnes u nás spát!“ švitořila Kaname, která si nečekaného hosta nevšimla. Na rozdíl do Kagome a Yashamara, kteří ho ihned po příchodu do místnosti zaregistrovali.
Přitom se Kagome těšila, že dnes zažijí jeden skvělý večer… to stejné Yashamaru. Dnes ji chtěl požádat o ruku…
Seiya jen nepatrně zasténal, tím přitáhl pozornost Kaname.
„Cože, on? Co ten tu dělá? Snad tě nepřišel urážet, nebo tatínka?“ Kaname zaujala bojovou pozici.
„Uklidni se a ty si zase nedávala včera pozor, že? Táta se ti snažil vysvětlit, že odchází do Konohy, kde se konají chuuninské zkoušky a pak na zdvořilostní návštěvy u čtyř Kage? A že Seiya-san, zde bude načas bydlet?“ povzdechla si Mari.
„To by otec nedovolil, aby u nás bydlel, on!“ ukázala na toho vetřelce.
„Já to také nechci! Nejradši bych byl někde hodně daleko, to mi věř, ale nemám na výběr.“ Ozval se Seiya.
„Vždycky je na výběr. To mě naučil život. Jen pojď, půjdeš do podkrovního pokoje, kde bydlel Keiji.“ Užuž byli na odchodu, když Kaname skoro zakřičela.
„Tam ne! Nebude někde, kde byl můj bráška! To nedovolím!“
Mari byla klidné povahy, ale jak jí něco vytočilo nešlo jí potom zastavit. To uměl jen Gaara.
„Nebuď hysterka! Mě taky můj syn chybí, ale co mám dělat?“ Mari raději odešla, než by řekla něco, čeho by pak litovala.
„Asi vám způsobuji problémy a to mi věřte, že to říkám od srdce, ale já žádné způsobovat nechci.“ Možná to byl jeho něžný tón hlasu, který Mari rozplakal.
„Neděláte problémy, to jen, že náš syn před pěti lety zemřel, když chránil svůj tým před nepřáteli. Zabil ho poslední žijící člen Akatsuki, Kisame. Já ani můj manžel jsme se z toho ještě nevzpamatovali. Kaname to také nese těžce, když byl Keiji malý, tak byla skoro pořád s ním, tedy pokud neměla nějakou misi. A můj třetí potomek Keijiho pomale neznal.“ Rozpovídala se Mari.
„To je mi vážně líto. Také jsem měl bratra, ale to už je hodně dávno.“ Poodkryl část své minulosti. Něčím ho ta žena přitahovala. Ne, jako žena, ale byl to její mateřský cit, který vyzařovala.
„Jistě jste mezi sebou soupeřili, jako správní bratři.“ Velice pomalu se jí vracela ztracená jistota.
„Víte, o tom bych raději nemluvil.“ Nechtěl myslet na svého bratra ani rodinu.
„Chápu, necháme toho, chovejte se tu jako doma. Kdybyste něco potřeboval, budu nablízku.“ Chtěla odejít, ale Seiya ji ze zcela nepochopitelných důvodů chytil za ruku. Pevně ji stiskl a opravdově se na ní usmál. Úsměv mu oplatila, čerpala z něho potřebnou energii.
„Děkuji vám, teď přesně vypadáte, jako Keiji.“ Políbila ho na čelo a jistým krokem odcházela.
„Klidně mi můžete tykat!“ zavolal za ní. Viděl jen její kývnutí.
Vstoupil do svého nového pokoje, který si nezasloužil. Někdy si přál, aby zemřel se svou rodinou. Výraz v Mariině tváři mu jen pomohl si vzpomenout, jak se k němu chovala jeho matka, úplně stejně.
Věci si poskládal do kouta, otevřel okno a pustil do tohoto pokoje trochu čerstvého vzduchu. Nadechl se ho a připadal si jak vetřelec, jako někdo, kdo nemá právo někde být. Ani si neuvědomil, že mu slzy tečou po tváři. Bylo mu to jedno.
Nechtěl a nepřál si, aby někdo odhalil jeho slabost, to by pro něho mohlo mít smrtelné následky. Po všem, co zažil nevěřil lidem. Nesnášel je, za jejich chamtivost, zlobu, touhu po moci…
Někdy měl pocit, že vše co nenávidí se promítá do jeho duše. Na co skutečně nevěřil byla láska. Sice se jeho rodiče milovali, ale byli světlou výjimkou.
Láska mu připadala naprosto zbytečná věc. Byla jen na obtíž. Proto, když se nějaká dívka, se kterou měl poměr, vyjádřila, že ho miluje, odkopl ji. Dával si obrovský pozor, aby žádná z jeho milenek neotěhotněla. Po každém rozchodu jim zajistil dobrou budoucnost.
Nechtěl se k nikomu poutat, kdyby to udělal mohla by ho zradit a to by byl jeho konec. To si nemohl dovolit.
Vystavěl kolem svého srdce pevnou ledovou zeď.
Nechal myšlenek a bezmyšlenkovitě začal v čistém pokoji uklízet.

Mari se již do kuchyně nevrátila, měla se setkat s Kazemi, aby dopsaly další knihu. Dědicové Bílé vlčice slavili úspěch, tak se rozhodly, že v psaní budou pokračovat… akorát jim chyběl námět a uzávěrka se blížila…

Kaname, Kagome a Yashamaru horlivě diskutovali, co tady Seiya pohledává. Kaname je nakonec přemluvila, aby tu dnešní akci nerušili. Potřebuje společnost a oni jsou jediní, kterým věří.
„To je jasné, že s tebou zůstaneme.“ Souhlasila Kagome, která měla neklidný pocit, že se něco v noci stane. Navíc jí ještě více zneklidňovalo, že je tomu chlapovi nablízku. Když na něho jen pomyslela, kolena se jí roztřepaly a srdce málem vyskočilo z hrudi.
„Se mnou počítej.“ Yashamaru tu byl pro ně, něco jako opora.
„To jsem ráda a co tahle si zahrát naši starou hru?“ zeptala se Kaname.
„Néé, to zase prohraju!“ zanaříkala Kagome, když uslyšela, že bude hrát twister.
„Ale no tak!“ přemlouvala Kaname.
„Tak jo, ale neručím za chování.“ Pustili se do hry se vší svou vervou. Na Seiyu úplně zapomněli a věnovali se hře. Ponořili se do ní jako když byli mladší. Jak Kagome předvídala, opět jí to nešlo.
„Snaž se!“ povzbuzovala ji Kaname, když vypadla.
„Nech toho! Musím se soustředit.“ Utrhla se na svoji kamarádku Kagome.
„Tak jo.“ Yashamaru měl co dělat, aby se nevrhl na Kagome, protože teď se ocitli v zajímavé pozici.
„Kagome, pravá ruka na červenou.“ Oznámila Kaname. Ukázala jí, že nelže a skutečně to tak bylo. Už teď to byla nevýhodná pozice a tohle ji ještě více přiblíží k Yashamarovi.
„Hotovo!“
„Yashi, levá noha na zelenou.“ Dál to bylo nebezpečné, byli, až moc blízko sebe a Kagome nevěděla, co bude dělat. Zčervenala, když si všimla, že se jí Yashamaru snaží políbit.
Do toho ještě vstoupil Seiya s mokrým ručníkem přes hlavu a s osuškou omotanou kolem pasu. Vypadal úžasně, že Kagome ztratila rovnováhu a upadla. Nemohla věřit, že je až tak vypracovaný a i když ho hyzdily jizvy, nevypadal vůbec špatně. Mokré vlasy měl rozcuchané a jeho tělo vonělo po koupeli.
Ani Seiya nebyl připraven, že jeho tělo zareaguje na Kagome, tak bouřlivě, měl sto chutí zabít toho kluka, že se k ní, tak lísal. Netušil, co to hrají za hru. Tohle nikdy neviděl.
„Chtěl jsem se jen na něco zeptat, ale jak vidím, tak překážím.“ Řekl chraplavým hlasem. Neměl jsem se sprchovat v tak horké vodě, ksakru! Zanadával v duchu.