Otravná ženská 05

V pokoji byla ještě tma, když se blondýnka probudila. Pomalu se posadila, protáhla a nakonec podívala na hodiny. Čas, který na nich stál, ji vůbec nepotěšil. Bylo jen dvacet tři minut po páté. Temari si zase lehla s prosbou ať aspoň na hodinku nebo dvě usne.
Jelikož už asi dvacet čtyři hodin nic nejedla a po pěti minutách se stalo kručení v žaludku nesnesitelné, přinutila se znovu zvednout z postele.
Po upravení pomačkaného oblečení, spravení culíčků a posledním zívnutí se odebrala po schodech dolů.
Hned pod schody na gauči, na kterém včera seděla a popíjela čaj, nerušeně pochrupkával Shikamaru. Temari mu věnovala jen několik sekund a myšlenku: ‚Je docela roztomilý, když spí.‘ a pokračovala do kuchyně.
Tiše za sebou zavřela dveře a rozhlédla se. Po dobrých deseti minutách nenašla vůbec nic co by se dalo sníst a tak jí nezbylo než doufat, že nějaký obchod s potravinami otvírá před šestou.
Temari během následující hodiny prošla zběžně půl Konohy a stihla se asi pětkrát ztratit. Nakonec narazila na obchůdek kde otvírají v sedm hodin. Jelikož hledat něco jiného by pravděpodobně zabralo mnohem víc času, rozhodla se dívka počkat těch necelých patnáct minut.
Během tří minut ke krámku dorazil nějaký stařík a malinko zmateně se podíval na Temari. Ta pouze zvedla hlavu a dala mu odpověď na nevyřčenou otázku: „Čekám až otevřou, umírám totiž hlady.“
„Tak to si pojďte sednout, slečno, za chvíli máte jeden speciální rámen na stole.“ S úsměvem ji pozval dál. Temi neváhala ani vteřinku a už za necelých pět minut se s chutí pustila do jídla.
V obchodě strávila další hoďku ať už povídáním s majitelem obchodu nebo pořádáním jednoho rámenu za druhým.

Bylo osm ráno a dům Nara se pomalu probouzel. Shikamarovi to ale bylo úplně jedno i nadále spokojeně polehával a jen matně vnímal pohyb rodičů kolem sebe.
Nakonec to byly sluneční paprsky, kterým se konečně podařilo proniknout zamračenou oblohou, kdo dostal mladíky z postele.
Shikamaru se rozhlédl kolem, ale jediný koho viděl byla mamka. Podíval se tedy na hodinky a pak znovu po okolí.
Nakonec mu nezbylo nic jiného než se posadit a zeptat se mámy: „Kde je táta? Touto dobou už bývá vzhůru?“
Mamka se na něj otočila a řekla: „Šel nakoupit už tu nezbylo nic, co by se dalo jíst.“
Mladík pouze přikývl a začal si lámat hlavu nad dnešním programem, protože původní plán vzít vyslance na fotbal jaksi padl, jelikož se Shikamarův předpoklad, že to bude kluk, se nenaplnil.

Temari se mezitím rozhodla trochu poznat Konohu, jelikož na rozdíl od minulé návštěvy na to má čas. Ani na chvilku ji nepřišlo na rozum, že odešla aniž by nechala vzkaz a je tak klidně možné, že ji Shikamaru právě hledá po všech čertech.

Od pravdy to ovšem zatím mělo daleko, protože mladík ještě pořád seděl na gauči. V tu chvíli se otevřeli dveře a dovnitř vešel jeho táta s velkým množstvím tašek, které byli nepochybně naplněny jídlem všeho druhu.
Ale byla to Shikamarova máma, kdo ho vytrhl z rozjímání: „Běž se zeptat Temari, co chce k snídani, abych nepřipravila něco co nejí.“
Shikamaru se rezignovaně vydal po schodech nahoru.
V další minutě je ovšem zase seběhl div se při tom nezabil a začal blábolit: „Je pryč, ona je pryč, sakra co, co mám dělat?!“
Jelikož tuto jednoduchou a ne příliš souvislou větu řekl příliš rychle, ani jeden z rodičů nějak nepobral obsah sdělení, ale bylo už pozdě, jelikož vyběhl na ulici a ani za sebou nezavřel dveře. Oba dva se na sebe chvíli dívali, a protože už neměli šanci syna najít, alespoň zavřeli dveře.

Temari v tu samou chvíli vyšla z krámku s obrazy a zamířila bezstarostně dál. Prošla kolem fontány a zamířila další ulicí doprava.

Jen několik sekund po ní ulicí proběhl Shikamaru a snažil se ji marně najít.
‚Jsem v háji, jestli se to dozví Tsunade tak mě asi zabije.‘ Mu prolétlo hlavou už po několikáté.
Nakonec se mu ale podařilo uklidnit - Alespoň trochu.- a zamířil do květinářství Yamanaka doufaje, že jeho kamarádka blondýnku někde zahlédla.
Přesně, jak předpokládal, seděla Ino za pultem a tvářila se neuvěřitelně znuděně. I přes to, že se očividně už nějakou dobu dívala z okna na ulici plnou lidí, zvedla hlavu okamžitě jak mladík otevřel dveře.
Několikrát zamrkala a nakonec vyslovila svou myšlenku nahlas: „Co ty tady?“
„Hledám Temari, neviděla si ji teď někdy?“
Další nechápaví pohled a věta: „No já nevím a zkusil si Písečnou?“
Shikamaru se naštvaně zamračil a odsekl: „Temari dorazila včera ráno do Konohy tak si ty vtípky odpusť ano?!“
„Tak promiň, ale já ji neviděla už aspoň tři roky.“ Odpověděla zaraženě a ještě zaraženěji se podívala na dveře, ve kterých ještě před chvílí stál její týmový partner.

Temari po prohlídce několika dalších míst usoudila, že je načase zkontrolovat, jak si vede Hokage s její misí.
Trvalo jí jen několik minut, než stanula před její kanceláří. Tiše zaťukala a čekala na slovíčko dále, kterého se jí vzápětí dostalo.
Blondýnka vešla dovnitř a zdvořile pozdravila Hokage. „Dobré ráno Tsunade-sama. Přišla jsem se zeptat, za jak dlouho asi tak přibližně budou ty papíry.“
Hokage podrážděně zvedla hlavu a podívala se na Temari. „Nevím, záleží na tom, za jak dlouho je asi tak najdu.“ A podívala se kritickým pohledem na několik hromad nesrovnaných papírů..
V tom to Temari došlo. ‚Oni je vůbec neprotřídili, jen je posbírali. Moje budoucnost může být kdekoliv v těch hromadách, nebo ještě hůř ztracená nadobro.‘
Z chmurných myšlenek ji vytrhlo až zabouchání na dveře.
Tsunade zvedla hlavu a podrážděně vyslovila to jediné osudové slůvko: „Dále!“
Dveře se pomaličku a dalo by se říct nejistě otevřely.