Na křídlech smrti - Poslední vzpoura 8

Kdo má v srdci strach?

„Znovu!“ křikla a chvíli na to se kolem ozvala ohlušující rána. Uhlové vlasy se jí zatřepotaly před temně černýma očima, které sevřela do malých škvírek až se jí mezi obočím udělala malá vráska. Pozorovala spoušť před sebou a neznatelně kývla hlavou.
„Ujde to, ale nestačí!“ otočila se na původce té rány. „Pokus se jí udat stejný směr jako předtím. Znovu!“
„Jak si přeješ,“ odpověděl jednoduše černovlasý muž s hlubokými vráskami pod očima a v ruce se mu objevila další ohnivá koule. Chvíli mu jen tak mimochodem rotovala v dlani a když natáhnul paži, koule se zvětšila. Už to vypadalo, že mu ošlehne celou ruku, když vystřelila kolem mladé ženy hluboko do lesa, kde zanechala nesmazatelnou stopu plnou polámaných a očouzených stromů.
„Lepší,“ opět kývla Vera. „Konečně zvládáš manipulaci na dálku, chce to ale ještě trénovat. Další!“
„Ne!“
„Ne?“ otočila se na něj celým tělem s pochybovačným výrazem.
„Chtěl bych teď trénovat něco jiného,“ pevně odpověděl a jeho proměněné oči teď byly více než výmluvné.
„Heh, ještě jsem si nezvykla na tvůj nový pohled,“ povzdechla si a zkoumala jeho pohled.

Od toho nočního incidentu se Itachi čím dál víc zdokonaloval. Trénovali teď každý den od rána do noci bez úmoru na jeho vlastní prosbu. Když poprvé testovali genjutsu, lekla se. Jeho Sharingan byl teď jiný. Ať teď používal jakoukoliv techniku, tři malá černá znamení se neměnila až na jednu jedinou věc. Ta nejvyšší kapka byla čistě bílá. Aniž by si toho byl vědom, trval na tom, že chce dospět ve své schopnosti ještě dál. Když ho poprvé ozkoušela, dostal se z její iluze během pár chvil. Překvapilo ji to a tak se ho následně v dalším genjutsu pokusila napadnout. Bránil se statečně, ač by vlastně toho neměl být schopen, ale nakonec stejně podlehl. Když oba vyčerpaně dopadli na zem, chvíli se mračil a pak ji požádal, jestli to nemohou zkusit znovu další den. Oponovala mu, že vzhledem k tomu, že veškerý boj se odehrává v jeho mozku, může další trénink způsobit určitá poškození, která už nepůjdou zvrátit. Nedbal na to a naléhal ještě víc. Slíbila si nakonec, že to riziko podstoupí, ale pokud překročí únosnou míru, zamezí tomu jednou provždy. Nenechá ho, aby tak zničil sám sebe.

„Mohla už sis za ty dny zvyknout,“ ušklíbnul se probral ji tak z přemýšlení.
„Pravda,“ podotkla a vyvolala svou oční techniku. „Připraven?“
„Víc než kdy jindy!“ zadíval se pevně do jejích očí.
Stál opět tam kde vždy předtím. Krvavě rudé prostranství v neprostupné temnotě. Rozhlédl se, ale než se stačil soustředit, tlusté a pevné lano se omotalo kolem jeho těla a proti němu vystřelilo několik kopí. Byla rychlá jako vždy. Navzdory nebezpečí zavřel oči a vypustil část své energie. Ta ho v mžiku zbavila pout a on tak měl prostor bránit se letícím zbraním. Jedním pohybem ruky je odklonil od své dráhy a čekal na další výpad. Zjevila se tiše před ním jako temný stín odhalující jen její nebezpečný pohled.
„Dnes chci něco jiného,“ promluvil k ní a lehce se vyhnul jedovatým hadům útočícím na jeho nohy.
„A co by to mělo být?“ ozvalo se kolem něj aniž by se její ústa pohnula.
„Použij Smrtihlava!“ řekl a hluboká temnota se stala snad ještě tíživější.
„Víš, o co mne žádáš?“ zadívala se na něj ještě pozorněji a její obrysy přestávaly patřit ženě.
„Udělej to pro mne, prosím,“ kývnul vážně a zběsilé oči proti němu se na okamžik zavřely.
„Spokojen?“ otázala se osoba před ním a Itachi se neubránil překvapení.
„Shisui?“ vydechl, když zjistil, že se dívá do zjizvené tváře svého nejlepšího přítele.
„Cos čekal?“ sípavě se rozesmál a z koutků úst mu začaly malými potůčky vytékat pramínky vody. „Víš, přece jenom ti pořád nějak nemohu odpustit tu moji smrt!“
Itachi se zamračil. Vera musela v jeho vzpomínkách dojít dostatečně hluboko.
„Nepřemýšlej tolik, spíš přemýšlej o tom, na jak dlouho dokážeš zadržet dech,“ pohrdavě se usmál Shisui a chytnul Itachiho za rameno. V mžiku oba byli pod vodou. Voda byla mrazivá až se mu téměř zastavilo srdce. Pokusil se setřást ruku svého nejlepšího přítele, který ho držel pod hladinou, ale vyloudil u něj jen další pomstychtivý úsměv. Nebylo to tak lehké jako kdykoliv předtím. Ať se soustředil jak chtěl, nemohl se dostat ven, přitom to ale tenkrát v noci šlo. Když mu už plíce pukaly nedostatkem kyslíku, zkusil poslední variantu. Zadíval se mu do očí a nenechal ho uhnout. Pak udělal to samé s chakrou, co předtím a voda kolem něj ustoupila. Hlasitě se nadechnul, ale zjistil, že je stále v genjutsu.
„Tak lehké to nebude, Itachi,“ jemný ženský hlas se mu otřel o uši a přimrazil ho tak na místě.
„Matko?“ zadíval se ženě do očí a nasucho polknul.
„Jsem ráda, že mne ještě poznáváš,“ usmála se a na jejím krku se objevil dlouhý rudý řez, ze kterého začala crčet krev. „Jediné, co jsem chtěla bylo, abys vyrostl v hrdého a šťastného muže, Itachi,“ pronesla smutně a její slzy se smísily s krví. „Tak proč jsi nás jenom zabil? Tvůj otec byl na tebe tak hrdý!“
Její výčitky na něj padaly ze všech stran tím víc, čím blíže u něj byla.
„Přestaň!“ rozdrtil to jediné slovo mezi zuby a znovu vypustil část síly.
„Nemohu přestat!“ řekl mužský hlas a tvrdě na něj pohlédl. „Jak mohu přestat, když ty jsi nepřestal ve chvíli, kdy jsi měl, můj nejstarší synu?!“
„Musel jsem to udělat!“ chtěl se od svého otce odvrátit, ale nešlo to. Musel se stále dívat na katanu zabodnutou do jeho hrudi a jak se k němu přibližoval, mohl stále lépe slyšet jako mu kovové ostří skřípá o rozražená žebra.
„Nuže dovol, abych tě alespoň objal! Užij si tu krev!“ zlostně šeptal jeho pokrevní příbuzný a sápal se po něm. Co krok, to se postava před ním obměňovala. Otec, matka, nejlepší přítel, kamarádi z dětství, učitelé, všichni, co s ním měli co dočinění té osudné noci.
Nechtěl před tím couvat, ale čím víc se snažil je jednoho po druhém posílat pryč, tím rychleji mu docházela síla.
Když se před ním opět objevil Sasuke, došly mu nervy. Chtěl po ní, aby ho vyzkoušela ve Smrtihlavu, ale proč zašla až tak daleko?!
„Dost!“ zařval a vypustil proti přeludu veškerý zbytek síly.
Ocitl se zpět na jejich tréninkové louce a dopadl na zem. Cítil jak mu něco teče po obličeji a otřel si ho rukou. Uviděl na své ruce krev a stisknul čelisti k sobě.
„Itachi?“ vzpamatovala se Vera a doběhla k němu. Testovala jeho meze jak chtěl, ale když uviděla, že mu teče z očí i z nosu krev, vyděsilo ji to.
„Uklidni se, je to v pořádku!“ přiklekla k němu. Chtěla se podívat, jak je na tom, ale místo toho se do ní zabodly dvě zlostné oči.
„Nepřeháníš to trochu?!“ zavrčel a nechal vztek prostoupit celým jeho tělem. Vera se zasekla a ve chvíli byla někde jinde.
„Genjutsu?“ dostala ze sebe překvapeně, když ji obklopila temnota. „Proč to děláš?“
Místo odpovědi, ale tma okolo ní dostávala postupně tvar. Zjistila, že stojí na travnaté pasece a kousek od ní někdo leží. Přiblížila se k té osobě a zalapala po dechu.
Stříbrné rozčepýřené vlasy, zakryté oko, spousta krve, hluboké rány, sípavý dech.
„Kakashi?“ otřeseně pronesl její hlas a osoba se na ní otočila.
„Vero?“ zatřásl se Kakashi a vztáhl po ní ruku. „Vero! Zachraň mě!“
„Kakashi!“ vykřikla a vrhla se k němu. Běžela co jí síly stačily, ale přelud se stále vzdaloval.
Zastavila se a zoufale zavyla. Zhroutila se na kolena a tvář schovala v dlaních.
„Ne!“ zašeptala a dopadla na zem. Ve chvíli byla zpět na pasece, ale už to nevnímala. Kousek od ní seděl Itachi a nemohl pochopit, co se stalo.
„To byla moje práce?“ otřeseně se mu otřelo o myšlenky a vztek byl ten tam. Díval se na ní, jak leží vedle něj, z očí jí kanou slzy a třese se po celém těle.
„Proč se mi mstíš za něco, co jsi chtěl?“ vydrkotala mezi přívaly slz a třesu a stočila se do klubíčka.
Probralo ho to.
„Vero! Promiň, omlouvám se, to jsem nechtěl!“ vrhnul se k ní, ale ona ho odstrčila.
„Nesahej na mě!“ s vypětím všech sil se vyhrabala na nohy a otočila se k němu zády.
„Vero…já...!“ chtěl najít nějakou omluvu, ale sám nepochopil proč se jí snažil oplatit stejnou mincí, i když předtím to po ní žádal. Kdy ztratil kontrolu nad svým jednáním?
„Nech mě teď být!“ sykla a rozešla se pomalu pryč.
Zůstal tam sedět sám a nemohl přijít na původ toho, proč to tak skončilo. Když se setmělo, vrátil se do domu, ale Veru tam nenašel.
Vrátila se za hluboké noci. Uslyšel jak její nohy lehce dopadly na verandu, ale než k ní stačil dojít, uslyšel i silnější druhý dopad. Došel pomalu ke dveřím.

„O co jde, Yamato?“ zaslechl její hlas.
„Máme problém. Tsunade-sama mne posílá s prosbou o pomoc. Ví, že se nechcete míchat do záležitostí Konohy, ale tohle je výjimečný stav,“ promluvil muž s čelenkou prodlouženou po stranách celého jeho obličeje.
„Poslouchám?“
„Madara posílá k vesnici sedmiocasého démona. Máme už sestavený speciální tým, který mu má zabránit dostat se tak blízko k vesnici jako démoni před ním, ale jelikož Kakashi-senpai už…“
„Nemáte velitele týmu, který se v démonech vyzná stejně jako on, správně?“ ostře ho přerušila.
„Hai!“ kývl Yamato a bylo na něm vidět, jak nerad přišel s takovou žádostí.
„Dobrá, postarám se o to, ale mám jedinou podmínku!“
„A to jakou?“ obával se, co odpoví.
„Nechci s sebou nikoho z toho vašeho speciálního týmu. Byla by to zbytečná ztráta bojeschopných shinobiů dost potřebných pro případnou ochranu vesnice,“ tvrdě odpověděla.
„Ale Vera-san, nemůžete jít sama proti…“ zděsilo ho to.
„Také nepůjdu,“ znovu mu skočila do řeči. „Chci s sebou jenom jednoho bojovníka a to je Uchiha Itachi. Myslím, že na démona budeme dva stačit.“
Nejen Yamato nenacházel slov, kousek za nimi Itachimu srdce poplašeně poskočilo.
„Jak si přejete, Vera-san! Potřebné instrukce dostanete zítra ráno,“ nakonec se Yamato jen uklonil a zmizel z verandy jejich domu.
„Překvapený?“ ozvaly se její záda a on vyšel ze stínu dveří.
„Popravdě řečeno ano,“ zkoumavě ji sledoval. „Myslel jsem, že se mnou odmítáš komunikovat natož abys mne chtěla s sebou na misi.“
„Neřekla jsem, že s tebou nechci už mluvit. Žádala jsem tě pouze, abys mne chvíli nechal o samotě,“ otočila se k němu a po předchozím otřesu nebylo ani památky. „Nebo mne snad nechceš doprovázet?“
„To ne, jsem poctěn, ale po tom, co se stalo, jsem…,“ nedokončil myšlenku.
„O tom, co se stalo už nechci mluvit nikdy jindy než právě teď,“ mávla rukou. „Varovala jsem tě, že trénování genjutsu na takové úrovni může znamenat pro tvůj mozek závažné důsledky, ale nedbal jsi toho. Dnes odpoledne jsem dosáhla tvých duševních hranic a tvé podvědomí si utvořilo obranu bez tvého vědomí. Je to dobré z toho důvodu, že proti nepříteli ti ponechává určitou možnost se vzpamatovat proti výpadu, ale je naprosto nemyslitelné něco takového dál trénovat. Pokud nejsi schopný sám sebe zastavit, nemůžeš tuto techniku cvičit s člověkem, kterému nechceš ublížit, protože ač se budeš snažit, nakonec stejně zjistíš, že to neovládáš. Vyvinula se u tebe zvláštní forma mého Smrtihlava a jsem za to ráda, ale stejně tak dobře vím, že při úplňku toto genjutsu také nemám ve své moci a zabíjím bez rozmyslu. Proto dnes to bylo naposled, co jsem s tebou trénovala a teď je na tobě vycvičit svoji techniku v boji a proto tě beru s sebou. Nejen, že ti věřím, co se týče tvých povahových vlastností kvůli kterým jsem si tě vybrala za týmového partnera, ale už jsi se skrýval dost dlouho na to, abys mohl vše zkoušet jen teoreticky. Dávám ti možnost vrátit se tam, kde jsi přestal a znovu pokračovat v dosahování tvého cíle.“
Itachi chvíli mlčel a přemýšlel o jejích slovech.
„A to je vše, co mi k tomu chceš říct?“ pronesl pak. „Neříkej mi, že jsi celou tu dobu uvažovala jen nad tímhle.“
„Samozřejmě, že ne!“ zamračila se. „Sám jsi mohl vidět, co se mnou tvoje iluze udělala. Otevřel jsi ještě nezahojenou ránu, která v té chvíli byla nebezpečná nejen pro mne, ale i pro tebe.“
„Co tím myslíš?“ zaváhal.
„Chtěla jsem tě zabít!“ odpověděla mrtvě.
Věděl to. Cítil tu výstrahu v nakrčeným zádech, když ho na louce od sebe odstrčila.
„Proč jsi to neudělala?“ tiše promluvil. Tušil, jak moc jí v té chvíli ublížil a zároveň věděl, jak moc tohle nechtěl. Najednou si přál přísný trest za svůj čin.
„Protože bych byla sama proti sobě. Zabila bych člověka, který mne ještě drží při životě,“ zvedla hlavu a zadívala se mu do očí. Smutný pohled plný žalu se mu opět vpil do srdce až zalapal po dechu.
„Vero,“ vydechl a jemně ji pohladil po tváři.
Zavřela oči a přitiskla se na jeho dlaň. Přiblížil svá ústa k jejím ale najednou otočila hlavu.
„Měli bychom jít spát. Brzo ráno odcházíme,“ řekla prostě, opustila jeho náruč jakoby se nic nestalo a vešla do domu.

Jistě, na tohle ještě nemůže být připravená! Nebo si špatně vyložil její počínání? Ani na chvíli nepomyslel na to, že by mohl Kakashiho plně vynahradit, ale táhlo ho to k ní čím dál víc. Nemohl si pomoct. Bylo v ní tolik síly a zároveň tolik křehkosti až měl pocit, že není schopen racionálního uvažování. Toužil po ní a zároveň si to zakazoval. Nemohl ani čekat, že by o něm začala uvažovat jinak než o příbuzném a stejně v jejím pohledu viděl něco víc. Nebo si to jen nalhával? Vysloveně prahnul po odpovědích na své otázky, ale věděl, že jediné, co je může odpovědět, jsou její plné a sladké rty. Dovedl si představit jejich chuť i jejich jemnost. Chtěl tu něhu víc než cokoliv jiného, ale on nebyl tím, kdo musí udělat první krok. Už definitivně věděl, co k ní cítí ve chvíli, kdy se rozhodla ho mít po svém boku v boji. Ta palčivá bolest v hrudi se nedala přehlédnout a tentokrát se rozhodl, že to nebude ignorovat. Bude čekat a i kdyby měl zemřít pro její záchranu, stejně dál bude děkovat bohům, že mu kdy umožnili se s ní setkat.

Ráno hned poté, co dostali vyrozumění o nové misi, se sbalili na cestu. Vyšla ze dveří a opět se mu na chvíli zatajil dech. Spínala si zrovna neposedné kudrnaté uhlíky do drdolu držící pár bělostných jehlic. Odhalila tak bělostnou šíji v dokonalém kontrastu s černými vlasy a černým oblečením. Vršek tvořil jen nepatrný top bez ramínek, který skrýval jen to nejpotřebnější a který přesně okopíroval její křivky. Dlouhé, úzké kalhoty stejné barvy jako hořejšek končily ve vysokých tmavých botách s menším podpatkem. Jediný rudý, široký pás okolo jejích boků zářil před tou černou na dálku. Zastavila se v pohybu.
„Co je?“ zamračila se nechápavě.
„Nic. Já jen…nebude ti zima?“ napadla ho spásná, ale mizerná výmluva, když se očima zastavil na jejích obnažených ramenou.
„Nebuď směšný!“ ušklíbla se, otočila se a nechala mu tak prostor k tomu, aby shlédnul i její nahá záda zdobící jen dvojité tetování na lopatkách. „Tohle je jediné oblečení, které vydrží všechny mé útoky.“
„Hm?“
Uchechtla se.
„Minimálně si neroztrhám křídly triko!“
„Chceš je použít?“
„Ne, ale možná budu muset. Na šestiocasého už jsem skoro nestačila ani s nimi. Démoní síla s ocasy roste a popravdě nevím, co bych dělala, kdyby Naruto pustil svojí lišku ven!“ kousla se do rtu při té představě a rázně zapíchla jehlice do vlasů.
„Myslíš, že bys na něj nestačila?“
„Já fakt nevím. Před pěti lety bych si byla jistá, že nad ním vyhraji, ale teď je to riskantní. Tím, že jsem dostala tak dokonalé techniky to ale neznamená, že si to nevybere nějakou daň. Moje tělo není stavěné na něco takového a už nemá tak dobrou funkci regenerace. Čím déle budu v bojové pohotovosti, tím rychleji se budu zbavovat síly a krátit si život. Popravdě sama nevím, zda mi zbývá třeba ještě deset let života nebo deset dní,“ stiskla ruce v pěst.
„Proč tedy bereš tuhle práci?“nechápal její počínání.
„Protože chci!“ odsekla najednou popuzeně. „A dost ptaní! Odcházíme!“

Co mu měla říct? Měla mu snad vyprávět o tom, že jediný smysl toho všeho je teď jeho vlastní osud a že bez něho by nebyla nic? Sama se to bála říct nahlas stejně jako se bála jakékoliv jeho reakce. Ale proč jí to najednou tolik vadilo? Přestávala sama sobě rozumět a střežila se mu podívat do jeho temných očí, ve kterých už tolikrát málem zmizela. A co bylo nejhorší? Věděla, že jí utíká čas a na svou smrt nemyslela, protože ji brala jako samozřejmou, ale co on? Dovede ho k cíli a nechá ho splnit jeho celoživotní snahu, ale co to znamená pro ně oba? Co když zemře jenom on? Zvládla by další smrt někoho tak blízkého? Pod tíhou tohoto pocitu se otřásla. Teď už ale nemůže couvnout. Jediné, co může, je držet si odstup. Napadla ji šílená myšlenka. Co kdyby ona zemřela jako první?

„Ano, tak to bude nejlepší,‘“ zadrmolila si pro sebe, když se nohou odrazila od větve stromu.
„Říkala jsi něco?“ otočil se na ni ve spěchu Itachi.
„Jo! Měla bych jít první!“ předehnala ho a nechala ho tak za sebou. Byla rozhodnutá!

„Tsss!“ sykla a zastavila sebe i jeho v pohybu. Lesem se prohnala tlaková vlna plná nebezpečného větru. Přikrčila se a jala se prozkoumávat prostranství před sebou svým Byanganem. Přivřela oči a tiše zavrčela. Itachi to cítil také. To děsivé a absolutní před nimi skryté v neprostupnosti lesa. Ucítil její ruku na své hrudi a překvapilo ho to.
„Drž se za mnou!“ jen hlesla a pustila se kupředu.
„Co to mělo znamenat?“ nevěděl, co si o tom gestu má myslet. Nejsou snad partneři?!
Dohnal ji až ve chvíli, kdy se přihnala další energetická vlna.
„Jsme blízko!“ scedil přes zuby Itachi, ale než se stačil koncentrovat, všechno kolem zvláštně ztichlo.
„K zemi!“ vykřikla Vera a strhla ho pod sebe. Kolem uší mu zaburácelo a i přes zavřené oči věděl, že monstrum před nimi se je právě pokusilo upálit. Cítil jak tělo nad ním se drasticky ohřálo. Vytřeštil oči.
„Vero!“ pokusil se otočil hlavu tak, aby na ní viděl.
Ležela nad ním a bolestně měla víčka k sobě přimknutá. Nad nimi se rozprostíralo cosi, co už jen vzdáleně připomínalo křídla. Do obličeje mu padlo několik kapek krve. Trochu se pohnula a pár ohořelých černých per se rozlétlo okolo. Vstala a lehce zavrávorala. Levé křídlo bylo lehce ohořelé, ale zato pravému chyběla přibližně polovina. Kdyby uskočila, nemusela být zraněná!
„Vero? Jsi v pořádku?“ sledoval jí jak sebou lehce škube.
„V pořádku! Dorostou!“ roztřeseně vypustila a bylo na ní vidět, že to muselo bolet.
„Proč jsi mě…“
„Není čas, je blízko!“ přerušila ho ostře a dál se mu nevěnovala. Složila pečetě, do ruky jí padly katany a pustila se dál. Nezbylo mu nic jiného než ji následovat, ale čím dál víc jejímu chování nerozuměl.
Byla to chyba! Z nějakého důvodu ho nenechala samotného jednat, ale chránila ho vlastním tělem. Porušila základní pravidlo a málem vyřadila sama sebe z boje. Něco bylo špatně, ale nemohl přijít na to, co to je.

Stromy se rozestoupily a naskytly jim pohled na obrovské zvíře podobné jezevci třesoucí se na nadcházející boj. Sedm ocasů se mu vlnilo za zády a bylo jim předem jasné, že v nich bude jeho největší síla.
„Kryj mě!“ křikla Vera a vrhla se po něm. Itachi, než mohl cokoliv namítnout, aktivoval také svůj Sharingan a snažil se stíhat všechny zbylé ocasy, které Vera nemohla sledovat.
Znovu ji viděl v boji. Tělo obalené bílými hady a černé smrtonosné ostří v jejích rukou fungovali jako ultimátní zbraň. Její polámaná křídla za ní vlála jak roztrhnutý kus látky, ale viděl na ní, jak pečlivě se soustředí. Tasil svou katanu a snažil se co nejrychleji zbavit každého ocasu, který se po něm vrhnul. Démon zuřivě řval a bylo jasné, že jestli tento boj vyhrají, bude to jen o vlas.
V jednu chvíli měl namále. Dostal se do pozice, kdy dva šli proti němu a třetí zaútočil zezadu. Všimnul si ho v poslední vteřinu a odrazil výpad skryté zbraně. V tom si ale všimnul, že v ocasu už vězí díra, která tam předtím nebyla. Nad sebou uslyšel temný chrčivý zvířecí smích a podíval se po své partnerce. Visela ve vzduchu a z levého ramene jí trčel jeden z ocasů. Ruce měla podél těla a z volné pravé dlaně se jí mírně kouřilo. Nakonec se chytla oběma rukama za tu věc tolik působící bolest a jak se snažila vymanit ze zajetí, jen zlostně zavyla.
Konečně mu došlo, co se děje! Zčernalo mu před očima.
Vyvolal několik svých klonů, které nechal bojovat a než si toho stvůra všimla, vytrhnul mu Veru až bolestí vykřikla a skryl je oba v genjutsu. Vyšetřil jim tak chvíli na vzpamatování.
Odtrhnul si rukáv a obmotal ji ránu.
„V pořádku?“ podíval se na ní.
„Jo, myslím, že ano,“ kývla, ale vzápětí jí na tvář přiletěla facka až trhla hlavou. Překvapeně otevřela ústa.
„Chceš tu, sakra, chcípnout nebo o co se tu pokoušíš?!“ zlostně zasyčel a z jeho pohledu se jí dělalo špatně. „Jestli si takhle představuješ partnerství, potom je mi jedno, co jsi zač, ale přivážu tě ke stromu a nenechám tě k němu přiblížit! Chtěla jsi abych znovu bojoval a přitom mě nenecháš ani poškrábat se na zadku!“
„To není pravda, já jsem….“
„Jsi idiot! To jsi, doufám, chtěla říct?!“ v hlavě mu hučelo a vztek v něm přímo vařil. Měl si rovnou všimnout, o co se snaží. Měl zlost na ní i na sebe a co bylo nejhorší, to byl ten pocit, když ji viděl v úzkých. Ta bolest v hrudi, která se v té chvíli nedala vydržet a pak následně to prozření, že to bylo kvůli němu! Měl pocit, že se v tu samou chvíli musí zbláznit!

Stála tam, tiskla si ránu a neopovažovala se mu podívat do očí. Neodpověděla a jen se kousla do rtu.
„Odpověz!“ zařval a ona sebou trhla.
„Jsem idiot!“ špitla a stiskla zuby.
„Fajn, tak idioti budou stát vzadu a krýt tentokrát záda mně! Je to jasný?!“ vrazil jí do ruky jednu z katan, ale už pomalu vychládal.
Než stačila odpovědět, démon pozabíjel všechny klony a prohlédl iluzi. Itachi se otočil k ní zády a vyrazil.
Nedal jí na vybranou a věděla, že teď už udělat nic nemůže. Byla hloupá a neunesla to. Teď mohla jen sledovat, jak se s monstrem pere sám a ona musí stát pozadu. Dal jí ochutnat její vlastní medicínu a ta byla stejně hořká jako strach, který se jí uhnízdil v krku jako těžký knedlík.
Boj byl dlouhý a Itachi si vedl dobře. Když se sedmiocasý netvor zhroutil do prachu, černovlasý zabodl katanu do země a sledoval démona, jak pomalu umírá. Oblečení měl potrhané a byl nesmírně vyčerpaný. Zhluboka oddychoval a kapičky potu smíšené s krví z několika šrámů mu pomalu stékaly po tváři. Až teď se odvážila přijít blíž.
„Dobrá práce,“ stoupla si vedle něj a čekala na démonův poslední výdech.
Kývnul.
„Měla bych se omluvit,“ začala.
„Ne, ber to jako volbu,“ přerušil ji znovu příkře aniž by se na ni podíval. „Buď mne začneš brát jako sobě rovného nebo odmítnu veškeré styky s tebou a odejdu hledat bratra sám. Nechci s sebou podobnou zátěž, která dělá zbytečné chyby, kvůli kterým se věci nevyvíjejí tak jak mají.“
Bylo to ponižující! Skřípala zubama, ale musela poslouchat. Prakticky jí na výběr nedal. Myšlenka na to, že by šel za Sasukem sám…!
„Jak jsi se rozhodla?“ přerušil její tok myšlenek.
„Za tři dny odcházíme!“ zvedla hlavu a otočila se na cestu zpět.

Otočil se za ní. Potrhaná, zakrvácená, zraněná a ponížená. Tak moc ji chtěl obejmout a zapřísahat jí, ať už ho nikdy tak k smrti neděsí. Nešlo to! Mohl jen stát a sledovat ji jak se vzdaluje. Bál se, že pokud ho bude následovat, tak zemře, ale zároveň znal váhu jejího slibu. Teď mohl jen doufat, že se mu podaří najít způsob, jak ji z tohoto začarovaného kruhu dostat. Věděl ale, že jediný způsob je ublížit jí tím nejhorším způsobem. Tak jako si znepřátelil Sasukeho, bude to muset udělat i s ní? Ocasatý za ním se rozpadl v prach a on zavřel oči. Ta nejhorší etapa jeho života pravděpodobně teprve přichází!