Lhostejná?

Opět na tebe myslím a to jsem si slíbila, že už na tebe myslet nebude, protože tyto myšlenky pouze přinášely smutek do mé mysli, srdce při nich bolelo a celé tělo jsem měla jako z kamene a nic se mi nechtělo. Avšak po dnešním dnu mám trochu pocit, že se něco změnilo k lepšímu, tedy aspoň takový je můj pocit a já svému pocitu vždy dost věřila a věřím.
Musím se zamyslet. Proč ty, proč já, proč vlastně my dva? Asi je to řízení osudu, nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem tě poprvé spatřila, ty si kolem mě prošel a já si pomyslela, že dokonalejšího člověka jsem doposud neviděla.
Tvá chůze, tvé oči, tvé vlasy, které se při každém tvém kroku jemně pohupovaly. Nemohla jsem se na tebe přestat dívat a ani mi nevadilo, že si někdo všimne toho, jak na tebe zálibně hledím.
V ten okamžik pro mě přestal okolní svět existovat, jediný svět si pro mě byl ty. Od té chvíle jsem na tebe nepřestávala myslet a jedinou mou touhou bylo to, jak se dostat do tvé blízkosti a poznat Tě blíž.

Vždy, když jsem Tě opět spatřila, tato touha ve mně rostla, ale s touhou rostly i obavy, co by sis o mě pomyslel, kdybych Ti více projevila svou náklonnost? Tyto myšlenky mě pronásledovaly jako stín a já se obávala okamžiku, kdy Tě už nebudu moct vídat a tvá blízkost se rozplyne jako sen. Řízením osudu se však stalo, že jsme si mohli být bližší než kdy jindy.
V tomto okamžiku jsem konečně viděla svou příležitost, kterou jsem byla odhodlána využít, ale po svých snahách jsem se cítila vždy rozpačitě, protože ty sis stále udržoval odstup, jako by mezi námi byla nějaká neviditelná bariéra. Někdy mám pocit, že jsme to se svými snahami vážně přeháněla, až Tě to muselo opravdu odrazovat, ale to touha dostat se k tobě blíž byla větší než vše kolem.
Po mnoha neúspěšných pokusech jsem chtěla své snahy už vzdát, jelikož jsem měla pocit, že už jsem ti lhostejná, protože tvé chování bylo opravdu chladné. Nedávala mi spát myšlenka, co si o mně ve skutečnosti myslíš, ale doopravdy jsem to vědět nechtěla, protože jsem se hrozně bála toho, že to nebude nic dobrého a já budu raději doufat v něco krásného, než abych si to nejdou větou, která mi odkryje oči, nechala vzít ten sen.
Možná to zní velmi pošetile a přiznávám, že to i pošetilé je. Jenže člověku je vážně někdy lépe, když může věřit v něco nesplnitelného, než když by se měl podívat pravdě do očí, protože pravda umí být někdy opravdu hodně krutá.
Avšak jiskřičku naděje do mě vnuknul ten okamžik, kdy ses mě zastal, a nebylo ti jedno, co se se mnou děje, v tu chvíli se prolomila ta ledová, která mezi námi doposud byla a já měla pocit, že jsme si mnohem blíž. Blíž než kdykoliv jindy, nejblíže za celou tu dobu, co jsme se znali.
Možná si to tak ani nemyslel, ale do mé paměti se tento okamžik zapsal opravdu nesmazatelně. Možná, i když si to nechceš sám přiznat nebo to nechceš projevit na veřejnosti, tak Ti není úplně jedno, co se se mnou děje, protože Ti na mně aspoň trochu záleží, protože jinak by ses nezachoval, tak jak ses zachoval.
A do mě to vlévá opět novou sílu, která mi říká, že se svých snů nesmím vzdát, protože kdo se vzdá svým snů, ten jako by už zemřel.