Párty v Konoze, díl 5 - Tajná mise v ohrožení

..Opět stejný čas, opět jiné místo Konohy..
Dívka se pomalu blížila starým parkem až k polorozbořenému altánu. Větřík ji cuchal růžové vlasy. Obezřetně se koukala okolo sebe, ale nikdo jiný tu nebyl. Nikdo? Vážně? Těsně před ní přistál červenovlasý chlapec s tykví na zádech.
"Sakuro, tak přece jsi přišla." Jeho hlas se rozléhal starým parkem.
"Ano, ale.. mám strach."
"Strach? Z čeho?"
"Z toho, že dělám nějakou moc špatnou věc," hlesla Sakura
"Špatnou věc? Copak láska je něco špatného?"
"Gaaro..," hlas ji ale najednou vypověděl službu. Písečný ninja ji vzal za ruku, druhou ji objal a dívku políbil.
Anoo! JOO!! Konečně! Konečně někdo, kdo mě miluje!! Kolem vnitřní Sakury vybuchovaly tisíce ohňostrojů. Cha! Sasuke! Teď bys mě měl vidět. Nejsem jen nějaká hloupá nána s velkým čelem, jsem člověk, kterého někdo opravdu MI-LU-JE!!! Sakuřino vnitřní já bylo na pokraji blaha. Ještě kousek oba popošli a pak se posadili na lavičku. Gaara vypadal dost neohrabaně, nervózně - stejně tak jako posledně, ale toho si Sakura ani v nejmenším nevšimla. A kdyby přece jen, tak by to určitě přisuzovala tomu, že Gaara ještě žádné dívce nebyl tak blízko jako jí.
"Sakuro, musím ti něco moc důležitého říct," řekl ninja a podíval se jí zpříma do očí. Jeho pohled ale trochu kontrastoval s jeho chováním a když kunoichi spatřila ty chladné oči vyjadřující nezájem, musela uhnout pohledem. Jakmile to Gaara spatřil, přitáhnul si Sakuru k sobě. Snad aby dokázal, že to myslí vážně a že má jen strach z toho nového citu, že neví, co má očekávat. To byla vážně účinná zbraň. Ve chvíli kdy ucítila teplo jeho těla, veškeré pochybnosti se rozplynuly jako dým, který se objevuje s každým Kakashiho příchodem. Naprosto se nechala unést jako každá dívka zasažena morem usazujícím se v našich srdcích. Morem, kterému říkáme láska. Zapomněla na nějakou ostražitost nebo opatrnost. Naprosto se poddala tomu překrásnému pocitu, v takovou chvíli byla schopna Gaarovi slíbit bez váhání cokoliv.
"Sakuro," zašeptal do tmy znovu její jméno a prsty si přitom pohrával s pramínky jejích vlasů. Pak se k ní naklonil a znovu ji políbil...
...A za nimi se zahihňalo křoví. Tento večer už poněkolikáté, ale Sakura tak ponořena do všeho dění okolo si něčeho takového sotva povšimnula. A Gaara? Ten to věděl.
"Kankurou-saaaan," výskla černovláska jmenovanému ninjovi přímo do ucha. "Co to tady děláš?"
"Pššt! Ticho!" Okřikl kunoichi a rukou ji zacpal ústa. Co si ale moc pozdě uvědomil bylo, že když ho dívka vyrušila, zpřetrhala tím chakrové nitky, díky nimž ovládal Gaaru.
"Já tu.. rozjímám," vypadlo z kluka v černém. "Nechceš se jít někam projít?" Hlavně ji musím dostat odtud, snad nezahlídla bráchu, to by zkazilo celý plán.
"Jasně, moc ráda," objevil se dívce na tváři úsměv. "Mohli bychom si zajít třeba na ramen, snad budou mít ještě otevřeno, anebo se jen tak projít. Co na to říkaš, Kankurou-san? A nebo třeba do lázní, co myslíš? Kankurou-san.. ale kdybys nechtěl do lázní, tak můžeme.."
Panebože. Gaaro, to mi zaplatíš!! Vřelo to uvnitř loutkového ninji.
Panebože. Kankurou, to mi zaplatíš!! Vřelo to i uvnitř Gaary. Zprvu, když se zpřetrhaly Kankurouvi chakrové loutkové nitky, vůbec nevěděl, co se děje. Až do teď prostě jen sledoval, jak se jeho tělo hýbe pomocí jeho bráchy a za některé věci, které s ním prováděl, měl už připravenou celou škálu pomst, jen si vybrat. Ale po pravdě, přiznejme si to, kdyby měl tuhle akci Gaara provádět sám s pravděpodobností 200% by to zkazil. Naneštěstí nositel Shukaku nebyl žádný hlupák a poměrně rychle mu došlo, že se na něj bráška vybodnul a že odteď bude muset jednat sám.
Tak co teď? Musím to nějak dohrát do konce a pak rychle zmizet, tahle akce se nesmí pokazit! No jo, ale co mám dělat s tou.. holkou? Snad ji nebudu muset líbat. Z té představy ho polilo ho horko a pak mu po zádech přejel mráz. Sakura si mezitím opřela hlavu o jeho hruď, zavřela oči a teď začínala pomalu usínat.
Dobře, nějak to ukončím. Hlavně rychle. Už už se nadechoval, ale pak zase vydechl, v krku měl sucho a hlavu úplně prázdnou.
Vždyť to je jen holka. Jen nějaká naivní holka. Vzchop se! Nadechl se znova.
"Sakuro," začal a jeho hlas zněl nepřirozeně vysoko.
"Hmm?" dívka se k němu přitiskla ještě pevněji. Její pohyby vyvolaly v Gaarovi malé elekrické výboje soustředící se v podbříšku odkud vystřelovaly i do těch nejzašších částí jeho těla. Takový pocit neznal. Zaskočilo ho to a teď nevěděl jak má reagovat. Ale úplně nejhorší na tom všem bylo, že nevěděl, zda-li se mu to libí, či nikoli. Spíš se ale přikláněl k tomu prvnímu a to ho dost děsilo. Teď potřeboval být sám a nějak se s tím vypořádat. Pořád tu však byla jedna věc co musel vyřídit, vlastně to, proč celé tohleto s Kankurem dělali.
Teď nebo nikdy!
"Sakuro, uděláš pro mě něco?"
"Cokoliv, ty můj medvídečku," zašveholila. Gaara měl dost, sotva že v sobě udržel dnešní oběd.
"Je to velmi důležité, zvládneš to jenom ty. Já ti věřím."
"Jistěže to zvládnu, udělám to pro tebe. Nemusíš mít obavy. Copak potřebuješ?"
"Znáš dokonale celou vesnici a všichni znají tebe, takže tě nebude nikdo podezřívat. Proplížíš se do kanceláře Hokage a vypůjčíš si tam svitek převázaný bílou a černou stuhou. Pak mi ho přineseš sem. Budu tady na tebe čekat, kvítečku." Poslední slovo nesoucí v sobě známky špatně utajovaného studu, ale i odporu zamumlal tak, že mu nebylo skoro rozumět.
"A není to něco špatného?" otočila se dívka s růžovými vlasy proti Kazekagemu a očima vyjadřující strach se vpíjela do těch mladíkových, studených.
"Jistěže ne, nemusíš mít strach," chvatně ji ujišťoval. "Jen si to na chvilku vypůjčíme a pak to zase vrátíme."
"Tak.. jo. Pro tebe, Gaaro. Udělám to kvůli tobě," usmála se na něj.
"Měl bych jít, není pro mě moc bezpečné zdržovat se uvnitř vesnice."
"Proč se vlastně schováváš, klidně bys tu mohl být třeba na přátelské návštěvě jako Kazekage, ne?"
"To je moc složité, vysvětlím ti to později," sklopil hlavu.
"Dobře," špitla jeho společnice.
"Tak.. ahoj, spíš teda.. dobrou noc," loučil se neohrabaně Gaara, zvedl se z lavičky a chtěl co nejrychleji zmizet. Co chtěl, potřeboval a pro co přišel už měl - Sakuřin slib, že mu pomůže. Jeho práce je tedy hotová. Na záda si připásal svoji tykev naplněnou krvavým pískem a už už měl nakročeno, že se zdekuje, když v tom za sebou zaslechl svoje jméno. Sakura vypadala, že se jen tak nevzdá jeho společnosti. Došla až k němu, mnohem blíž než by byl koho kdy ochoten vpustit do své osobní zóny. Zavřela oči a nastavila ústa. Bylo nanejvýš jasné, na co čeká.
Ne, ne, ne, ne, neeee!! To neudělám! Ani kvůli téhle zpropadené misi ne. Vždyť je to tak.. nechutný. Gaarovi už podruhé za tento večer naskočila husí kůže. Sakra, co s ní mám dělat?
Sakura udělala ještě jeden maličký krůček vpřed.
Proboha, ona jde sem. Co teď? Co mám dělat? Nesmím to pokazit, ale nadruhou stranu, líbat ji nebudu!!! Takový hnusárny jsem dělal jen když jsem byl pod vlivem Kankura. A za to ještě zaplatí! Chlapci se po tváři rozlil spokojený úsměv, který ovšem zmizel v další vteřině, když si uvědomil, v jaké situaci že se to vlastně nachází.
Co mám teda dělat?!?
Zoufalství je zrádná věc s kterou není radno si zahrávat. S plnou hlavou tohoto pocitu nenapadlo Gaaru nic jiného než.. utéct. Ano, nedělám si legraci. TEN Gaara. Sabaku no Gaara, který vraždí třeba jen proto, že se mu nelíbí styl oblékání jeho oběti, anebo jen to, co si dala předchozí den k obědu. Přesně tenhle Gaara teď utekl před holkou. Ne daleko, naneštěstí. Jakmile byl ze Sakuřina dosahu a schován ve stínu nedalekého stromu, vrátilo se mu zdravé uvažování.
Co jsem to zase provedl? Já utekl?! A před holkou?!?!? Co se to se mnou jenom děje? Takhle celou misi jen pokazím. Jak to mám spravit? No taaak, mysli. Mysli, chlape. Cokoliv, hlavně rychle. Ještě to určitě půjde nějak napravit..
Zatímco Gaarovou hlavou zmateně vířily myšlenky, Sakuře už se zdálo, že to trvá nějak moc dlouho. Ještě okamžik počkala v naději, že se konečně dočká vytouženého polibku, ale když stále nepřicházel, otevřela oči. To, co uviděla, ji zděsilo. Teda spíš to, co neviděla. Ať se snažila sebevíc, nikde nemohla najít svého milého.
Co se stalo? Kde je Gaara? Snad neutekl. Posmutněla. Možná jsem na něho šla moc rychle. On je strašně náladový, jednou se po mně div nevrhne a pak se mě zase stydí políbit? Dívka ještě chvíli zmateně pokukovala po okolí. Už je stejně pryč, nevím na co ještě čekám. Jsem to ale naivka. Nadávala si v duchu Sakura a pomalu se vydala domů.
Musí to vyjít a jestli ne, tak tvoje knihy, Kankurou, lžou a všechny je zničím. Poslední záchranná myšlenka. Vládce Písečné udělal několik pečetí a před odcházející Sakurou se z písku na zemi zformovala překrásná květina. Chvilku na ni vyjeveně koukala, pak se ji na tváři objevil úsměv.
Gaaro. Její myšlenky patřily jen chlapci, který ji před chvílí opustil. Naposledy se ještě rozhlédla po parku. Nikoho neviděla, ale přesto věděla, že tu někde je. Nehledala ho, stejně by to bylo zbytečné. Sklonila se k překrásné pískové lilii, uchopila ji a chtěla zvednout. Květina se ale rozpadla na tisíce zlatých zrníček. Úsměv na její tváři povadl.
Gaaro, dokážu ti svou lásku a věrnost úkolem, který jsi mi zadal a pak už budeme moct být navždy spolu. S touto myšlenkou opouštěla park.
Tak přece nelžou a to jsem těm tvým knížkám nevěřil ani slovo. Možná v nich něco pravdy bude. Kytka, pff, dej holce kytku a veškerý nebezpečí je zažehnáno. Jak jednoduché jsou ty ženy. Ale stejně, asi bych si měl ty tvoje spisy půjčovat častěji, abych byl v oblasti dívek a zacházení s nimi vzdělaný stejně jako ty, Kankurou. I když, techniku líbání zrovna umět nepotřebuju. Zašklebil se. Ale, jestli příjdeš na to, že si ty knížky půjčuju, možná bych to ani nemusel přežít.. a co teprve Temari, moralistka, pche. Ta by mi dala. Co jsem slyšel, tak se tu tahá s nějakým podřadným týpkem, ale mě by chtěla pořád jen poučovat. Asi bychom jí měli udělat taky nějaké kázání. Škodolibý úsměv mu přejel po tváři. A ty knížky si půjčím. Umínil si. Některé pasáže byly totiž nadmíru zajímavé. Zahihňal se ještě jako třináctiletá puberťačka a chvatně opouštěl park.