.:Bilý Ninja-Matsui Unda:. 12. - Chci znát pravdu

Doprovázela jsem Naruta na jeho trénink.
„Nebudu ti tam vadit?“ zeptala jsem se ho snad po sté, ale on jen zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu…
„Musíš tam být, když ti mám pomoct najít tátu, tak přeci nemůžeš jít pryč, ne?“ překvapil mě, na kluka, který běhal od jeho muže k druhému a ptal se ho na jeho dceru, o které neví, mluvil fakt chytře. A tak jsem s ním pomalu scházela dolů k řece, kde na velkém kameni seděl šedovlasý muž. Ten muž, o kterém mám u skoro rok podivné sny, a který ve mně vzbuzoval strach, nervozitu a hlavně nenávist. Přišli jsme blíž a Naruto se mu hned začal omlouvat a říkal mu o mě. On se na mě podíval a já v jeho očích uviděla poznání. Poznal ve mně mou matku s jeho vlasy.
„Izumi…“ zašeptal a bylo vidět, jak zbledl. Neuvědomovala jsem si ironický tón v mém hlase, ani opovržlivý pohled, já jsem jen vnímala jeho.
„Ne tohle není Izumi, tohle Matsui… Otče“ dodala jsem a vychutnávala jsem si ten jeho výraz. Po dlouhé době mě cizí bolest těšila. On si vzpomněl a trpěl. Já jsem si to vychutnávala a byla jsem rozhodnuta nechat ho trpět ještě víc. Můj pohled zavadil o Naruta. Stál tam vedle nás a nechápal to. Jeho učitel byl mým otcem, byl také vrahem mé matky a odsoudil mě k životu žoldáka a nakonec i k tomuhle trpění u Akatsuki – přestože jsem si to ve své bláhovosti vybrala sama. Každý den jsem kvůli němu čekala na smrt, každý den jsem chtěla dopadnout toho, kdo za to může a najednou je tady. Stojí přede mnou a na nic se nezmůže. Dokáže mě jen sledovat a sám si přemítat své myšlenky v hlavě.
„Copak? Ztratil jsi slova? Čekal jsi snad, že zemřu jako moje matka? Že už tuhle příčinu neuvidíš?“ zeptala jsem se, abych ho srazila níž a čekala jsem na nějaké zareagování, ale on nic nedělal, stále jen seděl a zíral na mě. Už jsem to nevydržela a vybuchla jsem: „Tak mluv a neseď tady… Na tenhle den jsem tak dlouho čekala… Proč jsi ji zabil?“ zeptala jsem se tiše, ale on tam pořád jen stál a vypadal jako by ničemu nerozuměl.
„Cože? O čem to mluvíš? Izumi, ona je… ona je mrtvá?“ tohle mě naštvalo, začala jsem nepříčetně křičet: „Jak se můžeš takhle ptát? To ty jsi ji zabil?“
„Nerozumím tomu. Kdy zemřela? Když jsem ji naposledy opustil, byla živá? Že bych jí tak ublížil?“ ptal se spíš sám sebe.
„Co je to za blbost? Ona si nevzala život, někdo ji zabil. A ten někdo jsi byl ty!“ vmetla jsem mu přímo do tváře a chtělo se mi brečet. Možná to bylo vztekem, nebo smutkem, ale jedno jsem věděla jistě, v mých očích se nesmí zalesknout ani jediná slzička. Musím to vydržet s hrdě vzpřímenou hlavou…
„Já to nebyl. Já ji miloval… Proč bych ji chtěl zabít?“
„Já nevím, byla jsem ještě dítě… Ale ty… Nikdy ti to neodpustím. To jenom kvůli tobě prožívám…“ najednou jsem se zastavila. Nemohla jsem mu říct, že mě vychovali vrazi a že jsem teď v Akatsuki, prozradila bych sama sebe a všechno by šlo k čertu. „To co prožívám.“ Dodala jsem tiše.
„Matsui.“ Nevšimla jsem si, že ke mně Jiraya celou dobu pomalu přistupoval a že se mě těď pokusil pohladit po ruce. Roztrpčeně jsem uskočila dozadu a s hlasitým: „Nesahej na mě.!“ jsem proti němu natáhla ruce. Netuším, co se to stalo, ale když jsem otevřela oči, ležel Jiraya několik metrů ode mě. Přinutila jsem se uklidnit a počkala jsem, až se vyhrabe na nohy.
„Chci znát pravdu, takže ti dám prostor, ale nezkoušej žádný podrazy, já si tě ohlídám, platí?“ ukázala jsem mu na kámen a naznačila, aby si sednul. Já a Naruto jsme se usadili na zem do kamínku.
„Nevím, co všechno víš, ale určitě víš, že já s vámi dvěma nikdy pořádně nebyl. Před dvaceti lety nás do Sunny dovedla náhoda. Já jsem tam se svým týmem měl jít plnit misi a ona tam byla za obchodem. Tehda jsem byl mladý a hloupý.“ Jeho vyprávění přerušil Narutův smích: „Mladý? Hahaha…“
Ve vzteku jsem po něm hodila kunai, který se zabodl do trávy. Naruto se na mě jen vyděšeně podíval, pomalu se odkradl dál od kunaie a už se dál nesmál. Když si to přemítám, byla jsem opravdu vystresovaná a dnes je mi toho kluka hodně líto…
„Pokračuj.“ Kývla jsem na otce a ten se dal do pořádného vyprávění.