Když má srdce svoji hlavu 31

Jedenatřicátý díl- V zajetí hříšných myšlenek

„Moc hrubé. Neprodyšné. Kousavé. Příliš květované.“ Nijak zvlášť velkou místností, normálně sloužící coby přijímající salónek, se nesly nespokojené komentáře obtloustlého muže, kriticky se probírajícího stohem látek vyskládaných na spojených stolech, které se pod jejich tíhou nebezpečně prohýbaly.
„A tahle, mylorde?“ podstrkoval mu přičinlivý pětatřicátník na osahání další vzor.
„Copak chci vypadat jako nějaký nuzák z devatenáctého století?“ odfrkl si a znechuceně trpělivému obchodníkovi z role vymotaný mušelín hodil na hlavu.
„Doporučili tě, že jsi nejlepší ve svém oboru, ale zatím jsi mě o tom nepřesvědčil,“ ucedil nadřazeně, propichuje uznávaného módního stylistu zakalenými, prasečími očky. Pokud měl návrhář s letitou praxí za znevažování jeho prvotřídního zboží byť sebemenší chuť uškrtit toho nabubřeného panáka metrem volně přehozeným kolem krku, nedal na sobě nic znát. Namísto toho se zdvořile uklonil a s potupným: „Jistě, omlouvám se, pane,“ odrovnal odmítnuté kusy stranou.
„Jak jsem říkal, jdu na velmi významnou večeři. Chci, aby si z mého skvostného oděvu ten namyšlený šógun sedl na zadek.“
„Ovšemže. Jsem si jist, že něco vhodného najdeme. Tohle je hedvábný satén, luxusní a neskutečně jemný, ideální pro požadovanou formální, splývavou, volnější slavnostní róbu.“
„Ano, je opravdu jemný,“ dal mu za pravdu lord Daimyo, tučnými prstíky panovačně omakávající drahou tkaninu. „Ale ta barva…“
„S vaším svolením bych ji skombinoval s touto vznešenou modrou saténu duchesse, oděv bude přes svou pohodlnost krásně držet tvar,“ poradil mu zkušený odborník, láskyplně přejížděje po decentně protkaných stříbřitých nitkách.
„Dobře, použij tyhle dvě. Později si k nim zvolím pasující doplňky. A má dcera už si vybrala?“ zeptal se, sahaje po na tácu umístěné sklenici s vínem.
„Tvá dcera si zamilovala taft, nechá si ušít nařasené šaty podle nejnovějších výstřelků. Neboj se, ostudu ti neudělám,“ ozvala se značně otráveně Kiyone ode dveří, jimiž prakticky proplula dovnitř. S komornou, jež s obří šperkovnicí cupitala v závěsu, přešla k látce o samotě uložené v nedalekém rohu a po pečlivé úvaze na ni rozprostřela několik vyvolených náhrdelníků. Pro módu a dokonalou sladěnost měla vždy vytříbený cit. Zdědila jej po své matce. Otcova nynější žena podle ní měla vkus šedým zákalem napadené hrošice. Nesnášela ji i její směšně výstřední modely hodné na rozumu churavé cirkusačky.
„Mohu vám vzít míry? Prosím, postavte se na podstavec,“ upoutal opět tvůrce nespočtu vlastních kolekcí pozornost majitele paláce.
Právě se pachtil s měřením objemného hrudníku, když je vyrušilo hlučné, leč určitým způsobem úslužné zaklepání.
„Vstupte!“
„Promiňte, pane, přišel za vámi vůdce klanu Hyuuga z Listové,“ oznámil po důkladném pukrleti úlisný sluha.
„Ty jsi ho neseznámil s návštěvními hodinami?“ obořil se na něho stylem strašáka proti škůdcům zapíchnutého v poli rozpažený lord. Nekázeň personálu bytostně nenáviděl.
„Seznámil, ale prý jde o lukrativní obchodní nabídku, jíž byste si neměl nechat ujít.“
Na kratičký okamžik zavládlo ticho. Mladá rusovláska nenápadně natočila zrcátko, v němž se prohlížela, aby zachytila otcův odraz. Viděla, jak ho postupně přemáhá zvědavost, co mu ten psí čumák z Konohy může chtít tak naléhavého. I ji by to nesmírně zajímalo. Přísahala by totiž, že to nebude nic dobrého.
„Uveď ho do pracovny, za chvíli tam přijdu.“

Když lord Daimyo vešel, Hiashi seděl v křesle pro hosty a s rukama klidně umístěnýma na bočních opěrkách hleděl před sebe na ne zrovna zdárný autoportrét mocnářské rodiny.
Po druhém cvaknutí kliky se zvedl a hluboce se svému hostiteli poklonil. Potěšeně mu potřásl nabízenou baculatou pravačkou; to nasvědčovalo hladkému průběhu.
„Omlouvám se, že jsem sem vpadl mimo dobu k tomu vytyčenou, mám pro vás však návrh, řekněme choulostivého rozsahu, který je lepší projednat s vědomím minima svědků. Rád bych, kdyby o tomto setkání nevědělo víc lidí, než je nezbytně nutné,“ pronesl tajemně, čímž ve svém posluchači rozdmýchal ještě větší zvídavost.
Častý obyvatel pracovny usedl za mohutný vyřezávaný stůl a pokynul tmavovlasému uživateli Byakuganu, aby ho napodobil.
„Čeho se ta delikátní záležitost týká, Hiashi?“
Jmenovaný si pročistil hrdlo a nepatrně se naklonil dopředu.
„Naruta Uzumaki.“
„Poslouchám.“
„Předpokládám, že se k vám novinky z Konohy ještě nedonesly; on a Haruno Sakura se, navzdory vyvinuté snaze, dali znovu dohromady.“ Muž podsadité postavy na jeho sdělení nehnul ani brvou, nepozastavoval se nad faktem, že byl nepřímo označen za iniciátora dopisové aféry a že veřejné odsouzení růžovlásky bylo spuštěno na jeho popud. Jakživ o inteligenci hlavy rodiny Hyuuga nepochyboval. Neměl ve zvyku lidi podceňovat.
„Hádám, že jsi mi za nějakou protislužbu přišel předložit přijatelné řešení.“ Chodit kolem horké kaše nebyl jeho styl.
„Jestli se nezalekneme ušpinění rukou, budeme profitovat oba.“
„Pokračuj,“ pobídl ho chladně lord Daimyo poté, co si sepjaté ruce položil na vypoulené břicho. Rozhovory na obdobná témata mu taktéž nebyly cizí.
Jounin s tvrdými rysy se obezřetně ohlédl ke dveřím, ubezpečuje se, že jsou skutečně zavřené, teprve potom zasvětil potenciálního spojence do svého ďábelského plánu.
„Chci tu překážející nulu nadobro odstranit.“
„To by vyžadovalo náročné předběžné přípravy, vzhledem k jejím schopnostem,“ podotkl v technikách ne příliš zběhlý politik věcně.
„S tím se počítá. Od diskrétního známého mám kontakt na jednu skupinku ztracených ninjů, kteří by ten úkol po speciálním tréninku byli schopni zvládnout. Všechno zařídím, na vás bude jen vylákat ji pod důvěryhodnou záminkou z vesnice, pokud možno co nejdál.“
„To není problém, spousta zástupců vesnic mi dluží laskavost. Teď to hlavní, co si žádáš na oplátku?“ zajímal se, neboť mu bylo jasné, že to Hiashi nedělá pro jeho modré oči.
„Sesadit Uchihu z křesla Rady,“ stanovil si jedinou podmínku otevřeně.
„Chápu.“ Ostatně, jinou kompenzaci ani nečekal. Od samého začátku mu bylo známo, že by místo toho rádoby napraveného mstitele nejradši viděl svou starší dceru.
„Jsme tedy dohodnutí?“
„Ano, jsme dohodnutí,“ ujistil ho pevným hlasem muž s náznakem počínající pleši. Trošku těžce se postavil a nanovo mu přistrčil sádelnatou ruku, tentokrát na utvrzení ústní dohody.
„Ozvu se, až budeme nachystaní.“ Odpovědí mu bylo souhlasné přikývnutí.
„Řekni sluhovi, který tě přivedl, ať jdete zadním vchodem.“ S těmito slovy ho zamyšleným pohledem vyprovázel ke dveřím. Ač neholdoval kšeftům s takto špatně čitelnými lidmi, tento pro něho mohl dopadnout doopravdy výhodně. Stačilo si akorát ohlídat zahlazení stop a možných pojítek.

Na hranici bolesti jsem se hýžděmi opírala o okraj ne stoprocentně stabilní kuchyňské linky, dvě rozpálené dlaně klouzaly po holých ramenou, zatímco se ke mně tisklo vřelé, svalnaté tělo. Při každém přerývavém nádechu se mi nepatrně zachvěla víčka a současně se roztáhlo chřípí, jímž jsem se snažila dodat plicím tolik k přežití důležitý plyn. Ústa byla totiž plně zaměstnána opětováním žhavých polibků, které kdysi spolehlivé končetiny měnily v rozbředlou kejdu a poklidně si cirkulující krev bez varování transformovaly ve spalující magma.
Ony zdrsnělé, jako malé ohníčky zanechávající po sobě v travnaté krajině vyprahlé doutnající fleky, šlachovité ruce se po pažích líně přesunuly na boky. Překvapeně jsem hekla, když mě silně uchopily a energicky posadily na pracovní desku. Než jsem se nadála, vtísnil se mezi má rozechvělá kolena a sotva slyšitelně zamručel.
Rozpojila jsem naše od vášnivého líbání odkrvené rty a po vzoru tonoucího se člověka mocně zalapala po dechu. Rozesmálo ho to. Hodlala jsem toho posměváčka tvrdě potrestat. Zabořila jsem mu štíhlé prsty zezadu do blonďatých vlasů a po zaklonění hlavy si přitáhla jeho obličej k vystavenému obnaženému krku.
„Ah, Naruto,“ uniklo mi zastřeně, jakmile jej jemně polaskal hbitým jazykem.
Vzal to coby pobídku k intenzivnějšímu mučení. Ruce, schopné při dlouhodobějším doteku vypálit cejch, se vydaly na cestu objevování, pomalu zajely pod lem trička a po hladké kůži statečně šplhaly až k páru nízkých kopečků. Když jsem přes slabou vycpávku podprsenky ucítila jeho bádavé prsty, podivně se se mnou zatočil celý svět. Přestože jsem prudce otevřela oči, nic jsem neviděla.
Opakovaně jsem zamrkala a nato z neproniknutelné tmy ostýchavě vystoupily známé obrysy nábytku, díky nimž mi došlo, že jsem ve svém pokoji. Ležela jsem v posteli, totálně zamotaná v peřině.
Byl to jen sen.
Další.
Hřbetem pravačky jsem si přejela po zpoceném čele a ledabyle z něj odhrnula přilepené vlasy. Po paměti jsem chmátla po budíku na nočním stolku, ukazoval deset minut po páté hodině. Ztrápeně jsem zaskučela, vyprostila se ze spárů úponkovité pokrývky a posadila se.
Zhruba týden mě ve spánku pronásledovaly tyto lechtivé scénáře, jejichž úrovně nemravnosti se stále stupňovaly. Bála jsem se, i když kdesi hluboko uvnitř jsem prahla zvědavostí, co přijde příště. Něco mi napovídalo, že pokud tomu neučiním přítrž, brzy to zjistím. Jenže, jak to zarazit?
S předsevzetím vymyslet do večera nějaké účinné východisko, jsem vstala, roztáhla závěsy a pak klopýtavě zamířila do koupelny. Čekala mě dlouhá studená sprcha.
Neobtěžovala jsem se zakrýváním dokořán rozcapené pusy, když jsem vstupovala do světlem zalité kuchyně.
„Čau,“ pozdravila jsem snídajícího taťku.
„No fuj.“ V tu chvíli by se ve mně krve, ani žádné jiné tekutiny, nedořezal, zarazila jsem se v polovině pohybu a opařeně zůstala stát ve dveřích. Jak to mohl poznat?!
„Zívat takhle po ránu. Špatně jsi spala?“ Můj zabrzděný mozek fungující na autopilota si dal načas, než pochopil pravý smysl jeho poznámky.
„Jo, moc dobře ne,“ odpověděla jsem úlevou odlehčeným hlasem, pokračuje v původní trase směřující do ledničky.
„Sužují tě noční můry?“ zeptal se se starostlivě staženou tváří.
Noční můry? Pche!
„To ani ne, jen jsem se pořád budila. To na mě asi působí ten úplněk nebo co,“ vymluvila jsem se pohotově. Přece mu nebudu vyprávět nestoudný obsah těch zatracených snů. Debatovat s rodiči o sexu bylo to poslední, po čem jsem toužila.
„V konvici je hotový čaj, jestli chceš,“ přerušil mé zírání do útrob tiše vrnícího spotřebiče.
„U-um, jen si něco vezmu a pádím. Mám v nemocnici práci, kterou potřebuju dodělat,“ balamutila jsem ho dál. V tomhle stavu by nejspíš nebylo nejchytřejší vysedávat s ním u jídla.Čapla jsem první věc, co mi přišla pod ruku, vlípla vnímavému otci hudlana a klidila se z domu.
Bohužel, na ulici jsem se necítila o mnoho líp. Připadala jsem si nepříjemně čitelná, jaksi pošpiněná. Myslí se mi honily obavy, že mi spoluobyvatelé vidí až do žaludku a vědí, na co ve skutečnosti myslím. Sklopila jsem mírně hlavu a přidala do kroku. Proboha, vždycky jsem byla tak paranoidní? Vždyť na pár perverzních představách není nic špatného.
Vděčně jsem zapadla do špitálu a rovnou se vypravila k automatu na kávu.
„Ah, Sakuro, dělo se něco v noci?“ poplašeně jsem sebou trhla, až jsem si vroucím nápojem polila ruku. Přendala jsem si kelímek do druhé, v bolestivém gestu si divokým mácháním ochlazovala postiženou packu, načež se s grimasou vyplesklého trola obrátila na strůjce mého poranění.
„Co v noci?“ zopakovala jsem rozhozeně Shizuninu otázku.
„Měla jsem za to, že tě přivolali k něčemu vážnému, když jsi tu dřív,“ vysvětlila svůj dotaz.
„Ne, já… teď jsem přišla. Nemohla jsem spát, navíc musím dopsat jednu zprávu,“ objasnila jsem osvědčenou polopravdou svou přítomnost. Zamumlala jsem cosi o tom, že se uvidíme později, zdvořile se pousmála a po letmém zamávání se uchýlila do kanceláře. V duchu jsem se přitom plísnila za idiocké chování.
Dopoledne jsem, kromě přelouskání štosu lejster, strávila pracným dumáním nad situací, ve které jsem se tak znenadání octla. Ať jsem nad tím laborovala sebevíc, jediné příhodné řešení spočívalo ve svěření se někomu.
Ale komu…
Tsunade-sama? To by pravděpodobně koukala, co se to z její studentky vyklubalo.
Ino? Rázem se mi vybavil kamarádčin lačný záblesk v očích a poťouchlý úšklebek naznačující, že to o mně věděla již dávno. Určitě by mi dala sežrat, jak jsem si z ní v pramenech utahovala.
Narutovi? Ještě by si o mně myslel, že jsem solidní pokrytec, neboť jsem ho za jakékoli neslušné poznámky nelítostně bila. Nebo hůř, napadlo by ho, že jsem to pochytila od mistra Kakashiho.
Na druhou stranu, je to můj partner, měli bychom být schopní spolu mluvit o čemkoli.
„Ach jo, to je dilema,“ zaskuhrala jsem potichu.
Podstatné je, co od takového rozhovoru vlastně očekáváš, nevydržela mým myšlenkovým pochodům nečinně přihlížet vnitřní Sakura.
Jak to myslíš?
To je snad jasný. Možnosti jsou pouze dvě. Buď se shodnete, že počkáte, nebo na to hupsnete a sny se stanou realitou, poučila mě s výrazem á la to ti musím objasňovat i takhle jednoduchý věci?
Nicméně, něco na tom bylo. Zvažovala jsem, jestli bych si naše milování vůbec uměla představit. Kdo by podnikl onen první krok? Jak by to probíhalo? Popravdě jsem si nepřišla zcela připravená.
Nevím, nechci se do něčeho vrhat na základě hrstky vlhkých nocí. Ještě je příliš brzy.
No jo, máš recht. Kdo by to taky dělal v polovině února? Bezradně zavrtěla hlavou a přitom obracela oči v sloup.
Hej, ty mě máš podporovat, ne shazovat! Mám to chápat tak, že seš pro, abychom se s Narutem ve vztahu posunuli dál? Osočila jsem se na ni krapet uraženě.
Ne, ty trubko. Jen říkám, že by sis možná měla vyslechnout i jeho názor. Třeba se budí se stejným problémem.
Mno, musela jsem uznat, že argumenty vnitřního já mi nasadily slušného brouka. Že by mohl věčně vyrovnaný Jinchuuriki prožívat to samé mi vůbec nedošlo.
Chjó.

Když jsem si to v pokročilém zamračeném odpoledni s paží chránící obličej před prudkými poryvy větru mašírovala k Narutovi domů, nebyla jsem na beton rozhodnutá, zda se odvážím zavést řeč na to ožehavé téma. Podle vývoje.
Čiperně jsem vyběhla schody do patra a zakrátko klepala na omšelé dveře. Bez odezvy. Zkusila jsem to znovu, silněji, a totožný výsledek. Divný, vždyť jsme byli dohodnutí. Neomaleně jsem vyzkoušela kliku; třebaže byla zvenku namontovaná koule, její vychozenost mi hravě umožnila vstoupit, nebylo zamčeno.
„Naruto?“ hulákala jsem z chodby s jednou botou zutou. Nikdo neodpověděl. Že by ten pitomec zase spal? S rukama nasupeně založenýma v bok, že si dovolil zapomenout na naše rande, jsem nakráčela do ložnice, leč postel, neustlaná, zela prázdnotou. Při pohledu na blonďákovo místo úložiště mi šmahem prolétlo myslí, že je dost velké, dva štíhlejší lidé by se tam klidně vešli. Frustrovaně jsem pohodila hlavou, abych ty necudné myšlenky zaplašila, nasucho jsem polkla a spěšně odtamtud vycouvala.
„Jé, ahoj. To už je tolik hodin?“ ozvalo se za mnou. Polekaně jsem se otočila ke zdroji hlasu. Naruto, oblečený ve svých běžných kalhotách a černém tričku, opouštěl viditelně zapařenou koupelnu, legračně si za chůze vytřepávaje vodu z ucha.
„Em, jo. Asi,“ odpověděla jsem neurčitě, to už však stál těsně přede mnou a se štěstím zářícími studánkami si mě přitahoval k sobě. Vyhoupla jsem se na špičky, ovinula ruce kolem urostlého krku a užívala si ten opojný, nadnášející pocit z blízkého kontaktu.
Zanedlouho jsem si hověla na gauči a ládovala se oblíbenými dango knedlíky, které mi Naruto koupil s tím, že budu mít po práci dozajista hlad. On už měl svou porci rámenu spořádanou a nyní mi barvitě popisoval Konohamarovy pokusy ho z nudy vyprovokovat k souboji, což se ctihodnému vnukovi samozřejmě podařilo. Byla jsem mrtvá smíchy.
Ráda jsem ho poslouchala, teď se to skvěle hodilo, aspoň jsem si nevyzpytatelného ninju mohla detailně prohlédnout, zapátrat po změnách či stopách jakýchkoli neobvyklostech. Hm, zdál se v pohodě, nejevil žádné známky nejistoty nebo splašených hormonů.
Zaujímala jsem pozici souběžnou se sedačkou, zády jsem se lehce dotýkala boční opěrky a váhu těla důvěřivě přenechala zadnímu čelu, o nějž jsem se celou pravou stranou opírala. Vnitřní nohu jsem měla pro lepší sklon složenou pod sebou, zatímco druhou, ohnutou v koleni, jsem si mačkala k hrudníku. Tenhle posed patřil doma k mým nejčastějším.
Pravačkou, jejíž loket jsem si pro absolutní spokojenost odložila na vrch opěradla, jsem si v oblasti spánku podpírala mírně nakloněnou hlavu a zadumaně pozorovala hlavního hrdinu mých nočních výletů do světa fantazie pro dospělé.
„Co?“ otázal se po delší pauze, během níž se ode mne nejspíš očekávalo nepřicházející vyjádření.
Němě jsem pokrčila rameny. Pravděpodobně si pomyslel, že jsem unavená a nechal to plavat. Kdesi mezi matracemi vyštrachal ovladač a po úporné bitvě s vylézajícími bateriemi zapnul televizi.
„Debilní vítr, zase skoro nic nejde,“ mumlal rozčíleně a za černobílého zrnění se s trucovitým výrazem škrábal na temeni. Všimla jsem si, že po mně sem tam zašvidral koutkem oka.
„Co je?“ pídil se po příčině mého přetrvávajícího zírání.
„Nic, jen se na tebe nějak nemůžu vynadívat,“ řekla jsem prostě.
„Jo ták. To je zajímavý,“ poznamenal s nepotlačitelným samolibým úsměvem. Našteloval se ke mně čelem, přičemž se zázračně přisunul blíž.
„A to jsem myslel, že z nás dvou jsem já ten uhranutější,“ snažil se z toho vyždímat maximum.
„Nemusíš být pořád ve všem první,“ škádlila jsem ho potutelně.
Víc toho slyšet nepotřeboval, láskyplně mi přiložil dlaň ne levou tvář, palcem smyslně přejel po kontuře horního rtu a po hlubokém očním spojení odrážejícím nejniternější touhy zajal má nepatrně oddělená ústa do svých spárů.
Ke spolupráci mě opravdu nemusel přemlouvat, celkem svižně jsem se z povalečského módu přepnula do akčního. Ruku, bezúčelně spočívající na koleni, jsem mu umístila na stehno, využila jsem ji jako vzpěru, abych se při nahnutí dopředu a zmenšení vzdálenosti mezi námi nepřevážila. Prsty zbývající končetiny jsem navedla kousek nad Narutovo ucho, kde jsem ho v nepravidelných intervalech výskala ve vlhkých vlasech.
Ochotně jsem ho nechala určovat tempo i úhly nachýlení našich hlav, které často měnil. Dráždil mě a provokoval.
Při dalším přeskupení, při němž se nosem jemně otřel o můj, se mu povedlo špičkou jazyka dosáhnout na přední zuby a zašimrat na patře. Rozpáleně jsem vzdychla, čelist povolila v pantech a pohostinně ho vpustila dál. V okamžicích, jaký byl tento, jsem vypínala a oddávala se pouze slastným požitkům.
Připadalo mi, že nejsme dostatečně blízko. Když se mi pod sebe podařilo nacpat i druhou nohu, nadzvedla jsem se z pat, na nichž jsem seděla, a předklonila se. Lýtkové svaly v mžiku zaprotestovaly.
Měla jsem v úmyslu se nějak poupravit, jenže Naruto mě předstihl s vlastním plánem, zabořil se do sedačky a tlakem vyvíjeným na bedra vzal s sebou. Po několika nemotorných přešlápnutích na kolenou jsem se mu nakonec obkročmo usadila na klín. Labužnicky vydechl a sevřel mě v pevném objetí. Z ramenou, kterých jsem se při hledání balancu chytila, jsem přes šíji lechtivě putovala na zátylek, kde jsem se vnořila do hustých kadeří. Nad jeho zachvěním doprovázeným přerývavým nádechem jsem se tiše pousmála.
Teprve až kolaps hrozící z kyslíkového deficitu mě přinutil se odtáhnout. Jak to, že má takovou kapacitu plic? To snad trénuje.
Nebylo mi dopřáno nad tou záhadou sáhodlouze spekulovat, neboť Naruto nějakým vzpamatováváním nezahálel. Vtiskl mi polibek do koutku a potom desítkami drobnými hubičkami postupoval k ušnímu lalůčku, který svůdně promnul rty. Ukazováčkem odhrnul překážející prameny, čímž získal lepší přístup, a poté se zaměřil na boltec. Jakmile jsem na citlivé chrupavce ucítila jeho mokrý jazyk, prohnal se mi po páteři vzrušivý mrazík. Instinktivně jsem zvrátila hlavu.
Chopil se šance na rozsáhlejší bádání a plně věnoval tu nejjemnější péči mému krku. Nejprve jen lehce oždiboval senzitivní pokožku, s ojedinělým náznakem laškovného kousnutí, potom se pootevřenou pusou doslova přisál k divoce pulzující tepně a mrštným jazykem na zabraném území něžně vykresloval všemožné obrazce. Samým blahem, jež v nitru rozpoutalo neuhasitelný, bezhlavě se šířící žár, mi uniklo tiché hrdelní zaskučení. Přitáhla jsem si blonďákovu hlavu ještě blíž a nechala se unášet čirou extází.
Rukama mě velmi intenzivním způsobem hladil po zádech, cestoval po nich nahoru a dolů a dokonce se párkrát odvážil zabrousit i na oblé pozadí.
Když už toho na mě bylo moc, malinko jsem se odtáhla a opět si uzmula jeho rty. Rozvášněně jsem se k němu přimáčkla a poháněna syrovým pudem jsem se Narutovi zavrtěla na klíně. Bylo to příjemné, tak jsem to zopakovala. Následující události jsem měla jako v mlžném oparu.
Naruto zasténal a záhy na to jsem v třísle ucítila cosi neznámého.
„Ou, Sa-sakuro-chan,“ vydechl zadrhávaně, trochu hrubě mě chňapl za pas a bleskurychle přesadil kus dozadu. Omámeně jsem otevřela oči a překvapeně zamrkala.
Jinchuuriki, jehož obličej hrál tou nejsytější barvou rudé, těkal očima všude kolem, jen mně se obloukem vyhýbal. Zaskočeně jsem na zahanbeného mladíka zírala. Jakmile mému stávkujícímu mozku konečně došlo, co se stalo, nabrala jsem stejnou barvu.
„O-omlouvám se, já jsem ne… ty jsi… a já…“ koktal zadýchaně.
„Hej. Dobrý, to je v pořádku. Já se nezlobím,“ utnula jsem jeho překotné mumlání a umístila mu dlaně na rozhycované tváře.
„Vlastně, jsem ráda, že se ti líbím,“ konejšila jsem ho shovívavě, pokoušejíc se navázat kontakt s těmi prchlivými safíry. On si však pohrdlivě odfrkl.
„Líbíš? Jsem z tebe úplně hotovej, Sakuro-chan. Myslím na tebe ve dne a v noci se mi o tobě zdá,“ zaúpěl a zkormouceně si opřel čelo o mou klíční kost. Navzdory jeho ztrápenému stavu jsem se musela pousmát. Jaká ironie.
„Taky jsem tě poslední dobou vídala ve snech. Na tom není nic špatného. Milujeme se a ke vztahu to patří,“ rozumovala jsem vemlouvavým hlasem. No prosím, a to jsem na tom ráno byla podobně. Evidentně se kapánek uklidnil, uchopila jsem ho za zápěstí a oddálila mu ruce, načež jsem se vrátila na původní místo a vroucně ho objala.
„Jen bychom o tom asi měli mluvit,“ nadhodila jsem, hladíc ho po vlasech. Bezhlesně přikývl na souhlas, nicméně zůstal potichu. Vydedukovala jsem z toho, že momentálně na to není ta správná chvíle. O něco uvolněněji, bez známky jakékoli erotiky, mě sevřel v náručí a odlehčeně si povzdechl.

Když jsem se po jedenácté navrátila domů, v kuchyni se ještě svítilo. Zvědavě jsem tam nahlédla a spatřila mamku zasednutou nad hrnkem čaje.
„Ahoj,“ pozdravila jsem a vypravila se do ledničky pro vodu.
„Kde jsi zase celý den byla?“ zeptala se příkře.
„V nemocnici a potom s Narutem,“ odpověděla jsem po pravdě.
„Kde?“
„U něho doma.“ Nechtěla jsem lhát.
„Výborně, takže ty si budeš imprvére někde lítat s tím klukem a veškerá práce tu zůstane na taťku a mě,“ prskala naštvaně.
„To mi křivdíš, furt s ním nejsem. Víš co, napiš seznam, co je potřeba a já to zítra udělám. Slibuju.“ Obratně se vyhýbaje hádce, rozverně jsem jí lípla pusu na tvář a s přáním dobré noci svižně zmizela na schodech do patra.