Nová cesta Fuu - 5. díl - Ples

První, kdo se po dopadu Fuu probral, byl neznámý ninja, opatrně ji ze sebe sundal. Při pohledu na ni cítil neznámy pocit, který předtím vůbec neznal. Po uchopení jejího těla vnímal další typ chakry, ne nepodobné jakou má i on. Čekal než se neznámá dívka, která ho srazila, probere. Zdálo se, že mají stejný směr cesty.
Prohlížel si ji takovým zvláštním pohledem. Že by láska na první pohled? Kdo ví?
Neznámá dívka se začala probouzet, pomalu otevírala oči. „Au, kde to jsem?“
„Nedaleko naší vesnice, vezmu vás k nám na ošetření. Pravděpodobně jste narazila do stromu,“ odpověděl mladík na zcela jasnou otázku a správně vydedukoval její stav.
„Kdo jste?“ zeptala se ještě poněkud dezorientovaně, stále se vzpamatovávala z nárazu a pádu.
„Uzumaki Naruto, ninja z Konohy. Těší mě a vy?“
„Omlouvám se, nepředstavila jsem se, Fuu z Vodopádové vesnice. Mířím do Konohy na ples.“
„To nic,“ mávl nad tím rukou. „Pomalu vyrazíme, pokud už je vám lépe.“
Byli na cestě sotva pár minut a Fuu zase omdlela. Rána musela být větší, než oba předpokládali. Naruto ji zachytil těsně před dopadem. Proto ji vzal do náruče a běžel jako o život, stromům se pokoušel vyhnout. Zamířil na cestu přímo do Konohy, aby ji rychle odnesl do nemocnice.
Proběhl skrz hlavní bránu, pro samou starost se zapomněl nahlásit, že se vrací z mise. Směřoval přímo k Sakuře do nemocnice.
„Izumo, byl to…?“
„Jo, byl a koho to…?“
„Nevím zdá se nějaká holka.“ Nemuseli dokončovat věty, aby si rozuměli.
Naruto vrazil do nemocnice, chtěl co nejrychlejší vyšetření. Sakura měla zrovna službu, tak k nim přiběhla, zjišťovala si ještě nějaké informace.
„Kdo je to a co se jí stalo?“
„Jmenuje se Fuu, zdá se že narazila do stromu, hned na to mě sestřelila k zemi. Na chvíli se probrala a po pár minutách znovu zkolabovala. Tak jsem ji sem co nejrychleji přinesl.“
„To je to nejlepší, cos mohl pro ni udělat.“ Poté Sakura a přivolaná asistentka odvezly Fuu na vyšetření, dále Naruto už nemohl. Musel čekat na výsledky. Vzpomněl si na hlášení a znovu se rozeběhl do kanceláře Hokage…
…
Fuu se probudila až na druhý den. Co nezjistila, že není tam kde byla dřív, ale v nemocničním pokoji. K tomu leží u její postele ten ninja, se kterým se potkala v lese.
Naruto se jako na povel probudil, všiml si, že usnul u Fuu v pokoji. Nevadilo mu to, líbila se mu. Zvláštním způsobem.
„Konečně vzhůru.“
„Jak sem se tu ocitla? Pamatuju si jen náš rozhovor a chůzi do vesnice.“
„Běžel jsem s tebou, co nejrychleji za Sakurou, aby tě ošetřila, znovu jsi zkolabovala.“
„Děkuji, Naruto. Můžeš pro mě…?“ Nestihla dokončit větu, když do pokoje vstoupila Sakura. Přišla zkontrolovat její stav.
„Naruto ven!“ Vyhnala ho z pokoje, Nesměl zůstat v pokoji, když není rodinný příslušník. Navíc se sem zase vloudil po návštěvních hodinách. „Fuu, že? Už jsi téměř vyléčená, zůstaneš tu jeden den na pozorování.“
„Dobře, jak dlouho jsem byla mimo?“
„Jen pár hodin.“
„Ples ještě nebyl, kolik do něj zbývá času?“ Viditelně si oddychla.
„Je za pět dní. Nejsem si zcela jistá, jestli ti můžu povolit tam jít, tak brzo po opuštění nemocnice. Ovšem pokud budeš na sebe opatrná tak klidně můžeš jít.“
„Slíbit vám to můžu, do té doby už budu plně fit.“ Díky, Chomei, poděkovala v duchu.
Fuu po dobu pozorování v nemocnici, provozovala umění klidu. Chtěla nějak zabít čas, přišlo jí to jako nejlepší nápad. Když byl Naruto v pokoji, měla radost, že se jí nikdo nestraní, nebojí. Mohla by to být její spřízněná duše? Přitom doufala v jeho příchod, nechtěla být sama.
Ráno byla Fuu u Chomei v podvědomí si odpočinout, proto si nevšimla vstoupivší Sakury do pokoje.
„Fuu, přinesla jsem propouštěcí papíry.“ Jenže ji nevnímala, načež Sakura musela několikrát zopakovat její jméno, dokonce louskání před obličejem moc nepomohlo, za pár okamžiků se konečně probrala. „Jste v pořádku? Nereagovala jste když jsem mluvila.“
„Promiňte, mluvila jsem s kamarádkou.“ Sakura na ni nechápavě koukala.
„Při vstupu tu nikdo nebyl.“
„Neřekla jsem, že to byl člověk,“ pronesla tajemně, nechtěla prozradit své tajemství tak brzy.
„Před pokojem na vás čeká doprovod, odvede vás k Tsunade-sama.“ Haruno ji dala čas na převlečení. Za pár minut vyšla z pokoje ve svém obvyklém oblečení. Navíc se jí splnilo přání, viděla svého ninju.
„Naruto, musím se ti znovu omluvit, že jsem na tebe spadla, vzhledem mé nepozornosti.“
„Nevadí, hlavně, že ti nic není. Mám tě doprovodit k Hokage.“ Nevěděl proč se takhle chová, měl by být na ni naštvaný. Může k ní cítit něco víc?
„Strašně se ti omlouvám za to jak jsem na tebe spadla a přijal bys jako úplnou omluvu pozvání na večeři?“ zcela přirozeně přešla na tykání.
„Takové pozvání jako omluvu nemůžu odmítnout, jdeme do Ichiraku rámen. Hokage už na nás čeká. Půjdeme?“
Naruto způsobně zaklepal na dveře od kanceláře, vyčkali na vyzvání ke vstupu. Vstoupili dovnitř, Tsunade se Fuu vyptávala na běžné otázky. Odkud je, kam šla, etc.
„Mám pro vás dva svitky od Gaary.“ Zůstali v šoku, může znát Gaaru? A mluvit o něm jako o kamarádovi... když je to Kazekage?
„Víte, co je v nich napsané?“
„Nevím, bylo mi řečeno jen to, že je vám mám předat osobně.“ Přistoupila ke stolu Tsunade, položila svitky na stůl. Tsunade si je hned letmo přečetla. Ve skutečnosti to byla žádost o povolení pobytu a ručení za ni.
„Fuu, za normálních okolností trvá získat povolení k pobytu nějakou dobu. Jestliže za tebe ručí Kazekage můžeme udělat výjimku.“ Následovalo papírování, kde se zavedl svitek o ní, žádost o bydlení, žádosti a další žádosti pro Radní a pro Feudálního pána.
Po opuštění kanceláře šli do Ichiraku. Celou dobu si povídali o všem, co je zrovna napadlo. Zjistili, že je jim spolu dobře.
„Fuu, koho máš v sobě zapečetěného? Předtím v lese jsem cítil z tebe chakru Bijuu. Musela sis všimnout, že jsem taky Jinchuuriki. Mám Kuramu a ty?“
„Ve mně je Chomei. Odešla jsem z vesnice, kde mě nenáviděli, pokoušeli se mě i zbavit. Tak jsem jim to usnadnila.“ Lehce zaskočená z toho, že někdo odhalil její tajemství tak brzy a přitom ji vůbec neodsuzuje.
„To znám moc dobře, mě taky zpočátku nenáviděli. Postupně měnili názor, teď jsem pro vesnici důležitý.“
„Půjdeš se mnou na ples Naruto?“
„Velmi rád, zrovna jsem ti to chtěl taky navrhnout.“ Oba se současně zarděli, až se z toho rozesmáli. Teď zbývala ta podstatná otázka, kde bude bydlet, než dostane byt? Na to Tsunade trochu zapomněla…
Mezitím do plesu zbývaly čtyři dny. Spousta času se ještě lépe poznat.