Mrtvá láska Kazekageho - Úvodní díl, 01

Zářivý sluneční kotouč, jenž rozpaloval písek v poušti, se pomalu ztrácel za obrovskou písečnou dunou, která chránila tajemství Písečné vesnice, v jejímž čele stál odvážný a životem otlučený Kazekage Gaara. V jeho pronikavých zelených očích se zračila sebejistota, avšak i velká ztráta, která zanechala v jeho srdci stopu, která už nejde nikdy smazat.

„Kazekage-sama,“ tlumený hlas oslovil sedícího Gaaru za honosným stolem za doprovodu klepání na dveře. Cvaknutí zámku se ozvalo dřív, než vůbec stačil cokoliv říct. Vstupující muž, oděn do typické zbroje pro Písečnou stráž, se mírně uklonil a zpoza zad vytáhl pečetící svitek.
„Objevili jsme tento svitek při obvyklém pochodu okolo vesnice. Svitek jsme se snažili rozluštit, avšak neúspěšně, je na něm nám neznámá pečeť. Obracím se na Vás, zda jste toto někdy viděl,“ pronesl mírně roztřeseným hlasem a pouzdro role položil před Gaaru.
„Hmm...“ heknul Gaara a uchopil svitek do dlaně. Mírně přivřel oči a prohlédl si detailněji pouzdro, v němž byl svitek schován. Byl jiný, než se na pečetící svitky používalo. Druhou rukou uchopil uzávěr pouzdra a po cvaknutí zámku jej oddělal. Vyklopil roli na stůl. Na jedné straně svitek přidržel a druhou rukou máchl do strany, aby se role svitku rozvinula.
„Chce nám tím někdo něco říci, pane?“ dotázal se strážný, když se podruhé podíval na lesklou stranu s pečetícími znaky. Gaara však jen zakroutil hlavou.
„Nemusíte mít obavy. Není to žádná hrozba, ale pozvánka...“ odpověděl Gaara a na jeho tváři bylo vidět mírné zmatení. Strážný se již na nic neptal, jen se uklonil a po rozloučení odešel.

Kazekage zůstal sám v kanceláři zíraje na pečetící znaky ve snaze přečíst, co svitek pečetí. Sám nevěděl, kde tento svitek už viděl. Zabořil se mírně do křesla, ve kterém seděl a spojil ruce k sobě. Matně si vzpomíná. Dlouhé rezavé kadeře lemující sněhově bílou tvář veselé, modrooké dívky. Na jazyku má její jméno, ale nemůže ho vyřknout. Řeže ho v krku jako ostří nože. Jen s pootevřenou pusou, však bez jediného slova, volně vydechl.
„Vždyť už jsi na druhé straně, jak je to jen možné?“

------------------------------------------

Ten večer svítil měsíc na obloze jasněji než kdy jindy. Měsíční paprsky se třpytily v krystalcích písku jako diamanty a na poušti to vytvářelo iluzi jednoho obrovského jezera posetého ostrůvky. Vítr jako by snad ani neexistoval. Jen občas lehce pohladil po tváři ty, kteří se rozhodli ponocovat.
V ten čas Gaara, oděn do svého typického červeného pláště s vestou, stál v okně a pozoroval, jak se poušť mění na magické místo, a pevně tiskl svitek, který držel v ruce.
Hlavou mu létaly myšlenky, které nedokázal ovládat. Pohybem paže rozrazil okno, skrz které se díval a vyskočil z něj ven. Jako za starých časů svého mládí, kdy se „vykrádal“ z vesnice ven, utíkal po střechách domů ve vesnici až k samotným branám.
Tempo zvyšoval, avšak nezastavoval. Cítil, že když poleví, svou šanci zjistit, co se skrývá ve svitku, promrhá. V měsíčním světle se jeho silueta skoro až vznášela a když se dostal na kraj hranic, s rozpjatými pažemi vyskočil a opustil bezpečný prostor vesnice. Jako pták nesoucí se vzduchem se ztratil z dohledu všech, kteří by jej mohli spatřit.

Písek se vznesl do stran a utvořil mírný písečný opar, když se Gaara dotkl země. Cítil, jak mu srdce bije a slyšel svůj vlastní tep. Dech se mu zrychlil, když uviděl uprostřed pouště osvětlené místo. Jako by mu měsíc dával najevo, kudy se má vydat.
Bez váhání se opět rozběhl, načež vítr se mírně zvedl. Díky tomu jeho stopy v písku zmizely, jako by tudy nikdo neprošel.
„Mizuki...“ špitl do prázdna. Zastavil se na onom místě, kde ukazoval měsíc a svůj pohled zvedl k obloze. Nasucho polkl. Tušil, že by se s ní mohl setkat, jinak si to nedokáže vysvětlit.
„Mizuki!“ vyjekl zoufale. Ticho ovládlo poušť a ani vítr nekvílel.
Pohotově odemkl zámek pouzdra role a švihnutím jej rozevřel ještě ve vzduchu. Během toho semkl své rty k sobě a ruce spojil do znaku pečetě, avšak úplně jiných, než bylo ninjům známo. A najednou... tma. Tma všude okolo.

„Gaaro...“ ozval se něžný, ženský hlas. Byl slyšet jako ozvěna.
Tma se začala rozpouštět jako kouř a Gaara mohl spatřit noční oblohu posetou miliony hvězd, avšak když se podíval okolo sebe, zjistil, že není tam, kde byl. Ležel na trávě a okolo něj bylo několik rozkvetlých sakur. Měsíc stále svítil tak jasně.
Kde to jsem, pomyslel si Gaara a podíval se na své ruce. Svitek byl pryč a on sám nevěděl, kde se nachází.
„Gaaro...“ ozvalo se zpoza jeho zad. On však strnul. Oči vytřeštil a naprázdno pootevřel rty. Dotek, který tolik miloval a pak ztratil, opět cítil. Cítil, jak ženská ruka s dlouhými nehty jej chytá za ramena a sjíždí pažemi až k jeho hrudníku. Cítí horký dech na svém zátylku. Cítí teplo a vůni, kterou znal. Bál se otočit, že je to jen přelud, avšak nemohl se hýbat. Byl tak zaskočen, že byl rád za pravidelný dech.
„M-Mizuki-san,“ hlesl po chvilce a zaklonil hlavu. A ono opravdu. Ta dívka, jejíž jméno ho ještě ráno řezalo v hrdle, se mu dívá do očí a přikládá své rty na ty jeho...