Sakura a její kluci 13. - Stín

Dny plynuly a i když se tomu Sakura bránila, něco jí neodolatelně přitahovalo k ještě jedné osobě v domě. Tou osobou byl Itachi a jí se zdálo, že i ona zajímá jeho.
Jsi úchylná Sakuro, vážně si chceš začít vztah s bratrem tvé lásky?
ANO!
Itachi o Sakuru opravdu prokazoval zájem a ona se přichytila, že když na něj myslí, uculuje se, to se jí už dlouho nestalo. Když byla s ním, cítila v srdci klid a tělem se jí rozlévalo teplo, občas se chichotala jako malá holka. V jeho přítomnosti všechny stíny vybledly a ona byla štastná.
„Něco pro tebe mám,“ řekl jí jednoho dne. „Pojď se mnou.“
Sakura ho následovala za dům a byla napjatá.
Jsi vážně jako malá holka. Ozval se jí hlas v hlavě.
Tak ať, hlavně, když mě políbí. Odsekla Sakura a usmála se, což neuniklo Itchiho pozornosti. Znovu na ni zaměřil svůj pátravý pohled, při kterém jí naskakovala husí kůže.
„Kam to jdeme?“ zeptala se rychle, aby se zbavila toho pocitu.
„Uvidíš,“ odpověděl jí ninja s lišáckým úsměvem. Připadal jí najednou tak jiný. Kdysi by si nedokázala představit, že s ním bude v jedné místnosti, natož, aby jí za ruku vedl někam pryč.
Měla by sis dávat pozor, přeci jen, je to nepřítel.
Nepřítel budeš ty, pokud hned nestichneš.
Budu s tebou navěky, Sakuro, aspoň někdo s tebou bude navěky.
Sakura svůj hlas ignorovala a věnovala se Itachimu, který ji donutil zavřít oči.
„Ale nezavedeš mě někam do lesa a nenecháš mě tam, že ne?“ zeptala se se smíchem a užívala si doteky jeho rukou na svých ramenou.
„Neboj se,“ pošeptal jí do ucha. „A už můžeš otevřít oči.“
Když se Sakura rozhlédla kolem sebe, zastavil se jí dech. „To je nádhera,“ vydechla. Itachi ji dovedl na malou mýtinku, umě skrytou pár minut chůze od sídla. Itachi na mýtinku rozprostřel madeku a připravil piknik. Všude kolem rozsypal růže a dal chladit šampaňské. Sakura byla nadšená a skoro by ho okamžitě políbila, kdyby nebylo toho jeho pohledu.
A máš to, vidíš v něm jenom Sasukeho a to tě děsí.
Neděsí!
Svými pocity se Sakura nemusela zabývat moc dlouho, Itachi odvedl celou její pozornost a ona si užívala každou vteřinu, každý dotyk jeho rukou a pohledy do očí. Už dlouho se necítila tak šťastná.
„Sakuro,“ zeptal se nesměle Itachi, „smím tě políbit?“
Sakura zůstala v takovém šoku, že se skoro nezmohla na slovo. Tohle nečekala, ten muž proti ní vždycky působil tak sebevědomě a teď tu před ní sedí tak neškodný.
Phe... To si říká chlap? Ani chvilku okamžiku neumí využít.
Mlč, vždyť je to krásně romantické. Mě se to líbí.
Ty jsi divná, ale to už víme dlouho. Sakuro moc tě prosím, nechme už toho, tehle člověk tě miluje a ty mu znovu ublížíš, prosím nech toho.
Neublížím! On bude ten pravý, já tomu věřím.
No to ještě uvidíme.
Poslední větu už Sakura nevnímala, protože na Itachiho otázku přikývla a on se k ní naklonil v polibku. V žaludku se jí zvedlo celé hejno motýlů a z úst se jí vydral slastný sten.
Kdyby se jí někdo zeptal, mohla by mu říct, že to bylo nejkrásnější milovaní, které zažila.
Itachi i Sakura se vrátili do sídla pozdě v noci, částečně, protože se jim nechtělo odejít a částečně, aby je nikdo neviděl tak moc zářit štěstím, protože se oba rozhodli to nějaký čas tajit.
Jenže držet své štěstí v tajnosti jim dlouho nevydrželo a za pár dní už o nich věděl každý.
Je mi z tebe zle Sakuro! A co tvoje pravá láska, hm? Sasuke? Nebo to byl třeba Naruto? Nebo že by Lee? Nebo Gaara? Pamatuješ si na ně ještě? Už jsi o nich řekla svému novému objevu?
Takhle o něm nemluv! Samozřejmě, že si je pamatuju, nejsem z kamene i když jsem za sebou nechala tolik zlomených srdcí, ale Itachimu nechci o své minulosti vyprávět.
Itachi a Sakura spolu tvořili nerozlučný pár, až si z nich ostatní dělali legraci, ale oni se o to nestarali. Když byly ona v sídle, trávili veškerý čas spolu, nevzpomínali na minulost, protože ta byla zlá a když byl Itachi pryč, Sakura trávila čas uklízením domu a pomáháním ostatním.
Ale jejich štěstí nemělo trvat dlouho. Po pár měsícíh dostal Itachi dlouhou misi, měl být pryč několik týdnů a Sakura se s tím strašně vyrovnávala.
„To zvládneš, máš tu přátele.“ utěšoval ji její milý, když spolu leželi v posteli.
„Já vím, ale budeš mi tolik chybět. Proč museli posílat zrovna tebe.“ posteskla si.
„Je to jen pár týdnů a pak budeme zase spolu.“
Druhý den Itachi odjel a ona se snažila všemožně zabavit, ale jak dny ubíhaly, její mysl začala znovu ovládat temnota.
Říkala jsem ti, že ti to dlouho nevydrží, už teď tě napadají různé myšlenky, co? Nemáš náladu se zase rozveselit a rozptýlit jinde?
Chybí mi, to je vše.
A kdo ti chybí? Itachi? Nebo je to Sasuke? Sakuro nejsi s ním, prtože bys ho milovala, jsi s ním jenom proto, že je to jeho bratr.
To není pravda!
Pro Sakuru bylo těžké se na cokoli soustředit, ten prokletý hlas jí stále něčím otravoval a ona začínala pochybovat. Její nálady si začali všímat i jiní, hlavně jedna osoba.
Jednoho dne večer, když dům opět potemněl se šla Sakura posadit na verandu.
„Asi máš pravdu...“ začala, když za sebou uslyšela kroky.
„Jsi v pořádku, Sakuro?“ Byl to Deidara. Přišel k mladé ženě a položil jí paži kolem ramen.
„Já nevím... Mám... Mám o sobě pochybnosti,“ posteskla si a opřela se hlavou o jeho paži.
Sakuro, vidíš? Svého milého tu nemáš pár týdnů a ty už se tulíš k jinému.
„Můžu ti nějak pomoct?“ Deidara si ji otočil k sobě a lehce políbil.
To nemůžu.
Ale děje se to. Vždyť jsi na něm nalepená a na nikoho jiného už ani nemyslíš... Tak je to správně.
Sakura opět přestala vnímat a samovolně se nechala opájet polibkem. Aniž to sama chtěla, ocitla se ve své ložnici nahá s jiným mužem. Té noci oba usnuli hlubokým spánkem, že kterého je vytrhlo až bouchnutí dveří. Sakura otevřela oči a rohlédla se kolem sebe. Při pohledu, který se jí naskytl jí puklo srdce. Ležela nahá s Deidarem v posteli a ve dveřích stál Itachi. Bolest v jeho očích jí rozplakala. Netušila, co má říct, co udělat. Jen matně vnímala, jak se Deidara omlouvá a vysvětluje a jako z dálky k ní doléhala hádka, která se v místnosti strhla. Ona sama se musela potýkat s jinou válkou a to s tou, která se jí odehrávala v hlavě.
Říkala jsem ti to, Sakuro, nejsi věrná, nejsi schopna milovat! Podívej se co jsi udělala.
Ticho!
Ublížila jsi dalšímu člověku a proč?
Mlč už! Ticho!
Proč to všechno? Podívej se na ně! Byli to přátele a kvůli tobě už nejsou.
„Ticho! Dej mi pokoj! Nech mě být!“ Sakura si neuvědomila, že křičí nahlas. Vyskočila z postele a přitiskla si pěsti na spánky. Hlas jí stále vyčítal všechno možné a ona se snažila utišit jak jej, tak i tu strašnou bolest.
„Nech mě už být, prosím!“ křičela a její počínání přitáhlo pozornost ostatních. Deidara popadl deku a snažil se s ní Sakuru přikrýt, zatím co Itachi si kelknul před ní a snažil se jí donutit, aby se na něj podívala.
„Sakuro! Otevři oči, sakra!“ zařval a zatřásl s ní.
Sakura se přemohla a podívala se mu do očí. Byl to jen zlomek vteřiny, kdy zahlédla ty rudé oči a poté se ponořila do jiného světa. Všude kolem ní to hučelo, ale hlas už nekřičel. Rozhlédla se kolem sebe. Už nebyla ve své ložnici, ale někde úplně jinde, nevěděla kde. Vedle ní se najednou objevil Itachi. Položil jí ruce na ramena a pátravě se na ní zadíval.
„Ach Itachi, tolik mě to mrzí, prosím věř mi, nevím co mě to popadlo, nechtěla jsem to, prosím...“
„Pšt... Všechno bude v pořádku, uvidíš.“ Itachi ji chytil za ruku a někam vedl. Šli mlčky několik minut a Sakura netušila, co se to děje, ale kdykoli chtěla něco říct, Itachi ji umlčel.
A pak to zahlédla. Byl to rudý stín, malinký a utíkal. Občas zaslechla nějaké výhružky, ale nechápala, co se to děje.
„Přesně jak jsem si od začátku myslel,“ zamumlal si Itachi pod nosem a přidal do kroku.
„Co se to děje, prosím odpověz mi.“ Sakura se s ním snažila držet krok, když se snažili dohonit ten stín.
„Viděl jsem ji v tvých očích už dávno. Ten rudý stín. Poznám jí, je to druh jutsu, umístila se ti v hlavě a měla tě nutit dělat různé věci. To tvoje byla promiskuita jak se zdá,“ pohlédl na ni a Sakura se znovu zastyděla.
„Jak se to... Kdy... Proč?“ nedokázala zformulovat otazku.
„Je jen málo lidí, kteří to umí a já mám jedno podezření.“
Oba zrychlili, když se blížili k tomu stínu, který pomalu začínal nabrat podobu. Sakura v tom poznala sebe. Najednou se tín zastavil a Itachi se vedle Sakury zasmál.
„Ahoj,“ pozdravil Stínku.
„Nic ti neřeknu,“ vykřikla.
„Myslím, že to nebude potřeba, poslal tě Sasuke, že?“ Itachi působil tak klidně a chladně, až se z toho Sakuře točila hlava. „Proč?“ zašeptala.
„Myslím, že je to jasné. Když odcházel, chtěl si tě nějak pojistit.“ odsekla Stínka a zašklebila se na Sakuru. „Ale povím ti, moje milá, být s tebou to byo utrpení, jsi tak otravná...“
Zbytek věty už nestihla dopovědět, protože Itachi udělal několik pečetí a Stínka se rozplynula.
„Je pryč, Sakuro. Pojďme odsud, musíme si promluvit. Pojď.“

Když se Sakura a Itachi probudili, byli v pokoji už všichni ostatní Akatsuki. Ona sama ze sebe nedokázala vydat ani slovo, takže byla vděčná tomu, že je Itachi všechny vyprovodil a pak zamknul.
Když osamněli, Sakura se na něj podívala a nedokázala zadržez slzy. „Mrzí mě to, opravdu.“ plakala. Itachi k ní přistoupil a objal ji.
„To jsi nebyla ty, víš, Stíny ti dokáží otrávit mysl tak, že děláš různé věci. Tenhle ti nasadil můj bratříček a ty sis toho nemusela všimnout. Chtěl, abys navždy milovala jen jeho a abys ublížila všem jiným.“
V tu chvíli se Sakuře vybavili všichni ti zlomení muži a bolest, kterou pocítila byla strašná. Rozplakala se hysterickým pláčem a po dlouhé době počínala cítit opravdovou úlevu ze slz.
Itachi ji objímal a hladil a ona se nechala ukolébat. Když její pláč utichl, uložil ji nazpět do postele, pak si svlékl kabát a přilehl si k ní. Držel jí v náruči a nechal ji, aby mu všechno vyprávěla. Poslouchal ji celou noc, dokud mu vyčerpaně neusnula v náruči.
Tři dny na to se Sakura konečně vydala na cestu domů.