Známá tvář pod maskou 03 - Mise od Sandaimeho

[i]Sandaimeho jsem zastihla na střeše budovy Kage v jeho klasickém mundůru, jak uděluje jakési rozkazy několika týmům.
Když si mě všiml zavolal : „ Pojď sem Kohaku – chan. Musíme si promluvit.”
„Ano pane.” Odpověděla jsem mu a přiběhla k němu blíž.
„Víš Kohaku, něco se stane… Vím, že jsi to dneska cítila.. cítila jsi sílu, která zasáhne naší vesnici a mnoho jejích obyvatel.. Potřebuju aby ses plně soustředila a dokázala chronologicky lokalizovat místa zasažení vesnice. Rozumíš Kohaku??” a pohlédl na mě.
„Ano pane, rozumím. Půjdu sama?“ zeptala jsem se.
„Ne. Pošlu s tebou Hatake Kakashiho, Kurenai a Sarutobi Asumu, ti tě budou doprovázet, chránit a společně s nimi budeš pracovat na evakuaci obyvatel, ze zasažených oblastí a také bude nutné…“

[i]Pokračoval v řeči ale já ho neslyšela otočila jsem hlavu od budovy kage směrem k vesnici .. začala jsem se třást… to, co jsem cítila nebylo možné… vesnice se před mýma očima halila do veliké tmy a hvězdy jasně zářily, když vtom jsem viděla, jak se nad lesem za vesnicí formují provazce rudých obláčků do ohromného klubka… tak z něho pocházela všechna ta síla, zlomyslnost, nenávist ale co to!? Chvíli byla jenom mírná a spíš jenom podrážděná ale vzápětí vzrostla několikanásobně… strašně mě začalo bolet břicho, jako kdybych ho měla probodaný alespoň stovkou jehel a pálilo, jako v plamenech. Svezla jsem se na kolena, jednou rukou jsem se opírala o zem, druhou jsem si tiskla břicho a neodtrhávala jsem pohled od toho zrůdného zjevení. Najednou klubko zmizelo a za několik málo okamžiků se znovu objevilo uprostřed vesnice… Všude kolem něj poskakovaly a pobíhaly malé světelné tečky. Byly bílé a modré. V nejbližším okolí toho zrůdného klubka začaly malé světelné body poblikávat a některé okamžitě zhasly. Vytřeštila jsem oči, ve kterých mě pálily slzy… Obraz se začal pozvolna rozpíjet, obloha zesvětlala a hvězdy na ní se rozplynuly. Zavřela jsem oči. Pokoušela jsem se pochopit, co jsem zrovna viděla… ty body… svítily a potom.. zhasly… Tahle slova mi vířila hlavou stále dokola a dokola. Pak mi to došlo… Bílá světla – lidé, kteří nepoužívají chakru – civilisti – bezbranní lidé, kteří jsou závislí na naši ochraně: děti, ženy, muži – obchodníci, řemeslníci a jiní lidé, kteří se spolupodílejí na chodu vesnice a jejichž život má mnohem větší váhu, než život obyčejných shinobi – těch vojáčků v obrovském bojovém plánu plném válek, utrpení, krve. Přesně těch shinobi, jejichž jediným smyslem bytí je plnit mise a bojovat, každý za svou vesnici, ideály, sny, možná i přátele a rodinu. Byla jsem šíleně zmatená. Nechápala jsem, kde se ta věc, ta odporná oranžová věc vzala, co chtěla a proč musela zrovna nám měnit život od základů.

„Kohaku?“ ozval se nade mnou Sandaimeho hlas. „Kohaku slyšíš mě? Prosím, prober se z té vidiny. Vím, že to je strašné, to co jsi viděla, ale musíš nám proti tomu pomoct. Prosím, soustřeď se a pokoušej se na něco přijít.“ J
eho naléhavý hlas působil v mé hlavě jenom jako bzučení mouchy…
„Na něco přijít…?!“ opakovala jsem udiveně.
„Není možné na něco přijít, nemáme šanci s tím něco udělat, náš osud je daný… Všichni tady umřeme a není jiná šance, jak se tomu vyhnout… Prostě to tak bude.“ Poslední věty jsem skoro hystericky křičela. ANBU, co tam stále čekal na další rozkazy viditelně strnut a Sandaime se na mě udiveně podíval a jeho výraz vyjadřoval, jakoby to překonalo i jeho nejhorší představy.
„ No tak Kohaku uklidni se. Třeba s tím ještě dokážeme něco udělat. Sleduju tuhle tvoji schopnost už dlouho a myslím si, že…“
„Tak to teda prrr.“ Zakřičela jsem na něj.
„Vy jste to věděl?! Vy jste věděl, že to mám a neřekl jste mi to??? Já to věděla ale myslela jsem, že jenom dobře slyším nebo něco takovýho!!! Proč jste mi to neřekl??? Mohla jsem to trénovat a třeba bych tohle všechno dokázala předpovědět mnohem dřív!!!“
„Nemohl jsem ti to říct dřív, protože si myslím, že tahle tvoje schopnost je založená na tom, že to dokážeš jenom, když jsi v nebezpečí, je to jenom takový tvůj ochranný maják. Kdybys to zkoušela trénovat, nedokázal bych nikoho přimět, aby po tobě šel tak, aby tě skoro zabil. Čím větší, pro tebe, nepředpokládané nebezpečí je, tím dřív o něm budeš vědět. Bylo by šíleně složité to trénovat. Kdybys o tom věděla, očekávala by jsi odevšad nějaké úskoky a útoky a tvoje přirozené reflexy by byly v pohotovosti bez přestání. Navíc i kdybys trénovala sebepečlivěji, nedokázala bys tohle všechno předpovědět o nic dřív. Pochop, že tohle je jenom tvůj obranný mechanismus, upozorní tě na to, co normálně vycítit nedokážeš a to pouze tak hodně dopředu abys stihla bezpečně utéct, ne dřív. Taky čím víc se bude ohrožení přibližovat, tím víc uvišíš detailů. Proto ta bolest uvnitř tebe, porušuješ pravidla toho mechanismu. Neutíkáš před nebezpečím. Tenhle systém se tě snaží ochránit a přimět k sebezáchově.“
Na chvíli se odmlčel a otočil svůj zrak k vesnici.
„Právě proto by s tebou šli ti tři, půjdete do, podle tebe, kritických míst a oni tam udělají svou práci a postarají se i o tebe aby sis neublížila ještě víc. Krom toho si myslím, že ta bolest není skutečná, je to jenom podmíněný reflex, jenom iluze bolesti, Takže si pamatuj, že i když to bude k nevydržení, tak se tobě vlastně nic vážného nestane. A teď, když už to víš, je jenom na tobě, co budeš dělat, můžeš utéct a zachránit se, nebo zůstat a bojovat s tím rizikem, které podstupuje každý shinobi a to riziko smrti.“
Odmlčel se a podíval se zpět na mě. Bolest už úplně zmizela. Postavila jsem se, narovnala a podívala jsem se Hokagemu do očí, které očekávaly mou odpověď.
„ Vy si myslíte, že po tomhle všem tady nechám rodiče a Michika a senseie jenom tak, že prostě zdrhnu bez toho, aniž abych mohla pomoct jenom takhle??? Já se hrozně bojím ale nemohla bych si odpustit, že bych je tady nechala, po tom, co jsem viděla, co nás možná čeká. Jednou jsem ninja z Konohagarume no Sato a to znamená, že ji musím chránit vlastním životem i když ta moje pomoc za moc stát nebude, páč se vůbec neumím ovládat.“
Ke konci tohohle mého proslovu se mi trochu třást hlas. Byla jsem unavená a Hokage to viděl.
„Dobře Kohaku, jsem rád, že ses tak rozhodla alespoň vím, že Ohnivá vůle se přenesla i na tvoji generaci. Michiko mi říkal, že budeš takhle reagovat a mám ti vyřídit, že v tebe věří. Stejně jako tvůj sensei. Oba budou i s tvoji matkou pomáhat s evakuací a léčbou zraněných. A tvůj táta mi pro tebe dal vzkaz.“
Řekl. Šáhl do kapsy a vylovil útržek papíru. Dychtivě jsem po něm sáhla a otevřela ho.
Stálo tam:

[i]„ Má drahá Kohaku, protože vím, že dostáváš od Hokage – sama jiný úkol a že se asi během nadcházející noci neuvidíme, chci ti alespoň napsat, jak jsme na tebe s maminkou hrdi. Jsi už naše velká a silná dceruška, která zvládne absolutně cokoliv.
Pokud by se nám něco stalo, svěříme ti s maminkou naši Ohnivou vůli a věříme, že budeš skvělou kunoichi i skvělou ženou. Neboj se o nás nic se nám snad nestane. Budeme na tebe myslet, aby se ti tvoje poslání od Hokage – sama vydařilo.

Tvůj milující táta s mámou. Dávej na sebe pozor srdíčko…“

– poslední větu zcela určitě napsala máma, její rukopis poznám vždycky. Papírek jsem zase úhledně složila a pečlivě uložila do kapsy u černé vyztužené vesty, kterou jsem nosila jenom na mise „Taky na vás budu myslet“ pomyslela jsem si dojatě.

„Děkuji Sandaime – Hokage – sama.“ Řekla jsem už naprosto pevným hlasem s odhodláním v srdci.
„Můžu vás ale poprosit o zásobu potravinových tablet? Tohle Nazírání mě strašně vysiluje.“
„ To je v pořádku Kohaku.“ Přikývl a pokynul rukou na ANBU, který mi předal 2 plné skleněné lahvičky a jeden malý kožený sáček.
Udiveně jsem se na ANBU podívala a zeptala jsem se ho: „Co je tohle?“ Jenom pokrčil rameny a odpověděl: „Potravinové tablety posilují tvoje tělo, tohle obsahuje psychotropní látky, které ti uleví od bolesti způsobené tvým obranným mechanismem, který právě na stejné mozkové synapse, na které tyto prášky účinkují, působí. Nevím, ale myslím, že se ti to bude hodit. Sám jich ještě mám dost.“
„Děkuju ti“ odpověděla jsem mu a on se jenom uklonil Hokagemu a prohlásil: „Když dovolíte Hokage – sama podívám se na svůj tým a pak se společně s nimi vrátím pro vaše rozkazy. Kvůli té malé mě už nemůžete potřebovat a navíc ještě musím leccos zařídit.“
„ V pořádku, jenom jdi“ odpověděl Hokage a ANBU zmizel. Uklidila jsem si po kapsách lahvičky a sáček s tabletami a rozhlédla jsem se po střeše. Podívala jsem se na oblohu, která se teprve teď začala smrákat. Pak mi došlo, že tma, která bylya už dneska, než jsem omdlela tam na cestě, byla jenom součást předtuchy, která se snažila upozornit mě na nadcházející noc.

„Hokage – sama??“ ozval se za námi mírně nakřápnutý mužský hlas, „Máte pro nás toho senzibila?“ otočila jsem se a uviděla je Kakashiho, Kurenai a Asumu.
Tři ninjové, kteří byli ve poslední velké válce ninjů. Uklonila jsem se jim. A podívala jsem se na zvědavě na Hokage – sama, co jim řekne.
„Ano, mám ho. Tohle, mládeži, je Kohaku Mizuna. Půjde s vámi.“ Přišel k nim blíž a řekl ztišeným hlasem: „Zatím neví úplně přesně, jak svoje schopnosti požívat a docela ji ovlivňují, tak buďte opatrní a pečlivě sledujte, co bude říkat a jak se chovat“
„Ovšem, Hokage – sama.“ Odpověděla Kurenai. Kakashi protočil s trpitelským výrazem oko k nebi a zašeptal si pro sebe: „Jakého nedomrlého skrčka nám zase pověsí na krk?!“
Hokage si ho nevšímal, protože něco horečně probíral s Sumou a Kurenai, ale já to slyšela úplně jasně.
Naštvaně jsem si ho měřila pohledem ale radši jsem mlčela. Hokage se otočil zpět ke mně a podotkl, že můžeme jít.
"Dávejte na Kohaku pozor, má docela ojedinělou schopnost.“
Najednou mě nepříjemně zapálito pod srdcem otočila jsem se na Kakashiho: „Prosím vás, nezkoušejte to. Dost pochybuju a tom, že by to sharingan dokázal zkopírovat a i kdyby, není to záviděníhodná schopnost.“ Řekla jsem to naprosto, mě nepodobným způsobem. Jakmile jsem pochopila co jsem řekla, vyděšeně jsem si zacpala pusu a pohlédla jsem na celou trojici.
Asuma se udiveně koukal na mě a Kurenai skepticky poznamenala: „Kakashi, ty jseš nemožnej. Takhle ji urážet.“
Kakashi na svou obranu ze sebe vysoukal jenom: „Ale já ten sharingan ještě ani nesepnul…“
Všichni zůstali jako opařeni ale to už mě nezajímalo. Spolkla jsem jednu potravinovou tabletu a přikročila jsem k okraji střechy budovy kage. Ti tři mě následovali. Seskočili jsme a já je vedla uličkami k domu, o kterém jsem si myslela,že by nám mohl dost vypomoct.

[/i][/i][/i]