Vlčí ninja - 3. díl

Na třetí pokus se Narutovi konečně podařilo uspět u zkoušek a oba jsme dostali čelenku se znakem listové.
Další den nás Iruka rozdělil do týmů. Přál jsem sim, aby nás dali so stejného, ale to se mi nesplnilo. Bude si muset poradit sám.
Byl přiřazen do týmu 7, pod Hatake Kakashiho. S nafoukancem Uchihou a šílenou Haruno.
Mě přiřadili pod Yuki Katari, byla to žena, a měla na starosti tři kluky. Mě, Toujiho a Shibukiho. Až na ty dva zoufalce jsem byl spokojený. Yuki byla schopná kunoichi. Vtipná, ale mise brala vážně. Touji byl hrozný zbabělec, divím se, že se chce stát shinobi. Shibuki by mohl být jeho dvojče, ale prý se neznali.
Dnes jsme dostali volno, tak jsem šel do knihovny vrátit všechny příručky pro geninskou zkoušku. Nesl jsem jich snad patnáct kilo. Až se i Poustevník divil, na co mi všechny byly.
Pochopil vteřinu na to… „Naruto,“ hlesl.
Musel jsem se zasmát a přikývnout. Po vrácení jsem šel do lesa a našel jsem si strom, na kterém se dá odpočívat. Vyšplhal jsem nahoru a rozvalil se na vhodné větvi. Zavřel jsem oč a zaposlouchal se do zpěvu ptáčků a šumění stromu.
Zdálo se mi o té noci před jedenácti lety. Ani nevím, jestli se mi zdálo přesně to, co se stalo. Pak se sen změnil.
Viděl jsem sebe se svým otcem a Naruta se Čtvrtým. Jen jsme stáli a usmívali se. Všichni čtyři.
Obraz začal pomalu černat, až byla jen černá tma. Trvalo to přibližně 3 minuty. Jako kdyby mi tu část něčeho chybělo. Poté se zase změnil. Viděl jsem Poustevníka, jak přátelsky klábosí se Čtvrtým. Můj otec jen stál vzadu a mlčky.
Objevil se Kyuubi a Čtvrtý zmizel. Poustevník ho následoval. Táta se musel démonovi postavit sám. Viděl jsem, jak pomalu umírá, ale snaží se co nejvíce ochránit vesnici. Když naposledy vydechl, znovu se u něj objevil Čtvrtý.
Smrt přítele se ho dotkla. Nechal na něm jeden ze svých kunaiů a odnesl ho na hřbitov. Pak se svým problesknutím vrátil do boje s démonem.
Obraz opět zčernal, ale jen na pár vteřin. Pak už jsem viděl maminku a sebe. Vlčici, která mě našla. Celou Keichiho smečku. Keichi matce poděkoval a zanechal znamení na jejím rameni.
Porozuměl jsem tomu, proč si s vlky tak rozumím. Byli to mámini summoni.

Probudilo mě šustění kunaie. Otevřel jsem oči a jeden mi proletěl těsně před obličejem. Tak mě to vyvedlo z míry, že jsem spadl ze stromu. Rychle jsem se zvedl a vytáhl i jeden ze svých kunaiů. Rozhlížel jsem se, ale nikoho jsem neviděl. Myslel jsem si, že si ze mě jen někdo vystřelil, někdo z Listové. Možná Naruto.
Schoval jsem svůj kunai zpátky do pouzdra.
„Co tady děláš kluku?“ ozval se hlas.
Lekl jsem se a opět ho vytáhl. „Kdo je to?“
„Nemusíš na mě mířit kunaiem. Jen jsem si tě zkoušela. Musíš být více ostražitý, a i když spíš, vnímat své okolí. Jedno z mých pravidel,“ řekla Yuki. Prozradila jí ta jemnost hlasu.
„Dobře Yuki-san,“ řekl jsem a otočil se na ni. Na to, že je jounin vypadá hrozně mladě. Až je mi blbé se na ní jen dívat. Mám trochu obavy, abych se nezamiloval.
„Cos tam nahoře dělal?“ zeptala se.
„Snil jsem, zdálo se mi o otci,“ přiznal jsem a na chvíli odvrátil pohled do keře.
Zasmála se. „Tak to se omlouvám, kdopak je tvůj táta?“
„Nikdo, je mrtvý. Jmenoval se Sonoru Takezuni,“ odpověděl jsem.
Sedli jsme si na nedalekou skálu. Řekla mi, že mého tátu znala, prý byla jeho žákem. Chtěl jsem, aby mi vyprávěla.
Jen se na mě usmála a začala mi o něm povídat. Jen jsem zavřel oči a její vyprávění jsem si představoval v obrázcích.