Láska zalitá krví 4. Závoj zášti

Čtveřice ninjů z Písečné pokračovali v cestě. Poté co Kyro absolutně odmítal konverzaci to už Hiary nevydržela. Rozešla se naštvaným krokem k němu a dala mu facku. Kyro s nulovým náznakem překvapení se otočil k Hiari a čekal co bude dál.
„Tak hele Kyro, nevím proč to všechno děláš, ale umíš si představit jak jsem se o tebe bála? Jsi pro mě skoro jako starší brácha tak pochop, že mám o tebe starost. Možná je ti jedno co cítím, ale tobě je jedno, že tě Gaara může nechat popravit?“ Během jejího proslovu se Kyrův výraz moc nezměnil.
„Tohle rozhodnutí je na něm... Pokud mě bude chtít popravit... Ať to udělá, má na to právo. Gaara je Kazekage a musím ho respektovat. A neměj strach Hiari, já tě taky beru jako sestru. Pomohla jsi mi v nejhorších chvílích a na to nikdy nezapomenu.“
„Tak mi pověz, co se stalo? Odcházel si přece před pár měsícema s rodiči někam na výlet ne?..“ Jakmile se však zmínila o jeho rodičích na Kyrově tváři se opět objevila slza. Tohle však zarazilo už i Asami.
„Co se stalo?“ Zeptala se okamžitě s vyděšenou tváří Asami. Kyro ze začátku nevěděl moc co říct, ale po naléhavém vyzvýdání od Hiari a Asami povolil a řekl jim celou událost co se stala, opět však úmyslně vynechal, kdo jeho rodiče zabil. Jakmile dokončil poslední větu, Hiari i Asami vypadali velmi smutně, avšak Daichi neprojevil jedinnou známku pochopení.
„Věděla jsem, že bys neopustil Písečnou jen tak. Jsem ráda, že znám pravdu Kyro.“ Dodala Hiari a objala Kyru, Asami jen přikývla a udělala to samé.
„Necháte se oblbnout jeho kecama. Nechová se jako dřív... Vždyť na nás zaútočil... Vlastně..“ Mezitím se dívky Kyri pustily a Daichi toho okamžitě využil a vrazil Kyrovi ránu pěstí. Ačkoliv ho to zasáhlo do tváře a nijak to nečekal pouze se svalil na zem, avšak bolest se nedostavila. Jak dobře veděl Daichi není nijak zdatný co se síly týče. Ale takovouto reakci na to, co udělal nečekal.
Avšak jeho výraz ve tváři byl furt stejný a to stále Daichiho vytáčelo.
„Je ti líp?“ Tahle věta a jeho lhostejný výraz však Daichiho naštval na maximální hodnotu vzteku.
„Ještě ne...“ Jakmile to dořekl skočil ke Kyrovi a začal ho vší silou mlátit, ten se absolutně nebránil a nechal jeho vzteku volný průchod. Mohl všechny jeho útoky vykrýt nebo jim uhnout, dívky však nechápaly proč to neudělal a jen s hrůzou sledovaly jak se Daichi doslova vyžíval v mlácení Kyri. Asami už to dál nevydržela a hystericky zakřičela:
„Tak dost!“ Daichi se zastavil v pozici nápřahu a na pár vteřin se rozhostilo naprosté ticho dokud Asami znovu nepromluvila.
„Daichi chováš se jak malej. Myslíš, že kdyby Kyro byl opravdu nukenin tak by se k nám připojil a šel by v klidu do Písečné? Proč máš na něj furt takový vztek? Nebavilo mě sledovat jak se znechuceně bavíš s Kyrou, ale teď už to přeháníš....“
„Asami...“ Na víc slov se však Daichi nezmohl, jelikož byl knockoutovaný již naštvaným Kyrem. Kyro je větší i silnější postavy a tak nebylo pro děvčata překvapení, že to za celou dobu s ním nic neudělalo. Avšak Kyrova rána, kterou nenápadně obalil kouskem země, umožnila Daichimu odlet k nedalekému stromu.
„Nezůstávám nikomu nic dlužen, to platí i pro tebe Daichi.“ Jmenovaný se s problémy sesbíral ze země, avšak jeho výraz nenaznačoval žádné známky sebeovládání. Během pár vteřin začal skládat pečetě a vytvořil obrovkou ohnivou kouli, kterou poslal ve směru, kde stál Kyro. Avšak tím směrem stály i Asami s Hiari. Kyro na nic nečekal, stoupl si těsně k děvčatům a kolem nich vytvořil krunýř z hlíny a kamenů. Vypadal velmi pevně a taky tak posloužil. Oheň ho vůbec nepoškodil což Daichiho celkem překvapilo.
„Zblíznil ses?!“ Zařvala okamžitě Hiari poté, co se přehnala koule. Daichi s šíleným výrazem jen stál naproti jejich dočasnému bunkru. Po chvíli se však začal psychopaticky smát a to už se nikomu v úkrytu nezdálo normální, navíc Hiari i Asami to dost vyděsilo.
„Kazekage řekl živého... nebo mrtvého.“
„Utečte, tohle se vás netýká.“ Řekl Kyro, zrušil krunýř a děvčata utekli o kousek dál k lesu, ale jen tak daleko, aby viděly a slyšely, co se tam děje. Kyro se postavil přímo naproti Daichimu a nechtěl čekat co udělá dalšího.
„Chceš mě zabít? Sám dobře víš, že na to nemáš Daichi, tak přestaň než to zajde ještě dál.”
„Vždycky se všehno točilo jen kolem tebe, ale než si zmizel bylo to čím dál horší a já sem nikdy nezískal žádné uznání. Na všech misích, kam jsme vyrazili spolu si všechnu slávu sebral ty. Když tě zabiju, stoupnu v Kazekageho očích a sláva bude moje. Sláva, jenž náleží za zabití nebezpečného nukenina.“ Nyní Kyrovo tvář zdobil velmi zklamaný pohled.
„V tom případě počítej s tím, že pokud mě napadneš budu se bránit a neručím ti za tvůj život.“ Daichiho stále šílenější výraz naznačoval, že to myslí naprosto vážně. Daichi neváhal ani chvíli a začal tvořit pečetě. Posílal po Kyrovi jednu ohnivou kouli za druhou. Nedělalo mu velké problémy uhýbat a po chvíli již byla znát na Daichim únava. Po tolika útocích se Kyro ani nedivil, že je Daichi vyčerpaný.
„Vzdej to Daichi. Vyčerpal si již mnoho chakry a já skoro žádnou. Nemůžeš zvítězit. Nechci ti ublížit, ale ty mi nedáváš na výběr.“ Daichi začínal vypadat netrpěnlivě, ale náhle jeho tvář zdobil veliký šílený úsměv.
„Ještě mám jednu tajnou techniku, ty ji sice znáš, ale posledně jsem to ještě neměl pořádně nacvičený. Uvidíme jak se z toho dostaneš teď.“ Kyro, jakmile si rozpomněl na jeho techniku, na nic nečekal a začal tedy skládat pečetě. Po dokončení pečetí se rázem vpil do země a náhle po něm nebylo ani vidu, ani slechu. Okolím zavládlo naprosté ticho, byl slyšet i tlukot Daichiho srdce, jenž znervózněl, když nikde Kyru neviděl. Náhle ho však obalilo velmi lepkavé a pevné bahno natolik, až mu z něho koukala pouze hlava. Z bahna, jenž ho nyní omezovalo ze všech stran vyšel Kyro a poté, co byl již celý venku bahno ztvrdlo a těsně sevřelo Daichiho. Byl zbaven veškerých možností pohybu.
„Znova mě nezahanbíš Kyro... znova už ne... Ale co takle, kdybys mi nejdřív prozradil, kdo zabil tvé rodiče? Jedinný, kdo tvé rodiče doprovázel jsi byl ty. Jak teda máme vědět, že jsi je z nějakého zvráceného důvodu nezabil ty?! Určitě jsi nám tohle všechno navykládal, aby sis to vyžehlil u Kazekageho a zůstal nepotrestán. Další záhadou je, že jsi přežil jen ty. Začíná se to všechno vyjasňovat.“ Kyrovi málem ukápla slza, stihl jí však včas zastavit. Takto krutou řeč od Daichiho nečekal a jeho vztek nabral nejvyšších obrátek. Velmi silně chytl Daichiho pod krkem a hleděl mu zblízka přímo do očí.
„Tak poslouchej... Nevím, proč na mě tolik žárlíš a nebudu to řešit... Ale nařknout mě ze zabití vlastních rodičů je až moc... Pokud tě to tolik zajímá tak ti to řeknu. Mé rodiče zabily dva členové Akatsuki. Hoshigaki Kisame a Uchiha Itachi. Jak by bylo tobě, kdyby ti někdo zabil rodiče?! Absolutně nechápeš jak mi je, ani netušíš co prožívám...“ Hiari i Asami to dost překvapilo, avšak Daichi měl stále svůj nesnášenlivý výraz vůči Kyrovi.
„A proč by Akatsuki šli po tvých rodičích? A zrovna tahle organizace zabijáků by tě nechala naživu? Zamotáváš se v tom Kyro. Vždycky jsi byl hodně chytrý, ale tohle jsi nedomyslel. Doufám, že tě Gaara popraví....“ Každým slovem Kyro zvětšoval sílu stisku Daichiho krku až už nemohl téměř mluvit. Obě děvčata cítili ve vzduchu velký malér.
„Daichi...“ Začal Kyro s pohledem zaraženým do země, avšak po chvíli jí opět zvedl a jeho výraz Daichiho velmi vyděsil. „Chcípni!“ Bahno ve kterém byl Daichi chycen se náhle smrštilo a krom velmi hlasitého křupnutí kostí byl slyšet jen Daichiho pronikavý řev. Krev se linula skrz hlínu ven a ta, kterou Daichi vykašlával dopadala přímo na obličej Kyri, jenž zdobil i velmi šílený úsměv.
„Jak se ti to líbí šmejde?!“ Zařval ještě Kyro. Dívky se neubránily slzám přesto, že na ně zaútočil byl to stále jejich přítel. Daichi se pokusil ještě z posledních sil promluvit.
„Doufám, že jsi spokojený Kyro... Teď už tě nikdo nepřijme... Už nemáš kam jít... Už se nemáš kam vrátit... uvidíme se v pekle....“ Nyní se jeho hlava sklopila k zemi. Kyro pustil jeho krk a zrušil techniku. Daichiho tělo se ponořilo do země společně se zbytkem důkazům vraždy. Poté už se na nic nezmohl a jen si klekl s rukama opřenýma o zem. Dívky si nejdřív nebyli jisté, ale poté přistoupily ke Kyrovi blíž.
„Kyro...“ Řekli obě tiše naráz.
„Víte, co tohle všechno znamená?“ Zeptal se náhle a vstal ze země. Při tom se otočil přímo k dívkám. Jeho hrozivý výraz je obě dost vyděsil. „Jestli chci, aby se tohle všechno utajilo... nesmím nechat svědky... Je mi to líto.“ Obě se vyděsily ještě víc a nevěřily vlastním uším.
„Kyro... šli jsme tě hledat, abychom ti pomohli a tohle je to, jak se nám odvděčíš...?“ Slzynahánějící hlas Asami však Kyrův výraz nezměnil.
„Nebojte... udělám to rychle...“ Dívky se ze strachu chytly jedna druhé a připravovaly se na Kyrův úder připravovaným kunaiem. Když však nastal okamžik úderu, zastavil se těsně před dívkama. Tak blízko, že Asami mohla skoro cítit chlad ocele. Strachy zavřené oči dívky naráz znovu otevřely. První co uviděly byl Kyrovo zdrcený výraz, v tu ránu zahodil i kunai jenž třímal v pravé ruce.
„Tohle nedokážu...“ Řekl po chvíli Kyro a zaujal opět místo na zemi s hlavou zírající do země. Pár kapek slz již zdobylo jeho tvář. „Proč to všechno zašlo až tak daleko...?“ Asami plná pochopení přiklekla ke Kyrovi a položila mu ruku na rameno. To samé udělala z druhé strany Hiari.
„Jak dojemné....“ Kyro, jakmile uslyšel ten hlas, utřel si slzy a zahleděl se přímo k místu odkud se hlas ozval. Nedaleko od nich stál muž v Akatsuki plášti, jenž způsobil Kyrovi tolik bolesti a utrpení zavražděním jeho rodičů.
„Tvá drzost nezná mezí Itachi...“ Řekl Kyro již celkem klidným hlasem, při čemž se zvedl ze země. Hiari i Asami po boku Kyri jen strnule se strachem ve tváři sledovaly Itachiho.
„Drzost?... Zajímavý pohled na věc. Chvilku jsem vaší skupinku sledoval, ale to co se stalo jsem nepředpokládal. Možná mě nesnášíš, či lépe řečeno mnou pohrdáš, ale moc se ode mě nelyšíš. Když ti někdo stojí ve tvém cíly, nebo dělá něco jiného než bys sám chtěl, tak si nezaslouží nic jiného než odstranit.“ Pronesl spokojeným hlasem.
„Takle to vůbec nebylo Itachi... jelikož jsi nás sledoval měl bys to vědět. Ale pochybuju, že jedinná věc proč jsi přišel bylo, abys mi tohle řekl.“
„Po mém určitém vyprávění se o tebe začal zajímat můj šéf. Má úvahu, že bys v budoucnu mohl být pro nás užitečný i nebezpečný zároveň. Jednoduše tě mám předvést. Po dobrém nebo po zlém. To je na tobě.“ Itachiho úšklebek se nikomu z trojce nelíbil.
„Myslíš, že to budeš mít natolik lehké?“ Zeptal se klidně Kyro. Avšak neuběhla ani vteřina a Itachi byl těsně před nim. Kyro mu nevěřícně hleděl přímo do jeho očí ve kterých se leskl sharingan.
„Ano, myslím...“ Dodal Itachi s ledovým klidem a v tu ránu se Kyro sesypal k zemi. Hiari a Asami se ze strachu ani nepohnuly z místa. Poté, co si však Itachi hodil Kyru přes rameno se obě rozkoukaly a rychle si stouply před Itachiho, který se již vydal směr les.
„O vás my nejde, můžete klidně odejít. Tohle bych být vámi nedělal.“ Řekl Itachi se zamračenou tváří.
„Kyru ti vydáme jen přes naše mrtvoly!“ Řekly obě děvčata naráz s naprosto rozhodným hlasem.
„Jak libo...“ Jakmile to dořekl ve vteřině shodil Kyru zpět na zem a obrovskou rychlostí vymrštil po obou děvčatech kunai. Asami se kunai zabodl do pravého ramena, v bolesti si klekla na zem a už jen sledovala Itachiho jenž stál na stejném místě téměř jako by se nepohnul. Druhý kunai, který Itachi vymrštil se zabodl Hiari do břicha .
„Tak obrovská rychlost...“ Řekla užasla Asami.
„Nech Kyru na pokoji!“ Zařvala vztekle Hiari, avšak bolest v břiše jí po chvíli donutila opřít se o zem.
„Překážíte mi v plnění povinností a to nesnáším. Uhněte mi z cesty a ušetřím vaše životy.“ Dodal již znuděným hlasem.
„Hiari... měli by jsme ho nechat jít, když tady obě zemřeme už Kyrovi nijak nepomůžeme...“ Promluvila Asami s bolestným pohledem a obvazovala si ránu po kunaii. Avšak Hiari to nepříjímala a opět se postavila přímo naproti Itachimu.
„Já ho odejít nenechám, nemůžeme ho nechat. Odnese Kyru a ten už se nikdy nemusí objevit... Tohle nemůžu riskovat... Já ne...“ Itachiho výraz se změnil ze znuděného na naštvaný. Asami vytušila co se bude dít, vší silou a rychlostí se postavila před Hiari a v tu chvíli jí zasáhl další kunai přímo do hrudníku kousek od srdce. To už neustála, skácela se k zemi. Již zvládla jen sledovat Itachiho. Všiml si jejího hrozivého pohledu, který doprovázely těžké nádechy a výdechy. Hiari se nedokázala ovládnout a skočila s kunaiem v ruce, který si vytáhla z břicha přímo po Itachim. Ten jí však velmi rychle chytil pod krkem a odzbrojil.
„Už mě vážně nebavíte. Pokud si pospíšíte tvá kamarádka má ještě šanci přežít, avšak musíte mě nechat odejít.“ Hiari se podívala na Asami, která se krčila na zemi v bolestech.
„Necháme tě odejít...“ Dodala se slzami v očích. Itachi jí okamžitě pustil a opět si vzal Kyru přes rameno.
„Moudré rozhodnutí.“ Tak zněla poslední věta, kterou řekl a poté se dal na odchod. Hiari ještě chvíli pobírala dech a poté se okamžitě přesunula k ležící Asami.
„Musíme okamžitě vyrazit Hiari... Musíme to oznámit Kazekagemu...“
„Musíme ti hlavně zajistit pomoc... Prosím už neplýtvej silami na mluvení...“ Řekla Hiari na jejíž tváři bylo již spoustu slz, podepřela Asami a vyrazily vší silou na cestu do Skryté Písečné.