Nebylo nám přáno 43

„Je ti líp?“ zeptala se Kushina opatrně, když se dívka konečně uklidnila.
„Jo.“ zašeptala a zarudlýma očima se podívala přímo na Kushinu a potom váhavě dodala: „Děkuju.“
„Není zač.“ ujistila ji Kushina váhavě. Situace, ve které se nacházela, se jí zdála přinejmenším divná a skutečnost, že se ta dívka očividně cítila trapně jí moc nepomáhala.
„Já jsem Kushina.“ pokusila se s ní navázat rozhovor.
„Mieko.“ odpověděla blondýnka a lehce se na ni usmála.
V tu chvíli si Kushina uvědomila, že vlastně ani neví o čem si s ní má povídat, aby jí zároveň nepřipomněla bratrovu ztrátu.
Nakonec se ale musela donutit, aby přerušila tu trapnou chvíli ticha: „Máš tady nějaké přátele?“
„Jsi první s kým tady mluvím. A ty tu někoho znáš?“ odpověděla už trochu uvolněně.
„Ano, ale ne moc dobře. Jsem v Konoze nová a tohle je moje první mise.“ řekla bez přemýšlení a hned si za to musela vynadat, to poslední o co stála byly otázky o jejím domově.
Mieko to na ní musela poznat, protože se k tomu nevracela a raději začala mluvit o sobě: „Já se v Konoze sice narodila, ale nikdy jsem se nestala kunoichi. Sen jsem jela jen jako podpora mediků, abych viděla bratra.“
Hlas jí na posledním slově selhal a Kushina v jejích očích uviděla nové slzy, proto se hned zeptala: „A jak jsi vlastně měla pomáhat medikům?“
Naštěstí to zabralo, protože dívka se z části vzpamatovala a už klidněji řekla: „Vyznám se v bylinkách.“
Kushina se chtěla ptát dál, ale někdo je v tu chvíli vyrušil: „Ahoj, Kushino.“
Dívka se nejprve trochu otráveně podívala na narušitele, ale když zavalitého mladíka poznala, široce se na něj usmála.
„Ahoj, Chouzo, vidím, že chuť k jídlu tě neopustila, ani když jde o válečnou stravu.“ oplatila mu pozdrav a ukázala na starý chleba, který držel v ruce.
„Uznávám, že to není jídlo, na kterém bych si normálně pochutnal, ale hlad je nejlepší kuchař.“ řekl vesele.
„Jak jsi mě vůbec našel?“ zeptala se Kushina zvědavě a na Mieko už úplně zapomněla.
„Jiraiya-sama mi řekl, že tu jsi.“ odpověděl a schoval chleba do tašky.
„Jsem moc ráda, že tě vidím!“ prohlásila zčistajasna.
Chouzu tím ale nezaskočila na dýl jak dvě sekundy: „Já tebe taky, Shikaku mi říkal, co se stalo a že s námi zůstaneš. Byl jsem zklamaný, že jsme se nepotkali dřív.“
Rudovlásčin úsměv náhle ochabl při vzpomínce na její rodnou vesnici a Chouza hned na to vyhrkl: „Promiň, Kushino, já nechtěl!“
„To je v pohodě teď jsem doma v Konoze.“ ujistila ho Kushina sebejistě. ‚I když se tak necítím.‘
Rudovláska byla ráda, že tu myšlenku neřekla nahlas, protože Chouza reagoval opravdu nadšeně: „To jsem vážně rád, Kushino!“
„Já taky.“ ujistila ho okamžitě.
Chouza její lež očividně nepoznal, protože se dál nadšeně vyptával: „Tohle je tvoje první mise že?“
„Ano. Není to sice ta nejpříjemnější mise na světě, ale je to dobrý začátek nového života.“ odpověděla Kushina aniž by musela lhát.
„Když jsme u těch začátků…“ začal Chouza váhavě a zarazil se, zřejmě proto, že nevěděl jak pokračovat.
„Jde o Minata?“ zeptala se zbytečně a po jeho přikývnutí pokračovala: „Minato mi pomohl postavit se zpět na nohy, ale jsme jen přítelé.“
Nebylo nijak těžké uhodnout, že jí nevěří. Skutečnou záhadou pro ni spíš bylo, že se málem sama přesvědčila.

‚Bylo by snad možné brát ho jen jako kamaráda?‘ zeptala se sama sebe. Nebylo to ani tak dávno, co by ji nic podobného ani nenapadlo, a kdyby jí to někdo navrhl, asi by se pouze zasmála.
‚Jaká absurdní představa.‘ pokárala se, ale nepodařilo se jí, dostat to z hlavy. ‚Ale proč nad tím teda vlastně přemýšlím?‘

Její tok myšlenek, ale ještě před nalezením odpovědi, přerušil Chouza: „Když to říkáš. Ale já vás dva stejně vidím, jako jasný pár.“
„Proč si to myslíš?“ zeptala se Kushina překvapeně.
Podobná otázka by ho měla nejspíš překvapit, ale zavalitý mladík měl odpověď očividně připravenou: „Vždycky jsem si myslel, že se do něj zamiluješ, stejně jako každá. A tehdy, když jste s Hikarim zmizeli, tak tě hledal jako šílený a byl z toho ještě dost dlouho špatný.“
„Jak to myslíš špatný?“ zeptala se provinile a pokusila se nemyslet na Hikariho, kterého jí tak nezodpovědně připomněl.
„Vím, že jste se moc dlouho neznali, ale myslím, že i tak jsi byla jeho první láska.“ řekl o něco vážněji.
„On moje taky.“ přiznala zasněně a všechny bolestné vzpomínky na padlého přítele se vytratily.
„Tak proč jen kamarád?“ zeptal se zvědavě.
„Musím na to odpovědět?“ oplatila mu otázku trochu zdrceně.
„Jistěže ne. Neznáme se tak dobře, abych tě do podobný otázek mohl nutit.“ ujistil ji a tvářil se při tom trochu provinile.
„Díky.“ špitla Kushina a pohledem se zavrtávala do podlahy až do chvíle, kdy se Chouza odvážil říct: „Vím, že to bude vypadat blbě ale já musím jít za svým kapitánem.“
„To chápu.“ odpověděla rudovláska a znovu se mu podívala do očí.
„Doufám, že se brzy uvidíme.“ řekl ještě váhavě.
„Stoprocentně.“ ujistila ho se širokým úsměvem a nechala ho odejít.
Kushina by právě teď přijala i tu nejhloupější výmluvu, proč by měl odejít a tak byla ráda, že to proběhlo tak dobře.
Ale teprve až byl z dohledu a dívka měla jistotu, že se nevrátí, otočila se na Mieko a řekla: „Tak to byl jeden z mých známých.“
Blondýnka se jen pousmála a bez jediné zmínky o Minatovi řekla: „Nemáme to lehké co?“
„Ne a můj život je snad každý den složitější.“ souhlasila Kushina a unaveně zavřela oči, jako by chtěla spát.