Světlo v temnotě

Ledový vítr mi pročísl vlasy. Pár zmoklých pramínků mi spadlo do obličeje. Zastrčila jsem si je za ucho a dál, svižně pokračovala v práci. Musím to mít hotové do západu, nebo mě pán potrestá a já nedostanu najíst.
Můj život se zdál jako na kolotoči. Každý den byl stejný – vstát před svítáním, k snídani dostat krajíc chleba a poté až do večera pracovat. Když se mému pánovi bude zdát, že jsem udělala dost práce, dostanu rýži a vařenou zeleninu. Někdy, když pomůžu v noci uklízet, služka vytáhne ze zástěry bonbón a dá mi ho. Je to ta největší odměna, kterou mohu dostat.
Ale bývá to málokdy, jelikož jsem po úmorném dni, kdy mé tělo každodenně bičují kapky deště a poryvy ledového větru, velice unavená.
Už jsem si na to celkem zvykla. V naší zemi prší celoročně. Říká se, že až déšť ustane, tak v zemi skončí válka. Ještě nikdy jsem neviděla slunce. Možná neexistuje… Nevím.
Z mých myšlenek mě vyrušil řev. Přestala jsem pracovat a ohlédla jsem se. Masamoto, hlídač, který hlídal zda pracuji já a další děti zde, za sebou táhl nějaké dítě. Neviděla jsem mu do tváře, jelikož ji měl zakrytou kapucí. Masamoto chytl dítě a hodil ho kousek ode mě, tak tvrdě až mu slétla kapuce.
Byl to chlapec a ostře zrzavými vlasy. Ležel na zemi a nehýbal se. Bylo mi ho líto a tak jsem k němu doběhla a chtěla ho postavit. Náhle do mě někdo silně kopl a já spadla na zem a bolestivě se chytla za břicho.
Masamoto se na mě pohrdavě podíval.
„Nepracuješ, dneska budeš bez jídla,“ výsměšně si odplivl a s řezavým smíchem odešel pryč.
Do očí mi vhrkly slzy. Tak moc jsem se dnes snažila a kvůli pár krokům je má snaha k ničemu? Zaplavil mě vztek. To kvůli tomuhle klukovi jsem bez jídla. To jenom kvůli němu! On za všechno může!
Bolestně jsem se zvedla s rozhodnutím, si na chlapci vše vybít. Otočila jsem se k němu a…
Můj vztek vystřídalo překvapení. Ten kluk vedle mě seděl a s nataženou rukou mi podával krajíc chleba.
„Co-?“ šeptla jsem. Chlapec zvednul hlavu a zazubil se.
„To je pro tebe! Moc ti děkuju. Jsi-“ jeho výraz se změnil v lítostivý, „v pořádku?“
Nemohla jsem tomu uvěřit. Už tak strašně dlouho jsem v něčích očích neviděla tolik smutku pro mě. Nezmohla jsem se na slovo. Padla jsem na kolena, rozbrečela se a zakousla se do krajíce chleba.
Chlapec se usmál.
„Vypadá to, že ano,“ vytáhl druhý krajíc chleba a zakousl se do něj také, „Já jsem Yahiko a ty?“
Na chvíli jsem přestala žvýkat chleba.
Yahiko…
To je jeho jméno…
Jméno…
Ptá se na mé jméno…
Ale jak se jmenuji…?
Už tak dlouho jsem své jméno neslyšela.
Chvíli jsem potichu seděla a vzpomínala na časy, kdy jsem měla maminku a tatínka. Oba na mě volali mým jménem…
„Konan,“ šeptla jsem a znovu se zakousla do chleba. Yahiko mě chvíli tiše sledoval. Otevřel pusu a chtěl něco říct, ale náhle se ozval ostrý zvuk – Masamoto se vrátil a v ruce svíral bič. Nepozorovaně jsem schovala krajíc a vrátila se ke své práci. Yahiko vylekaně seděl na promoklé zemi, pusu otevřenou dokořán. Masamoto se napřáhl a uhodil chlapce do nohy. Yahiko vyjekl a chytl se za bolestně pulzující ránu.
Zasekla jsem se v pohybu. Hlavou mi prolétlo spoustu myšlenek. Ucítila jsem vůni zeminy a krve.
Mou prací na tomto pozemku bylo okopávat malá políčka. Moc zelenině se zde nedařilo a když se nějaká našla, tak její údržba byla hodně náročná. Potraviny se do této země a jejích vesnic dováželo – jenže teď byla válka a jídla tak bylo po málu.
Jen ti nejbohatší si dovolili políčka a ti chudí pracovali. Byli naprosto podřízení svým pánům, kteří své ´otroky´často bili.
Viděla jsem jak Masamoto a jiní hlídači, mlátili děti a služky, ale vždy jsem jen zavřela oči a snažila se na to nemyslet.
Jenže teď to bylo jiné – když jsem uviděla, jak Masamoto bičoval Yahika a jeho krev stékala do půdy a mísila se s hlínou, zaplavil mě nenadálý pocit
V těle mi začal pulzovat vztek, lítost a strach a vše se to dohromady spojilo v jediný reflex. Stiskla jsem motyčku, ležící opodál a se vší silou, kterou jsem ve svém oslabeném těle našla, ji hodila po Masamotovi.
Ozvalo se křupnutí, jako když zlomíte větev. Muž zůstal strnule v pohybu a poté jako zabitý padl k zemi a nehýbal se. Motyku měl zaraženou v hlavě.
Z hlavy se mi vykouřili všechny myšlenky, stiskla jsem Yahikovi ruku a utíkala pryč. Zaznamenal jsem, jak služka utíká za ostatními hlídači, ale to už bylo za mnou a slévalo se to s deštěm do jediné, rozmazané šmouhy.
Nevnímala jsem vysílené tělo, ani pulzující bolest na břichu. Cítila jsem jen Yahikovu ruku. Byla studená, ale po tolika letech, kdy jsem necítila dotek, mi jeho ruka připadla krásně hřejivá.
Zničehonic mě Yahiko stiskl ruku a zastavil. Překvapeně jsem sebou trhla a otočila se na něj. Těžce oddychoval, ale přesto se mu na tváři vykouzlil úsměv.
„To-to je v po-pohodě, Ko-nan,“ rozklepaně šeptl a unaveně si sedl na promáčenou zem, „už jsme da-daleko – tady nás ne-najdou.“
Chvíli jsem se na něj bezduše dívala, až jsem si uvědomila váhu jeho slov. Náhle se mi před očima přehrálo, co jsem udělala. Zabila jsem člověka! Rukou jsem si zakryla ústa a začala se klepat.
Ne-ne-NE! Já-zabila-ho-ne! Byl sice zlý, ale-!
Po tvářích mi začaly stékat slzy a já si vše začala bolestně uvědomovat. Přestávala jsem vnímat okolí, tělo mi přišlo jako z papíru. Začala mě zaplavovat úzkost, tak silná a hutná – lila se na mě ze všech stran. Myslela jsem, že se rozskočím, ale najednou jsem ucítila teplo. Yahiko seděl u mě a objímal mě.
„Ššš, to bude v pořádku, udělala jsi to kvůli situaci, nemohla jsi za to, v pořádku Konan,“ jemně mě hladil po vlasech a šeptal uklidňující slova. Spolykala jsem slzy a objala ho také.
Yahiko se jen díky pár minutám stal mojí jedinou blízkou osobou. A já si přála aby to tak bylo navždy.