Přítel z písku... (06) Síla Jinchuuriki

Trochu jí děsila jejich druhá zkoušející. Měli dělat něco s nějakými svitky, ale Kimiko vůbec nechápala, o co se jedná. Rozhodla se tedy, nechat všechno na Temari, Gaarovi a Kankurovi... přeci jen, ona se se s nimi jen "vezla"... ne?

Byli vpuštěni do tréninkové oblasti, která byla tvořena temným lesem. Kimiko se trochu bála, ale věřila, že někdo jako Gaara, bude schopen je ochránit.
"Ty hele," vzal si ji stranou Kankurou, jako by jí snad četl myšlenky, "kdyby došlo k boji, drž se od Gaary dál."
"Proč?" podivila se.
"Protože u něj člověk nikdy neví..." pokrčil pomalovaný rameny.
"No když myslíš," zavrtěla Kimiko hlavou.
Nevěřila těm pověrám o Gaarovi... ne po tom, co pro ni udělal při testu (ačkoliv se to nakonec ukázalo jako zbytečné), a obzvláště ne po tom, co se stalo v té uličce chvíli před zkouškou.

Za nedlouho narazili na tři ninji ze skryté Deštné.
"Zůstaň, kde jsi," zavrčel Gaara na dívku. Jeho hlas se úplně změnil, byl jiný, než si ho dívka kdy pamatovala.
Znělo to tak děsivě, až Kimiko proti její vůli skutečně přimrzly nohy k zemi. Rudovlasý k ní stál otočený zády a ona byla vlastně ráda, že nevidí výraz v jeho tváři.
Vůdce deštného týmu vystoupil vpřed, rozkročil se a nasadil panovačný výraz.
"Vy píseční spratci," pronesl chlapík vedle něj arogantně, "chtít se s námi utkat takhle přímo. Jak pošetilé." Na třech tvářích těch cizinců se mihly úšklebky.
Kankurou se postavil mezi Kimiko a Gaaru, takže dívka z chlapce neviděla vůbec nic. Mezitím se Ichibiho jinchuurikimu naprosto změnil výraz tváře. Vypadal náhle tak děsivě, jako by sám byl ten démon, ne člověk, do něhož byl zapečetěn.
"Hele, skrčku," houkl nejvyšší muž s jizvou přes pravé oko na Gaaru, jako by ten jeho výraz měl být jenom fasáda, "měl bys být opatrnější, co se výběru protivníků týká." Pak se na jeho tváři objevil podivný úsklebek, "teď všichni zemřete."
Gaara nehnul ani brvou, jen promluvil temným hlasem, tak podobným tomu, který od něj Kimiko slyšela jen jedinkrát, v den kdy ho poznala, když zabil Siashiho.
"Přestaň tlachat," prořízl jeho hlas lesní ticho, "a pojď bojovat, dědouši."
Rudovlasý se tvářil jako ztělesnění pomsty a začínala z něj sálat jakási děsivá, temná energie.
"Ty, Gaaro," zkusil to ještě Kankurou, "neměli bychom nejdřív získat nějaké informace? Chci říct, pokud mají stejný svitek, tak nemusíme vůbec bojo---" ale nedořekl, protože ho jeho bratr přerušil, stále stejně temným hlasem.
"Na tom nesejde," řekl z ostra, přičemž pustil své zlé já z uzdy,"zabiju každého, kdo se mi připlete do cesty."
Tohle ne, zděsila se Kimiko, když to uslyšela, to nemůže být ten samý člověk...! Jak by vůbec ten Gaara, ten, kterého já znám...jak by...
Dívka se celá třásla. Neměla strach z červenovlasého chlapce, bála se spíš o něj. Děsila ji představa, že by skutečně propadl něčemu takovému. Nechtěla to. Bála se, že by se chlapec potom zase nenáviděl, obviňoval. A zraňovala ji už jen představa, jak zase bude tvrdošíjně tvrdit, že to on je ten démon.

Mezitím se už začalo schylovat k bitvě.
"Tak fajn," zašklebil se ten zjizvený muž, "jdeme na to!" a vytáhl pět černých deštníků, které vzápětí vyhodil do vzduchu nad ně.
"Chcípni, prcku!" vykřikl a složil pečetě, "Nippo: Jourou senbon!" (ninja technika:déšť jehel) vykřikl a z deštníků začaly padat jehly v takovém množství, že to skutečně působilo jako déšť.
"Navádím je chakrou," vychloubal se ten muž, "takže zasáhnou cíl!"
Kimiko už čekala, že se jehly zabodnou do Gaarova těla a jen ztěží potlačovala výkřik plný děsu. Vtom se kolem písečného jinchuuriki vytvořilo "vajíčko" z písku a všechny senbony se zabodly do něj.
"A to má být ono?" ozval se skulinou v tom štítu Gaarův hlas, stále stejně chladný a temný, nyní v sobě nesl také podtón posměchu.
"Nemožné!" vykřikl ten muž a znovu poslal proti Gaarovi další jehly. Jenže než stihly doletět k cíli, písek je zase zachytil.
Muži se na tváři objevil rozzlobený výraz. Ten kluk ho vážně vytáčel.
"Déšt jěhel, že?" zeptal se posměšně Gaara, upíraje na ninju vražedný pohled, "v tom případě, já udělám déšť...krve." Chlapec přivřel oči, takže působil ještě děsivěji.
Kimiko se nezmohla na slovo, ani na pohyb. Začínala chápat, proč se Gaary lidé ve vesnici báli. Takhle děsivý kluk... ale na druhou stranu, on je jen nešťastný, to věděla.
Gaara se díval nelítostným pohledem na muže, který se opovážil na ně zaútočit. V duchu mu Shukaku našeptával, že nesmí zapomenout na nenávist k lidem, že je musí ničit... a chlapec poslechl.

Z písečného štítu se začal drolit písek. Pomalu odpadával a začínal se rozprostírat v celém okolním vzduchu. Spolu s ním se začal kolem šířit i pach krve... pach smrti. A deštným ninjům přeběhl po tvářích šok.
"Písečná stěna?" podiví se ten muž.
"Přesně," přitakal Kankurou, "absolutní obrana. Pomocí své chakry zpevní písek v té tykvi, co má na zádech, víte? Je to pro Gaaru typické, unikátní jutsu. A děje se to bez jeho vědomí, automaticky. Proto jsou všechny útoky naprosto zbytečné." ušklíbl se.
Deštný si pohrdlivě odfrkl.
"Smiřte se s tím, že Gaaru nemůžete porazit," řekl klidně Kankurou.
"To se ještě uvidí!" křikl ten s jizvou a vyrazil přímo proti chlapci.
Ten ale jen klidně, s ďábelským výrazem ve tváři, složil ruce k sobě ve zvláštní pečeti. Kankurou s Temari věděli, co bude následovat a dokonce i Kimiko to bylo podivně povědomé.
"Dívej se," řekla Temari směrem ke Kimiko, "tohle se většinou stává lidem, co se mu postaví."
Mezitím chlapec jednu ruku namířil na deštného ninju.
"Sabaku Kyuu!"(pouštní rakev) vykřikl sobě nepodobným hlasem a nepřátelského ninju celého zabalil onen písek smrti.
Působilo to jako podivná kukla
Koukal mu jen obličej, na němž byl výraz naprostého zděšení. Před skupinku ze Suny dopadly ninjovy deštníky.
"Mohl bych tě třeba udusit pískem," přemítal Gaara nahlas, přičemž jeden deštník sebral a dal si ho nad hlavu, jako by snad v příští minutě mělo začít pršet, "Ale to by bylo ubohé."
Potom rudovlasý na tu "písečnou kuklu" namířil rukou a ona se vznesla do vzduchu. Trocha písku odpadávala a zhusťovala ten pach krve ve vzduchu.
Gaarův pohled se stával čím dál děsivějším. Ještě chvíli nechal muže viset ve vzduchu, než s podivným úšklebkem na tváři, prozrazujícím zvrácené uspokojení, prostě a jednodušše stiskl ruku v pěst.
"Sabaku Sousou!" (pouštní pohřeb) řekl a v tu chvíli se skutečně k zemi spustil zvláštní déšť smrti... Písek, smíšený s rozdrceným tělem deštného ninji.
Ti druzí dva jako by byli paralyzováni strachem. Jen stáli a zírali na chlapce, oči plné děsu. Zpod deštníku, kterým si Gaara kryl hlavu, se ozval hlas.
"Nebojte, netrpěl. Zemřel tak rychle, že to ani nepocítil." řekl, jako by to snad měla být útěcha, "jeho krev a slzy se vstřebají do tohoto písku a zůstanou tam navěky...posílí mne a pomohou mi v boji."
Ti dva zbylí nepřátelé byli vyděšení, jako snad nikdy předtím.
"D-Dáme vám svitek," vykoktal jeden a položil svitek na zem, "j-jen nás p-prosím, nechte jít!"
Gaara se ale jen ušklíbl a natáhl k nim ruce, takže se za chvíli ocitli obaleni v písku a byli nelítostně rozdrceni stejně jako jejich spolubojovník.

"D-dobrá práce, Gaaro," donutil se Kankurou usmát, ikdyž ho chování jeho bratra jako vždy vyděsilo, "takže teď ke věži."
"Zmklni," odsekl rudovlasý, "ještě jsem neměl dost."
"Ale Gaaro, další svitky přeci už ne--" chtěl namítnout Kankurou, ale zarazil se v půlce věty, protože na něj jeho bratr též namířil ruku a kolem pomalovaného ninji se začal zlověstně pohybovat písek, vznášející se vzduchem.
"Neopovažuj se mi odmlouvat," řekl jinchuuriki tichým, děsivým hlasem a začal soustředit v ruce písek. Vypadalo to, že Kankura skutečně zabije... jen proto, že mu odmlouval... že se mu postavil.
"NE!" vykřikla v tu chvíli Kimiko a nehledě na nebezpečí, které bylo ve vzduchu téměř hmatatelné, skočila Gaarovi zezadu kolem krku. Nechtěla, aby chlapec ublížil vlastní rodině.
"Nech toho, prosím!"
Reakce přišla okamžitě. Písek se začal omotávat kolem jejich nohou a znovu tvořil tu zvláštní kuklu, co je spojovala před začátkem zkoušky.
"Kankurou, Temari," řekla Kimi těm dvěma,"jděte napřed. Já ho uklidním."
Sice se jim nechtělo ji tam nechávat, ale stejně... čemu by pomohli? To ona jediná se jejich bratra nebojí, má dost odvahy ho takovými divnými věcmi pacifikovat.
"Dobře tedy," souhlasili a vydali se směrem, kterým tušili věž. Blondýnka a rudovlasý se tak ocitli sami.

"Neříkal jsem ti," otočil se chlapec celým tělem k ní, přičemž se písek přizpůsobil a zase je začal oba obmotávat. "abys to už nikdy nedělala?"
"Říkal," dívala se mu do očí, chladných a děsivých, naprosto beze strachu, "ale já se rozhodla neuposlechnout."
"Co?" zavrčel Gaara, zatímco písek je svazoval víc a víc dohromady, "chceš mi vzdorovat? Přeješ si zemřít?"
"Ani ne... Prostě ti jen dokážu," řekla Kimiko a přiblížila se k němu, "že jsi stále lidská bytost. Ať se snažíš sebevíc to v sobě potlačit."
A pak ho znovu políbila.
Bylo až zvláštní, možná dokonce děsivé, jak rychle na to reagoval. A hlavně, jak moc se to lišilo od polibku na ulici. A ještě děsivější tím, jak ji to rychle zbavovalo zdravého rozumu.
Chytil ji zezadu za hlavu a přidržel ji tak, aby mu to bylo pohodlné. A už přitom a i pak jí doslova drtil rty hladovými, démonickými polibky. Bral si to, co chtěl a nestaral se o nic jiného. Nepůsobil v tu chvíli vůbec lidsky, sálala z něj čirá, živočišná energie, která s člověkem měla společného tak málo. Jako by už vážně přišel o veškeré zábrany...
...a písek se plazil výš a výš, připevňoval ty dva k sobě jako neproniknutelná, neuvěřitelně těsná cela.
Náhle sebou Gaara trhl. Oddálil se od ní, jak jen to šlo.
"Proč..." vydechl překvapeně. Byl zase sám sebou, ten Gaara, jakého si pamatovala. "Proč se mi tohle děje?"
"Prostě se to děje," špitla dívka, neschopna se dostat z toho extasického momentu.
Natáhla se zase k němu, chtěla tu chvíli prodloužit.
"Ale to se dít nesmí!" křikl chlapec a to Kimiko znovu dostalo do reality.
"Jistě," řekla Kimiko, "když to říkáš..." smutně, zklamaně, sklopila oči.
Stěna z písku se rozpadla a poslušně se vrátila do tykvovité nádoby na chlapcových zádech. Pach krve ze vzduchu téměř zmizel a ti dva se vydali v tichosti za Temari a Kankurem.