Modlitba uprchlých

„Rychle… Rychleji…“
Jeden záběr, druhý, třetí. Jeho svaly se napínaly prací, zuby měl zatnuté bolestí a před očima neviděl tu modrou a širokou řeku, ale obraz svého úspěchu. Už jenom chvíli!
Jeden záběr, druhý, třetí.
Voda z pádla bezohledně stříkala do dřevěné loďky.
„Tati?“ ozvalo se za ním. „Tati… Jsem celá promočená. Studí to.“
„Vydrž zlatíčko,“ procedil skrze zuby otec. Ne, že by myslel nepřátelsky - to práce mu nedovolila usmát se. „Hned jak dojedeme… Hned jak dojedeme, bude dobře. Bude dobře, ano?“
Prudce oddechoval. Jeden záběr. Druhý. Třetí. Rychleji. Ještě rychleji!
„Tak jo. Věřím ti…“ usmál se dětský hlásek za jeho zády.
Jeden záběr. Druhý a třetí!
Právě projížděli velice nebezpečnou zemí, musí si pospíšit a projet jí pokud možno bez zastávek. Řeky jsou výhodné v tom, že vás na nich někdo jenom těžko přepadne, ale zase protékají místy, kterými byste se suchou nohou neodvážili projít.
„Kde to jsme, tati?“ zeptal se znovu dětský hlásek. Holčička. Choulila se vzadu v loďce, pevně zabalená do stále víc promokající deky. Kousavé a tmavé, ošklivé deky. Ale teď to musí zvládnout. Tatínek jí to říkal, ona moc dobře ví.
„Země Kouzel,“ dostalo se jí krátké odpovědi.
Země Kouzel. Tak poetický název a kolik strachu z ní…
Muž pádloval čím dál rychleji. A ona chápala proč – slunce před nimi zapadá a, jak už sama pochopila za svůj krátký život, noc není bezpečná. Ani dny nejsou, ne v těhle dobách.
„To už nejsme v Ohnivý zemi?“
„Nejsme, nejsme… Už dávno ne. Byli jsme i v Zemi země a asi před hodinou jsme vjeli sem. Doufám, že Kouzelnou projedeme co nejdřív, mám z toho tady špatnej pocit…“
„Proč?“
„Proč?“ ohlédnul se po ní otec. Na chvíli přestal pádlovat a podíval se na svoji dcerku. Usmál se.
„Ale to nic. To je jedno, zlatíčko…“
„Já to chci vědět, tati!“
Vždycky byla takhle tvrdohlavá?
Nahnul se k ní, trochu přivinul deku k tělu, aby jí bylo tepleji, a napil se vody z čutory u pasu. Už měl všeho dost. Téměř bez přestávky pádlovat tak dlouho… Ale musí. Ví, že už to brzo skončí. A jeho dcerunka bude v bezpečí. Tohle za tu snahu přece stojí! Když ne nic jiného, ona stoprocentně.
„No,“ otřel si pusu a zašrouboval čutoru, „země kouzel je… Zvláštní. Nikdy nevíš, co v ní můžeš potkat…“
„Oni tu fakt kouzlí?“ vypískla holčička.
„Ne,“ zasmál se otec, „jasně že ne… Kouzla neexistujou. Jenom používají strašně neobvyklý a speciální techniky a dějou se tu nečekaný věci, který doma rozhodně neuvidíš… Podle mě by se to teda mělo jmenovat Divná země.“
Holčička se zahihňala, ale hned zvážněla, tak rychle, jako kdyby jí někdo neviditelný na dětský obličej nasadil masku pro dospělé.
„A proto se toho tady tak bojíš, tati? Protože je tu něco, co doma není?“
Otec se zamyslel a chytil znovu pádlo do rukou.
„No… Dá se to tak říct…“ Jeden záběr, pomalý. „Ale teď budeme pokračovat. Zatni zuby, zlatíčko, už tam brzo budeme… Vidíš ty hory vepředu?“
Holčička se zahleděla na bílé vrcholky obzoru před nimi.
„Tam je náš cíl a tam bude naše bezpečí. Zatím spi. Za chvíli tahle otravná řeka skončí…“
Druhý záběr, rychlejší. Třetí. A už zase jeli. Už zase na ni stříkala voda.
„Spi. Já tě vzbudím, neboj.“
„Tak jo…“

Spala asi hodinu. Možná ani ne… A možná víc.
Ale probudila se zimou. Potichu kýchla do dlaně, tak, aby to tatínek neslyšel, a svýma velkýma dětskýma očima se zadívala dopředu, na místo, kde měl být onen cíl. Ty hory, ty bílé, ohromné vrcholky, u kterých někdy nebylo poznat, jestli jsou ještě horami, nebo už nebem, ty byly pořád stejně daleko. Tak jí to alespoň připadalo – jako kdyby po řece neujeli ani metr dál. Ale příroda okolo se změnila, uvědomila si dívenka.
Rychle a zmateně se rozhlédla, až jí culíky zapleskaly o tváře.
Byli hlouběji v Zemi kouzel a tím, jak postoupili, jako kdyby na letní přírodu padl podzim. Všechny ty hřejivé barvy… Barvy, které napršely a roztekly se do listů stromů. A tak dívenka viděla, jak jejich širokou řeku, ze které dýchal chlad, lemoval oranžovočervený les, klidnější a tajemnější než ony hory na obzoru.
Děsilo ji to.
Stromy, ty přece nemůžou být tak klidné… Jenom vítr jimi foukal, cuchal je, dlouhé větve oranžových vrb namáčel vodní hladinou. Sem tam byl na břehu ohromný, neuvěřitelně světlý kámen, ale jinak nic. Čistá voda, čistá zima, a zaměstnaný otec, téměř neslyšně oddechující z práce.
Jeden záběr, druhý, třetí… Pádloval nějak pomaleji. Asi na něho začínala doléhat únava. I otcové jsou jenom lidé, žádní hrdinové. Nebo spíš – otcové jsou hrdinové... I když jsou jenom lidmi.
A ještě ta tma – setmělo se, skoro do nejhlubší barvy noci. Za jednu jedinou hodinu. Přesto to barvy kolem tišilo jenom minimálně. Dívka se nechtěně zatřásla.
„Zima,“ zašeptala, ale hned si ustrašeně zacpala rukou pusu. Chvíli pozorovala tatínka, jestli se neotočí, ale ten pádloval dál.
„Nechci ti přidělávat starosti, tati…“
Byla sama, vzadu v lodi. Nic si sebou nestihli vzít, když je napadli Píseční. Vůbec nic. Jenom deku a pití. Žádné jídlo.
Ale brzo by měl být konec téhle dlouhé cesty.
Tiše zívla a v dece se neklidně zavrtěla. Cítila, jak jí vlasy česá vzduch, stejně jako česal vrby a stromy lesa.
„Víš, moje matka,“ začal pádlující muž najednou, až se holčička lekla, „mi kdysi říkávala jednu věc…“
„Jak víš, že jsem vzhůru?“ podívala se po něm a její otec se na ni otočil.
„Já vidím všechno,“ mrkl.
„Fíha…“
„No, moje matka mi říkávala -,“
„Babička Kurenai?“
„Jo jo,“ zasmál se muž, „babička Kurenai mi, když jsem byl malej, říkávala, že-“
„A kde je vůbec dědeček?“
„No, nikdy jsi ho nepoznala, ani já ne…“
„Aha,“ vydechla dívka. „Tak co říkávala babička?“
Už pádloval docela pomaloučku a nechával řeku odnášet loď.
„Říkávala, že nikdy nic nesmíš vzdát. I když ti cokoli chybí, vždycky je tu něco, co ti to nahradí… ‚A ty nesmíš myslet na to, co jsi ztratil, ale na to, co můžeš získat.‘ Přesně takhle to říkávala.“
Holčička se dívala pořád stejně.
„No, jde o to,“ usmál se otec, „že nesmíš všechno zatracovat hned, jakmile to přijde. Musíš myslet na to, že bude líp…“
Holčička zazářila.
„Chápu!“
„Tak to jsem rád…“
A muž, jakoby si něco uvědomil, najednou znovu zabral. Jedna, dva, tři!
„Už tam budeme! Za chvíli vyjedeme ze Země kouzel!“ otočil se přes rameno. Ale za pár vteřin už nevnímal nic jiného, než vidinu bezpečí pro svoji dcerku, tam, vepředu v horách.
Teď byla dívka sama vzadu za jeho zády. S dekou, hřející jenom tak, aby se neřeklo, a s řekou, která plynula kolem konce lodi. Voda šuměla…
Znovu si zívla do dlaně. Opřela se o hranu dřeva a oči zabodla do jemných vlnek, které byly stěží vidět v téhle tmě.
Vítr foukal kolem ní, kolem řeky, která pořád chladila svým neviditelným mrazem, svým pocitem prázdna.
Dívka natáhla ruku přes loď. Vyndala ji z deky a prsty lehce prohrábla vodní hladinu. Ale hned ucukla. Studilo to jako první sníh…
Ještě jednou.
Prsty lehce prohrábly tmavou a ztichlou řeku. Ponořily se konečky pod hladinu. A jak loď ujížděla, drobné kapky díky nim vylétly do vzduchu a zatřpytily se.
Vážně jako první sníh.
Dívenčiny rty se usmály.
„Ještě jednou,“ zašeptala.
Třpyt kapek padal tmou kolem jejích vlasů. Pořád… Kde se tu vzal? Slunce zapadlo, je tma. I třpyt potřebuje cizí světlo k záření, tak jako měsíc – to jenom hvězdy svítí samy.
Třpyt. Tolik třpytu!
Holčička se potichu zahihňala.
Její oči viděly třpytky vody, které se shlukují do jakýchsi kruhů ve vzduchu.
„Ještě!“
Viděly, jak se z nich něco tvoří… Tvoří z těch neustále vylétávajících jiskřiček zpod jejích prstů ve vodě. Vítr je bral pryč, ale hned se připojovaly nové na jejich ctěné místo. Postava. Postava se z nich tvořila. Malá víla ze světla – bez obličeje, jenom zářící, zářící… Zvedla ruce nahoru.
Holčička se nebála. Upřeně zírala nad řeku, světlo se odráželo v jejích velkých očích. A ta víla, to světlo s rukama nad hlavou, začalo tančit. Pomalu. Jako když se vážka lehce dotkne hladiny vody, víla nad ní tančila. A dívenka se na baletku usmála.
Potom, najednou a bez varování, se třpyt rozpadl. Potichu spadl do vody, kam patřil, jako kdyby nikdy ani nebyl. Prstíky malé holčičky vězely neustále pod hladinou a ona jenom vylekaně zírala do prázdného vzduchu.
Už tu byla zase jenom tma. Žádné třpytky.
Stáhla svoji mokrou ruku a zabalila se do deky ještě víc. Zaraženě seděla.
„Před chvílí jsme přejeli hranici Země Kouzel,“ ozval se otec najednou, aniž by se otočil. „Naštěstí jsme pryč z toho proklatýho území.“
„Hmm.“
Muž pádloval dál. Jedna, dva, tři…
„Tati?“ zvedla holčička hlavu a počkala, až se k ní otec natočí.
„Ano zlatíčko?“
„Kouzla vážně neexistujou?“
„Ne,“ zasmál se muž. „Neexistujou. Všechno to je jenom… Vidina? Ne… Ono je to skutečný…“
„Takže možná existujou.“
„Ale neblázni… Jediný co existuje je talent, se kterým potom dokážeš tak dobrý věci, který jako kouzla vypadaj,“ mrkl.
„Tak to chci umět kouzlit,“ usmála se dívenka a otec pokrčil obočí.
„Máš se ještě hodně co učit. Hodně…“
„Maminka mi říkávala, že se mám držet vody.“
Otec se zamyslel.
„Drž se jí… Ona se jí taky jako kunoichi držela. Vždycky. A někdy se mi zdálo, že kouzlit vážně umí…“ Na chvíli ztichl. „A ty nesmíš myslet na to, co jsi ztratila, ale na to, co můžeš získat,“ zamumlal, ale dívka tomu stejně rozuměla.
Jedna, dva, tři! Rozjeli se zase.
„Dívej, už tam jsme!“ kývnul hlavou dopředu.
Holčička vzhlédla nahoru a skoro se až lekla. Ta hora, která byla předtím tak daleko, se přiblížila a už byli pod ní. Kousek od břehu. Kdyby byl den, stín hory by je pohltil, chladilo by tu a nesvítilo by sem slunce. Ale takhle hora vypadala přívětivěji. Tichá a klidná, jako všechno ve tmě okolo.
Loďka narazila o kamenitý břeh, až to škrtlo nepříjemným zvukem.
„Tak jdeme?“ otočil se k ní. Bylo vidět, jak moc je vyčerpaný.
„Za strýčkem,“ usmála se dívka a nechala otce, ať ji přenese přes hranu lodi až na bezpečí kamení. Zaskřípaly po jejími botami.
Hora pořád čekala.
A nový život s ní.
„Rychle, za strýčkem!“

***
Vzkaz vám všem -
Člověk moc rychle cokoli zatratí. Chybí mu víra. Stane se jedna věc a on už si myslí, že je jeho život zničený, u konce, na dně. A přitom nemyslí na to, co všechno má. Na to, co všechno ho čeká. Na to, že konec bude až za dlouho a do toho konce přece zbývá spousta času...
Prosím. Neztrácejte hned naději, jakmile vás něco raní. Prosím. Věřte v lepší dny...
Něco k povídce samotný? Jenom to, že mám jasno. Budu střídat realitu a "fikci"... Budu je míchat, ať umně, nebo ne. Jednou tak, jindy onak. Ale tý naděje se nezbavím. A vražte mi facku, jestli se tak stane.