Hrob nemrtvého 07 – Slepé uličky

Odmítal uvěřit tomu, co mu Hatsuyuki právě prozradila. Jedna věc je čelit těm sektářským vymaštěncům, ale on? Snad je jenom přecitlivělá nebo si to jenom namlouvá.
„Jsi si jistá?“
„Jsem,“ ujistila ho chladně.
„Ale to není všechno, že ne?“ pobídl ji, když si všiml, jak si nervózně přejíždí prsty přes klíční kost. Už před lety ho fascinovalo, že má stejný zlozvyk, jako mívala Shizune, když přemýšlí, zda smí prozradit tajemství, či ne.
„Ne, není,“ špitla a sklopila oči.
„Tak co ještě?“ lehce na ni zatlačil, když se neměla k pokračování.
„Neměla bych...“
„Cože? Jak to myslíš, že bys neměla?!“
„Héj!“ Uslyšeli z dálky veselé zvolání, ale Palantir jí posunkem naznačil, aby si toho nevšímala a rychle pokračovala.
„Tahle informace se předává jen mezi nejvyššími klanu Surejji. Jen mezi nejvyššími strážkyněmi krypty, jen z matky na dceru...“
„Teď vážně není čas na podobná klanová divadélka. Rituály stranou a vyklop to nebo ti garantuju, že nás ty zrůdy rozcupujou na kousky!“ pokusil se ji zastrašit a zabralo to.
„Pečeť, která ho vězní, je neobyčejně složitá a silná, ale...“
„Héj!“ doběhl k nim mladík a hlasitě se vydýchával. „Neruším, Hatsu-chan? Eh, teda, chtěl jsem říct Hatsuyuki-sama...“ zbledl.
„To je v pořádku,“ křečovitě se usmála pobledlá dívka, „před ním není třeba nějakých formalit, Danno-kun.“
„Tak jsme se potkali dřív, než jsme plánovali, nii-san,“ poplácal jej po zádech a neodpustil si ještě poznamenat, „a ten nos ti ošetřili fakt znamenitě. Kdybych tě neviděl totálně zřízeného, nevěřil bych, jak moc jsi dostal na budku.“
„Cože?“ podmračeně si je Hatsuyuki prohlížela.
„Ale narazil jsem na tvou kapitánku a...“ začal rozmrzele, ale nenechala jej domluvit.
„Yasu tě zmlátila?!“ vyděsila se.
„Neřekl bych, že zrovna zmlátila,“ pokoušel se to trochu zlehčit, ale když uviděl Dannův vysmátý výraz, bylo mu jasné, že nemá smysl zapírat, „ale nějaká ta rána padla.“
„Omlouvám se ti za ni,“ špitla a na úžasný ale příliš kratičký okamžik se dotkla jeho tváře.
„V pohodě, není to tvoje vina a... Ale jak to že o tom nevíš? Vždyť tě přede mnou ta bestie varovala. To se ti nepochlubila?“
„Vlastně mě varoval Danno-kun, mám-li být přesná.“
Střelil pohledem na chlapce, který vykouzlil ten nejprovinilejší úsměv, který kdy viděl, a vztyčil ruce před sebe v dosti neohrabaném obranném gestu.
„Jen jsem tlumočil slova nee-chan, nii-san! Víš, že já sám bych o tobě neřekl nic hnusnýho.“
„Ale proč ji nevarovala sama?“
„Potřebovala se uklidnit. Nevím, jestli sis toho všiml, ale trochu jsi ji vyvedl z míry.“
A nebo měla důležitější důvod. Mávl rukou, což mladík správně pochopil jako odpuštění a dal ruce dolů.
„A proč jsi se jí nezmínil rovnou, že mi namlátila?“
„Nii-san! Nechtěl jsem tě přece před důležitým rande ztrapnit!“ šeptal tak hlasitě, že nebylo potřeba ani telepatické pole, aby to věděla půlka vesnice.
„A tak proč jsi to prozradil teď, ty pako?“ stočil oči v sloup, ale přesto mu neuniklo, jak se šelma v trávě náramně baví.
„Eh, no...“
„Když ty občas dřív mluvíš, než myslíš.“
„To by stačilo,“ nedovolila dívka Palantirovi další jízlivou poznámku, ke které se nadechoval, a s lehkým pobavením ve tváři si opět vzala slovo. „Co tady vlastně děláš, Danno-kun?“
„Přišel nás zkontrolovat místo Yasu,“ předběhl ho Palantir a podezřívavě si jej prohlížel.
„No jo,“ nezaváhal mladík, „poslala jsi ochranku do háje, tak se chtěla nee-chan ujistit, žes to udělala dobrovolně.“
„Proč nepřišla osobně?“ neudržel se Palantir.
„Chybí ti tu?“ hlasitě se zasmál a ťukal si na nos.
„To zrovna ne, ale...“
„Říkala, že jestli ještě jednou uvidí tu tvou ohyzdnou držku, udělá z ní na místě fašírku. To jsou její slova, nii-san!“ dodal spěšně.
Palantir se nemohl zbavit pocitu, že zrovna o tohle jí nejde. Možná, že je to labilní káča, ale před svou nadřízenou by se jistě ze řetězu neutrhla. Musí mít jiný důvod, proč se jim chtěla vyhnout. Nebo spíš se jim potřebovala vyhnout. Jistě, jde o to telepatické pole. Ta mrcha ho skutečně blokuje! To jediné dává smysl. Odpoledne byla asi opravdu rozlícená, a tak nechtěla riskovat, že by se v afektu prozradila a teď si to nelajzla před ním. Naivní křehkou bytost, jakou je Hatsuyuki, oblbne snadno, ale jeho ne a moc dobře to ví.
„A taky chtěla, abys měla společnost někoho, kdo tě nemusí poslouchat a koho nepošleš rovnou pryč. Fakt se o tebe bojí, Hatsu-chan.“
„Tohle je ale soukromý rozhovor,“ sykl Palantir trochu hruběji, než bylo nutné.
„Jasně, akorát teď to soukromí rozšíříme na tři!“
„Dannovi-kun můžeme věřit, to snad víš,“ opět zachraňovala situaci Hatsuyuki. „Po tom všem, čím si jako dítě prošel, si nemůžeš myslet, že by to byl jejich špeh.“
„Máš pravdu. Omlouvám se, Danno-kun, nechtěl jsem o tobě pochybovat, i tobě dal život před deseti lety pořádně na prd*l. Byls ještě dítě...“
„No jo, ale nebyl jsem jediné dítě, které to tenkrát poznamenalo. Ještě tam byla přece ta... Jak že se jmenovala ta malá holka, kterou jste tenkrát zachránili?“
„Mikasa?“
„Jo, to je ono. Já mám aspoň nee-chan, ale ona přišla o všechno. Kde je vlastně teď?“
„Nevím,“ připustil a nadále se odmlčel.
„A možná má Danno-kun i nějaké důležité informace, ke kterým se já ze své ochranné bubliny nedostanu,“ nakonec prolomila tíživé ticho Hatsuyuki.
„No jasně! Jen se ptej, nii-san!“ skočil lačně po příležitosti zbavit se nálepky nevítaný narušitel.
Palantir se zamračil. Bylo evidentní, že Hatsuyuki Dannovi nedůvěřuje natolik, aby i před ním dokončila svou původní myšlenku a prozradila tajemství pečetě a on cítil, že by tato informace mohla být životně důležitá. Horečnatě přemýšlel, jak tuhle situaci co nejrychleji a nejefektivněji vyřešit. Chvíli i uvažoval nad tím, jak se mladíka zbavit. Ale jak znal Danna, věděl, že je to předem prohraný boj a ztráta času. Byl ve slepé uličce.
„Dobrá,“ nakonec si rezignovaně povzdechl, „víš něco o těch desítkách vražd, co se tu v poslední době odehrály?“
„Desítky vražd? To zní trochu strašidelně, nii-san. Je pravda, že tu v poslední době bylo pár smrtelných nehod, i když teda občas to bylo asi trochu podezřelé, to asi jo, ale rozhodně jich nebyly desítky.“
„Tak kolik?“
„Já nevím takhle z hlavy. Zajdi si do archivu.“
„Zkus si vzpomenout,“ sykl rozmrzele, protože se za každou cenu chtěl tomu místu vyhnout.
„Tak kolem dvaceti, ale je to fakt zhruba.“
„A znáš někoho z obětí?“
„Ne.“
„Danno-kun!“ napomenula ho dívka
„Ale to je tajné, Hatsu-chan!“ zaprotestoval.
„Tak to vyklopte, na byrokracii opravdu nemáme čas,“ rozkázal jim, zatímco se ho zmocňovalo neblahé tušení.
„Dvě oběti byly z mé ochranky.“

Ležel na posteli a zíral do stropu. Bylo už téměř půl čtvrté ráno, ale Palantir nemohl usnout. Neustále si v hlavě probíral všechny informace, které večer obdržel, ale nedokázal se ubránit pocitu, že mu něco důležitého uniká. Cítil, že se chystá něco strašlivého, ne, věděl to a frustrovalo ho, že nemá nic kromě samých kusých informací, které do sebe příliš nezapadaly a podezření, jenž bylo možná vykonstruováno jeho osobní záští. Převalil se, rozsvítil světélko, zcela ignoroval podrážděné zavrčení z rohu místnosti a začal se prohrabávat ve své tašce. Po chvíli vyndal složky, které si obratně vypůjčil ve zdejším archivu, a znovu si je všechny pročítal. Měl před sebou dvacet čtyři jmen. Dvacet čtyři mrtvých bez fotografie, bez bližších informací o místě nebo způsobu skonu, bez rodiny. A tato jména nebyla ani na jeho seznamu, tudíž v bitvě před deseti lety nefigurovala. Vlastně ze zavražděných, o kterých se v archivu dozvěděl, bylo jen dvacet šest lidí, co se nezapletli do toho masakru – těchto čtyřiadvacet neznámých a dvě členky klanu Sasayaki. Předtím tomu nevěnoval větší pozornost, více ho toto jméno zaujalo u Yasu jakožto jediné přeživší, ale teď když věděl, čí byly ochrankou, nemohl se zbavit pocitu, že to není náhoda. Možná, že je odstranila sama Yasu. Ano, možná prokoukly, že ona je zrádce a musely být odklizeny! A nebo je jednoduše zabili právě proto, čí jsou ochranka, ne? Zparodoval si v hlavě Hanin suchý rýpavý tón a promnul si unavené oči. Cítil se slabý a bolela ho hlava. Čemu pomůže, když bude vyčerpaný? Ne, musí se přinutit trochu se prospat, alespoň na pár hodin vypnout a regenerovat. Kdo ví, jak dlouho si bude moct tento luxus ještě dovolit.