Hrob nemrtvého 10 - Temnota

Stál v pitevně a mžoural do ostrého kuželu světla, které osvětlovalo střed jinak potemnělé místnosti.
Nebylo ještě ani pět hodin, když ho probudilo naléhavé bušení na dveře a nějaký poskok vedení města ho chvatně vedl spící Yugakure k nemocnici. Vstoupili zadním vchodem a mířili hluboko do sklepení, než se dostali do této ponuré místnosti. Přistoupil blíže k lůžku a odhrnul zarudlé prostěradlo, kterým bylo přikryto tělo. Zohavená mrtvola ženy měla mnoho šrámů a bodných ran, které musely s naprostou jistotou zasáhnout i několik životně důležitých orgánů včetně srdce, ale Palantir nemohl odtrhnout oči od její zjizvené tváře. Byl si jistý, že ji už někde viděl.
„Omlouvám se, že jsme vás vytáhli z postele,“ promluvil k němu stařec, který právě vcházel.
„Netřeba se omlouvat, naopak jsem vám vděčný, Nibori-sama,“ pronesl uctivě a mírně se uklonil. Když po svém příchodu žádal vedení, aby ho informovali o jakémkoli pokroku ve vyšetřování, popravdě nečekal, že budou spolupracovat tak rychle a ochotně. Ale bylo zřejmé, že tato vražda je vyděsila. Doslova to mohl vyčíst v očích staršího, který se sem do sklepení obtěžoval osobně. Jen kdyby si vzpomněl, kde tu ženu už viděl.
„Kdo je to?“ zeptal se, když se Nibori chopil krví nasáklé látky a pomalu jí tělo opět zakrýval, až zůstala odhalená pouze tvář.
„Hodné děvče, tak hodné děvče...“ drmolil pro sebe.
„Vy jste ji znal, že ano?“
„Ano,“ konečně se na něj otočil, „Teiko byla praneteř mé ženy. Milé a schopné děvče. Takový osud si nezasloužila.“
Teiko, to jméno mu nic neříkalo a sentimentální vzlykání starce mu na náladě také nepřidávalo. Znovu se zahleděl do obličeje té nešťastnice a pátral v paměti. I přes nevzhledné rýhy, které teď měla na lících a čele, bylo jasné, že musela mít světlou pleť a jemné rysy jen s trochu více vystouplou bradou. Platinově blonďaté vlasy zcuchané a potřísněné krví se jí nevzhledně válely na nerezovém lůžku, ale kdyby si je představil pečlivě stažené do ohonu...
„Sasayaki Teiko?!“ téměř vykřikl.
„Ano,“ podivil se stařec, „také jste ji znal?“
„Jen jsem ji letmo zahlédl,“ odpověděl neurčitě a zcela jasně si vybavoval přísný pohled, kterým na něj shlížela, když mu předevčírem Hatsuyuki demonstrovala své telepatické schopnosti. Do hajzlu! Poznání, že uprostřed pitevny leží další strážkyně, mu nalilo do žil adrenalin.
„Kde se to stalo?“ vyštěkl.
„Našli ji kousek za vesnicí jihozápadním směrem. Tady na mapě...“ nestihl doříct a jen šokovaně zíral na konožského kapitána, kterak mu mapu s označeným místem vytrhává z ruky a za ohlušujícího třísknutí dveří mizí.

Vyběhl z nemocnice a ani se neobtěžoval pobízet podřimující zvíře, aby ho následovalo. Naštěstí to nebylo nutné a pes poslušně vyběhl také a po chvíli s ním srovnal krok. Pokud se mu tato ranní rozcvička nezamlouvala, měl naštěstí tolik rozumu, že si to nechal pro sebe. Rychle se vzdaloval od nemocnice a když už chtěl zamířit za roh, kde by měl vesnickou bránu na dohled, upoutalo něco Práskačovu a posléze i jeho pozornost. Sakra, teď?! Velice neochotně a dosti popuzeně změnil trasu a běžel za Práskačem úzkými temnými uličkami, dokud nespatřil tu fenu.
„Teď fakt není správná chvíle, Hano!“ vyjel na ni.
„To říkáš ty,“ odsekla, když se namáhavě škrábala na nohy. „Co se ti zas stalo?“ dodala, když zahlédla jeho fialové nateklé zápěstí.
Práskač zakňučel a Palantir jen nadzvedl jedno obočí.
„Haimaru!“ zahřímala Hana sice tiše, ale autoritativně a pes si lehl na zem a tlamu přikryl tlapami. „Ukaž vyléčím ti to a pošlu ti mírnější Haimaru.“
„Koho? Vždyť tahle prašivá bestie je snad Haimaru, ne?“ nechápal.
„Všichni mí psi jsou Haimaru,“ ušklíbla se.
„To je na hlavu,“ neodpustil si a promnul si zápěstí, se kterým právě skončila. „A jak poznají, na kterého voláš?“
„Podle tónu hlasu, přece,“ vysvětlila otráveně.
Chvíli na ni zíral a přemýšlel, jestli si z něho dělá srandu, ale pak usoudil, že tak či tak na tohle Inuzuka woodoo nemá čas a ani myšlenky.
„Dík za ruku, ale musím jít. Vrať se k Tenten.“
„Jdeš do lesa přibližně kilometr jihozápadním směrem, co?“ špitla mu do zad, když se otočil k odchodu.
„Jak to, sakra, víš?“ udeřil na ni a koutkem oka zkontroloval, že mu z kapsy netrčí ani kousek mapy.
„Před chvílí jsem tam byla.“
„Co jsi tam pohledávala? Zatraceně, měla jsi přece jasný rozkaz sledovat...“ zarazil se. Z Hanina vyčítavého pohledu mu bylo jasné, že své rozkazy neporušila a tudíž její přítomnost poblíž místa činu měla jediné možné vysvětlení.
„Je to asi hodina, co jsem ji tam...“ nedopověděla, protože ji naléhavým gestem umlčel.
„Zmiz!“ rozkázal nekompromisně a mladá žena okamžitě uposlechla.
„Tak takhle vypadá ta zablešená čubka v lidské podobě?“ ozvalo se ze střechy nad ním.
„Jaké milé překvapení, Yasu,“ odfrkl si sarkasticky.
„Drž hubu!“
„Přišla ses mi vzdát? A co že proti větru?“ usmál se na ni a hbitě uskočil struně, která k němu mířila. „Pořád zkoušíš ty samé triky? Jsi ubohá.“
Elegantním saltem seskočila k němu, ale i tak si udržovala větší vzdálenost, což bylo pro její jutsu ideálnější a to Palantira znepokojovalo.
„Já že jsem ubohá, ty šmejde? A co ta zavšivená hyena, kterou jsi na mě pověsil? Měla jsem jí zakroutit tou chlupatou kebulí hned jak...“
Měl co dělat, aby zachytil zvíře, které se kolem něj chtělo prosmýknout.
„Nenech se vyprovokovat, sakra! To je to, co chce. V klidu, jasný? V pohodě,“ domlouval Práskači, ale přitom ani na vteřinu nespouštěl z očí tu ženskou.
„Ta vrčící havěť nám to tu zamořila,“ nakrčila nos. „Drž ty svý vořechy laskavě dál ode mě, než od nich načichnu!“
„To půjde dost těžko, protože ty teď půjdeš se mnou.“
„Hrabe ti?“
„Ne víc než tobě, věř mi,“ nemohl si pomoct, i když se v duchu zařekl, že ji nebude zbytečně popichovat.
Z nějakého důvodu Yasu ztvrdly rysy v obličeji ještě víc a pokud z ní do této chvíle nešel strach, teď už byla iluze vrásčité ježibaby dokonalá.
„Věřit tobě?!“ zasyčela. „Mám věřit konožským s**čkám, které umí jenom sladkými řečičkami oblbnout spojence a pak jim sprostě bodnout kudlu do zad? Nehraj si se mnou nebo přísahám, že tě zabiju! Vlastně...“ ušklíbla se.
Bylo zcela očividné, co teď přijde, ale Palantir využil jediné slabiny, které její smrtící jutsu mělo a sice, když koncentruje chakru ve svých hlasivkách, je jinak zatraceně pomalá! V mžiku vytáhl meč a svou chakrou ho změnil na dlouhatánské tenké kopí, jehož nevýslovně ostrý hrot mířil v těsné blízkosti na její oční bulvu. Práskač na nic nečekal, a zakousl se jí do kotníku, aby nemohla zdrhnout. Byla v pasti.
„Tak, holčičko, a teď budeme hrát podle mých pravidel!“
„Ty neuznáváš pravidla, špíno! No tak mě zabij! Kvůli tomu jsi tady, ne? Dodělat to, co jsi před deseti lety zvoral.“
„To je pravda, jsem tu i proto, abych napravil své dávné chyby, ale nemyslel jsem si, že to bude zahrnovat i tvou smrt. Ne, dokud jsem nezjistil, že jsi zrádkyně!“
„Já?“ hrála přesvědčivě překvapení. „Tobě fakt hrabe.“
„Tak co jsi dělala na místě, kde byla zavražděna tvá podřízená?“
„Ne, že by ti do toho něco bylo, kryso, ale hledala jsem ji, nenahlásila se včas z hlídky.“
„Jistě, nevinnost sama. A proč se vyhýbáš Hatsuyuki a jejímu telepatickému poli, co?“
„Jsem kapitánkou ochranky Hatsuyuki-sama a proto je mou prací velet a ne osobně chránit,“ mluvila pomalu a s očividným opovržením k němu.
„A co ten tvůj medailon? Jak vysvětlíš, že se jeho nákres našel u jedné z obětí?“ vytáhl svůj největší trumf.
Zaváhala a poprvé se v jejích očích divoká nenávist mísila s něčím jiným než s pohrdáním – se strachem.
„No tak mě zabij!“ rozkřikla se nakonec. „Dělej! Poprav mě, jako jsi nechal popravit Hideakiho!“ ječela hystericky.
„Cože? Co to žvaníš, ty huso?! Hideaki padl v boji proti jashinistům. Co já s tím mám, sakra, společného?“
„Nelži mi, ty zmetku! Viděla jsem to! Všechno jsem to viděla!“ vřískala, zatímco jí slzy tekly po tvářích.
„A co si myslíš, že jsi viděla? Vždyť při tom výbuchu zemřel i náš člověk!“
„Bastard!“
„Dávej si bacha na to, co říkáš, ano?“ přiblížil hrot tak, že už se téměř dotýkal rohovky.
„Bojíš se pravdy? Myslel sis, že o tom nikdo neví? Že ti to prošlo? Ale já to vím! A nakonec mi za to zaplatíš!“
Byl si jistý, že už jí naprosto přeskočilo. Díval se na třesoucí se trosku kdysi silné ženy a nechápal, kde v sobě brala ještě dostatek příčetnosti na to, aby dokázala zametat stopy zločinů, které tady v poslední době napáchala. Ne, prostě v tom nemohla být sama. Možná že díky své zuřivé vyšinutosti zvládla povraždit všechny ty lidi, ale mozkem všeho musel být někdo jiný. Musela mít komplice! Ale koho?
„Co mi mělo projít?“ zeptal se klidně a doufal, že když přistoupí na její hru, dostane z ní nějaké informace.
„Ty se ještě ptáš? To ty jsi naočkoval toho bastarda, aby Hideakiho zákeřně odpálil!“
„Cože?“ nevěřil, že slyšel správně.
„Asi tě naštvalo, že sis vybral někoho tak nezkušeného, kdo se naprosto nemožně rozhodl vraždit výbušným lístkem, a tak u toho chcípl taky, co?“
„Tohle je naprostý nesmysl, Yasu! Nevím, co jsi viděla, že si z toho ten tvůj chorý mozek vykonstruoval tenhle nesmysl, ale...“
„Viděla jsem to jasně! Možná, že byla všude tma, ale já vidím sakra dobře!“
„Byl tam chaos, mraky jashinistů a ty tvrdíš, že jsi jasně viděla, jak náš chuunin vytáhl výbušný lístek a odpálil spojence? Mluvíš z cesty! Jsi prostě chorá...“ zarazil se. Něco mu na jejích slovech ale nehrálo. Tma... Jasně, bojovali v jeskyním komplexu, mnoho světla tam opravdu nebylo a zvlášť po tom výbuchu, kdy se vznášel ve vzduchu dusivý prach. Jenomže i poté, co se prach usadil, jsou všechny jeho další vzpomínky dál zahaleny v temnotě. Ale tou obrovskou dírou ve stropě tam přece muselo pronikat sluneční světlo, vždyť bylo sotva poledne! A pak se mu před očima zjevil usměvavý obličej té malé holky, kterou mu Třetí hodil na krk a jak celou cestu z Konohy až do zbláznění opakovala, jak se těší na blížící se zatmění Slunce - dnešní zatmění Slunce!
„Pusť!“ zavelel a pes neochotně vytáhl své tesáky ze zkrvaveného lýtka, zatímco se Palantir za okamžitého zkracování Kaguyi rozběhl k zajatkyni. Když už byl na dosah, odvrátil od ní meč a vší silou ji pěstí udeřil zespodu do brady. Kam dopadla, už se nedíval a se psem v patách utíkal pryč. Doufal jen, že v bezvědomí zůstane dostatečně dlouho.