Děti noci 06-City? Ne jediná překážka!

Sasuke udiveně nadzvedl obočí a vydal se do své třídy. To, co se právě chystal jeho kamarád udělat, mu bylo celkem jedno. Ale jeho zvědavost byla mnohem větší; proto se plíživým krokem vydal po blonďákových stopách. Docela jej udivilo, že se vracel zpátky domů, ale těsně před ulicí, ve které bydleli, zabočil doleva. To už Sasuke dávno tušil, kam jeho cesta povede.
Když se zastavil u velkého domu, začal pochybovat o svém předešlém přesvědčení. Místo toho se skryl v houští a čekal, zda Naruto vejde dovnitř. To se taky stalo, ale dovnitř už bohužel Sasuke neviděl. Proto se alespoň přitiskl k vstupním dveřím a naslouchal hlasům uvnitř.
„Myslel jsem si, že je po mě,‘‘ řekl s posměškem Naruto a opřel se o zeď. Sasuke se přitiskl víc ke dveřím, tohle nechtěl propásnout, ale jakmile sjel pohledem na zvonek se jmenovkou, zatajil se mu dech.
„Takže, kdy mu chystáš říct konečně pravdu?‘‘ ozval se pro změnu dívčí hlas. Dál už Sasuke bohužel nic neslyšel, jprotože se zděšeně odlepil od dveří.
Uvnitř rozhovor dále pokračoval, bez ohledu na to, že je mohl někdo slyšel.
„Nikdy jsem netušila, že klesneš tak hluboko a budeš se hodit za ovcemi, snad jsem ti jasně řekla, že je to moje místo,‘‘ rozčilovala dívka, ale Naruto se jen ušklíbl a dál ji klidně poslouchal.
„Stejně neví, stále je ovládán svými city, málem se rozplakal, když mě tam našel,‘‘ pokračoval tentokrát Naruto a na tváři se mu při těchto slovech objevil ještě větší úšklibek. Jemu na Sasukem nezáleželo, kdyby on zemřel, bylo by mu to jedno, ačkoliv, potřeboval někoho, s kým by si občas promluvil, tedy potřeboval mít někoho, kdo by byl na něm závislý. Někoho, kdo by byl pod jeho velením. Tohle mu dodávalo větší jistoty nad činy.
„Nad čím přemýšlíš? Nad ním? Neříkej, že ho začínáš mít rád,‘‘ usmála se škodolibě dívka a strčila do Naruta. Ten se jen usmál a pohlédl na ni.
„Kolikrát ti mám říkat, že žádné city nemám,‘‘ usmál se pokračoval dál do domu; ačkoliv byl jen host, uvelebil se na pohovce jako doma. Dívka ho následovala.
„Kdy mu to všechno řekneš?‘‘ zeptala se zvědavě a stejně jako on se usídlila na pohodlné pohovce.
Celý dům vypadal jako velké panství, všude drahé kožené pohovky, obrazy a porcelán. Celý dům přímo volal po zlodějích, ovšem něco tu bylo divného. V celém domě, kromě nic dvou, nikdo nebyl. Dalo by se předpokládat, že ta dívka bude mít rodinu, bydlící s ní; i když dovršila osmnácti let nedávno, bydlela tu naprosto sama.
„Jak vidím, tvá „rodina“ se už odstěhovala,‘‘ podotknul Naruto. Dívka se neusmála, jen sklopila hlavu.
„Já myslel, že už jsi na to zapomněla, je už to tak dávno,‘‘ dodal ještě Naruto, aby přece jen nevypadal jako necita. Dívka však jen pohodila hlavou a znovu si zachovala chladnou tvář.
„Jestli chceš, tak můžeš si je vzít, neodstěhovali se,‘‘ řekla a samolibě se usmála, jakmile na Narutově tváři uviděla radostný usměv.
„Jsou ve sklepě,‘‘ dodala ještě, protože Naruto se třepal nedočkavostí. Jen jak to dořekla, zmizel v obývacího pokoje. Už se ozvaly jen kroky a pak křik, který se rozlehl celým domem. Dívka se usmála.
Naruto se za chvíli vrtil, rukávem si utíral ústa. Spokojeně se usadil a na chvíli zavřel oči.
„Díky, myslel jsem, že se vrhnu na někoho ve škole, včera totiž nebylo nic,‘‘ řekl potichu Naruto a dal si užíval ten slastný pocit uspokojení.
„Nemáš zač, dlužím ti to za včerejšek,‘‘ řekla dívka a stejně jako on se natáhla na pohovku.
„Nebude to moc nápadné, z ničeho nic se tvoji rodiče rozhodli odjet, ale po cestě se někde ztratili?‘‘ zeptal se zvědavě Naruto.
„Myslím že ne, stejně dokončím školu, opustím tohle město a budu si hrát na čerstvou středoškolačku, které zahynuli rodiče,‘‘ usmála se radostně.
„A proč nežiješ sama jako já, je to mnohem lepší?‘‘ ptal se Naruto dál. Tentokrát dívka neodpovídala, neměla co říct. Ona na rozdíl od něj si zachovala lidskost, takže prostě občas potřebovala rodinu, on ne.
„Potřebuji někoho mít u sebe, zbláznila bych se jinak,‘‘ řekl, tentokrát už ne z posměškem, ale s vetší vážnost než předtím. Naruto to samozřejmě chápal, i jemu někdy scházela rodina. Spíš mu ale chybělo, že nebyl mezi svými.
„Viděl jsi někdy svou rodinu?‘‘ ptala se tentokrát dívka. Naruro mlčel, popravdě, s rodinou se nestýkal. Ne z vlastního rozhodnutí, spíš ho vyhnali.
„Nepotřebuji je,‘‘ řekl tiše a připravil se pomalu k odchodu. Tentokrát ovšem lhal, ale to už ona dávno poznala. Šla s ním ke dveřím, otevřela dveře a pustila ho ven. Naruto se ještě na prahu zastavil.
„Jen tak se tě nevzdám, Sakuro,‘‘ řekl naposledy Naruto.
„Já vím.‘‘