Humor

Kakashi jí nařídil, že musí jít k Hyuugům a omluvit se za svoje řeči. Nejspíš to bude jen formalita, Hinata je koneckonců celkem milé stvoření, takže se není čeho bát. Prošla celou vesnicí až k rozlehlému domu skoro na okraji. Zastavila se a zkoumala budovu. Tyjo, ty si tady žijou, pomyslela si. Vstoupila na prostorné nádvoří, rozhlédla se kolem. Nikoho neviděla.
„Hej! Je tu někdo?“
„Co tady křičíš!“ ze dveří vyšel vysoký muž a přísně si ji přeměřil.

Bolo skoro ráno. V okrúhlej hokage pracovni sedel blonďatý tridsiatnik rozvalený v koženom kresle. Ranné slnko mu vyprážalo tvár, ale bol príliš unavený po nočnom záťahu, aby sa čo i len otočil. Po chvíľke sa rozleteli dvere. Naruto len ťažkopádne rozlepil zaspaté oči, párkrát žmurkol, aby zaostril pohľad k dverám.
„Ty si beznádejný prípad,“ uštipačne ho karhal vysoký fešák s havraními vlasmi, v čiernom plášti opretý o stenu.

Další dny se nesly v duchu naprostého fiaska. Touazuki, stále považována za chlapce, dostávala jednu nakládačku za druhou. Zatím se jí nepovedlo vyhrát žádný zápas. Možná by mohla použít speciální hmaty, které ji učili, ale neuměla je zatím zcela ovládat. Zkoušela je jen na otci a ten znal patřičné protihmaty a mohl všechno zase napravit.
„Touazuki, nikdy nepoužívej jed, na který neznáš protijed, stejně tak nesmíš použít chvat, aniž bys ho dokázala napravit. Všechno se může obrátit proti tobě,“ řídila se jeho radou.

Zítra měl být její velký den, poprvé v akademii. Nebylo na ní poznat, jestli z toho má radost nebo je nervózní, tvářila se jako vždy, nic z toho se jí netýkalo. Od Kakashiho dostala svoje první ninja vybavení. Dokonce se mu povedlo trochu opravit úděsný sestřih. Vyskytl se ale další problém, byl odvolán na delší misi. Bylo by to poprvé, co by zůstala sama tak dlouho a on si vůbec nebyl jistý, jestli to zvládne. Už požádal Gaie, aby na ni dohlédl, pokud bude ve vesnici a navíc teď bude chodit každý den do akademie, takže nebude mít tolik příležitostí něco vyvést.
„Touazuki, posloucháš mě?“ musel se ujistit, že všemu věnuje pozornost.

„Kakashi, spíš?“

Domem se neslo spokojené broukání, když se pokoušela opět dům uklidit do nějakého použitelného stavu. Poslední dobou na to neměla moc čas a navíc, kdykoliv se jí to povedlo, tak se jí domovem prohnala její rodina a mohla začít znova.

8.

Asi po sté se zhluboka nadechla. Na střeše tohoto domu seděla už přes hodinu a pořád se neměla k tomu, aby se zvedla a přesunula se jinam. Musela přiznat, že jí bylo mizerně. Mimo jiné fyzicky, protože měla stažená nalomená žebra a díky jejím výkyvům chakry ji nemohl vyléčit nějaký lékařský ninja, tak i psychicky. Doufala, že se jejím soubojem s Yoshim, pročistí vzduch a všechno se vrátí do normálu, ale kdykoliv na sebe narazili, tak sklonil hlavu, zabodl pohled do země a vyrazil pryč.

Vracel se domů zšeřelými ulicemi. Cestou si prozpěvoval bojovou píseň „Běží liška ku Konoze“ a snažil se hopkat do rytmu, ale moc mu to nešlo. Byl utahaný. Jiný člověk by se na jeho místě prostě ploužil, ale on se i na prahu vyčerpání snažil budit zdání, že překypuje energií. Musel. Jinak by to byla ostuda. Až když za sebou zabouchnul dveře domu, dovolil si opřít se o zeď a chvíli oddechovat. Ale ani tady nebyl v bezpečí. Hrozilo, že někdo z ostatních nájemníků vykoukne na chodbu, a tak se pustil vzhůru po schodech do desátého patra.

Vesnice Skrytá Měsíčná měla sice honosné jméno a dobrou pověst jakožto velmi silná ninja vesnice, ale ve skutečnosti to byla příšerná díra. Všude se válely vajgly, odpadky, bezdomovci a ochlastové. Není divu, bydlet v takové díře, taky bych každý den chlastal, abych měl ten svět kolem sebe alespoň trochu veselejší.

Obyčejný den. Mráčky hezky pluly po obloze a člověk by řekl, že pěkněji být nemůže. Dle předpovědi to měl být poslední slunečný den na dlouhou dobu, prý budou nějaké srážky a zataženo. Netěšil se, ani trochu. Bude muset být uvnitř v tom stísněném prostoru, kde není uniku před ostatními lidmi, kteří by s ním chtěli mluvit. Shikamaru v tom měl jasno. Mluvit jen v krajním případě. Taková škoda, tady na louce ho nikdo nehledal. Nikdo po něm nic nechtěl a byl sám. Blížilo se totiž smutné datum, kdy zemřel Asuma.

Bylo, nebylo jedno království, kde žil král s královnou a ti nemohli mít děti, jelikož královna byla vzteklá megera, která jen málokdy měla náladu pustit k sobě do postele svého manžela. Král dělal vše, co mu poručila, protože ji nechtěl rozzuřit, její vzteklé výjevy raději přecházel mlčky… čert ví, co ho k ní před svatbou táhlo, a jestli to byl sňatek z rozumu, tak to potěš koště.

7.

Stála opřená o zábradlí a koukala na, teď už prázdnou, halu, kde se konala druhá část druhého úkolu. Ten její trouba to kupodivu všechno přežil, ale ten druhý trouba jí dělal trochu starosti. Skoro celou tuhle show prošvihla, protože se probrala teprve před pár hodinami. Poslední dobou je v bezvědomí nějak často. Ironicky se uchechtla a promnula si bolavý krk. Celá tahle situace jí byla nepříjemná, protože slíbila Anko, že bude mlčet. Prý je situace pod kontrolou a ona to zvládne. Nesmí způsobit paniku. Celé to smrdělo, ale mlčela.

Nastala okurková sezóna. Nic se nedělo, misí bylo pomálu a všude zavládla lenora. Pro všechny to byla příjemná změna po náročných dnech, každý si chtěl užít chvilku klidu, každý až na Naruta. Pro něho byl současný stav něčím naprosto nepřijatelným. Většina lidí si našla nějakou zábavu a na něho odmítala brát zřetel. Za svými kamarády chodil tak dlouho, až ho začali mít po krk a do kanceláře Hokageho měl přísný zákaz vstupu, protože si zvykl trávit tam poměrně dost času.

„Tak jsem zase sám. Lee odešel domů za TenTen a svým synem. Synem. Je z něj táta. Tak přeci jen ten snaživec dospěl v muže.“
Zamáčkne slzu hrdosti a přemýšlí, co bude dělat dnes večer. Číst se mu nechce, spát taky ještě ne, nakonec dojde k závěru, že se jukne na televizi a něco u ní sezobne.
Gai pomalu dojede do kuchyně, otevře ledničku a přemítá, co dobrého si dá na zub.

Další krásný den jako stvořený pro pořádnou misi. Tým 7 stál nastoupen před Hokagem a netrpělivě očekával, co na ně zbylo tentokrát.
„Jedná se o misi typu D,“ začal Sarutobi, ale zbytek jeho slov zanikl ve velmi hlasitém protestů ze strany Naruta.

Na Konohu se zvolna snášel soumrak. Stíny na tvářích kamenných Kagů se pomalu prohlubovaly, získaly tím podmračené a trochu hrozivé výrazy. Jak se v ulicích postupně vytrácelo světlo, všichni se vraceli domů k rodinám nebo se sešli se svými přáteli. Každý se těšil na odpočinek po dalším náročném dni.

Řev v okolí se konečně uklidňoval. Účastníci chuuninské zkoušky se konečně dostali tam, kam potřebovali, a dokonce i jeho studenti zapadli do třídy. Potěšilo ho, že se jeho kolegy nenechali zmást, i když Naruto se z toho škrábe na hlavě ještě teď.
Kakashi se opřel o zavřené dveře a naslouchal dění uvnitř místnosti. Tým sedm na sebe opět strhl pozornost, ale to i ostatní genini. Všichni byli v místnosti narvané staršími a zkušenějšími ninji a oni opět dělají strašný kravál. Konoha měla opět velkolepé antré a musel se usmát, když si vzpomněl na svou chuuninskou zkoušku. Byl tam nejmladší a ostatní mu řekli, že si nejspíš spletl budovu, že školka je vedle. Smáli se do té doby, než při zkoušce jednoho z nich málem přizabil.

„Nebav se s ním, je to srab.“
„Srábek! Srábek!“
„Ne, nejsem! Já… se nebojím.“
„Tak to dokaž. Pojď s námi do lesa, na místo, kde se ozývají ty podivný zvuky.“
„Teď? Ale za chvíli se bude stmívat.“
„Copak, máš snad nahnáno?“
„Ne. Jdeme.“