Moji hrdinové!

Domem se neslo spokojené broukání, když se pokoušela opět dům uklidit do nějakého použitelného stavu. Poslední dobou na to neměla moc čas a navíc, kdykoliv se jí to povedlo, tak se jí domovem prohnala její rodina a mohla začít znova.
Povzdechla si, když narazila na poházené oblečení jednoho ze svých dětí. Zvedla ho a zhodnotila jeho stav. Když z něj začalo padat bahno, měla jasno. Začala sbírat věci a pak se ušklíbla, když narazila i na kalhoty svého manžela. Přestávala mít přehled o tom, kolik dětí vlastně má. Příští týden zůstane doma on a ona vyrazí na nějakou misi, musela si protáhnout svaly jinak než zametáním nebo mícháním nebo tím, kdy se její drahý choť vrátí po dlouhé době zase domů. Naklonila hlavu na stranu a trochu se zasnila. Už moc často vesnici neopouštěl, ale teď vyrazil opět řešit důležitý úkol a to znamenalo, že bude pryč dlouho.
V tu chvíli ucítila, jak rudne. Rychle seběhla schody, aby odpoutala myšlenky, ale dole pod schody se zarazila. Na jídelním stole ležel balíček. Důležitý balíček.
Její oči se rozšířily a ona zalapala po dechu. Zapomněl si ho. On ho tu zapomněl a vyrazil pryč z vesnice. Rychle se podívala na hodiny na zdi a zhodnotila situaci. Odešel před hodinou, takže už určitě opustil vesnici a je na cestě do Skryté Písečné. Kdyby teď vyrazila, ještě by ho chytila.
Natáhla se po balíčku, ale zarazila se. Nemůže jít, má nějaké povinnosti a navíc tu nemůže nechat svoje děti samotné. Ne že by se o sebe nedokázaly postarat, jsou to ninjové, ale jakmile se za ní zavřou dveře, tak tu rozpoutají armagedon.
Vyklonila se zpoza rohu a houkla do patra.
„Boruto!“ Ticho, žádná reakce. „Boruto,“ zkusila to znova a začala se šplhat nahoru po schodech. Vrzly dveře.
„Boruto tu není, mami,“ odpověděla jí Himawari, když vyšla z pokoje a dál si rozčesávala vlasy.
„Kam šel?“ zeptala se.
„Má tréning se Sasuke-sama,“ řekla a prohlédla si matku se zvědavým výrazem.
„Tak fajn, půjdu já,“ pronesla po chvíli přemýšlení.
„Za hodinu dorazí dědeček,“ připomněla jí Himawari.
„Tak je to na tobě,“ řekla rozhodně a pohlédla jí do očí. „Musíš donést otci balíček, je to důležité.“
„Jasně,“ kývla Himawari, hodila kartáč k sobě do pokoje a už sbíhala schody. Popadla uzlík a rozběhla se ke dveřím.
„Dávej na sebe pozor!“ křikla za ní ještě matka, když se prohnala dveřmi.
„Mami, je mi skoro patnáct,“ houkla přes rameno, vyšvihla se na nejbližší střechu a rozběhla se k nejbližší bráně z Konohy. Rozhlédla se kolem sebe, pak pohlédla na nebe a s úšklebkem zjistila, že se blíží bouřka. Přeskočila ze střechy na střechu a ještě za běhu přiložila prsty k ústům a zahvízdala. Zvuk se nesl nad vesnicí a donesl se tam, kam měl. Seskočila ze střechy, proběhla kolem stráží u brány a už byla v lese, který obklopoval její vesnici.
Usmála se, když za sebou uslyšela dusot a o pár sekund později ji dohnal.
„Kam ten spěch holka?“ zeptal se jí hlubokým hlasem. „Nějaká mise? Musíme někoho vystopovat a zabít?“ ptal se a zněl čím dál víc natěšeně.
„Jen musíme dohnat tátu, zapomněl si doma tenhle balíček,“ vysvětlila mu.
„Co je v něm?“
„Nemám tušení, ale máma zněla dost naléhavě, tak to asi bude hodně důležité.“ Odfrkl si.
„Pro jednou mi nevadí, že se nás nikdo nepokusí zabít,“ podívala se na něj a zamračila se.
„Ale no tak, jednu dvě sebevražedné mise snad cestou zvládneme,“ dorážel.
„Kuramo,“ zaúpěla Himawari, ale věděla, že si z ní jen její přítel utahuje.
Setmělo se rychle, rychleji než čekala a netrvalo moc dlouho, když se hustě rozpršelo. Země pod jejich nohama začala být vlhká a kluzká. Bahno čvachtalo a blesky byly to jediné, co jim osvětlovalo cestu. Doběhli až k okraji útesu a dali se po jeho okraji.
Bouřka nabírala na síle a blesky začaly mlátit všude kolem nich. O sekundu později je oslnil záblesk světla následovaný ohromnou ránou. Himawari už jen zaslechla skřípot a vrzání dřeva, když se jeden ze zasažených stromů začal řítit k zemi a přímo na ni. Vytřeštila oči a zalapala po dechu, ale ještě než strom dopadl k zemi, se k ní vrhl Kurama, strhl ji stranou a kryl vlastním tělem.
Himawari zamrkala a začala si tahat z pusy chlupy a pomalu se zvedat z Kuramy. Ohlédla se po hořícím kmenu za sebou.
„To bylo o fous,“ vydechla, když se oba vyškrábali na nohy. Znovu se rozběhli směrem k mostu, ale nestihli udělat ani pár kroků, když je zarazil nepříjemný zvuk. Kurama se rychle otočil po Himawari, která stála přimražená na místě s rozpřaženýma rukama. Když zvuk neutichl, stihli si spolu vyměnit jen jeden otrávený výraz, než se pod nimi sráz sesul.
Himawari zaječela a už se kutálela dolů spolu se spoustou vody, bahna, zeminy a kamenů. Slyšela, jak Kurama nadává a snaží se zachytit drápy a rozmočenou zem, ale nebylo mu to nic platné. Udělala ještě tři otočky, než se jí konečně podařilo vytáhnout kunai a zabodnout ho do hlíny. Dál klouzal a oni se nebezpečně rychle blížili k převisu. Až na jeho kraji se konečně zasekl a Himawari se se škubnutím zastavila. Rychle střelila pohledem po svém kumpánovi, který byl jen kousek nad ní.
„Zmenši se!“ zakřičela a chmátla po něm, když se přiblížil. Jen na sekundu měla pocit, že jí to vyrve prsty z kloubů, když je omotala kolem jednoho z jeho ocasů, ale o chvíli později se zmenšil do velikosti kočky. Himawari se jednou rukou držela za kunai a v druhé jí plandala podrážděně se tvářící mrňavá liška.
„Seš v pohodě?“ zeptala se ho.
„Nikdy mi nebylo líp,“ zahučel ironicky. „Vyhoď mě nahoru.“
Podařilo se mu dopadnout na všechny čtyři a zatnout drápy do hlíny. Začal se pomalu zvětšovat, a když mu Himawari omotala ruce kolem krku, započal jeho pomalý šplh vzhůru. Jeho drápy se zarývaly hluboko do zeminy. Kdyby tolik nepršelo, byl by jeho postup rychlejší, ale nakonec se mu podařilo dostat se až nahoru, kde se unaveně rozplácl. Himawari ho začala drbat mezi ušima a rozhlížet se kolem. Rychle zkontrolovala balíček, jestli se mu nic nestalo.
„Musíme jí,“ pronesla po chvíli.
„Jo,“ zavrčel, ještě se zvětšil a chytil Himawarinu bundu mezi zuby. Zasmála se, když mu visela v tlamě, jako když byla malá. Hodil si ji na záda a rozběhl se, tentokrát o něco dál od okraje srázu.
„Naruto je nějaký rychlý na svůj věk,“ okomentovala to po chvíli liška, když se dostali k místu, kde nejspíš tábořil.
„Snad ho brzo doženeme,“ zajektala zuby Himawari a ještě víc se zavrtala do Kuramovy srsti.
Krajinu ozářil blesk a ve zvuku hromu se ztratily i jejich nadávky, protože dorazili k mostu. Tedy k tomu, co z něj zbylo. Jediné, co teď vedlo na druhou stranu, byly lana a dohromady asi čtyři prkna.
„Co se stalo?“ zeptala se nevěřícně.
„Není to jedno? Jak se dostaneme na druhou stranu?“ Himawari mu sklouzla ze zad a poklekla, aby mohla zkontrolovat pevnost lan. Mezery mezi prkny jí připadaly až moc velké na přeskočení a i kdyby nebyly, tak doskoková plocha prkna nepůsobila stabilně.
„Tak fajn,“ pronesla po chvíli rozhodně. „Zmenši se, aby ses mi vešel do kapuce, a já se nás pokusím cestou na druhou stranu nezabít.“ Kurama se pobaveně zasmál a o chvilku později už se uveleboval za jejím krkem.
„Kdyby něco, mám tě ráda a jsi můj nejlepší přítel,“ pronesla, když se podívala do rokle pod sebou.
„To zvládneš holka,“ povzbudil ji Kurama vřele. Himawari roztáhla ruce a pomalu začala pokládat jednu nohu před druhou. Snažila se klidně dýchat, ale její srdce bilo o žebra a ona měla pocit, že má v plánu ji v tom nechat. Zastavila se v půlce a stoupnula si na prkno, aby se zhluboka nadechla a konečně dovolila svým nohám se začít třást.
„Zvládla jsi to, jsi za půlkou. Ta druhá už půjde sama.“ Himawari jen kývla, protože se nezmohla na slovo. Opět se dala na adrenalinový postup. Když konečně udělala krok na pevnou zem, podlomila se ji kolena a ona skončila v bahně.
„Víš, že jsem celou dobu čekala, že se to urve?“
„Jo, já taky,“ vydechl Kurama, vymotal se z její kapuce a opět nabral podobu většího psa. Himawari se vyškrábala na nohy a opět se rozběhla.
„Přísahám, že bych byla raději, kdyby se nás někdo pokusil zabít a nemuseli jsme procházet touhle překážkovou dráhou.“
Běželi dál lesem a Kurama měl jasno, hned jak se vrátí, tak po Hinatě vyškemrá nějaké její jídlo.
„Je blízko,“ ozval se z nenadání a Himawari se prudce zastavila. Kurama takový rychlý pohyb nečekal a plnou rychlostí do ní vrazil. Vlhká zem jim podklouzla pod nohama, ona dosedla na zadek a klouzala dolů z menšího kopce.
„Ty jdeš se mnou,“ stihla ještě houknout, popadnout Kuramu za ocas a strhnout ho sebou. Zařval a nechal se unášet bahnitou skluzavkou.
Dole se zastavili o kus spadlého dřeva a Himawari ani neotevřela oči a třískla sebou dozadu.
„Co tu vy dva děláte?“ ozvalo se nad ní a tak otevřela oči.
„Ahoj tati,“ vysoukala ze sebe a pak se chytla Narutovi nabízené ruky, aby konečně vstala z toho bahna. Kurama už seděl v pozoru a pokoušel se očistit od všeho toho jehličí, hlíny, listí a větví.
„Tak, co se stalo Himawari? Je všechno v pořádku? Stalo se něco ve vesnici?“ ptal se Naruto a zněl čím dál poplašeněji.
„Ne, všechno je v pořádku, ale zapomněl sis doma tohle. Máma říkala, že je to důležité,“ řekla a podala mu uzlíček, který jen zázrakem přežil jejich šílenou cestu.
„Moji hrdinové! A já už se smířil s tím, že jsem ho ztratil.“
„Je to něco důležitého?“ zeptala se a naklonila se k němu, když ho začal rozbalovat.
„To nejdůležitější. Rámen od tvé mámy!“ Himawari a Kurama málem omdleli.